Básník neumírá

Výrazné osobnosti to nikdy nemají snadné. Za života bývá jejich dílo často nedoceněno, ba opovrhováno. Na jedné straně obdiv a úcta a na straně druhé pomluvy a závist. Často velmi povrchní odsudky kombinované s urážkami toho nejhrubšího zrna. Na straně jedné plně zasloužené oficiální uznání díla, na straně druhé intriky a znevažování osoby i jejího díla.  S tím vším se Karel Sýs během svého životě nesčetněkrát setkal. Když je však řeč o básníkovi skutečně obřího talentu, navíc velmi pracovitého, mělo by při jeho připomínce stát na prvním místě zejména ono mimořádné dílo.

          Někdo se s talentem narodí a nakládá s ním značně nehospodárně a macešsky. Naštěstí jsou tu i ti, kdo svůj talent plně zúročí a nespokojí se s ustrnutím nad již dosaženým. Karel Sýs každopádně patřil k té druhé kategorii. Tvořil vlastně neustále a měl to štěstí, že až téměř do posledních dnů svého pozemského putování. Zejména v posledních letech jakoby stále spěchal vpřed a dál. Vypadalo to, jakoby snad ani neuměl odpočívat. Dnes už dobře víme, proč tak spěchal. Měl toho ještě tolik říci a chtěl toho ještě tolik říci …

          Karel Sýs vystudoval Vysokou školu ekonomickou – zahraniční obchod. Svou pracovní kariéru započal v čs. středisku výtvarných umění Art Centrum. Později již jako novinář v týdeníku Tvorba, v literární příloze Kmen. V letech 1988-1989 pracoval jako šéfredaktor v již samostatně vycházejícím týdeníku Kmen. Na jaře roku 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem. Po převratu prošel vícero zaměstnáními – působil jako nakladatelský redaktor, pojišťovací agent, pracoval i v reklamě, jako obchodní cestující nebo prodavač knih a časopisů. V polovině 90. let spoluzakládal literární měsíčník, později týdeník Obrys – Kmen. Vycházel jako součást Haló novin. V roce 2014 došlo k jeho přejmenování na týdeník LUK (literatura – umění – kultura). Nutno dodat, že tato část Haló novin patřila k čtenářsky nejvyhledávanějším. V roce 2000 založil Unii českých spisovatelů, stal se jejím předsedou a zůstal jím až do své smrti.

          Významného ocenění se mu dostalo v říjnu 2018, kdy z rukou prezidenta republiky Miloše Zemana obdržel Medaili Za zásluhy I. stupně za kulturu. Bylo tím konečně důstojně a oficiálně oceněno jeho celoživotní dílo, zejména dílo básnické. Velmi si této pocty vážil, podobně jako titulu zasloužilého umělce, kterého se, na rozdíl od dlouhé řady nejrůznějších převlékačů kabátů a bezcharakterních komediantů připravených vždy a do roztrhání těla sloužit právě tomu, kde je zrovna u moci, nikdy nezřekl.

Zrození básníka

          Jeho talent a široký záběr tvorby dobře charakterizuje název jedné z jeho nesčetných básnických sbírek – Básně všeho druhu. On skutečně disponoval tím vzácným darem, že dokázal napsat prakticky jakoukoliv báseň, a to na úrovni skutečných mistrů svého řemesla. O tom jednoznačně vypovídá jeho raná tvorba, tvorba z let zralosti i dílo z posledních let života. Uměl napsat tzv. báseň jednohubku, báseň střelnou, tak stručnou, že více už ani nemohla být, ovšem stejně skvěle jako na druhé straně dlouhou báseň bilanční, shrnující celé delší údobí vlastního života.

Bylo mi deset let, když jsem v Písku před klenotnictvím řekl tatínkovi: Budu spisovatel. To bys měl hezký život, všichni by ti chtěli podat ruku, nadchl se tatínek. Nevím, snad někdy viděl živého spisovatele a byl svědkem projevu úcty k literatuře.

