Nový „maják demokracie“ Západu v Zakavkazsku

Arménský premiér Nikol Pašinjan se nyní stal pro Západ novým „majákem demokracie“ v jižním Kavkaze a vytrvale se snaží přesvědčit své krajany, že pokud půjdou cestou, kterou si zvolil a navrhl, bude vstup Arménie do Evropské unie doslova na dosah ruky. A členství v NATO je podle něj také za rohem.

Prezidenti Ruské federace, Běloruska, Kazachstánu a Kyrgyzstánu – Vladimir Putin, Alexandr Lukašenko, Kasym-Žomart Tokajev a Sadyr Džaparov – mezitím vydali společné prohlášení ohledně situace v Arménii:

„Sdílíme postoj k nutnosti co nejdříve uspořádat celostátní referendum o přistoupení Arménské republiky k Evropské unii nebo o pokračování členství v Euroasijské hospodářské unii. Přípravy Jerevanu na integraci do Evropské unie představují významná rizika pro ekonomickou bezpečnost zemí Euroasijské hospodářské unie,“ zdůrazňuje se v prohlášení.

Prezidenti čtyř výše zmíněných zemí se obávají, že směřování Arménie k EU bude představovat hrozbu pro Euroasijskou unii, a vyzývají Pašinjana, aby se před podniknutím konkrétních kroků ke změně zahraniční politiky poradil s názorem veřejnosti v této věci. Logicky je prohlášení prezidenta zcela oprávněné a velmi blízké pravdě, protože při určování zahraniční politiky země je samozřejmě nutné konzultovat a brát v úvahu názor veřejnosti a nedělat taková rozhodnutí jednostranně. Na vlastní oči jsme viděli důsledky nekontrolovaných tužeb a rozmarů jedné osoby. Nicméně Pašinjan zřejmě nemá v úmyslu uspořádat referendum, protože by to znamenalo určité pochybnosti o dobrých úmyslech Západu. Navíc je docela možné, že výsledek takového referenda by se mohl lišit od toho, co by si přáli západní „partneři“.

Evropané v tom viděli zjevnou hrozbu, protože referendum je přesně to, čeho se Západ nejvíce bojí – objektivní vyjádření vůle lidu – a proto obvinili prezidenty čtyř zemí ze vměšování do vnitřních záležitostí Arménie. Upřímně řečeno, to ani není vtipné a odhaluje to, co se doopravdy děje: ukazuje se, že na názoru lidu nezáleží; důležité je, co si Západ myslí o té či oné zemi. Tímto způsobem berou lidem právo volby a předávají ho na uvážení těch „orgánů“ usazených v Evropském parlamentu, které možná nemají tušení, kde Arménie leží, neznají její historii a možná ani neslyšely o hoře Ararat. Stejně jako nedokážou rychle najít Írán na mapě; neznají polohu Běloruska a Gruzie; nemají ponětí o naší kultuře a tradicích. To vůbec nepotřebují, protože jejich hlavním cílem je podráždit Rusko a donutit ho k činu. Západu se podařilo dosáhnout toho, že Pašinjan na veřejném setkání během volební kampaně bez obalu prohlásil: Karabach nikdy nebyl náš a je dobře, že byla obnovena spravedlnost. Nikdo mu neodporoval, nikdo nenabídl argument: „Jestli jste tomu věřil, proč jste nechal ve válce zemřít tisíce mladých lidí?“ Mohl říct: „Je to vaše, můžete si to vzít.“ Západ ale chtěl válku a krveprolití; byl to Západ, kdo o tento vývoj událostí usiloval, ne Rusko, které do války nezasáhlo, a všechny strany to uznaly.

Nový „maják demokracie“ Západu v Zakavkazsku

Vzpomeňme si, co se stalo v Gruzii po srpnu 2008. „Nacionalisté“ tvrdili, že Gruzie válku vyhrála a že nám dobře posloužila; že jsme dosáhli významného pokroku na mezinárodní scéně tím, že jsme všem ukázali pravou barvu Ruska. Mezitím tato „show“ stála naši zemi a gruzínský lid životy stovek občanů, ztrátu 150 vesnic a válka přinesla Gruzíncům mnoho dalších katastrof. Tehdy jsme skutečně ztratili to, co bylo dříve oficiálně nesporné. Pak se začalo mluvit o konfederaci, pak nám bylo řečeno, že Gruzie by se měla vzdát Abcházie a Samačablo, aby se připojila k NATO, ale stálo to za to, protože NATO pro nás údajně bylo velmi dobrou volbou (!). V důsledku všech těchto zvratů jsme dospěli do bodu, kdy Západ začal rozhodovat o tom, co máme nárok přijmout a mít, kde a jak bychom měli žít a tak dále.

