Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 3.

Jak uvádí italský historik Luigi Salvatorelli[1], ruská revoluce z roku 1905 byla pouze „prerivoluzione“, tedy revoluční předehra. V podobném smyslu byla druhou předehrou také takzvaná únorová revoluce, která přiměla cara Mikuláše II. k abdikaci a otevřela cestu k definitivní změně poměrů v celém Ruském impériu, což s sebou přineslo dvě potupné dohody s Německem, ztrátu významných území, ohromné množství krizových situací, občanskou válku, obnovení nepřátelských vztahů s bývalými spojenci na válečné frontě, respektive zánik krátkodobého spojenectví. Zatímco výsledkem únorové revoluce bylo nové uspořádání ruské společnosti, ve kterém si jednotlivé skupiny obyvatel carského systému musely najít svoje místo, vzdát se loajality k vládnoucímu domu (týkalo se to zejména policie, úřadů, vojska a soudů) nebo se v ní zatvrdit (šlechta, policie, soudy, průmyslníci, část inteligence) a probíjet se novými poměry k nějaké pozměněné či nové identitě, potom revoluce říjnová (listopadová) znamenala definitivní průlom.

V mezinárodním ohledu přinesla říjnová (listopadová) revoluce již otevřené nepřátelství evropského Západu i Spojených států a s ním exkomunikaci sovětského Ruska a později Sovětského svazu z „rodiny civilizovaných demokratických zemí“. V jistém smyslu současné nepřátelství západních „elit“ vůči Ruské federaci nese podobné znaky, jaké se objevily po úspěšném provedení bolševické revoluce na podzim 1917 v Rusku. Tehdy byl západní kapitál nesmírně zklamán tím, že revoluce Rusko nezničila. Dnes jsou západní „elity“ zuřivostí bez sebe, že provokace, sankce, vynucený ruský vojenský zásah na Ukrajině a s ním spojená válka NATO proti Ruské federaci nevykonaly totéž. Rusko nezničily, a tehdy i po druhé světové válce z vývoje vyšlo Rusko (SSSR) naopak posíleny. Také dnes hrozí, že Západ na svoji koloniální žravou agresivitu doplatí a Rusko z konfliktu vyjde vítězně, nebo alespoň neoslabeno, třeba i posíleno.

Druhá předehra ruské revoluce

Revolucím roku 1905 a 1917 věnoval třísvazkové dílo plné podrobností přímý účastník celého revolučního vývoje v Rusku, Lev Trockij[2]. Událostem únorové revoluce zasvětil Trockij celý druhý díl své knihy. Čteme v ní, že vzplanutí této únorové revoluce, která začala podle ruského (juliánského) kalendáře 23. února, bylo spontánním aktem připomínajícím výbuch revoluce jakobínské ve Francii. „Poslední pohnutku daly fronty na chleba,“ píše Trockij na str. 148 druhého dílu své knihy. Revoluce se chopila „nejuhnětenější a nejutištěnější část proletariátu – textilačky, mezi nimiž bylo patrně nemálo žen majících muže na frontě“. Ostatně, podobně tomu bylo v Paříži, kde výbuchu revoluce rovněž předcházela vystoupení Pařížanek dožadujících se chleba. „Bojovná nálada vylila se v demonstrace, ve schůze a potyčky s policií,“ citujeme dále Trockého. Policii byly na pomoc poslány vojenské oddíly. Ty byly ale slabé, toho dne – 23. února – k potyčkám mezi ozbrojenými oddíly policie a vojska na straně jedné a demonstranty, mezi kterými byla spousta žen, nedošlo. Ale tohle byl teprve začátek. „Masa žen, a netoliko dělnických, vydala se k městské dumě volajíc po chlebu. Bylo to totéž jako chtít vajíčko od kohouta. V různých částech města objevily se rudé prapory a nápisy na nich svědčily o tom, že pracující masy chtějí chléb, ale nechtějí samovlády ani války… Druhého dne hnutí nejenže neupadává, ale vzrůstá dvojnásob: 24. února stávkuje polovina všech dělníků Petrohradu… Heslo chléb je zatlačeno nebo zastíněno hesly: ,Pryč se samovládou!‘, ,Pryč s válkou!‘“

Kostky byly vrženy, řeka se vylila z břehů, události nabíraly spád a hnaly se nezadržitelně kupředu. Válka unavovala a vyčerpávala síly, třebaže si Rusové vedli v předchozím roce na východní frontě úspěšně. Policejní oddíly zůstávaly věrné carovi, ale v armádě existovaly a sílily sympatie k revoluci. Kozácké oddíly slíbily, že nebudou střílet do davu. Carovi věrné oddíly dragounů řešily situaci vyšší frekvencí večírků „carských oficírů“. Potom opilí vjížděli na koních do lidí. Policie se snažila početné davy lidí v ulicích rozhánět, což vedlo k výkřikům dalšího hesla: „Pryč s policií!“ Dav naopak vítal hlasitým hurááá kozáky, kteří se začínali stavět otevřeně na stranu revolučních mas. Lidé v ulicích nehodlali policii ustoupit, a tak se vrhali proti koním a strhávali policisty ze sedel na ulici. K vojákům se dav stavěl naopak přátelsky. Dělníci stáli naproti oddílům vojska a s vojáky diskutovali. Přesvědčovali je, aby se postavili na stranu revoluce. Důstojníci v carském vojsku a stejně tak i kozáčtí velitelé se snažili vojáky donutit, aby dav rozehnali, ale vojáci i kozáci davem jenom opatrně projížděli. Nakonec rozvrat v ozbrojených složkách carského systému dospěl do stavu, kdy se kozáci a některé další oddíly vojska skutečně postavili na stranu vzbouřeného lidu a spolu s ním bojovali proti policii.

Ve dnech 23. a 24. února bylo, jak uvádí Trockij, zbito 28 policistů. Vojenský náčelník Petrohradského okruhu, generál Chabalov, se v těch dnech ještě neodvážil nechat střílet do lidí. Trockij píše, že tuhle opatrnost mu nediktovala nějaká generálova dobromyslnost, ale skutečnost, že od roku 1905 se carský režim připravoval na výbuch nové revoluce stejně dlouho a pečlivě, jako se na ni připravovali samotní revolucionáři, kteří se sice po letech 1905 a 1906 poněkud stáhli do pozadí, respektive odešli do ciziny, ale právě zde, v závětří, mnozí z nich chystali novou fázi vzdoru, novou revoluci. Přesně takto uvažovaly i carské orgány, které byly ale nadto ještě zaměstnány válkou. Ruská společnost, nejenom ve městech, ale i na venkově, projevovala únavu ze samoděržaví, ke které přibyla také zkušenost s válkou a se vším, co válka s sebou přináší. Míra vzdoru vůči systému se sice u různých vrstev společnosti lišila, ale přibývalo lidí, kteří si skutečně přáli konec carského systému a s ním i konec války. Ruští revolucionáři v předjaří 1917 skutečně završili zánik samoděržaví a na podzim 1917 zahájili bolševici i cestu ke konci války. Ale obojí skutky s sebou přinesly nepředstavitelné komplikace a problémy.

Jak se vlastně car připravoval na novou revoluční vlnu? Ustavil komisi pro Petrohrad, ve kterém se výbuch revoluce očekával. Jejím předsedou nebyl nikdo jiný než generál Chabalov. Ten už v polovině ledna 1917 připravil plán, jak rozdrtit nové povstání. Petrohrad byl rozdělen na šest policejních obvodů a ty se zase skládaly z okrsků. Každý okresek dostal přidělený vojenský pluk a byla zde sjednocena policie a četnictvo. Trockij píše, že plán byl sice dobře promyšlen, ale nepočítal s lidským faktorem. A tento lidský faktor, faktor nevyzpytatelný, se kterým carská moc nepočítala, se projevil právě díky revolučnímu vření uvnitř mas průmyslového dělnictva.