          Karel Sýs byl v prvé řadě vskutku mimořádným talentem v české poezii, a to nejen ve své generaci. Ta ostatně měla ve svých řadách hned několik výjimečných osobností, jmenovitě například Jiřího Žáčka či Michala Černíka. Díky enormní pracovitosti vydal opravdu mnoho básnických sbírek, psal ale i literaturu faktu, stejně jako komentáře k aktuálnímu dění, glosy, aforismy, kritické reflexe či úvahy. Jádrem jeho díla ale zůstala poezie, a proto není od věci si ji připomenout aspoň výčtem básnických sbírek, který je sám o sobě úctyhodný, zvláště při vědomí, že nešlo o žádnou tuctovou poezii, ale na prvním místě stála kvalita, originalita básnického výrazu, košatý jazyk plný překvapivých metafor a široký záběr výrazových prostředků.  

Velkou devízou Karla Sýse byla ta, že si dokázal uchovat obrovskou až nespoutanou fantazii. Fantazii v té nejobsáhlejší formě, jakou většinou disponujeme jen v dětství. Obrovský dar, navíc podpořený širokými vědomostmi z řady oborů a značnou sečtělostí. Když se tohle vše sečte a vynásobí mimořádnou pracovitostí, potom může vzniknout literární dílo nejen značného rozsahu, ale též nevšedních kvalit.

          Třetího května 1964 byla neděle, seděl jsem v babiččině pokoji u šicího stroje, který mi sloužil za pracovní stůl, a při pohledu do zahrady mne napadly tři básně, v nichž se fantazie konečně neopožďovala za touhou. … Uvěřil jsem, že jsem básník.

          Vskutku velmi rozsáhlé básnické dílo Karla Sýse obsahuje následující výčet: Newton za neúrody jablek, Pooteřený anděl, Dlouhé sbohem, Nadechni se a leť, Americký účet, Stroj času, Písecká domovní znamení, Kniha přísloví, Atomový pléd, Anděl s chlupatým mečem aneb Nedělní chvilka poezie, Ze Země na Měsíc a zpátky, Ztráty a nálezy, Pražské korzo, Zasklené kalhoty dospělého muže, Píšu báseň zatímco za oknem padá muž, Načas v očistci, Pět let v mrtvém domě, Čemu se láhev říká, Džbán s dvojitým dnem, Omráčená schránka, Pouhý jen básník, Vzducholoď v parku, Apokalypsa podle Joba, Má abeceda, Tři vzkazy spáčům, Básně všeho druhu, Velcí vynálezci, Deník nalezený pod kapotou, Blahoslavená žízeň, Amerika, Jak jsem potkal Evy, Velká inventura, Tváře, Troja v hodině nula, Krajiny lidské komedie, Má Praha, Ecce Jazz, Nejen o něčem, Přestupný rok, Nepřijatý hovor.

          Zdá se takřka neuvěřitelné, že toto vše napsal člověk za jediný lidský život, navíc v celé jeho tvorbě jde nejen o dílo básnické. Je také autorem několika kuchařek – Kuchařka pro zamilované, Moderní židovská kuchařka, spoluautorem knižních rozhovorů – Návštěvy v ateliérech, Viděno deseti, Záhady 17. listopadu.  Karel Sýs psal velmi pilně i literaturu faktu. I zde vytvořil netuctové dílo a nabídl zajímavý pohled na některé zásadní události naší historie a její osobnosti – Akce Heydrich, Protektorát ve fotografii, Rudolf Faukner – český Verne, Zednáři v Čechách a na Moravě.  Když se setká netradiční talent, podpořený velkou pílí a značnou pracovitostí i schopností spojit se s kvalitními spolupracovníky, výsledkem nemůže být nic jiného než dílo mimořádné nadčasovosti, plné šťavnaté češtiny ve všech podobách a silného uměleckého náboje.

Karel Sýs, Jiří Hájek a Tvorba

          Od roku 1974 začal Karel Sýs pracovat v redakci Tvorby. Předchozí pracovní uplatnění nemohlo samozřejmě uspokojit jeho umělecké ambice. A nejen umělecké ambice, ale vůbec plnohodnotnou tvůrčí činnost, kde by uplatnil svůj literární um. Když se na jednom večírku pořádaném básníkem Petrem Skarlantem setkal s Petrem Hájkem, který se zmínil o tom, že jeho otec Jiří Hájek, toho času šéfredaktor Tvorby, právě hledá redaktora, neváhal příliš, svoje rozhodnutí sice ještě konzultoval s několika lidmi, pevné odhodlání ovšem bylo již příliš silné, než aby se snad nechal odradit od varovných hlasů, že odchází do nejistoty. Snad sám osud tomu tak chtěl, bylo to ale, jak ukázal čas, po všech stránkách pro talentovaného básníka veskrze šťastné rozhodnutí.

