Národní třída 17. listopadu 1989 - jak jsem to viděl já
Avšak na podzim 1989 mi dosavadní zaměstnavatel - Ústav pro informační systémy v kultuře – sdělil, že ministerstvo kultury se rozhodlo k 1. lednu 1990 sloučit dva ústavy do jednoho, všechny zaměstnance do něj převést, ale s jedinou výjimkou - a tou jsem měl být právě já.
Byla to odplata za moje svévolné vložení vlastního textu (mj. o potřebě svobody jako základní podmínky rozvoje kultury) do oficiálního Sborníku o reformách v kultuře vydaného v květnu 1989 pod patronací náměstkyně ministra kultury ing. Přikrylové.
Můj text, jenž provokativně požadoval urychlit radikální změny v oblasti kultury, se odvolával na perestrojku, byl proto záměrně proložen citáty sovětských autorů (známých i zcela neznámých), ale vedením ministerstva nebyl schválen. Do Sborníku jsem ho vlepil až dodatečně, těsně před hromadným rozesláním do všech organizací rezortu kultury. Rozhořčené vedení ministerstva, jehož názory byly s přiloženým textem v příkrém rozporu, se obávalo s uvedenými sovětskými autory veřejně polemizovat a za nepovolené šíření nežádoucích „dezinformací“ po celém resortu potrestalo mne.
Požádal jsem tedy Pavla Kopřivu, předsedu ZO KSČ, o pomoc; právě na úřední kopírce na chodbě do Rytířského sálu rozmnožoval stále ještě nelegální Lidové noviny, „Soudruzi se opravdu hodně zlobí, kvůli Sborníku byli na koberečku u Fojtíka!“ (ideologického tajemníka ÚV KSČ). S hořkým poznáním, že od 1. ledna 1990 budu, už po několikáté, opět bez práce, jsem naštvaně odcházel z Valdštejnského paláce na Albertov; byla to moje nejčerstvější motivace.
Na zaplněný Albertov jsem se dostavil na poslední chvíli, ještě jsem stihl vystoupení pamětníka r. 1939 dr. Josefa Šárky, otce mé spolužačky Vlasty a za Majáles 1966 vězněné Šárky, poznal jsem akademika Katětova, který učil moji sestru na matfyzu. Mohutné nadšení davu nezadržitelně stoupalo, provolávání odvážných hesel bylo stále nebojácnější a útočnější, bojovnou náladu radikalizovaly doma vyhotovené nápisy na prostěradlech. Překvapila mě nečekaně velká přítomnost zřejmých „nestudentů“ – tedy lidí výrazně mladších a hlavně starších, kteří na tuto oficiální studentskou demonstraci houfně přišli s neskrývaným nadšením a očekáváním brzkých změn, jejich podíl byl značný i později na Národní třídě. Zřejmě zapůsobil efekt nedávného pádu berlínské zdi.
Stál jsem úplně vzadu u tramvajových kolejí, ale když před pátou hodinou demonstrace skončila a začal se formovat průvod, ocitl jsem se náhle v jeho popředí a stal náhodným svědkem prvotních hádek mezi neznámými organizátory demonstrace o směrování průvodu.
Někteří radikálně navrhovali odebrat se okamžitě a bez váhání přímo na Václavák, jiní žebronili o zachování předem schváleného programu – tedy pochodovat nejdříve na Vyšehrad. Ti druzí se výmluvně představovali jako oficiální svazáčtí funkcionáři, jedna blondýna téměř plačky prosila, abychom dodrželi jejich dávno připravený plán, prý je to tak už dohodnuté. Ti první tam byli sice v menšině (do deseti?), vystupovali však rozhodněji, resolutně požadovali nečekat a jít hromadně rovnou do centra města!
Do tohoto chumlu jsem se zamíchal mimoděk, do sporu jsem se nezapojil a vše jen se zájmem sledoval. Nebývale iniciativní a radikální mladíci (ve věku cca 25 – 30 let?) většinou v kožených bundách a džínách občas pokukovali s podezíravou nedůvěrou také po mně. Chodíval jsem totiž na všechny demonstrace náležitě vystrojen: černá kožené bunda, džíny, ale mým nejdůležitějším specifickým znakem byly hnědé kotníčkové boty (tzv. kozačky), které nosili důstojníci SNB a přes rameno hnědá kožená brašna (boty i služební brašnu VB jsem lacino koupil v policejním výprodeji) a na hlavě černé brýle a kožešinovou beranici redaktora Svobodné Evropy Ivana Diviše, dar od Sergeje Machonina. A to neříkám, co obsahovala moje brašna!
Plánovaný cíl na Vyšehradě nebyl svazáky dobře připraven, demonstranti klopýtající do kopce nespokojeně brblali, doufali jsme, že nás tam svazáci třeba překvapí nějakým happeningem.