Při líčení mohutných dějinných událostí historik sleduje pohyb hlavních událostí, často jen kontury, zatímco uvnitř se odehrávají tisíce jednotlivostí, které událostem dodávají barvu a upřesňují jejich tvary. Takový je i příběh bolševického dělníka jménem Kajurov, který spolu s několika dalšími dělníky přistoupil k oddílu kozáků, kteří seděli na koních a měli příkaz nahajkami bít lid v davu. Kajurov a jeho druzi sňali čepice a pokorně začali kozáky prosit: „Bratři kozáci, pomozte dělníkům v boji za mírné požadavky, vidíte, co s námi hladovými dělníky, dělají faraóni. Pomozte.“[3] Kozáci prý na sebe pohlédli a vrhli se do vřavy. Ne však proti dělníkům. A tak vypravuje Kajurov (v Trockého knize) dál: „A za několik minut před vchodem do nádraží zdvíhá dav na rukou do výše kozáka, který šavlí zabil policejního pristava.“

Na vojáky na koních platí více ženy než muži. „Směleji než muži tlačí se na kordon vojáků, chytají se pušek, přemlouvají ba přímo přikazují: ,Sejměte bodáky, přidejte se k nám.‘[4]“ A to se na mnoha místech skutečně i děje. Car je ve svém sídle znepokojen. Posílá telegram generálu Chabalovovi s příkazem, aby okamžitě se vzpourou skoncoval. Mělo to znamenat, že důstojníci donutí vojáky, aby stříleli do lidí. V důsledku carova příkazu začalo zatýkání členů Petrohradského revolučního výboru. Akce však vyvolala reakci. Původní stávka petrohradských dělníků, které se zúčastnilo na 240 000 osob, se rozrostla v ozbrojené povstání. Na vojsko petrohradské posádky byl vykonáván dvojí tlak. Carské orgány přikazovaly „střílet po nepříteli“, a dělníci volali na vojáky, aby „nestříleli do bratrů a sester“. Bratrství jako symbol revolucionářů z Paříže roku 1789 (liberté, égalité, fraternité) se přenesla do Petrohradu v předjaří roku 1917. Na Něvském bulváru policejní oddíl neváhá a střílí do demonstrantů. Carská moc si přeje vybičovat revoluční odpor, aby o to radikálněji mohla vystoupit proti shromážděným davům. Vysílá tedy mezi revolucionáře provokatéry, kteří se v zájmu svého poslání stávají největšími radikály.

Navečer 26. února se vzbouřila 4. rota tělesné stráže Pavlovského pluku. K příčinám vzpoury mohla patřit také zvěst o střelbě do demonstrantů na Něvském bulváru (prospektu), která vojáky popudila proti vládnoucí moci mimo jiné i proto, že tam byli na stáži frekventanti poddůstojnické školy a byli také nuceni střílet do demonstrantů. Čtvrtá rota opustila kasárna a vydala se k Něvskému prospektu, aby tyto poddůstojníky odtud odvedla. Cestou se ale ocitla v potyčce s policejním oddílem. V boji tito vojáci jednoho policistu zabili. Potom se rota vrátila do kasáren a pobouřila celý pluk. Proti rotě následně zasáhl Preobraženský pluk carovy osobní gardy. Devatenáct vojáků pavlovského pluku bylo uvězněno, další se vzdali, ale jedenadvacet vojáků i s puškami se jaksi ztratilo z evidence. Pro tyhle vojáky existovalo dilema: buď revoluce zvítězí, nebo budou oni odsouzeni a s nejvyšší pravděpodobností zastřeleni. Tito vojáci se později stali součástí ozbrojené revolty.

V Petrohradu se dělníci dožadovali zbraní, ale revoluční ústředí se obávalo, že čím více zbraní na straně revolucionářů, tím více bude potyček s policií i s vojáky, kteří ze strachu z velitelů budou nadále nuceni zasahovat proti demonstrantům. Takto se skutečně hrálo o duše vojáků, o jejich svědomí, ale i o jistotu, že pokud se postaví na stranu revoluce, že revoluce zvítězí a oni zvítězí s ní. Sázka se ale nějaký čas jevila jako příliš vysoká. Svoji roli hrála také skutečnost, že v Petrohradu, stejně jako v dalších velkých městech impéria, Moskvě nebo Oděse, tvořily vojenské posádky takzvané záložní prapory. Ty byly mnohdy tvořeny vojáky, kteří byli v civilu také dělníky a byli zároveň i otcové rodin. A oni měli jít proti lidem stejné vrstvy a velmi podobných osudů? Také tito vojáci nenáviděli vládnoucí vrstvu a neviděli ani smysl v pokračování ve válce. A tak se začaly bouřit další gardové prapory. Jako první se údajně vzbouřili vojáci Volyňského pluku. Velitel praporu telefonoval generálu Chabalovovi, který mimochodem nedisponoval právě vynikajícími velitelskými schopnostmi, aby mu sdělil hroznou novinu: Školní oddíl určený speciálně k potlačení nepokojů, odmítl vyjít ven z kasáren. Jeho velitel byl zastřelen nebo se dokonce sám před praporem zastřelil. Vojáci se následně vrhli do kasáren Litevského a Preobraženeckého pluku a tam verbovali vojáky na stranu revoluce. A toto se skutečně podařilo. Všechny tyto vojenské oddíly pospolu vyplenily kasárna četnické divize. A dělníci se toho účastnili společně s vojáky. Pro generála Chabalova skutečná katastrofa. Vojáci začali přecházet na stranu revoluce a přecházeli tam i se svými zbraněmi, které ukořistili v kasárnách.

Revoluce se hnala Petrohradem jako povodeň. Postupně se k ní přidávaly další vojenské pluky. Dne 27. února byli osvobozeni političtí vězni. V Moskvě měla revoluce oproti Petrohradu několik dní zpoždění. Stávky v moskevských továrnách začaly až 27. února. Vojáky moskevské posádky jejich velitelé přesvědčovali, že v ulicích se bouří luza. Trockij ale píše, že tohle slovo začali v té době vojáci vnímat jinak, než jak si přáli velitelé. Trochu to připomínalo situaci při povstání takzvaných „gézů“ (geusů) v Nizozemí proti španělské nadvládě v letech 1566 – 1572, kdy označení „žebráků“ (gézů) nesli oni povstalci hrdě. Další velká ruská města vstupovala do revoluce až v březnu. Na vesnici, píše Trockij, přijímali lidé revoluci pomaleji než ve městech. „Nezveličíme, řekneme-li, že Únorovou revoluci provedl Petrohrad a země se k němu přidala.“[5] A co se týká cara? „Ani v týlu, ani na frontě se nenašlo brigády, ani pluku, který by byl hotov bít se za Mikuláše II.“

Únorová revoluce tak, jak proběhla, a s výsledkem, který měla, ještě nevyvolávala na západě Evropy a v Severní Americe takové pobouření, jaké později vyvolá revoluce bolševická. Jistě, car byl donucen k abdikaci, samoděržaví se rozpadlo, což se u aristokratických systémů stávalo i v „civilizovanějších zemích“, než jakou bylo na Západě vnímáno Rusko. Vlastně se nic tak hrozného nestalo. V Rusku bude republika. Možná se rozvine i něco jako demokracie a Rusko bude i se svým bohatstvím nadále k mání, jako bylo za věčně zadluženého a k Západu se obracejícího cara Mikuláše II. i s jeho německou a proněmeckou manželkou, carevnou Alexandrou. Tak se alespoň o ní soudilo. A propos, v Rusku bylo za cara na úřadech, u policie i v armádě velké množství cizinců, zvláště Němců. O podnikatelích ani nemluvě. Rusko lákalo. Kolonizace Ruska Západem bude tedy hezky pokračovat, novou ruskou vládu si koloniální Západ zase ochočí.

Je nesporně důležitou skutečností, že 14. března (podle našeho kalendáře 27/3) Sovět dělnických a vojenských zástupců, tedy vysoký orgán revoluce, vydal prohlášení určené všem pracujícím světa. V něm Sovět nabízel všem národům ruku ke smíru. Jeho provolání končilo známou revoluční, dělnickou, výzvou: „Proletáři všech zemí, sjednoťte se (spojte se)!“ Provizorní vláda revolučního Ruska vydala pak 30. března (podle našeho kalendáře) manifest k Polákům, podle kterého si Poláci měli ústavodárným shromážděním sami vybrat formu své státní existence.

V dubnu (6/4)) vypověděly Spojené státy válku Německu. Stalo se tak oficiálně v důsledku ponorkové války, která ze strany Německa byla už v běhu. Ve skutečnosti Spojené státy jednaly podle svého zvyku, tedy podle čistého racionálního kalkulu. Přes Atlantický oceán pečlivě sledovaly vývoj války na evropské půdě. Zaznamenaly ruský průlom na východní frontě (Brusilovovu ofenzívu), která uvolnila ruce na západních frontách, což Washington přesvědčilo, že vítězství ve válce se nejspíš přikloní ke státům Dohody, takže bude pro Spojené státy rozumné, když se ještě včas do války zapojí, a to na straně, která patrně zvítězí. To aby se mohly zúčastnit poválečného uspořádání ve světě. Nejlépe, aby v tomto ohledu získaly rozhodující slovo. Peněz, zbraní i vojáků mohou za tímto účelem nasadit dost. Spojené státy si v každé velké válce odehrávající se mimo jejich území vždy počkají na vývoj válečné situace a potom, po zralé úvaze a s minimálními riziky pro sebe, se zapojí do akce. Zničující války na vlastním území znamenající milióny obětí, ty provozují sami Evropané. A jakousi zvláštní shodou okolností v nich nejvíce umírají Slované. Je to náhoda?