          Jiří Hájek byl mým osudem, který zcela změnil. Nezažil jsem jiného šéfa, který by řekl: „Jsem rád, že umíte víc než já.“ Jiří Hájek neměl z nikoho a z ničeho strach, ani z pekelného ÚV. A učil nás témuž.

          Karel Sýs se stal redaktorem v ostře sledovaném periodiku. V pečlivě sledovaném i z tehdejších vysokých stranických míst. Četné pokusy zasahovat do obsahu Tvorby patřily ke koloritu doby. To zde budou úspěšné většinou záviselo hlavně na osobní odvaze a pevném přesvědčení stát si za svou prací a týkalo se vlastně celého kolektivu redakce.      

          „Jednou jsem v Galerii bratří Čapků narazil na výstavu Teodora Rotrekla. Miloval jsem takřka od dětství jeho ilustrace science-fiction. Akce L, Robinsoni vesmíru, K mrakům Magellanovým, Planeta Eden… Chtěl jsem s ním pro LUK udělat rozhovor. „To chlapče asi nepůjde.“ Už nevím jestli byl vyškrtnut nebo vyloučen z KSČ, ale rozhovor u nás přesto vyšel. Vzápětí šéfredaktoru Hájkovi volal „malý“ Müller. Co prý jsme si to dovolili. Na rozdíl od „velkého“ Müllera to byl zamindrákovaný hlupák. Jiří Hájek ho nevybíravými slovy usadil, ale poslal mne k Vladimíru Šoltovi, tehdy šéfovi Armádního výtvarného studia, abych mu sdělil, co se děje ve státě dánském. Přijal mne královsky, postavil přede mne láhev červeného, před sebe láhev koňaku. Podal jsem mu referát a Šolta se nefalšovaně rozzlobil. „Až k vám zas někdo takový zavolá, pošlete ho rovnou do pr…le a mně to ohlas, já už zjednám pořádek. Přece nebudou buzerovat takové malíře, jako je Rotrekl.“ Musím říct, že intervence byla zapotřebí už jen jednou. Vladimír Preclík měl výstavu v Karlových Varech a Tvorba ji recenzovala…“

          Karel Sýs toho za dobu svého působení v redakci Tvorby zažil mnoho. Převládala sice tvůrčí činnost, jenže čas občas přinášel i nepříjemné situace, kterým člověk musel čelit, pokud si chtěl zachovat svoji stavovskou čest.

          „Z Hájkovy statečnosti a nekompromisnosti jsem si vzal příklad. Jednou mne ostře kritizoval „všemocný“ šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka kvůli rozhovoru s Bohumilem Hrabalem. Dokonce rozšířil zprávu, že jsme rozhovor v redakci Tvorby zfabrikovali (tohoto Švestkova drbu se později, když už „se to smělo,“ chytil „pán nad Hrabalem“ Tomáš Mazal). Švestka byl prý hodný člověk, ale nenapravitelná piják. Shodou okolností šéfoval v ulici Na Poříčí v druhém traktu, ale na dohled z mého okna. Těsně po jeho ataku na mou osobu jsem vyhlédl z okna a vidím, že zmožen prací polosedě, pololeží na redakčním stole. Vytočil jsem podle seznamu jeho linku a naskytl se mi úžasný pohled – dálkový rozhovor v přímém přenosu. Pomalu sahal po telefonu. Nenapadlo ho vzhlédnout, ani ho to napadnout nemohlo, neboť ani nevěděl, kde já sedím. Od plic a bez vytáček jsem mu řekl, co si o jeho zásahu myslím. Byl totálně zmatený, asi se mu něco podobného dlouho nestalo. Zmohl se jen na slabý odpor: „Ty nevíš, kdo já jsem!?“ Byl jsem mladý, věděl jsem, kdo je kdo, a přece se mi nic nestalo.“

          Když v červenci roku 1974 mladý básník Karel Sýs nastoupil na nové pracoviště nacházející se ve 4. patře budovy A v ulici Na poříčí 30, na místo redaktora Tvorby a její přílohy LUK (Literatura – Umění – Kritika) a literární přílohy Kmen, nemohl nejspíše tušit, jak moc se tím změní jeho život. I básnická tvorba jakoby získala nový impuls. S novým kolegou Jaromírem Pelcem třeba dlouhé hodiny debatovali o díle malíře Kamila Lhotáka. Za nějaký čas potom vyšla sbírka Nadechni se a leť.  Ještě o něco později pak kniha rozhovorů s našimi předními malíři.