V duchu jsme se ptali, proč tak dobře rozjetá a nebývale početná demonstrace dobrovolně opouští centrum a neschůdnými cestičkami míří kamsi do kopce, do parku, na hřbitov; kde se nachází prostor sotva pro desítky komorních ctitelů národního poety, ale vůbec ne pro nemalé tisíce rozhořčených demonstrantů proti režimu! Nechtějí nás pořadatelé úmyslně dostat úplně ven z Prahy, abychom nenarušili pověstný „klid k práci“? Průvod postupně slábl, někteří jej nesouhlasně opouštěli.
Na nerovném plácku v nastalé tmě a mrazivé zimě prokřehlí účastníci do sebe nechtěně vráželi, neozvučené projevy ani pořádně neslyšeli. Nejen z těchto důvodů se část demonstrantů připojila k opakovaným návrhům vrátit se do města.
Při sestupu a potom v průvodu jsem se náhodně opět setkával s uvedenými záhadnými civilisty, kteří mi z nejasných důvodů už od hádky na Albertově jaksi nezapadali do přítomného studentského davu.Asi vystupovali nadmíru sebevědomě a povýšeně, když bez váhání a diskuse pohotově navigovali anonymní dav na Výtoň, Vyšehradské ulici jsme se přitom vyhnuli. Když jsme nerušeně pokračovali po nábřeží do centra, mohli jsme je proto - podle jejich cílevědomého a suverénního chování - považovat i za skutečné organizátory.
Nikdy jsem se s nimi nebavil, jenom je průběžně pozoroval, čas od času se v průvodu nenápadně scházeli a vzápětí opět rozcházeli, rozhodně mezi sebou udržovali neustálý kontakt.
Nálada tohoto spontánního průvodu byla bojovná, okolo stojící i z oken nám radostně mávali, tramvaje zastavovali mimo zastávky a někteří cestující vystupovali a přidávali se k demonstrantům. Pohyboval jsem se v prvních řadách, proto jsem přesvědčen, že o nastoupeném směru „Do centra! Na Václavák!“ nikdo na čele průvodu nepochyboval. Potvrzovaly to též četné souhlasné výkřiky pochodujících. Nikdo nám v dalším pohybu nebránil, žádné policejní uniformy jsem nezahlédl.
Ještě před příchodem k Národnímu divadlu zesílily hlasy i gesta, jež utvrzovaly o správnosti vybraného směru pochodu. Tehdy jsem si opět zaregistroval intenzivní aktivity právě těchto „organizátorů“, kteří se trvale pohybovali na čele anonymního davu.
Kolem sedmé hodiny večer se čelo průvodu zastavilo u Národního divadla na úrovni Mostu 1. máje, na kterém stálo několik uniformovaných příslušníků SNB, rovněž pokračování rovně po Smetanově nábřeží nebylo zcela volné.
Proběhla malá diskuse, ve které po chvíli převážilo jednoznačné rozhodnutí „Jdeme všichni na Národní, do centra a na Václavák!“ Navíc se zdálo, že tudy průchodu nic nebrání.
Při prosazení názoru vydat se tímto směrem se nejvíce angažovali někteří „organizátoři“, které jsem od počátku namátkově sledoval, aniž bych měl přitom důvod je podezírat.. Měl jsem pouze nejasný vnitřní pocit, že něčím vybočují z řady ostatních účastníků. Neúmyslně jsem občas pozoroval pouze ty čtyři, kteří se mi do celkového profilu demonstrantů nějak nezapadali. Davem úspěšně manipulujících „organizátorů“ (možná i skutečných svazáckých funkcionářů) bylo na čele průvodu určitě mnohem více – asi patnáct. Podotýkám, že nikdo z těchto čtyř mnou sledovaných „organizátorů“ nenesl vlajku ani transparent!
Registroval jsem, že nepřipouštěli vůbec žádné pochybnosti ohledně směru průvodu, direktivně veleli zahnout doprava! Dokonce se postavili uprostřed vozovky a upažením jako dopravní policisté (později mě napadlo, že ty energické úkony mají vskutku zažité) rázně všem přikazovali jedině možný směr: „Do - pra - va!“
Okolo sedmé hodiny večer byl náš spontánní a dosud relativně pokojný (nic neničil, nerozbíjel, nepomalovával), a přitom bouřlivým nadšením kypící průvod úspěšně doveden do předem vytčeného cíle - na Národní třídu. A to pod bedlivým dohledem rozličných „organizátorů“, kteří situaci a nálady pečlivě monitorovali.