Porovnáme-li přístup Ruska a Spojených států k této válce, ale o té druhé světové to platí ještě dvojnásob, pak Rusové tři roky bojovali a umírali, potom z války odešli a nezískali vůbec nic. Jen ztratili. Spojené státy naopak tři roky nebojovaly, čekaly, sledovaly, přihlížely a přemýšlely. A potom do války vstoupily a ujaly se řízení věcí. I kořisti. Ale to jen na okraj.

Co znamenal pozdní americký vstup do první světové války? Spojené státy zaplnily mezeru, která vznikla na konci roku 1917 rozhodnutím sovětského vedení Ruska (Lenin, Trockij, Zinověv a další) opustit frontu imperialistické války. Tomuto opouštění, kterému se věnujeme na jiných místech našeho textu, bylo pro Rusko v extrémní míře bolestné, nevýhodné, ponižující, a nadto v podstatě ono předznamenalo dost možná všechny následující osudové tragédie Ruska (Sovětského svazu). Rusové válku, ve které vybojovaly cenná vítězství, nedokončili, vzdali se tak válečné kořisti, nesměli se účastnit poválečného uspořádání Evropy (světa), rozsáhlá území s průmyslem, zdroji, energiemi a kvalifikovanou pracovní silou přenechali nepříteli, který všeho, o co Rusko přišlo, okamžitě proti Rusku využil.

Jenomže, Únorovou revolucí vývoj v Rusku neskončil. Trockij ve druhém dílu své práce o ruských revolucích vypočítává bilanci Únorové revoluce. V Petrohradě, kde proběhla nejdříve a nejmohutněji, bylo 1443 mrtvých a raněných. Mezi nimi bylo 869 vojáků a z toho počtu 60 důstojníků. Ve srovnání s jinými krvavými událostmi – bilancuje Trockij – byla tato revoluce nekrvavá. Za nekrvavou ji prohlásil i tehdejší liberální tisk. Když v červnu 1789 jeden z aristokratů-revolucionářů, Honoré Gabriel Riquetti de Mirabeau hodnotil první fázi francouzské buržoazní revoluce, také napsal: „Jaké štěstí, že tato velká revoluce se obejde bez zločinů a bez slz.“ Chválil dne před večerem. Právě tak bylo předčasné hodnotit Únorovou revoluci v Rusku před revolucí Říjnovou (listopadovou) téhož roku. Generál Anton Ivanovič Děnikin (1872 – 1947), velitel carské armády a hlavní velitel bělogvardějské armády v ruské občanské válce, napsal knihu nazvanou Dějiny ruského zmatku, ve které se zmiňuje o 27. únoru 1917 těmito slovy: „V tento rozhodný den nebylo vůdců, byla jen živelnost.“[6]

Bylo by jistě zajímavé pokračovat v líčení událostí oněch únorových či podle našeho kalendáře březnových dnů této revoluce, stejně jako by bylo obdobně zajímavé líčit detailněji také události revoluce následující, té, která znamenala skutečný zlom v dějinách Ruska a s ním i obrovský průlom do dějin Evropy i světa. Bohužel takovýto záměr velice překračuje možnosti pouhého časopiseckého eseje, proto se musíme omezit jen na výběr toho, co není možné opomenout.

Další vývoj revoluce v Rusku

V roce 1917 probíhala první světová válka. Bojovalo se také na východní, ruské frontě. Známe z té doby osudy československých legií na Sibiři a stejně tak příběhy českých a moravských vojáků, kteří se na východní frontě nechávali zajmout Rusy. Když táhli ve vlacích na tuhle východní frontu, někteří si zpívali, že „táhnou na Rusa, a nevědí proč“. Dnes si západní „elity“ znovu přejí, aby vojáci malých slovanských národů táhli na Rusa. A zase nemají vědět, proč…

Už bylo v Rusku po oné Únorové revoluci, kterou jsme se pokusili vylíčit v předchozích odstavcích, když se v Rusku na východní frontě proti Středovým mocnostem, Německu a Rakousko-Uhersku, uplatnili vojáci z českých zemí a ze Slovenska. Doktor Edvard Beneš o těchto vojácích, kteří se proslavili 2. července 1917 v bitvě u Zborova, mluví už jako o „československém vojsku“. Tato bitva byla, píše Beneš ve stati určené pro sborník vydaný k třicátému výročí bitvy u Zborova, „prvním vystoupením našeho revolučního vojska za světové války ve větším rozměru a kolektivně“. Toto „československé vojsko“ (zformované ještě před vznikem Československa) tvořily tři prapory prvního pluku a po dvou praporech měly pluk druhý a třetí. Edvard Beneš připomíná, že toto vojsko se samo hlásilo k účasti na ruské ofenzívě, „a to ve chvíli, kdy se už projevil a vlastně už potvrzoval nezadržitelný rozklad ruské carské armády“. První československý prezident, T. G. Masaryk, ve svém připomenutí Zborova a Tarnopolu píše, že nejvyšší ruské velení „uznalo heroismus československého vojska“ a citoval i slova generála Brusilova, který českým a slovenským vojákům vzkázal: „Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním.“

Později se vývoj bojových akcí, kterých se účastnili českoslovenští legionáři na ruském území, ubíral směrem, který odpovídal nové situaci nově utvořeného Československa. Československo mohlo vzniknout po vojenské porážce Rakousko-Uherska v první světové válce, po rozpadu této monarchie. Vítězi v této válce byly Velká Británie, Francie a Spojené státy. Rusko vsadilo na odpor světového dělnictva k imperialistické válce, z války vystoupilo. Tahle sázka Rusku nevyšla.

Proto československá zahraniční politika nemohla ignorovat zájmy těchto vítězných mocností včetně těch, které stály proti Rusku, po bolševické revoluci už Rusku sovětskému a bolševickému. Povědomí o slovanské vzájemnosti, století národního probouzení plného očekávání vůči Rusku, to vše sice existovalo stále, působilo to, ale sláblo vzhledem k aktuální situaci. T. G. Masaryk a další „otcové zakladatelé“ Československa se ale při ladění národních zájmů se zájmy vítězných mocností přece jenom snažili národní zájmy neopouštět a pokud možno nedopouštět se, nakolik to bylo vůbec možné, chování, jaké by bylo v rozporu se svědomím. Postupovali tedy podstatně autonomněji, než jak činili a činí představitelé českého státu po roce 1989, zejména v posledních funkčních obdobích parlamentních, vládních a prezidentských.

Pravda, Československá republika nebyla monarchií, česká a moravsko-slezská část rezignovaly na obnovení monarchie, tedy království s markrabstvím a souborem slezských knížectví, takže rozpad samoděržaví v Rusku z toho pohledu nevadil a nepřekážel. Buržoazní a k demokracii se hlásící republice překážel ruský bolševismus. V tom se tedy shodovala s imperialistickými státy Západu. Zřejmě poprvé se tak Češi i Slováci ocitli v situaci, kdy aktuální vývoj s sebou přinášel nutnost, jemně řečeno, korigovat starší city a sympatie. V podstatě poprvé v moderních dějinách se tyto dva západoslovanské národy ocitly v situaci, kdy měly na příslušníky jiného slovanského národa hledět jako na nepřítele. Optika to byla ovšem výběrová. Ne každý Rus byl přítel, ne každý Rus byl nepřítel. Do té doby Češi nevražili jen na Němce (a Rakušany), Slováci na Maďary.

