Jiří Paroubek: Přijde republika jen o 200 miliard?

Na konci letošního srpna tak měl tento příslib hodnotu 795,2 miliard korun, ze kterých byl zatím Bruselem proplacen nebo certifikován unijní podíl na proplacení pouhých 275,7 miliardy korun. V tom je zahrnuto i české kofinancování v rozsahu 15 procent. Dohromady tak bylo definitivně realizováno jen 34,7 % celkové podpory.

Rozdíl tedy činí zatím půl biliónu korun. Neznamená to, že o všechny tyto peníze přijdeme, ale naznačuje to měřítko ztrát, které je třeba připsat především naprosté nekompetentnosti českých ústředních orgánů. Proč byly nekompetentní, to víme – ti, co tomu rozuměli, byli po nástupu Topolánkovy vlády jednoduše vyhnáni a nahrazeny kamarády nové vládní garnitury, která vycítila tučnou kořist. Brzy zjistili, že to nebude tak jednoduché, ale nedokázali se z toho poučit. Teď už zbývá jen čekání na zázraky. Zhruba dvě stě miliard však nejspíš budeme muset oželet. Upozorňuji na to – včetně odhadu výše této částky – již více než dva roky.

Problém má přitom dvě složky. Ta první spočívá v tom, že čerpání nabralo zdržení. Tou druhou je fakt, že národní „autorita“ pouštěla faktury, které však audit vyslaný Evropskou komisí označil z větší části za vadné.

Chyb ve výročních a kontrolních zprávách bylo zkrátka tolik, že na začátku letošního roku byly úplně zastaveny požadavky o refundaci k Evropské komisi. Na Kalouskovu ministerstvu financí se musel změnit celý systém národní supervize nad čerpáním. Staré chyby byly postiženy „korekcemi“, tedy rozhodnutím, že Brusel neproplatí akce proti pravidlům, přestože už byly zaplaceny ze státního rozpočtu ČR.

Kde je jistota, že se to nebude opakovat? Čísla na začátku rozhodovacího procesu jsou mnohem optimističtější než ta na konci. Musíme proto dobře rozlišovat údaje o proplácení projektů z národních zdrojů, a čísla, která potvrzují, kolik už bylo Bruselem refundováno. A tady může vstoupit do hry, že máme po evropském auditu špatnou pověst.

Kdybychom posuzovali jen prostředky, na které už byla uzavřena s národním řídícím orgánem smlouva o poskytnutí dotace, český příděl se vyčerpat dá, byť s odřenýma ušima. V srpnu chybělo dočerpat 100 miliard korun. Od začátku roku byly uzavřeny smlouvy za 50 miliard korun.

Nejvíc je nasmlouváno v Operačním programu Doprava, kde mají přijaté projekty stát dokonce o 8,6 procenta víc, než kolik bylo Evropskou komisí přiděleno. Každý však tuší, proč to je – děláme si dopředu rezervu za faktury, které Brusel neuzná. Například stavbu dálnice přes České středohoří, kde se jedná asi o 8 miliard korun, Brusel podle všeho nezaplatí, protože nebyly dodrženy procedury při výběru trasy. Nakonec to potvrdila i příroda po intenzívních červnových deštích, když se kus svahu na dálnici skutečně utrhl. Geologové varují, že to může být jen začátek procesu, který bude stále nebezpečnější a hlavně – nákladnější.

Také dálnice D3 je trasována přes geologicky nebezpečná (poddolovaná) území, a přišlo se na to až ve chvíli, kdy trasu odmítl ze zcela jiných důvodů soud. Další dálniční stavba, „rekonstrukce“ D1, byla zase pojata tak, že dálnici spíše na dlouho vyřadí z provozu. To všechno naznačuje, že mohou přijít i další evropské výhrady k nekompetentnímu českému rozhodování.

Věřme, že se poučíme z předchozích chyb a projekty budou nakonec v pořádku. Soustřeďme se proto raději na to, co už státní rozpočet uhradil. Měsíční monitorovací zpráva Národního orgánu pro koordinaci (který je na ministerstvu pro místní rozvoj), sděluje, že příjemcům dotací už bylo proplaceno 456,7 miliard korun. To jsou české účty. Rozdíl prostředků vyplacených Prahou a vyplacených Bruselem teď činí 181 miliard korun.

Ve finiši stávajícího programovacího období bude třeba nasmlouvat zbylých 100 miliard korun. Zdaleka to nebude snadné. Platí pravidlo n + 2, které říká, že máme na dokončení projektů ještě dva roky navíc. Když budou nasmlouvány do konce letošního roku, stačí je uzavřít v Praze na konci roku 2015. Propadá až to, co z těchto účtů nedorazí do 31. března 2017 do Bruselu jako přijatelná žádost o platbu.

Omezení je však víc. Lze čerpat jen z příslušného operačního programu, nesmí se sáhnout vedle. Operační programy přitom mají stanoveny jak celkovou alokaci, tak alokaci na jednotlivé roky. Stejně tak se musí respektovat určení jednotlivých fondů a cílů.

Z Měsíční monitorovací zprávy MMR za srpen vyplývá, že řada velkých operačních programů nejen neplní čerpání, ale až na OP Doprava nedrží krok ani z přehnaně optimistickými předpověďmi o čerpání, kterými nás do poslední chvíle krmila Nečasova vláda. Nejhůř je na tom OP Životní prostředí, kde činil celkový příslib od Evropské komise 147,7 miliardy korun. Projekty, které byly zatím nasmlouvány, mají hodnotu jen 67 miliard korun. Z toho bylo v Praze proplaceno 52 miliard, ale certifikováno pro refundaci Bruselem je pouhých 36 miliard korun, tedy necelá čtvrtina přidělených dotací. Jenom tady se tedy zdá být skoro stovka miliard korun ztracena v nenávratnu.

Jak to s čerpáním evropských fondů tedy dnes nemůžeme přesně říct. Už teď však víme, že je další čerpání velmi vážně ohroženo a že přijdeme o možnost čerpat řádově desítky miliard korun (souhrnně o cca 200 mld. Kč). K tomu můžeme přičíst další komplikace, a to že ROP Severozápad má již od března 2011 pozastavené čerpání, ROP Střední Čechy od května 2012, ROP Střední Morava, Integrovaný operační program a OP Podnikání a inovace od ledna tohoto roku no a konečně OP Praha nemůže čerpat od dubna tohoto roku. Kdy se jejich čerpání obnoví, to přesně určit nelze. Je to však doklad „odpovědnosti“ vlády, která již mezitím byla odvolána. Je to smutný doklad o nekompetentnosti Topolánkovy a po ní zejména Nečasovy vlády.

(autor textu Jiří Paroubek jako premiér v závěru roku 2005 dojednal na obyvatele nejvyšší dotace z evropských fondů ze všech 27 států EU)

P.S.: Text byl zaslán k otisknutí do deníků Právo a Hospodářské noviny, ačkoliv nejsou tato média schopny seriózní analýzy na toto téma, byl text Jiřího Paroubka bez udání důvodu odmítnut.