Práce v redakci Tvorby se nemohla neodrazit v jeho básnické i další literární činnosti. Zásadní postavou té doby ale nepochybně byla výrazná osobnost šéfredaktora Tvorby Jiřího Hájka. Ne náhodou na něj ještě po mnoha letech již zralý básník a spisovatel vděčně vzpomínal.

 „V Tvorbě Jiřího Hájka jsem poprvé a naposledy pocítil, co je to opravdové soudružství. Nevystavovalo se na odiv, prostě jsme cítili něco jako hrdost, že můžeme sloužit dobré věci. Samozřejmě nic nehodlám idealizovat, ale na Jiřího Hájka, který – jak už jsem řekl – změnil můj osud, nedám dopustit.“

Několik uměleckých vrcholů

          Ne každému tvůrci ať už v oblasti literatury, hudby či malířství se poštěstí, že zažije několik výrazných uměleckých vrcholů. Jedním z prvních výrazných uměleckých vrcholů z celého značně rozsíhlého díla Karla Sýse, je bezesporu básnická sbírka z roku 1977 Nadechni se a leť. Verše k obrázkům obdivovaného malíře Kamila Lhotáka jsou dílem mimořádným, nejen nadčasovým, ale vlastně stále mladým a v tom nejlepším slova smyslu živým a moderním. Došlo zde k velice šťastnému spojením dvou velikánů svého řemesla. Výsledkem se stala jedna z našich nejlepších sbírek poezie druhé poloviny 20. století, a to bez jakéhokoliv přehánění. Obrázky Kamila Lhotáka s verši Karla Sýse zde vytvořily naprosto přirozené spojení, pevnou vazbu, z níž ani nemilosrdný čas nedokázal odvát jediný verš, jediné písmenko. A to je umění zcela mimořádné. Díky této sbírce si nepochybně i mnoho mladých lidí našlo svou cestu k poezii, což je rovněž zásluha neopomenutelná.

          Další tvůrčí vrchol je ze zcela jiného soudku, taky z úplně jiné doby. Z první poloviny let devadesátých. Tehdy vznikla plynule na sebe navazující trilogie Píšu báseň zatímco za oknem padá muž, Načas v očistci, Pět let v mrtvém domě. V jednom svazku vyšla roku 2002 pod názvem Tři zpěvy z rozvratu. Autor zde naprosto nezaměnitelným způsobem popsal první polistopadová léta a vše podstatné, co se během nich událo z pohledu hrdého člověka, kterému není lhostejný osud země rozebírané nenasytnými hordami kariéristických nájezdníků, pro které je na prvním místě vždy a za všech okolností vlastní prospěch bez ohledu na následky celospolečenské i zadluženou budoucnost, kde bezohledné vlčí smečky nelítostně rabují hodnoty vytvořené generacemi budovatelů způsobem připomínajícím silně dobu pobělohorskou, stejně jako dobu protektorátní. K tomu skutečný básník těžko mohl mlčet a nechat se opájet výhledem šťastných zítřků, kde jen zdánlivě nová hesla pouze špatně maskovala morální a intelektuální bídu nových českých elit.

          Když už v novém miléniu vyšla sbírka Apokalypsa podle Joba a následující Tři vzkazy spáčům, řada samozvaných kritiků básníka opět tvrdě zkritizovala za jeho ostrou a dobře mířenou kritiku poměrů, v nichž velký kapitál a fiktivní demokracie vytvořily údajně již definitivně věčný svazek pod názvem konec dějin, aby jednoznačně ukázal, že budoucnost a lepší svět nelze ukrást, ani silou velkých peněz, mediálních manipulací, cinknutých voleb, ani zákazem pokrokových symbolů. Celým tímto dílem navíc jasně prosvítá varovná výstraha, že národ bez opravdové kultury, je odsouzen k pouhému živoření, ať už v podobě plytkého konzumu či sledování bezduchých nekonečných televizních seriálů.  Ač může konformní kritik vyčítat dílu zásadně negativní pohled na svět, pozorný čtenář sám najde v řádcích či mezi nimi skutečný smysl díla, zvláště když má cit pro detail a neztratil zdravý rozum stejně jako schopnost číst básnický jazyk v jeho zjevných i skrytých obrazech.