Najednou zde ale byla bolševická část ruského národa, kterou si takzvané západní demokracie přály zničit. Ne ze sympatií k Rusům, Bělorusům, Malorusům (Ukrajincům) jako takovým, aby se jim dostalo demokracie a svobod, ale kvůli návratu situace, kdy Rusko bude mít takového vládce a takový systém, který umožní pokračovat v jeho západní kolonizaci. Představa, že by bolševici říjnovou (listopadovou) revoluci dokonce zvládli, Rusko se nerozpadlo, a že by dokonce bolševici vytvořili životaschopný alternativní model k západnímu imperialismu a kolonialismu se rovnala skutečnému děsu v jejich očích. Západní imperialismus není altruismus! Nikdy nebyl a nikdy jím nebude. Cokoliv západní „elity“ činí, na to je třeba hledět s mimořádnou ostražitostí, neboť za tím nebývá nikdy nic dobrého. Současní Ukrajinci by už mohli vědět své. S lidmi se dělo to, co se děje vždy, když se mění základní paradigmata a během proměn se vše zdá být nejisté, těžko uchopitelné. Budoucnost je také vždy neznámá. Je jednoduché soudit současníky historických událostí z pozice budoucích generací, které už vědí, „jak to dopadlo“. Každý člověk si prostě v tom nastalém zmatku a nejistotách musel vybrat svoje místo. Lépe než historické studie reflektují situaci obyčejných lidí nebo vojáků povídky a romány psané současníky událostí. Nebo ještě lépe situace vysvítá z korespondence a deníků přímých účastníků historických dějů.

K vývoji vztahů Čechů a Slováků k Rusku je nutno připomenou ještě jeden významný údaj. V Paříži byla zvolena Národní rada jako nejvyšší orgán jednající jménem Čechů a Slováků v období, kdy vrcholila první světová válka, a mnohé naznačovalo, že Centrální mocnosti budou poraženy a že národy sevřené v Habsburské monarchii se mohou stát svobodnými a nezávislými! Dodejme ještě, že míněná Národní rada v Paříži pracovala ve složení: profesor Masaryk předseda, plukovník (pozdější generál) Štefánik místopředseda a doktor Beneš jako generální tajemník.

Ale zpět do revolučních časů. Carský režim se důsledky války a vnitřních sporů začal otřásat a nakonec, jak jsme popsali výše, vypukla v únoru revoluce, v jejímž důsledku car Mikuláš II. abdikoval. Vnitřní otřesy v Rusku vedly k obavě, že se východní fronta rozpadne, čehož využijí především Němci a přeskupí své divize do boje proti Velké Británii, Francii a Spojeným státům. Rusko v této válce stálo tři roky na straně těchto západních mocností. Abdikace ruského cara zamíchala kartami na frontě a ve vztazích Ruska se západními spojenci. Vlády v zemi se po krátkém intermezzu ujal Alexander Kerenskij, jako předseda prozatímní vlády. Měl ctižádost, ale ne vojenské a organizační schopnosti. Vojáci se bouřili, dezertovali. Ruský voják je zvyklý bojovat za matičku Rus, za Boha a za báťušku cara. Jedno, v jakém pořadí. Když byl ale car pryč, Kerenskij a prozatímní vláda neměli ani zdaleka božskou autoritu cara. A to byla potíž.

Kerenského podporovala ruská bohatá vrstva, svého druhu tradiční bojaři, a měl podporu také v zahraničí, ve Velké Británii a ve Francii. Šéf britské diplomacie, Samuel Hoare, soudil, že v Rusku by bylo nejlepším řešením zavést vojenskou diktaturu. V čele této vojenské diktatury by měl stát admirál Kolčak nebo generál Laurentij Kornilov. Dne 8. září 1917 se v Rusku odehrál pokus o převrat. Kornilov vyhlásil heslo o svržení prozatímní vlády a de facto nastolení diktatury, která se měla ukrýt pod hesla o pořádku a disciplíně. V Petrohradu i Moskvě se okamžitě objevily brožury hlásající, že Kornilov je hrdina. Převraty všeho druhu bývají zpravidla, mají-li mít naději na úspěch, připravovány dlouho před svým vypuknutím. No a potřebné materiály se tisknou dost často v zahraničí. Praktickým krokem k tomuto puči byl pochod přibližně dvacetitisícové armády na Petrohrad. Rozkaz k tažení vydal Kornilov.

Kerenského tenhle krok zaskočil. Petrohradský sovět kontrolovali bolševici, kteří vyhlásili okamžitou mobilizaci. Na stranu petrohradských dělníků se postavili námořníci z baltské flotily i vojáci. Na ulicích byly vztyčeny barikády. Během čtyř dní se Kornilovovy oddíly rozpadly a generál Kornilov byl zatčen. Velvyslanec Spojených států v Rusku, David Francis, telegrafoval do Washingtonu, že se puč nezdařil díky „Kornilovově špatnému plánu, nesprávným informacím, nepřiměřeným metodám a nevhodnému času.“[7]

O něco později, 7. října, telegrafoval do Washingtonu jiný Američan, plukovník Thompson, že bolševici hrozí ovládnout takzvaný Všeruský sjezd zástupců dělníků a vojáků, což může Rusko přivést k separátnímu míru. To si západní spojenci samozřejmě nepřáli. Zakrátko na to se dostaly lidem v Petrohradu do rukou letáky s oznámením, že „dočasná vláda je sesazená“. A 7. listopadu 1917 (podle ruského kalendáře) došlo ke známé události, tedy k „útoku“ rudoarmějců a vojáků na Zimní palác, zatčení Kerenského ministrů, kteří předtím po celý den rokovali, už úplně zbytečně hledající oporu pro své další setrvání u moci. Krátce před 23. hodinou večerní se ve Smolném[8] sešel Všeruský sjezd sovětů a vojáků, který ustavil novou, sovětskou, vládu.

Major Raymond Robins, kterého vyslal do Ruska americký Červený kříž jako zástupce plukovníka Williama Thompsona, se vypravil do Smolného za Leninem, aby zjistil, zda nová bolševická vláda skutečně odejde z války. Lenin mu údajně odpověděl naprosto otevřeně, že se tak už stalo. Tehdy prý Lenin sdělil Robinsovi, že sovětská vláda potřebuje uznání a přátelství Spojených států, protože je nutné „zreorganizovat celou prohnilou strukturu průmyslu a dopravy“[9], a tím de facto také ustavit novou ruskou armádu, Rudou armádu. Robins o tomto svém rozhovoru s Leninem informoval amerického vojenského atašé, generála W. Judsona, který se vydal za Leninem dohodnout podrobnosti, například o stažení ruské vojenské techniky z východní fronty, aby se nedostala do německých rukou a o repatriace asi sta tisíc německých zajatců teprve po skončení války. Ne dříve!

Americká odpověď přišla prostřednictvím amerického ministra zahraničí, Lansinga, a zněla následovně: Američtí představitelé nechť „se zdrží všech styků s bolševickou vládou“. Další telegram z Washingtonu odvolával generála Judsona z Ruska do USA. Velvyslanec USA, Francis, ale požádal Robinse, aby s bolševiky udržoval kontakty i nadále. Potřeboval informace. Bez kontaktů nebyly informace. Slíbil Robinsovi, že se za něj postaví v případě, že by byly doma problémy. Po oficiálním přerušení kontaktů zůstává vždy prostor pro neoficiální kontakty. O ty se zpravidla postarají zpravodajské služby. Slabého soupeře je možno ignorovat, silného nikoliv. Tak je tomu pochopitelně i v současné době.

K vývoji událostí v Rusku je třeba připojit poznámku vysvětlující a možná i zdůrazňující fakt, který se nebere příliš v úvahu. A sice, že revoluční hnutí ideologicky odvozené od klasiků marxismu, Karla Marxe a Friedricha Engelse, se neprosazovala v Rusku izolovaně od ostatní Evropy, dokonce i se zřetelem celosvětovým. Iniciativy tohoto druhu prosazovali už od začátku první světové války socialisté ve Švýcarsku i ve Spojených státech. Počátkem roku 1915 se sešli delegáti II. internacionály skandinávských zemí a Nizozemska. V Německu byli aktivními revolucionáři Karl Liebknecht, Rosa Luxemburková. V Rakousku Adler, ve Francii Monatte. V září 1915 svolali socialisté poradu do Švýcarska, do vesnice Zimmerwaldu. O této poradě se mimo jiných zmiňuje také Trockij ve své knize o ruských revolucích. Z Ruska přijeli do Zimmerwaldu Lenin a Zinovjev, kteří reprezentovali bolševiky, o nichž se Naděžda Krupská ve své vzpomínkové knize vyjádřila, že představovali sice většinu (bolševstvo), ale jen díky tomu, že menšina byla až příliš malá. Za tyto menševiky odjeli do Zimmerwaldu na konferenci Martov a Axelrod. Lenin na konferenci horlil proti sociální demokracii, kterou označilo za příliš pasivní, nehybnou. Propagoval nutnost činu a vystoupení proti válce. Dobře si uvědomoval už tehdy, že pokud má proběhnout ona rozhodující fáze revoluce paralelně s válkou, že oba úkoly splnit bude asi nad síly revoluce. Nemýlil se. V další konferenci svolané tentokrát do Stockholmu, měli účast také čeští sociální demokraté, Šmeral, Habermann, Němec a odbojoví pracovníci Maxa a Pavlů.