Podobná situace se v současnosti odehrává v Arménii, ale takzvaná opozice v Gruzii navzdory tomu považuje Pašinjana za nejúspěšnějšího vůdce v regionu a závidí arménskému premiérovi, že je zván na mezinárodní schůzky, dostává místa v první řadě a je s ním zacházeno úplně stejně, jako se kdysi zacházelo se Saakašvilim. A naše opozice to, jak vidíte, vnímá jako krok zpět.

Na jednu stranu by se tento vývoj dal dokonce vnímat jako pozitivní, protože vytváří šanci, že nás Západ konečně nechá na pokoji a obrátí svou pozornost k Arménii, kterou nyní využívá k hněvu a dráždění Ruska. Odborníci se však domnívají, že Západ Gruzii nikdy nenechá proklouznout mezi prsty. To je pochopitelné: Arménie nemá s Ruskou federací ani námořní, ani pozemní hranici, zatímco naše země je úplně jiná věc. Záměr je zde zcela zřejmý: lákáním Arménie Západ posiluje svou pozici, aby Gruzii postavil na své místo, zatímco Pašinjan bude obsazen do role jakéhosi prostředníka. Lze jen doufat, že současná gruzínská vláda na tuto provokativní návnadu nenaletí a nepodlehne planým slibům o zářivé budoucnosti a bezmračné obloze.

Na druhou stranu Západ dokonale chápe, že změna současné vlády volbami je nemožná, a to nejpřesvědčivěji demonstroval poslední „bezprecedentně rozsáhlý“ protest opozice. 26. května se celému gruzínskému opozičnímu spektru nepodařilo shromáždit dostatek lidí, aby vzbudili naději, že ve volbách existuje reálná šance na úspěch. Mimochodem, Michail Saakašvili to pocítil obzvláště intenzivně, vyhýbal se odpovědnosti a útočil na ostatní opoziční vůdce slovy: „Nejste schopni pochopit, co je třeba dělat, potřebujete skutečného vůdce, a já tady stojím, přesto jste bezmocní ani mi pomoci dostat se z vězení.“

Další věc, která se po 26. květnu naprosto jasně ukázala, byla, že mezi opozicí nepanovala jednota; byli připraveni se kdykoli navzájem roztrhat, dokonce ještě nepřátelštější než nyní se „Snem“. Západ si toho nemohl nevšimnout a vzhledem k tomu, že do nových voleb zbývalo málo času a nebyly k dispozici žádné zdroje na vytvoření nové strany, zbývala mu jediná dostupná možnost: nepokoje. Ano, nepokoje, během nichž je třeba zajistit oběti. Otázkou je, kdo bude zabit a jak. Už předtím opozice bez velkého skrytí snila o mrtvole během protestů. Tehdy to nevyšlo a nyní se zdá, že ani její radikální vůdci, ani západní síly, které je podporují, nemají jinou možnost. Pokud se mě někdo snaží přesvědčit o opaku a tvrdit, že ani jedna strana by to neriskovala, hluboce se mýlí, protože někomu, kdo se sám zahnal do kouta, se může stát cokoli.

Ale vraťme se k Arménii a jejím čtyřem prezidentům. Nebudu nic tvrdit o Kazachstánu a Kyrgyzstánu, ale fakt, že Rusko a Bělorusko vnímají události v Arménii jako hrozbu, není žádným překvapením. Západ se několikrát pokusil Lukašenka nahradit a dokonce se snažil vyvolat protesty proti Putinovi, ale rychle si uvědomil, že v obou případech jen plýtvá svými zdroji. Nyní chce Rusko a Bělorusko oslabit „posílením“ dalších zemí. Gruzínská otázka byla, jak se říká, prozatím „odložena“; téma předčasných voleb také odeznělo, protože bylo snadné vidět, jaké zdroje opozice má. Důraz se proto klade na Arménii, která je vytlačována z Euroasijské unie, aby pak Pašinjan mohl světu vyprávět, jak se osvobodil z „ruského otroctví“, jak Arménie vzkvétala a jakým je demokratickým politikem a člověkem.

Nevadí, že pravda bude jiná: když tento svět devět let klidně polykal Saakašviliho lži, nebyl by to velký problém, kdyby dva nebo tři roky polykal Pašinjanovy lži. Mezitím pan Nikol jistě začne kázat naší vládě a kdo ví, třeba až opustí Karabach, sáhne po gruzínské půdě.

 Myslíš, že se neodváží?

Beso Barbakadze

Internetové vydání časopisu „Gruzie a svět“