          Za poslední tvůrčí vrchol autorův pak lze považovat rozsáhlou a jazykově hutnou a velmi vytříbenou sbírku nazvanou Nepřijatý hovor. Zde zralý básník vlastně ukázal prakticky všechno své umění takříkajíc na jednom místě, v jednom čase. Nezůstal nic dlužen své prostořekosti, schopnosti bystře klást překvapivé metafory a pestré jazykové obrazy dle vlastní fantazie. Celé dílo přitom dobře drží pohromadě a tvoří tak kompaktní celek, v němž vyniká autorova schopnost pevně vládnout jazyku a pozvat čtenáře na cestu za skutečnou poezií, která je prosta laciného pozérství a kde silné výrazy nejsou samoúčelem, ale jedním z pilířů hodnotného celku. Jestliže se touto knihou básník již pomalu loučil se svými čtenáři, loučil se velmi důstojně.

Nejen básník, ale ve své podstatě literární všeumělec

          Když přemýšlím, jaký nejcennější zisk může člověk v tomto světě vydobýt, zdá se mi, že identitu a kontinuitu vlastní osobnosti. Být stále týž – navenek okoralý a zkrušený (anebo i vycíděný a opentlený) a uvnitř chovat za plodovou vodou událostí, katastrof i banalit neporušenou paměť.

          Karel Sýs poezii nejen sám psal, ale navíc ji i překládal a při svém veškerém nasazení stačil vytvořit i knihy pro děti. Napsal rovněž několik knih o Praze, ostatně právě odtud čerpal významnou inspiraci pro své dílo nejen básnické, ale i prozaické – Pražský chodec II, Praha před 100 lety, Praha zednářská, Jak se bavila Praha.  

Cenným příspěvkem popisu polistopadové reality bez příkras se stala knižní série začínající publikací nazvanou Nová kronika aneb Bordel v Čechách a končící sedmou závěrečnou knihou nazvanou příznačně Pravda přijde později. Jde o mimořádnou knižní sérii obsahující glosy, komentáře, rozhovory, knižní recenze, krátké satirické šlehy i polemiky psané bez cenzury a s typickým Sýsovským košatým jazykem, je to psaní o všem podstatném, co se událo v zemi, kde již přes 35 let řádí neviditelná pracka trhu a v níž dřívější diktaturu proletariátu nahradila velmi bezohledná a zhoubná diktatura kapitálu. Karel Sýs psal tuto dlouhou sérii několik desetiletí, polistopadovou realitu zde nasvítil levicovou optikou, to samozřejmě nic nemění na nesmírně trefném a často i černohumorném podání zpráv a zpráviček z naší domoviny.  

Nejen o partaji, ale i zásadových občanských postojích

          Karel Sýs rozhodně nepatřil k těm, kteří dle aktuální osobní výhodnosti mění názory a přesvědčení. Byl komunistou a toto své přesvědčení nijak neskrýval. Nebyl ovšem rozhodně žádným dogmatikem, spíše straníkem myslícím vlastní hlavou, čas od času jistě i nepříliš disciplinovaným. On sám se ke svému členství v předlistopadové KSČ velmi otevřeně vyjádřil v roce 2019 v měsíčníku MY.

          „Vysokou školu ekonomickou jsem dokončil v roce 1970. Diplomovou práci jsem napsal na téma Obchod s výtvarným uměním, a i díky tomu jsem získal místo v Art Centru, československém středisku výtvarných umění. Tam jsem také vstoupil do komunistické strany. Ze dvou důvodů. Oba rodiče byli v KSČ, vděčni Sovětskému svazu, díky němuž polovina naší rodiny neskončila v koncentráku. A – proč to nenapsat – Art Centru hrozilo zrušení organizace z důvodu malého počtu členů. Předsedkyně závodní organizace mi nemusela dlouho vysvětlovat, co to byla válka a kolik komunistů v ní zahynulo.“

          Karel Sýs nenáležel ani k lidem, kteří si nějak idealizovali panující poměry, a to ani před rokem 1989. Poměrně dlouho před převratem si třeba veřejně právem posteskl, že prakticky žádná jeho kniha nevyšla, tak jak ji napsal. Upozorňoval na svou dobu nepochybně docela odvážně i na zásadnější nedostatky v kulturní politice státu.