Na začátku mezirevolučního období byl V. I. Lenin ve švýcarském Bernu. Rozhodl se ihned pro cestu do Ruska. Předpokládal, že cesta přes území, které měli pod kontrolou spojenci, mu nebude umožněna, a tak se rozhodl cestovat nepřátelským územím. Němci mu trasu do Ruska povolili, ale vagón, ve kterém cestoval, nechali zapečetit. Údajně proto, aby se po německém území nešířil bolševický mor. V dubnu 1917 se tedy Lenin ocitl na ruském území. Proč Lenin předpokládal, že by jej spojenci přes své území nepustili, zatímco nepřátelští Němci ano, se dočkalo vysvětlení teprve v důsledku dalšího vývoje a toho, co můžeme odhadnout podle zájmů jednotlivých států, jaké se vztahovaly k osudu Ruska. Rozvrat Ruska chtěli ve skutečnosti všichni, nepřátelé Ruska i jeho váleční spojenci. Jenomže v dubnu 1917 zůstávalo mnohé ještě, jak se říká, ve hvězdách.

Zatímco Lenin hned po příjezdu do Petrohradu (na Finské nádraží) plamenně řečnil, ruská armáda pokračovala v rozkladu. Tento rozklad, bohužel pro Rusko, podporovala idealistická vize části revolucionářů (nesdíleli ji všichni), že se „proletáři všech zemí opravdu spojí“ a odhodí zbraně ponechávajíce válkychtivou buržoazii jejímu osudu. Počínání revolucionářů, které začalo už únorovou revolucí a bylo dovršeno Brestlitevským mírem z března 1918, pečlivě monitorovaly evropský Západ, nepřátelský i ve válce spojenecký, a samozřejmě Spojené státy, které se chystaly opustit politiku izolování se od Evropy i dalších světadílů, a začít se angažovat výhradně ve svůj vlastní prospěch všude tam. Tato pozornost byla vůči Rusku jednoznačně nepřátelská, třebaže váleční spojenci ještě nevěděli, jak daleko hodlá ruská revoluce se svým mírovým úsilím dojít. Na rozkladu ruské armády měl vliv také nedostatek zásobování i munice, o kterém mimo jiných často mluvívali už Rasputin s carem Mikulášem II. Bez valného výsledku.

Nebyli proto na Západě vůbec jednotní. Dokonce překvapivě to byl anglický velvyslanec v Petrohradu, Buchanan, který s ruskými revolucionáři komunikoval do té míry, že začal být obviňován z toho, že pomáhá revoluci v Rusku organizovat. Ještě carská policie si Buchanana dokonce hlídala. Francouzský velvyslanec Paleologue choval vůči ruským revolucionářům nepokrytou zášť. Italský velvyslanec, Carlotti, se zdál být neutrální. Jak píše T. G. Masaryk ve své knize nazvané Světová revoluce, on sám považoval za nejvíce realistického v posuzování událostí v Rusku Skota Lockhatra.

V květnu 1917 uvažovali v Rusku o možnosti uzavřít s Německem separátní mír. Proti tomu se tehdy postavil Lenin s poukazem na to, že ruský proletariát přece nesvrhl Mikuláše II., aby se dostal pod jho německého císaře, Viléma II. Na jaře roku 1917 proběhl zinscenovaný takzvaný „soluňský proces“, s důstojníky tvořícími jádro takzvané Černé ruky. Soud tehdy odsoudil k smrti vůdce údajně připravovaného atentátu na srbského korunního prince a budoucího krále Alexandra I. Karađorđeviće, ke kterému mělo dojít koncem roku 1916. V procesu byli odsouzeni k smrti zastřelením plukovník Dragutin Dimitrijević a majoři Vulović a Malobabić. Proces byl veden snahou vypořádat se s organizací Černá ruka a představoval nehezkou kapitolu v historii srbské armády, která si na frontě první světové války vedla s takovou odvahou. Zároveň v první polovině roku 1917 Francie dovolila dekretem organizaci samostatné polské armády ve Francii. Lenin v Rusku připravoval dekret o půdě, který připoutal k bolševické straně velký počet venkovského lidu dlouhodobě hladovějícího po půdě. A propos, rozdělení půdy ruským mužikům v minulosti navrhovalo několik osvícenějších carských hodnostářů, kteří si uvědomovali, jak by takovýto krok oživil ruské hospodářství. A uspokojil potřeby lidu. Většinou zůstalo jen u plánů nebo se realizovaly hodně nedostatečně. Lenin a další ruští bolševici hodlali rozdělit půdu mezi selský lid naprosto důsledně.

Tyto plány spějící k realizaci měly ale negativní dopad na stav ruských ozbrojených sil. Rolník odcházel z fronty domů. Za půdou! Nebylo se mu možno divit. Lenin vnímal ještě další negativní rys v počínání prozatímní vlády, a sice plané sliby ústavy. Jelikož se v tomto ohledu dlouho nedělo nic, tak Lenin navrhl prozatímní řešení, provizórium v podobě Kongresu sovětů dělnických a vojenských zástupců. Radikálům v bolševické straně se tento kongres jevil málo revolučním, a tak proti němu zorganizovali puč, který vládní vojsko likvidovalo. Spisovatel Maxim Gorkuj puč odsoudil. Naopak tehdy se zřejmě poprvé přihlásil o slovo Stalin, který radikální křídlo podporoval. Teprve tehdy, 20. července 1917, se stává předsedou prozatímní vlády Kerenskij, který na tomto místě vystřídal knížete Lvova. Resort zahraničí pak svěřil Kerenskij bohatému podnikateli v oboru cukrovarnictví, Tereščenkovi, což bylo symptomem jeho směřování ve smyslu revoluce nikoliv proletářské ale buržoazní. Ostatně, také francouzská jakobínská revoluce se rozštěpila a objevilo se v ní křídlo spokojené s pouhou změnou vlády. Dál se přece už nemuselo dít nic.

Tehdy se Kerenskij dostal do přímých sporů s Leninem, kterého se formou letáků snažil usvědčit z toho, že organizuje ruskou revoluci za německé peníze. Dokonce se na letácích objevilo obvinění, že Lenin není Uljanov, ale ve skutečnosti žid Goldberg, německý agent. Tedy vlastně podobné obvinění, jaké pronásledovalo carevnu Alexandru a Rasputina. Inu, propaganda se osvědčovala vždy a všude. Lenin se po příjezdu do hlavního města usídlil v dobře zařízeném domě Polky Kšešinské, která byla primabalerínou Mariinského divadla v Petrohradu, velikého divadla, které zahájilo svá představení v roce 1860. Tato Kšešinská byla údajně blízkou přítelkyní cara Mikuláše II., který jí dům, ve kterém se později zabydlel Lenin, údajně daroval.

Kerenskij si vzal Lenina na mušku, takže nakonec Leninovi nezbylo než přesídlit do Finska, kde se usadil v chatě na břehu Rozlivského jezera. Údajně tam nebylo právě přívětivé podnebí, což mohlo později přispět k Leninovu nepevnému zdraví. Předseda prozatímní vlády, Kerenskij, se kromě snahy eliminovat vliv revolučních radikálů, snažil reformovat armádu. Pověřil tím úkolem generála Kornilova, který měl také svůj podíl na ofenzívě ruských vojsk. Kornilov dostal za úkol přestěhovat vládu z Petrohradu, který byl údajně příliš nakažen revolucí, a zároveň se nacházel ve směru německé ofenzívy na sever Ruska, do Moskvy. Kornilov převzal vedení armády po Brusilovovi a na začátku září 1917 se vydal k Petrohradu, údajně příliš nakaženému revolucí. Vedením výpravy pověřil generála Krymova. Kerenskij osvobodil zapřisáhlé bolševiky a požádal je, aby se připojili k jeho plánům.

Výprava tohoto generála ale ztroskotala a generál Alexějev dal příkaz k zatčení Kornilova. Kerenskuj se za něj nepostavil. Tímto hazardním podnikem Kerenskij v podstatě pohřbil buržoazní směr ruské revoluce. Uprostřed všech těchto událostí a zmatků se nacházeli čeští a slovenští vojáci, bývalí zajatci i emigranti-dobrovolníci. Masaryk a další členové „československého“ vedení zakročili proti možnosti, že by se tito vojáci jakkoliv účastnili bojů. Kerenskému se na dovršení neúspěšnosti svého působení v čele prozatímní vlády v Rusku podařilo ještě dospět k nesouladu se spojenci na válečné frontě. Události se zkrátka řítily nezadržitelně směrem k jejich vyústění. Když se věci vymknou kontrole těch, kteří s nimi nakládají, zpravidla už není rady ani pomoci.

