Vidláci z pražské městské rady

Praha odmítla spolupráci s Pekingem. Obě strany se měly v dohodě o sesterské spolupráci zavázat o spolupráci v oblasti obchodu, cestovního ruchu a kultury. To samo o sobě není nic jiného, než se děje také v jiných dohodách o spolupráci s jinými hlavními a metropolitními městy světa, s nimiž Praha obdobné dohody v minulosti uzavřela. Minulostí ovšem nemám na mysli období minulého režimu.

Všechny dohody a smlouvy o spolupráci se zahraničními městy Praha v průběhu šestadvaceti posledních let velmi zásadním způsobem upravila, aby dopovídaly nové době. Přitom je samozřejmě ze strany Prahy závazek o spolupráci v obchodu, cestovním ruchu a kultuře do jisté míry formální, protože s výjimkou kulturních institucí na území Prahy Praha obchod a cestovní ruch prostě neřídí…

V předkládané dohodě byl údajný bod o závazku Prahy k uznání „jednotné Číny a její politiky“. Jestli toto, jak se uvádí, byl důvod, proč nebyla dohoda o spolupráci s Pekingem torzem městské rady schválena, je to nebetyčná hloupost. Česká zahraniční politika, a to dokonce i ve Schwarzenergově éře 2007 – 2013, vycházela z této zásady a plně ji respektovala. Tedy ani ono až dodatečně vyfantazírované pojetí tzv. havlovské politiky, se kterým V. Havel neměl vůbec nic společného, si neodvažovalo uvažovat o ničem jiném nežli o „jednotné Číně a její politice“.

Pražští radní, resp. zbytky městské rady, kteří se již několik měsíců k pobavení občanů svého města nemohou dohodnut nad rozdělením svých koryt, ukázali neuvěřitelný kousek zápecnictví, čecháčkovství a vidláctví.

Mluvit o tom, že to poškodí české hospodářské zájmy, je zbytečné. Tito lidé mají ve skleněné kouli, v níž se pohybují, jen omezenou schopnost uvažovat. Koho jsme si ale zvolili, toho máme…

Jiří Paroubek

(Autor tohoto článku nikoho ze stran zastoupených v radě nevolil)