          Po převratu se veřejně vyslovil proti rozdělení Československa. Kandidoval do Senátu, i když jako realista dobře věděl, že šance na zvolení je velmi malá, a svou kandidaturu tak využil zejména k tomu, aby veřejnosti představil levicové vize v kultuře.  V roce 1999 patřil k nemoha spisovatelům, kteří jednoznačně odsoudili nezákonnou vojenskou agresi proti Jugoslávii. O čtyři roky později stejně rozhodně odmítl útok na Irák. Když se poprvé v přímé volbě volil prezident republiky rovněž jasně vyřkl svůj názor. Mnohokrát také odmítl kroky politiků směřující k oklešťování sociálních práv občanů, velmi se ho dotýkala celková nekulturnost, která se po převratu čím dál více prosazovala v celém veřejném prostoru.  

Své názory žel mohl prezentovat převážně jen v levicových a vlastenecky orientovaných médiích. Ač sám byl otevřen věcné i třeba vyhrocené polemice nad různými tématy a jednal jako bytostný demokrat. Nikdy nepatřil k lidem, kteří by snad potlačovali jiné názory, a to ani před převratem, ani po něm.  K charakteristice Karla Sýse nejen jako umělce, ale i jako aktivního občana toto vše zajisté rovněž patří.

Jiří Žáček o poezii Karla Sýse a Jan Masaryk o poezii obecně

          „Karel Sýs je talent z rodu božských rošťáků. Zmocňuje se světa především svými smysly, to bujné pětispřeží však drží na opratích hlava inženýra. Jeho obraznost je robustní, bytelná, konkrétní. Každou metaforu si můžeme ohmatat, potěžkat, polaskat se s ní. V každém jeho verši je slyšet hlasitý tikot jeho srdce, z každé básně vyzařuje vášnivá účast na osudech jeho nejbližších i na osudu světa. … Fascinuje mě důslednost, s jakou se Karel Sýs dává všanc – nic nepředstírá ani nezatajuje – věří čtenáři, věří, že jim oběma jde o totéž: o nejvyšší možnou míru lidskosti,“ napsal skvělý básník Jiří Žáček v doslovu k výboru z poezie Karla Sýse nazvaném prostě Básně a vydaném v roce 1981.

          Nebývá zvykem, aby se k poezii s důkladnou znalostí její skutečně podstaty a hodnoty vyslovoval diplomat a politik. V tomto případě Jan Masaryk. Tento nesmírně vzdělaný a inteligentní muž se širokým mezinárodním přehledem ovšem vyslovil na adresu poezie tak silná a působivá slova, že by bylo chybou je právě zde nepřipomenout. Dovoluji si skromně soudit, že by tato slova byla bezpochyby velmi blízká i samotnému Karlu Sýsovi.

          Ono je na poezii velké nejen to, že je to muzika ve slovech, ale i to, že tu máte na pár řádkách zhuštěná celá staletí života. Staletí v kostce. To je pro mě poezie. A to je velká věc. Nemohl bych bez toho být.

Slovo básníka na závěr

          Sluší se, aby vzpomínku na velkého českého básníka zakončil jiný velký básník. Závěr tedy obstará sice stručná, ale současně plně výstižná slova o významu a hodnotě poezie od osoby z nejpovolanějších, vynikajícího slovenského básníka, národního umělce Miroslava Válka.

          Věřte slovům. Slovo polidšťuje. Právě tak jako bolest a krása. Ale poezie je bolest i krása. Jen lhostejní nepotřebují poezii. Ale lhostejnost je choroba, na kterou se umírá už zaživa.  

Poezie Karla Sýse stále svěží a navýsost aktuální

          Připomenout nezměrný talent básníkův, jeho všestrannost a nápaditost na malém prostoru není věru snadné. Téměř vždy navíc ten, kdo se o takový výběr pokusí jej přizpůsobí do jisté míry i svému ryze osobnímu vkusu. Zde uvedené ukázky z mimořádně rozsáhlé tvorby Karla Sýse jsou tedy jen malou výsečí z jeho dlouholeté a velmi plodné tvorby. Snad ale i tento drobný díl naplní svůj účel a představí básníkův um, charakter i nápaditost, stejně jako schopnost říci mnoho, a přitom to sdělit jen málo slovy v jeho typickém básnickém projevu. Ostatně každý výbor z díla, který si sám s pečlivostí sobě vlastní čas od času uspořádal, odpovídal jeho nezaměnitelnému naturelu i velkému zaujetí tvorbou a v neposlední řadě širokému tematickému záběru.