Co předcházelo výbuchu říjnové (listopadové) revoluce roku 1917 v Rusku?

Ještě pro přehlednost našeho vyprávění zmiňme několik událostí, které bezprostředně předcházely výbuchu oné bolševické revoluce roku 1917 v Rusku. Petrohrad se plnil dezertéry z fronty. Údajně jich bylo na 200 000! Trockij a Antonov Ovsejenko, bývalý carský důstojník, organizovali oddíly ozbrojených dělníků. Agitovalo se mezi vojáky na frontě pod heslem: „Vojáci, jděte domů, bude se dělit půda!“ Kerenskij, který neměl po ruce vojsko, proti nim organizoval ženské ozbrojené oddíly. Z Kronštatu připlul křižník Aurora, oddíly vedené Antonovem Ovsejenkem a Trockým obsazovaly telegraf, poštu. Později se říkalo, že se Lenin při vedení bojových operací inspiroval Clausewitzem, neboť skutečně revolucionáři obsazovali strategicky důležitá místa, vlastně trasy, kterými putovaly informace.

Aurora nejprve vyplula na Něvu, ale její kapitán uposlechl příkaz Kerenského vlády, aby se loď vrátila, odkud připlula. Štáb revolucionářů ale kapitánu lodě vynadal, tedy se Aurora vrátila na Něvu. Kerenskij nasedl do auta a odejel hledat po okolí Petrohradu vojáky, kteří by zachránili jeho vládu. Údajně opustili Kerenského všichni, s výjimkou obou ženských oddílů a kadetů. Ovsejenko se 12 tisíci muži ovládl situaci. Zmocnil se Petrohradu, který měl tehdy, v roce 1917, více než dva milióny obyvatel. Ve městě bylo v té době na 20 tisíc carských důstojníků, z nichž většina působila aktivně i za Kerenského. Kerenskij odejel do Pskova, aby se pokusil s pomocí sil severní fronty znovu dobýt Petrohradu. Ale generál Čeremisov, který frontu velel, Kerenského odmítl. Generál Krasnov, kterého Kerenskij pověřil dobytím Petrohradu, sehnal nějaké oddíly. Ve dnech 12. až 13. listopadu 1917 se v boji u Pulkova armádě revolucionářů sice nedařilo, ale nakonec vojsko Kerenského opustilo. Jan Šeba ve své knize Rusko a Malá dohoda ve světové politice píše na straně 412, že se Kerenskij sám zachránil, když v přestrojení za ženu uprchl do ciziny. Později se usadil ve Francii. Údajně tak napodobil knížete Metternicha, který volil totéž přestrojení, ve kterém uprchl pro změnu v čase revoluce, březen 1848, z Vídně. V Metternichově případě se ale nejspíš jedná o legendu, důkazy pro ni nejsou.

Jan Šeba na témže místě mluví o tom, že právě tehdy nastoupila vláda V. I. Lenina, která byla podle Masaryka „logickým důsledkem ruské nelogičnosti“. Lenin se vrátil z Finska a ujal se řízení revoluce. Vyprávělo se, že zatímco proletariát přebíral moc, tak aristokracie a bohaté měšťanstvo, které únorová (březnová) revoluce neohrožovalo a nemínilo ohrozit, si počínali jako ve Francii v salónech markýzy de Pompadour. I s heslem: Après nous, le déluge“, tedy „Po nás potopa“. Toto heslo ovšem zaznělo ve Francii ještě před jakobínskou revolucí, za Ludvíka XV. a za jeho milenky, markýze de Pompadour. Petrohradská realita možná ještě více připomínala večírek na Titaniku. Z petrohradských salónů se skutečně ozývala hudba a ke stropům a křišťálovým lustrům létaly zátky šampaňského. Večírky na rozloučenou? Kdoví na co. Boj mezi revolucí a starými režimy vlastně teprve začínal. Ihned se k němu připojí i evropský Západ. A Češi a Slováci se nechtěně ocitnou v bojích, ve kterých se angažovat skutečně nechtěli.

V té době Masaryk hledal cesty, jak dostat „československé“ vojáky co nejrychleji a nejbezpečněji z Ruska ven. Kamkoliv, pokud možno bez boje. Osmého listopadu podle našeho kalendáře vydal Petrohradský sovět dekret o míru (ukaz). Tenhle „ukaz“ nabízel „mír bez anexí a kontribucí“. Komisař pro věci zahraniční, jímž se stal organizátor Rudé armády, zdatný řečník a osobností poněkud sebestředný Lev Trockij, o této nabídce míru zpravil ministerstva zahraničí a cizí vyslanectví v Petrohradu. Zahraničí ale nevěřilo, že bolševici revoluci vyhráli. Spojenci oznámili do Petrohradu, že se Rusko zavázalo neuzavírat žádný separátní mír. Masaryk se ruské nabídce věnoval obšírným rozborem, který 12. listopadu 1917 zaslal Leninovi. Velmi přesně odhadl možné směry dalšího vývoje. Bolševické vedení revoluce vydalo také manifest ohlašující právo národů na sebeurčení. Nejdříve toho využili Finové, kteří vyhlásili samostatnost 6. prosince 1917. Následovali Litevci.

Ruské plány poskytnout nezávislost národům bývalého carského impéria, přijímaly koloniální mocnosti Evropy, Spojené státy, Japonsko a další imperiální země s obavami, neboť tato impéria sama udržovala četné národy v závislém „koloniálním“ postavení. Co kdyby se ruský model začal šířit světem a všechny národy, všechny kolonie a anektovaná území, co jich na planetě bylo, by žádaly nezávislost? Kam by přišlo Britské impérium, Francie, Nizozemsko, Belgie, ale i Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko, které se sice blížily svému imperiálnímu konci, ale ještě si to nepřipouštěly. O důvod víc, proč bojovat proti novému Rusku! Podobně Sovětský svaz ohrozil koloniální impéria Západu po skončení druhé světové války, neboť velmi podporoval rozpad koloniálních soustav podporou národně osvobozeneckého boje.

Západoukrajinský separatismus ve hře

Bolševici měli Petrohrad, pracně dobývali Moskvu, velmi těžko získávali další města a ještě hůře vesnice. Když někde zvítězili, brzy své vítězství zase ztráceli. Vskutku se moc sovětů v Rusku nerodila a neprosazovala snadno. Za cara se ukrajinský separatismus zamlčoval a potlačoval. Ukrajinští separatisté, kteří měli své centrum v Haliči, žádali původně širokou autonomii v rámci Ruského impéria. Únorová revoluce 1917 podnítila radikálnější síly, takže už 8. dubna 1917 se podařilo ustavit na Ukrajině Ukrajinskou radu, která vydala autonomní program, takzvaný Universal. Později vydala druhý Universal, který autonomii Ukrajiny už zaváděl. A nakonec se souhlasem bolševiků byl vydán třetí Universal, který už vyhlásil samostatnou Ukrajinskou republiku, ovšem s výslovným ujištěním, že se Ukrajina neodlučuje od Ruska! To bylo a zůstává i pro dnešní pohled na vývoj ukrajinského separatismu velmi důležité.

Ovšem do věci se vložilo Německo, které se vždy řídilo programem Drang nach Osten, tedy nejprve tažení do slovanských zemí na Východě a potom ještě dál až do Perského zálivu, k naftě. Němci sice slábli ve válce, ale na Východě větřili ohromnou příležitost. Takže Německo podpořilo západoukrajinské nacionalisty ve vyhlášení čtvrtého Universalu, kterým bylo úplné odloučení Ukrajiny od Ruska. Hle, jak západní mocnost nepřátelská Rusku úřadovala na Ukrajině už v roce 1917. Euromajdan 2014 má vskutku dlouhou předmluvu. Tato „nová“ Ukrajina měla uzavřít separátní mír s Německem a Rakousko-Uherskem. Ukrajinskou samostatnost na Rusku podpořila také Paříž. Proti této malé západní „koalici ochotných“ vystoupil Petrohradský sovět, který vyslal ukrajinské Radě nótu. V lednu 1918 došlo k otevřenému boji mezi Rudou armádou a oddíly Ukrajiny. Ukrajina byla poražena, bolševici dobyli Kyjeva a zařadili Ukrajinu do systému ruských autonomních republik – RSFSR (Ruského svazu federativních socialistických republik, což se stalo 8. února 1918.

