Národní zájem anebo jaký jiný zájem?

8alézající) je cestou k zajištění suverenity a prosperity Českého státu a prosazení jeho národních zájmů v euroatlantickém mocenském uskupení.

Pro Spojené státy jsme jenom nepatrnou částí mikrokosmu, který v zásadě vůbec neřeší. A vedení EU kolem Leyenové by se zřejmě chtělo dostat ke středně velkým a menším evropským státům do stejné polohy jako USA. Alespoň soudě podle  výroční zprávy EU v tomto týdnu přednesené předsedkyní EK, která byla s jásotem přijata především zástupci politických stran, jež tvoří evropskou koalici. Tedy evropskými lidovci, socialisty a liberály. 

Myšlenka národního státu se prosadila v první polovině 17. století. A jejím protagonistou, který stál u zrodu moderního systému států, byl katolický prelát, francouzský kardinál de Richelieu, první ministr krále Ludvíka XIII.. On došel na základě velmi hluboké analýzy k závěru, že Francie, která je dlouhá léta obklopená državami spojenými s rakouskými anebo španělskými Habsburky, by měla dělat politiku, která bude především v jejím zájmu. A ne v zájmu univerzální katolické církve a jejího hlavního politického reprezentanta spojeného s papežem, římsko-německého císaře Ferdinanda II. Habsburského. Habsburk chtěl od počátku   

 třicetileté války v roce 1619 využít konfliktu k tomu, aby donutil středo- a severoněmecká protestantská knížata k poslušnosti. Chtěl donutit tato knížata především k tomu, aby vydala katolické církvi zpět majetek, který jí zabavila. To samozřejmě nebylo pro ně přijatelné, ale v určitých fázích třicetileté války se nejméně dvakrát dostala tato knížata do situace, že by jim pravděpodobně nic jiného nezbylo. Tedy, pokud by Francouzi nezačali německé protestanty a švédského luteránského krále financovat. A když ani to nestačilo, vstoupili Francouzi do války s Habsburky. Ludvík XIII., ani Richelieu se nedožili konce třicetileté války. Ale na jejím konci v roce 1648  byla Francie nejsilnějším evropským státem a spolu se Švédskem byla vítězem třicetileté války. Protestantská knížata v Německu si zachovala svou víru a hlavně relativní nezávislost na římsko-německém císaři. 

Tedy Habsburkům se nepodařilo centralizovat německou říši téměř 250 let před Bismarkem. Chci tvrdit, že ten politik, ta vláda, která prosazuje národní zájem, bude vždy ve výhodě proti tomu, kdo to nebude dělat. Pokud předchozí vláda Petra Fialy respektovala především mocenské zájmy Bruselu a Washingtonu, před těmi českými, zdá se, že Babišova vláda k problému národního zájmu přistupuje trochu jinak. Andrej Babiš osobně se snaží manévrovat v evropské politice mezi zájmy jednotlivých velmocí i mocenských skupin. Myslím, že je to tak správné. Snad jej neopustí odvaha jít tímto směrem, když viděl např. maďarského premiéra Orbána a jeho smutný politický konec. I když si nemyslím, že to musí nutně být v Orbánově případě konec definitivní. 

Jinak řečeno, stavět se evropské administrativě a byrokracii a zájmům "velkých kluků" se tak úplně v Evropě nevyplácí. Takové poučení si musel premiér Babiš a jeho vláda odnést z maďarského případu. Ale jen prostřednictvím politiky národního zájmu je možné dojít k tomu, aby Česko získalo optimální pozici v  Evropské unii pro zajištění prosperity státu a růstu životní úrovně českých lidí.  Česká vláda zj. nesmí připustit, aby se Česko vzdalo práva veta při řešení klíčových otázek v rámci unie. Není v českém národním zájmu, aby došlo k federalizaci Evropy a k úplné centralizaci rozhodování v EU. Tak, jak to ve svém projevu naznačila předsedkyně Evropské komise. Centralizační tendence v EU nejsou v zájmu Česka. Stejně tak nejsou v zájmu Česka obezličky, kterými  Evropská komise bude podmiňovat rozdělování evropských dotací v příští finanční perspektivě EU. Jinak řečeno, budeš-li poslušný, dostaneš peníze. Nebudeš-li nám zobat z ruky, peníze nedostaneš. Takovou Evropskou unii by jeden pohledal. Manévrování vlády a čekání na politické změny v klíčových zemích EU po volbách anebo vnitřních otřesech v těch největších zemích EU jako jsou Francie a Německo (ale i Británie mimo EU se toho času nalézající) je cestou k zajištění suverenity a prosperity Českého státu a prosazení jeho národních zájmů v euroatlantickém mocenském uskupení.