Studená válka v nás

 Pokud (někteří) natíráte hroby a památníky na růžovo nebo urážíte pěticípé rudé hvězdy na nich – pak nepřemýšlíte, nepromýšlíte. Pokud znovu nepromýšlíte, jste bez paměti. Postrádáte paměť. Paměť není jen časová rozlehlost zažitého či informace o minulém; slovo „paměť“ se skládá z předpony „pa“ či „po“, jež znamená opakování děje, něco, co se děje stále znovu, a slova „mníti“, čili myslet (viz Machek, V., Etymologický slovník jazyka českého. Academia, Praha 1971). Paměť je něco opakovatelně myslitelného, tedy schopného intelektuální regenerace. Mít paměť znamená mít schopnost znovu minulé promýšlet. Pokud znovu nepromýšlíte, nemáte tu schopnost, jste bez paměti.

 Ten, kdo pouze lije na pomníky, připomínající osvobození naší země od nacismu, barvu či je jinak poškozuje, nemůže mít paměť – není totiž schopen minulé promýšlet, protože se pohybuje ve spodním intelektuálním pásmu normálního rozdělení a je limitován primitivními ideologickými floskulemi pražské kavárny a jejích soudruhů.

 Existovala studená válka mezinárodní. Existuje studená válka tuzemská. Charakterizuje ji též neschopnost promýšlet minulost. Výsledkem je rozpadání se společnosti do jednotlivých uzavřených sociálně-politických skupin, jež jsou vůči ostatním v radikálním protikladu, a navzájem tyto skupiny nemohou a ani nejsou schopny komunikovat.

 A politici? Jejich mlčení je součástí této tuzemské studené války.