Takzvaná mírová jednání mezi sovětským Ruskem a Německem začala už v polovině prosince 1917. Trockij se tehdy obrátil ke spojeneckým vládám s prohlášením, které mimo jiné obsahovalo věc významnou pro Čechy, Slováky i slovanské národy Jihovýchodní Evropy. V tomto Trockého prohlášení bylo uvedeno, že k cílům válečného vystoupení spojenců včetně Ruska patřila snaha o sebeurčení Čechů, Slováků a Jihoslovanů. Němci do tohoto ruského prohlášení hodili vidle velice zákeřnou zmínkou týkající se sebeurčení také Irska, Indonésie, Egypta a Indie, což mělo proti Rusům popudit Brity a nejenom je, neboť všude tam měli Britové své kolonie, ze kterých těžili bohatství, suroviny, pracovní sílu, peníze, prostě všechno, z čeho rostl britský hospodářský i vojenský úspěch. Němci tak šikovně učinili z Rusů nepřátele jejich válečných spojenců. Kdo sáhne Britům na majetek, ten je jejich úhlavní nepřítel. A Anglosasové obecně si zvykli považovat celou planetu Zemi za svůj majetek. Donald Trump se s tím dnes už vůbec netají.

Němci se v celém revolučním procesu velice zajímali o Ukrajinu. Představovala pro ně obrovský životní prostor plný nejúrodnější evropské půdy, velkých řek, Ruským impériem vystavěného průmyslu s kvalifikovanou pracovní silou většinou ruského původu. Zcela jistě v celé Novorossiji a na Donbase. Němci měli zájem také o Pobaltí, které považovali za svoji severovýchodní výspu. Ukrajina měla Německu poskytovat živobytí, měla je doslova živit, Pobaltí mu mělo zpřístupňovat prostor Baltického moře také z Východu, když ho Německo mělo pod kontrolou na Západě. Poláci ještě přístup na Balt v podstatě neměli vůbec. Ten získají až s obnovením státnosti, tedy po porážce Německa ve válce.

Bolševici žádali Němce, aby se stáhli z Pobaltí. Německá odpověď zněla: „Ani o milimetr.“ Je docela zajímavé, jak si některé západní „elity“ vykládají délkové míry. Také Gorbačovovi svého času slíbil Západ, že se NATO neposune k ruským hranicím „ani o palec“. A hle, NATO došlo v Pobaltí na samotnou hranici Ruské federace a už se snažilo zabydlet se na Ukrajině, tedy překročit pro Rusko zcela nepropustnou čáru červenou a nejčervenější. A tak si Anglosasové najali znovu procitnuvší západoukrajinský nacionalismus a dovedli Ukrajinu k válce s Ruskem. Vskutku, je to pořád jeden a týž příběh v mnoha kapitolách, stále přepracovávaný a čím dál tím odpornější na pohled. 

Během takzvaných mírových jednání v Brestu Litevském Německo větřilo šanci získat co nejvíce ruských území. Kladli si tak nehorázné podmínky, že se ruská delegace několikrát z Brestu vzdálila do Petrohradu k poradám.[10] Němci měli tehdy na zřeteli ještě další podmínky, které se netýkaly jenom zisku obrovských ruských území plných všech možných zdrojů, ale snažili se také eliminovat vliv českých a slovenských vojenských sil na ruském území, takzvaných československých jednotek, o jejichž kvalitách se měli možnost přesvědčit na vlastní kůži. Čechoslováci totiž představovali překážku pro návrat několika set tisíc Rusy zajatých německých a rakousko-uherských vojáků, od kterých mocnosti Středu očekávaly, že doplní stavy jejich armád. Němci se proto snažili odříznout českým a slovenským vojákům ústup k významnému železničnímu uzlu Bachmači. Proto Němci urychlili svůj postup ukrajinským územím přes široký Dněpr směrem na Bachmač. Československé vedení se po dohodě s vrchním velitelem sovětských ozbrojených sil, Antonovem Ovsejenkem, postavilo Němcům u Bachmače na odpor a v památné bitvě, ke které došlo 3. března 1018, šestý hanácký pluk a další jednotky s ním bojující Němce porazily. Němci byli nuceni podepsat s „Čechoslováky“ dohodu o příměří, a to ještě předtím, než byla oficiálně ustavena a uznána Československá republika. Pojem „československý“, který se týkal obou národních složek usilujících o založení společného státu Čechů (Moravanů, Slezanů) a Slováků, byl v té době běžně užíván. Předjímal tak očekávaný výsledek dějinného vývoje, jaký se nakonec dostavil.

Vítězstvím českých a slovenských vojáků nad Němci u Bachmače bylo dosaženo zastavení německého postupu na ruské frontě. „Sovětský velitel Antonov Ovsejenko ve svém armádním rozkaze kvitoval s díkem čs. Revolučnímu vojsku pomoc prokázanou sovětské armádě.“[11] Vítězství československých jednotek nad Němci u Bachmače mělo navíc i symbolický význam především pro české vojáky. Bylo to spolu s bitvou u Zborova a na některých dalších místech ruské válečné fronty poprvé po celých staletích, kdy došlo k otevřenému boji Čechů a s Němci, ve kterém byli Němci vojensky poraženi. Palackým definovaný česko-německý vztah v dějinách coby stýkání a potýkání se s Němci tak na krátký čas nabyl podoby jiné než defenzivní.

Mezitím probíhala další jednání v Brestu Litevském. Němci si nepřipouštěli, že na válečné frontě slábnou. Naopak viděli v ruské „mírové iniciativě“ to, čím ona do jisté míry skutečně i byla. Tedy kapitulaci. Věděli, že se vedení sovětského Ruska nemůže angažovat paralelně v dokončení revoluce a ve válce proti mocnostem Středu. Věděli, že se nachází v situaci, kdy je nuceno vzdát se mnohého, aby neztratilo vše. Němci zároveň sázeli až příliš na to, že se ziskem vlivu na Ukrajině podaří obnovit síly a vrhnout se znovu do boje. Zatímco na sovětské straně existovala silná opozice proti přijetí německých podmínek, kterou reprezentoval Bucharin[12], Lenin byl ochoten ústupky přijmout. Nakonec byl Brestlitevský mír podepsán 3. března 1918. Byla to jedna z největších ran, kterou kdy Rusko utržilo a nesporně největší potupa, které se Rusové vystavili. V zájmu završení revoluce ale ruským bolševikům dost možná jiná možnost nezbývala. Paradoxně, Německo, které bude zanedlouho, 11. listopadu ráno podepisovat v Compiègne příměří rovnající se uznání porážky, získalo o půl roku dříve v Rusku zisk rovnající se mohutnému vojenskému vítězství. Netěšilo se z něj dlouho, ale Rusové potom museli bojovat hodně dlouho, než se jim podařilo Brestlitevský mír anulovat a vybojovat zpátky alespoň části ztracených území. Svým způsobem o ně bojují Rusové i dnes. Jejich nepřátelé jim kusy území odebrali nebo některá území Rusové sami z vlastní vůle darovali, například Ukrajině Novorossiji a Krym. Učinili tak v iluzi, že se Ukrajina nikdy neobrátí proti Rusku. Inu, velice podcenili své nepřátele na Západě, kteří v tomto ohledu zásadně nespí a nevynechají jedinou příležitost k útoku na ruskou celistvost a nezávislost.

Němci ruských ústupků tedy využili zejména na Ukrajině, kterou začali ihned systematicky vykrádat. Denně odjížděly z Ukrajiny vlaky s vagóny naloženými kvalitní ukrajinskou černozemí. A samozřejmě i vlaky s již sklizenými plodinami a dalšími komoditami. Do Německa plynula také ukrajinská pracovní síla. Pravda, Slované jsou přece od toho, aby poslouchali, pracovali, nestěžovali si a umírali za své pány na Západě.

Mezitím, co orgány nové sovětské moci sledovaly, co se děje v důsledku Brestlitevského míru, se kterým velmi mnoho bolševiků nesouhlasilo, tak se na jhu Ruska a na Ukrajině formovaly oddíly různých atamanů, kteří vedli protisovětskou frontu. Byli mezi nimi generálové Kornilov, Kaledin, Krasnov i Alexějev. Později se mezi těmito generály prosadil Děnikin. Bílá kontrarevoluce byla v plném proudu. Západní nepřátelé Ruska formovali intervenční pomoc této kontrarevoluci a v Polsku, které se teprve krátce předtím vymanilo z ruské sféry vlivu (Rusko je z ní vyvázalo samo), se formovali revizionisté, kteří později vstoupí s Ruskem do takzvané polsko-ruské (sovětské) války, která bude na polské straně financována a vyzbrojena západoevropskými státy. Podobně, jako západní Evropa v současné době proti Rusku financuje kyjevský režim. Ano, je to pořád jeden a týž příběh v několika modifikacích, zato se stejným očekávaným výsledkem: KONEC RUSKA! Vskutku, vůbec nic nového pod Sluncem.

