Moc rád bych napsal článek o Pavlu Fischerovi, paní Müllerová

„Ano. A všechna čest vaší paměti, paní domácí. Já bych takto plynule jeho dlouhou funkci odhrkat  nedokázal. Ale zato bych přidal jeho dvojnásobnou kandidaturu na českého prezidenta“.

„Je zkrátka vidět, že nejde o žádnou nicku, že pane Švejk? Ale říkáte, že byste o něm chtěl něco napsat. Tak sedněte a pište! V čem je problém?“

„ V žaludku, paní Müllerová“.

„V žaludku, milostpane? Jak to myslíte?“

„Takto: Vy víte, že píšu články jen když mě něco z televize bácne do hlavy tak,  že chvílemi omdlévám, chvílemi řvu vztekem a chvílemi pláči. A teprve, až se z těchto, řekl bych křečí ducha vzpamatuji, dokáži vstát ze židle, pohnout se k počítači, a celou tu hrůzu, kterou jsem si z TV přístroje právě vyslechl, rozcupovávám zběsilým tlukotem do klaviatury počítače. Je to něco jako palba do shluku nepřátel a poslední padlý z toho nepřátelského shluku je i posledním slovem mého článku“.

„Skvělé. Takže palte do těch nepřátel, co to dá, milostpane. Ale nepovídal jste něco i o žaludku?“

„Aha! Vidíte, na ten bych zapomněl. Takže ještě jednou: Na to, abych o někom cosi napsal, mi nestačí pověsti kamarádů o tom, jak Pavel Fischer včera vyhrožoval Maďarsku a Orbánovi, že hrozí i Slovensku a že prostě řádí jak z řetězu utržený. K potřebnému rozrušení mysli, jež by mělo sílu přitáhnout mě k počítači, bych totiž potřeboval Pavla Fischera na vlastní oči i uši též vidět i slyšet. Jenže právě tohle já nedokáži. Nedokáži ho ani vidět, ani slyšet a ani nic, všechno ve mně se proti němu vzpouzí a vzpírá a žaludek hrozí krizí nejstrašnější, a to dokonce i při pouhém pomyšlení na něj. Jak uštknut hadem se vrhám z lůžka k televizoru a vypínám jej, když se na jeho obrazovce objeví Fischerova tvář a zazní jeho první slovo. Je to zkrátka marné, článek o Pavlu Fischerovi už nenapíšu, i když bych moc rád. A víte, co je na tom nejsmutnější, paní Müllerová?“

„Co milostpane?“

„Ze ten článek už asi nenapíše nikdo. A nejspíš ze stejného důvodu, z jakého jsem jej nenapsal já“.