O samotném průběhu zásahu proti demonstrantům na Národní třídě bylo popsáno již mnoho. Já jsem s průvodem došel až k policejnímu zátarasu Pohotovostního pluku VB u obchodního domu Máj; divili jsme se, jak velice mladé kluky v bílých helmách proti nám nasadili. Neskrývali naštvanost, asi byli unaveni dlouhým čekáním, přátelsky se rozhodně netvářili ani na dívky, jež jim podávaly kytice. Zpočátku jsem se volně pohyboval napříč davy, posléze jsem byl houstnoucím davem nesen, tlačen a nakonec již zcela obklíčeným lidmi brutálně presován.
Po půl osmé večer začínala být situace nepřehledná, konce průvodu nebylo možno dohlédnout. Průvod se posléze zastavil, nešlo kam pokračovat Zdálo se mi, že ani přítomné vedení policie nemá úplně jasno, co a jak dál konat. Pozoroval jsem, jak se důstojníci neustále radí, někam nervózně volají, asi čekají na rozkaz. Překvapovala zjevná nerozhodnost neviditelného vyššího velení, dlouho váhavě vyčkávalo, zdálo se, že se s někým neustále dohaduje o dalším postupu. Za kordónem čile komunikovali různí civilisté a kameramani. Občas jsem si mimoděk zahlédl též své známé „organizátory“, nenápadně a jaksi bezcílně se prodírali řadami demonstrantů.
Náhle všechny překvapil příjezd obrněných transportérů s otevřenými radlicemi od Národního divadla. Dav byl obklíčen, sevřen a stlačován natolik, že nebylo možné pohnout se z místa.
Během uplynulých dvaceti let jsem se až na jednu výjimku zúčastnil všech demonstrací v Praze, vždy jsem setrval až do jejich konce. Nikdy jsem ale nezažil tak hrozivý živočišný strach jako nyní při uplatnění novátorské metody stlačování davu!
Až dosud se praktikovalo rozhánění demonstrací, lidé se před pendreky rozutekli. Zdálo se, že nově budou obklíčené davy neprodyšně uzavřeny a na sebe natlačení demonstranti nebudou mít šanci utéct a že konečně dostanou pořádně na pamětnou, aby si rozmysleli chodit příště na demonstrace!
Přepadl mě děsivý pocit, že bezvládný dav se mnou promáčkne sklo velké výlohy a já bezmocně proletím přes střepy dovnitř. Bylo jasné, že pokud někdo upadne na zem, dav ho nemilosrdně ušlape. Lidé začali panikařit, křičet, marně volat o pomoc, utéct však nebylo kam. Zdaleka nejhorší bylo, že stupňovaný tlak obklíčeným demonstrantům už znemožňoval normálně dýchat! Propuká boj o život, lidé lezou pod auta i na auta…
Nastalý chaos umocňují opakované výzvy policejního tlampače: „Tato demonstrace není povolena. Rozejděte se! Opusťte tento prostor!“ Ale kam? Dav opětovně zpívá hymnu a volá „Máme holé ruce!“ Jako opice skáčou po lešení a potom mezi demonstranty parašutisté v červených baretech a surově bijí pendreky hlava nehlava. Děsivý strach, zoufalá bezmoc, nesnesitelná bolest a zuřivá nenávist prostupuje všemi uzavřenými v neúprosně se svírajícím kotli.
Dav se mnou smýká, až se nacházím se v průchodu paláce Metra, kde náhodou znovu
narážím na své čtyři „organizátory“, známé už od Albertova, vzájemně se poznáváme. Mlčky si mě nedůvěřivě prohlížejí. Něco mi na nich pořád nehraje, sice nemám žádný důkaz, ale jeví se mi velmi zvláštní. Něčím se odlišují od ostatních; např. všichni demonstranti uzavření v kotli jsou teď značně nervózní, vylekaní, někteří nefalšovaně projevují krajní strach a již pláčou, avšak oni chladnokrevně zůstávají v pohodě, plni sebevědomí a bez žádných známek emocí. Ani rozrušení, ani radosti či náznak bázně. Sleduju, jak se podezíraná „čtyřka“ se rozrůstá, přicházejí k nim další jejich vrstevníci, ale nebaví se spolu. Pojednou se otevírají dosud uzamčené dveře paláce (přitom již odpoledne byly v celé ulici vchody uzamykány) a celá skupina – po prokázání se jakýmsi odznakem – po jednom vstupuje dovnitř paláce. Chci je následovat, ale bez odznaku jsem od dveří hrubě odstrčen.
Když poklidně prošla celá skupina (cca dvacet osob) a prosklené dveře byly zevnitř opět uzamčeny, zahlédl jsem v hloubce chodby uniformované policisty. Okamžitě se mi rozsvítilo v hlavě – jsou to fízlové!