Trója v osm hodin večer

Holubi ještě se hřejou

na pilíři mostu

který do roka zmizí

Ti z Velké Prahy

co zítra zemřou na infarkt

dnes ještě nakupují trvanlivé potraviny

A ty jenž nevěříš že poezie zaniká

rozpadem krystalické mřížky papíru

píšeš tuto báseň

Nový věk

Cíl

je jen metál

zavěšený na zádech

chvátajících chvil

A přece

díky že jsem žil

že jsem se přiblížil

Pomerančový expres

Vlak je beztřídní

vozí pána i kmána

Pána užívat

kmána vydělávat

Pána vydělávat

kmána dělat na pánovo vydělání

Když ti však budou tvrdit

že vlak jezdí pro všechny bez rozdílu

a tedy nezáleží na tom

kdo řídí a kdo přikládá

nenech si věšet bulíky na nos

Spatřil bys koncová světla své svobody

Napravo se trčí nalevo to frčí

Chovejte se jako v metru:

Stůjte vpravo choďte vlevo!

A nezapomeňte

že vlak do budoucna odjíždí

z levého nástupiště

Nápis na Čínskou zeď

Nejen šlechta

také králíci chtějí bydlet

Mít panelákům

válku palácům!

Ples v opeře

Nejde o to

abychom měli v socialismu

jediný druh bot

ale aby se stal život zase životem

a ne klecí pro vyšňořené

macaté a naleštěné

zpitomělé operetní lvy!

Zkažené vinobraní

„Kdykoli slyším slovo kultura,

sahám po peněžence.“ (Pavel Tigrid)

Kultura nejsou prachy

kultura je buď věřit v perspektivu anebo

anebo ve zkázu

Jen z téhle víry se lisuje

značkové víno

Epištola k hyenám

Porcujete stát

kucháte dějiny

hltáte syrové srdce

Obalujete se kradeným tukem

a nemyslíte na úroky

zatímco účet už zraje

Zastávka Olšanské hřbitovy

Pozůstalí přežili

s úsměvem se loučí

bujaře nasedají do svých metalýz

motor naskočil a přede jako mladík

Tak zas někdy nashle

utužíme svazky

než zas někdo vypadne z kola ven

já to nebudu! ani já! ani já!

V duchu losují

kdo z nich první zhasne…

Desítka se rozjela

a já dopisuji poslední verš první

jarní básně

Načas v očistci

Je čas dramat a čas pimprlových divadel

čas Eduarda Vojana a čas Edvarda Beneše

je čas Dona Giovanniho a čas Dona Šajna

Je čas papírových lodiček a čas letadlových lodí

Je čas Othella a Cyrana z Bergeraku

a čas pouťových válek Štíra s Vodnářkou

Je čas kmotra Lízala a čas Nanynky Kulichovy

je čas Mistra Jana a čas zeťe Vejvary

Je čas českých člobrdíčků bez klobouku bos

a čas českých velikánů velikánovičů šéfů

šéfovičů a bossů bossovičů

My jsme pěkně prosím křesťanské knihkupectví

My tyhlety pány sýse nebudeme prodávat

Já nemám rád tuhle ztracenou generaci

já nemám rád vysavače značky ETA

Tihle autoři jsou pasé jak snědené prase

Je to holt těžký holou prdelí zabíjet ježky

Je čas Kč a čas říšských marek

je čas domu Družba a čas cirku Krone

Chtěli jste být cizinci ve vlastní zemi?

Chtěli jste pít pivo za pět pětek?

Chtěli jste si dát anglický biftek?

Chtěli jste dát za něj čtyři stovky?

Chtěli jste se tisknout nosem na sklo

kavárny Bellevue?

Zdali je to možný dát si hovno do záložny?

Zmateni jsou kněží když bůh založil

zbrusu nové náboženství

Měšec je plný – duše prázdná!

Zimmer frei! For sale!

(úryvek)