Také Japonsko si ovšem přišlo pro svoji kořist. Bylo a nikdy být nepřestalo nepřítelem Ruska, se kterým soupeřilo a soupeří o vliv na východě Asie. Pod falešnou záminkou, že je Japonsko ohroženo (kdo ohrožuje sám, rád tvrdí, že je ohrožen přesně tím, koho ohrožuje), zahájil japonský admirál Kato okupaci Vladivostoku. Tedy přesně toho přístavu, do kterého se chystali českoslovenští vojáci. Zatímco Japonci okupovali východní oblasti Ruska, tak Rumuni chystali připojení Besarábie k Rumunsku. Všude v ruském prostoru, respektive v prostoru ovládaném původním carským impériem, byla spousta oblastí, o jejichž uchvácení se snažil některý ze sousedů nebo prostě jiná mocnost. Takto na tomto rozlehlém území eurasijském je vlastně „pořád co dělat“. A zřejmě tomu tak bude i nadále.

Mezitím se v dubnu 1918 konal v Římě sjezd „utlačených národů Rakousko-Uherska, na kterém tehdy ještě plukovník (později generál) M. R. Štefánik podepsal za československou delegaci smlouvu o organizaci československé armády v Itálii. Paralelně probíhalo stahování českých a slovenských vojáků také železnicemi směrem na Kursk a na Charkov. Vojáci procházeli Ukrajinou v souladu s ukrajinskými orgány, a také po dohodě se sovětskými orgány. Podle této dohody s Antonovem Ovsejenkem byly čs. oddíly částečně odzbrojeny. Masaryk s Benešem stále chtěli ruskou půdu, která hořela pod nohama, co nejrychleji opustit. Události se měly ale postupně vyvinout jiným směrem. Češi a Slováci byli připraveni k boji, chtěli ale bojovat s tím nepřítelem, kterého považovali za nepřítele, ne se Slovany, ať už stáli na jakékoliv straně. O osudech pozdějších československých legií vypráví faktograficky spolehlivě a zároveň poutavě několik přímých účastníků těchto událostí. Jsou to především doktor Josef Kudela ve dvousvazkovém díle nazvaném S naším vojskem na Rusi[13] a Pavel Fink v knize nazvané Mezi mohylami, která vyšla tiskem u Aloise Wiesnera v Praze roku 1922. Vedle toho existovala bohatá beletristická žeň z per a psacích strojů Rudolfa Medka, Josefa Kopty, Františka Langra a dalších spisovatelů. V naší přítomnosti se legionářském problematice věnuje podrobně vojenský historik Jiří Fiedler, jehož práce na téma Československých legií lze doporučit zájemcům o podrobnější informace, než jaké nalezne v tomto našem eseji.[14]

Ivo Šebestík

Nové slovo

(Pokračovanie)

[1] Luigi Salvatorelli: Un cinquantennio di rivolgimenti mondiali (1914 – 1971), Felice Le Monnier, Firenze 1972, str. 189. Tato publikace podrobně, přehledně a v bohatých souvislostech sleduje události ve světě v daném časovém rozsahu. Je cenným pramenem pro část tohoto eseje věnovanou první světové válce, ruským revolucím roku 1917 a meziválečnému období. Zachycuje pohled západního historika na tuto epochu.

[2] Lev Trockij: Dějiny ruské revoluce 1905 – 1917, I., II. a III. díly. Nakladatelství František Borový, Praha 1935. Předmluvu k vydání této práce napsal Ferdinand Peroutka, který její vydání doporučil, třebaže s revolučním vývojem v Rusku a v pozdějším Sovětském svazu osobně nesouhlasil. Tento Peroutkův přístup je cennou ukázkou onoho staršího výroku přisuzovaného (možná neprávem) Voltairovi, podle kterého mají lidé prosazovat právo na to, aby zaznívaly také názory, se kterými oni sami nesouhlasí. Ostatně, toto je základem diskuze mezi občany, jaká patří k pilířům demokracie. Tedy toho systému, o kterém všichni na Západě rádi mluví, ale který uznávají pouze tehdy, když názory vyhovují jejich zájmům. Připomíná to poněkud nátor na svobodu tisku, jaký zastával Napoleon Bonaparte. Ten říkal něco v tom smyslu, že on podporuje pluralitu názorů, ale jen za předpokladu, že se ty názory shodují s těmi jeho.

[3] Lev Trockij: Dějiny ruské revoluce 1905 – 1917, I., II. a III. díly. Nakladatelství František Borový, Praha 1935, str. 156

[4] Tamtéž, str. 158

[5] Tamtéž, str. 194.

[6] Generál Děnikin zemřel v americkém exilu v roce 1947. Byl pohřben s vojenskými poctami na hřbitově v Detroitu ve Spojených státech. Děnikinova dcera, Marina Antonovna Děnikinová, se v roce 2005 obrátila na současného ruského prezidenta, Vladimíra V. Putina, s žádostí o přenesení ostatků jejího otce do Ruska. Putin jejímu přání vyhověl a bělogvardějský generál Děnikin dnes odpočívá na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.

[7] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Velké sprisahanie proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 21 až 24

[8] Stalo se to v taneční dvoraně paláce, který dříve sloužil jako jakási akademie pro dcery carské aristokracie.

[9] Tamtéž, str. 27

[10] Západním „elitám“ se sice nedaří zmocnit se celého Ruska, nejlépe ještě ve formátu carského impéria, ale už se jim podařilo zmocnit se alespoň jeho historické západní části. Nedávno se americký prezident, Donald Trump, chlubil tím, že Amerika si může vzít na Ukrajině, co je jí libo, neboť kyjevský režim vlastně de facto převedl na Západ, asi hlavně do USA, celou zemi, kterou ke škodě ukrajinského národa ovládnul.

[11] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 429

[12] Nikolaj Ivanovič Bucharin (1888 – 1938) byl významnou osobností bolševické revoluce v Rusku. Byl novinář, spisovatel, politik a filozof. Byl velkým propagátorem NEPu, tedy Nové ekonomické politiky. Byl blízkým spolupracovníkem Lenina a zastával, více méně v souladu s ním, progresívní modely budoucího sovětského hospodářství, ve kterém měla být zachována i jistá forma soukromého podnikání. Později, po Leninově smrti v roce 1924, se Bucharin ocitl uprostřed boje vůdců revoluce o moc, který je naprosto standardní součástí každé sociálně motivované revoluce. Je známo, jak si v tomto ohledu vedli vůdcové takzvané Jakobínské revoluce ve Francii, v níž nejpilnějším vykonavatelem revoluční vůle byla gilotina. Také vůdcové ruské revoluce (Zinovjev, Kameněv a nakonec i Bucharin) končili často na popravištích nebo podlehli atentátu (Trockij, Kirov). Do vývoje porevolučního Ruska a následně Sovětského svazu zasahovaly nepřetržitě státy evropského Západu s cílem dosáhnout vnitřního rozkolu a následného rozpadu sovětského systému i SSSR jako takového. Tyto cizí aktivity pochopitelně spoluutvářely situaci, kterou sovětské orgány řešily utužením systému své moci. Nezůstával zde absolutně prostor pro jakékoliv uvolnění, neboť to by okamžitě znamenalo otevření systému cizí intervenci politické a hospodářské. Jak se to ostatně stalo během takzvané Gorbačovovy „perestrojky“ a za působení Borise Jelcina a Anatolije Čubajse ve vedení pozdější Ruské federace. Každé otevření se Ruska Západu vyvolává okamžitě úder Západu na nejcitlivější místa ruského státu. Tato zkušenost nesporně varuje také Rusko Putinovo před vírou v „ducha z Anchorage“.

[13] V českém vydání vyšlo nákladem Památníku odboje v Brně roku 1923.

[14] Bezprostředně po událostech se legionářské problematice věnovali historici Kratochvíl, Steidler, Papoušek i již zmíněný Kudela.

Foto (Wikipedia): Začiatok rokovaní medzi ruskou a nemeckou delegáciou, december 1917. Brestlitovský mier bol podpísaný 3. marca 1918.