Teprve nyní mi se zpožděním postupně dochází, čím se celou dobu tak výrazně odlišovali od ostatních demonstrantů, proč během pochodu vystupovali tak sebejistě, suverénně a klidně, a bez zaváhání dovedli pochod do předem určeného cíle. Určitě se nebáli, byli totiž ve službě. Na rozdíl od neznalých a opatrných , někdy bázlivých až vystrašených demonstrantů, riskujících kromě bití i postihy v zaměstnání či ve škole, na ně čekala přinejmenším pochvala. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem je v průvodu nikdy nepřistihl např. radostně provolávat s ostatními vtipná hesla nebo v obavách před útokem policie. Tito na první pohled suverénní „organizátoři“ přesvědčili mladé a nezkušené studenty, aby je slepě následovali jako naivní stádo vlka.
Vzpomínám na obdobně nasupené kamenné tváře bez emocí, bez viditelných známek nadšení ale ani strachu, se kterými jsem se před rokem setkal u desítek stranických aktivistů a „organizátorů“ na povolené akci na Škroupově náměstí. Byli tam tehdy také nakomandováni, aby chartistům rozbili oficiálně povolené shromáždění u příležitosti Dne lidských práv.
Nemám ale čas na další vzpomínky, neboť mě neregulovatelný proud lidské řeky vrhá přes celou Národní třídu do protějšího podloubí, kde v „bicí uličce“ bezohledně řádí zběsilé policejní komando: surové bití, spoušť, hrůza, řev, vulgární nadávky, pláč, násilí bez konce.
Snažím si chránit hlavu před obušky zdviženou policejní brašnou, a to mě zřejmě zachránilo.Využívám nepřehledného zmatku v úděsné tlačenici a nejspíše díky svému originálnímu oblečení se vyhýbám pendrekům a rychle proklouzávám do druhého domu v Mikulandské ulici. Chodby jsou přeplněny až po půdu obdobnými zoufalci, do bytů nás nepouštějí. V druhém patře dává neohroženě rozhovor zahraničnímu korespondentovi Petr Haničinec, definitivně zavrhuje stávající režim.
Posléze utíkám do Černé ulice, abych ze své kanceláře zatelefonoval bratrovi do Kanady, že po jeho oprávněné výtce „ V Čechách se ani po pádu berlínské zdi nic nemění“, nyní i u nás se situace konečně začala hýbat!
Po půlnoci se oklikou vracím do bytu přítelkyně na Národní třídě, v opuštěném podloubí „bicí uličky“ zděšeně překračuju hromádky roztrhaného zakrváceného oblečení, přitom vůbec nechápu, jak se mezi ně dostaly i kalhotky a podprsenky…
Výše uvedený text vznikl na základě tehdejších poznámek autora, představuje obsah jeho osobních vzpomínek, subjektivních dojmů a názorů zachycených ve dnech a týdnech těsně následujících po 17.11. 1989; jsou tedy nutně limitovány tehdejší úrovni jeho omezených znalostí všech souvislostí této konkrétní situace.
Závěrem podotýkám, že ani po 35 letech jsem nezměnil své původní skálopevné přesvědčení z bezesné noci na 18. 11. 1989, totiž, že průvod demonstrantů z Albertova a Vyšehradu byl na Národní třídu záměrně zaveden neznámými manipulátory, které jsem měl mimořádnou příležitost částečně sledovat.
Před třemi lety mě tento můj původní názor potvrdil mj. též jeden bývalý příslušník SNB (jenž dnes slouží v hodnosti plukovníka policie), byl tehdy s dalšími kolegy navelen zúčastnit se v civilu tohoto pochodu s úkolem zavést demonstranty na Národní třídu, kde byl již připraven policejní kordón. Po začátku stlačování tzv. kotle se všichni tito příslušníci v civilu měli shromáždit v průchodu paláce Metro a pak se pro ně zpřístupněnými dveřmi vrátit na základnu do Bartolomějské ulice. Kontaktem na dotyčného plukovníka disponuju, ale z pochopitelných důvodu ho zatím nemohu zveřejnit.
V uplynulých letech jsem se setkal s neověřenými názory zasvěcených pamětníků, že pravidlem mocenských orgánů bylo vysílat mezi demonstranty vždy několik desítek až stovek rozličných „organizátorů“; generální tajemník KSČ K. Urbánek údajně prohlásil, že v této konkrétní akci bylo mezi studenty zapojeno („vpašováno“) 769 tajných spolupracovníků!
Ing. Jan Šolta, CSc.
Ilustrační foto: Poručík StB Ludvík Zifčák v čele průvodu na Národní třídě. Později sehrál roli mrtvého studenta Šmída.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 541x přečteno
















Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.