Bída médií a iluze pravdy

Myslím, že ti soudní mezi námi to zjistili již poměrně dávno a řídí se tímto moudrým pravidlem ku prospěchu svému i svých bližních. Přesto se čas od času někdo rozčiluje nad tendenčností, povrchností, nepravdivostí či manipulátorstvím našich (zejména těch velkých) médií. Je zajímavé, že na noviny a jejich elektronické deriváty nadává jednak intelektuál odchovaný iluzemi o předválečných redakcích plných špičkových spisovatelů, jednak levicový aktivista, kterému vadí zdánlivě neobjektivní referování o romských a antiromských akcích a blokádách, jednak paní v domácnosti, která se nedozví, že bude podstatně dražší elektřina, ale je jí ukazována ušlechtilá tvář nějakého nepostižitelného defraudanta, jednak věřící právem pohoršený blasfemickými žvásty, jednak frustrovaný konspirační publicista, kterému sionističtí spiklenci zase a opět zatajili přistání nepozemšťanů v Bilderbergu a v neposlední řadě vědec zcela vytočený tím, že pro redaktory zpráv je podstatnější silikonové upgradování mléčných žláz nějaké uhihňané celebritky než významný objev léku proti rakovině. Dále pak nadává pravicový, levicový a středový volič, porvovolič jakož i poslednovolič a prvonevolič i notorický nevolič. Prostě velká média štvou každého. Mne stejnou měrou už štvou i takzvaná malá, alternativní média. Jsou stejná.

Nedávno jsem četla senzační titulek: Jadernou elektrárnu v Izraeli atakovaly medůzy. (Ano napsali tam medůzy s kroužkem nad u chybně) Inu, zní to báječně: asociace na jadernou energii (bacha, Fukušima!), na Izrael (zase sionisti!), atak (nejspíš vojenský) a medúzy (no fujtajbl) jistě přitáhly nějaké čtenáře. Ovšem zmíněná elektrárna Orot Rabin v městě Hadera není atomová, běží na hnědé uhlí, které se tam přiváží loďmi po moři. Vím to, byla jsem tam a viděla ji na vlastní oči. Ostatně fotka u článku ukazuje typické vysoké komíny tepelné elektrárny. Medúzy tam nalezly do chladicího zařízení. Ale co? Sranda muší bejt a když ne jinak, tak aspoň s jaderně svítícím medúzovým slizem.

Prostě na informace čerpané z médií si stěžuje snad každý, přesto si celý národ sedá jako nějaká zvláštní sekta ke každovečernímu obřadu Sledování Zpráv, aby načerpal Informace, tedy naprosto nesmyslný balast, kterým si vymývá mozky. Ti snobštější nemají televizní bednu, což leckde hrdě inzerují, ale hltají svou porci medúz z internetu se stejným mystickým zápalem vyhládlého kanibala. Komentování každodenních banalit pak patří k životu na sociálních sítích, na univerzitách, v nemocnicích nebo v hospodě, jako bychom si už neuměli povídat o ničem jiném. A přitom výšplechty našich státníků včetně toho Nejvyššího nemají větší výpovědní hodnotu než silikonové čtyřky slečny od zpívání nebo od čeho vlastně. Druhý den je vše smazáno jako školní tabule a valí se na nás opět jiné medúzoidní vejšplechty. Mluvící hlavy nám se svou porcí světélkujícího slizu lezou až do obýváku.

Jako údajnou obranu proti tomu útoku na naše zdraví vytvářejí jiní psavci z takzvaných “nezávislých médií”, tedy z různých obskurních webů (kýmpak placených? hádejte) stejnou kejdu nesmyslů. Různé ty “analýzy” a komentáře, teorie a odhalení, všechno je stejně jedlé jako medúzový sliz v neexistující jaderné elektrárně a prezentované stejně nechutnými mluvícími hlavami. Kdysi jsem občas ty různé deníky a weby čítala. Než se mi ty jejich mesiášské ideologie také přejedly.

Sprostota na nich dostane opačné znaménko, výmysly, jejichž jediným účelem je pravidelný příjem a polechtání ega, naplní stránku, vychrlí se nějaké ty pohoršené emoce… Vzdělání a námahu k takovému plácání netřeba, jen trochu umění položit se do správné ideologie, psát srdceryvně a “alternativně” - ať už se tím myslí cokoliv. Takže již nečtu ani ty “alternativní” a “nezávislé” a různě ušlechtile se jevící a spásu nabízející stránky, je to totiž všechno skoro stejné, ale hlavně je to všechno úplně zbytečné.

Kde jsou ti skuteční novináři? Vím, že jsou a že jich máme dost. Ale ti možná někde prolézají kouřícími troskami, derou se do nepřístupných hor a do pouští, nebo líčí past na zkorumpovaného bařtipána, zkrátka riskují pohodlí a mnohdy i život, aby se dobrali pravdy. A ti ostatní, ti klávesnicoví žvanivci pak jejich pravdivé a nelíbivé zprávy přehrnou mediálním svinstvem, atomovými medúzami, nepodstatnými plky, tendenčními výmysly, sebeoslavou, uraženými pózami a tlachalstvím. Kdo z čtenářů pak může poznat pravdu a důležitou zprávu od medúzového blábolu? Kdo má čas a schopnost vyrýžovat několik zlatých zrnek z metráku exkrementů? Nepřítelem pravdy totiž není ani tak lež, jako banalita. Banalita v nadkritickém množství.

A tedy nezbývá než se vrátit k radě uvedené na počátku: kdo chce mít zdravý, klidný, dlouhý a tvořivý život, neměl by ztrácet čas a nervy sledováním zpravodajských médií, těch velkých, ani těch alternativních.
————–