Ivo Šebestík: V4 nebo spíše V2 plus (minus) V2?

Obávám se, že se jedná o iluzi. Ona Visegrádská čtyřka (skupina) se totiž ve skutečnosti skládá ze dvou dvojic států, přičemž ony dvojice se navzájem poměrně významně liší, a to nejenom svojí tradiční historickou orientací, ale také tím, co z oné historie prosakuje, a co zakládá problém především z hlediska jejich politického, zájmového a mocenského směřování.

První dvojici států tvoří Česká republika a Slovensko. Onou druhou dvojicí jsou Polsko a Maďarsko. A právě tato druhá dvojice představuje onen výše zmíněný problém. Těžko rozhodnout, zda je to dobře nebo se jedná jen o znak jisté pasivity či snad i rezignace, ale Česká republika a Slovensko jsou dva evropské státy, které patří ke vzácným výjimkám celého kontinentu, neboť jsou víceméně spokojené s tím, co mají, čeho ve svých dějinách dosáhly či nedosáhly. Jejich občané (dokonce ani politické elity) se ničeho nedomáhají, u sousedů si nic nenárokují, netouží získat žádná „ztracená“ území, nechovají vůči nikomu zášť (rusofobie je zde v převážné míře uměle infikována a existuje slušná naděje, že tato parazitální houba v myslích některých jedinců časem zmizí). Takže Češi a Slováci jsou národy v Evropě skoro výjimečné, svou povahou opravdu nekonfliktní. Češi, potomci Království českého, si dokonce nenárokují ani Obojí Lužici, ani Slezsko. (Tyto země bývaly docela dlouho součástí Koruny.) A spolu se Slováky nepokukují Češi ani po Podkarpatské Rusi. Prostě vše v pohodě. To není v žádném případě nějaká výtka. Naopak, je to znak realismu, chápání situace, akceptování dějinného vývoje, zároveň také symptom nekonfliktnosti obou středoevropských národů a vědomí, že naprostá většina věcí opravdu nestojí za série konfliktů a válek. S takovouto mírumilovnou mentalitou pochopitelně nemají oba tyto národy absolutně co dělat ve vysoce agresívní alianci NATO. A jak se zdá, už ani v EU.

Nic z toho, bohužel, neplatí o Polácích a Maďarech. Jejich dějiny jsou dobyvačné, velmocenské, imperiální. A tyto vlastnosti zůstávají trvalou součástí mentality elit. Po celé dějiny novověku vedou Poláci války s Moskvou a pozdějším Ruským impériem. Cílem těchto válek je dominance ve Východní Evropě, což znamená především na starých ruských zemích víceméně Kyjevské Rusi a v Pobaltí (hlavně na Litvě). Spory, konflikty, války mezi oběma slovanskými mocnostmi trvají v podstatě od 16. století, kdy se prosadil polský vliv na Litvě a Poláci se takto dostali na původně ruská území a nelítostně jejich části kolonizovali. Konflikt je trvalý, nevyléčitelný, pokračuje i nyní a Polsko jako člen Visegrádské skupiny zůstane nadále jedním z hlavních podporovatelů války s Ruskou federací. Připoutání se k Polsku obou mírumilovných středoevropských států, ČR a Slovenska, jim nemůže přinést nic dobrého.

V maďarském případě se možná nejedná přímo o hrozbu iniciování či aktivní podpory válečné strany na východním křídle NATO (Skandinávie, Polsko, Pobaltí, možná i Rumunsko, zejména po spolknutí Moldavska), nicméně nový maďarský premiér, Péter Magyar, ihned po nástupu do funkce naznačil místním revizionistickým kruhům, že si je vědom dřívější územní velikosti Uherského království. Maďarské sny o obnově velkých Uher zahrnujících Slovensko, Sedmihradsko, kus Podkarpatské Rusi i části bývalé Jugoslávie, nezůstávají jen v nevědomí. Vsadil na ně poslední habsburský císař, Karel I., potom tyto sny přivedly Maďary ke spojenectví s Hitlerem. V situaci, kdy se objeví příležitost, například v procesu rozpadu EU, ještě většího prohloubení krize kolem Ukrajiny, v případě otevřené války s Ruskou federací a podobně, mohou tyto „sny“ prosáknout z nevědomí a skočit rovnýma nohama do politiky.

Pokud vezmeme v úvahu skutečnou rozdílnost dvojic států nacházejících se uvnitř V4, pak onen vzorec nemusí být ve tvaru V2 + V2 = V4, ale V2 – V2 = 0. Je opravdu možné, že tyto uvedené rozpory mohou v případě, že se situace v Evropě stane ještě turbulentnější, než jak ji k této turbulenci přivedly takzvané „neoliberální elity“ Západu, účinnost Visegrádské skupiny de facto vynulovat. Přitom formát středoevropské integrace je pro státy Střední Evropy uskupením nejvýhodnějším a nejbezpečnějším. Dokonce takovým, jaký by se mohl pokusit o „politiku všech azimutů“, tedy také o užší příklon ke skupině států BRICS+, tedy o obnovení projektu úzké eurasijské spolupráce, který cíleně likvidují Spojené státy, jedno pod jakým prezidentem.

Rozšíření formátu středoevropské integrace by z českého a slovenského pohledu mělo směřovat k zemím, jaké mají podobnou charakteristiku jako ČR a Slovensko a jaké mají i podobnou historickou zkušenost, tedy spíše jako oběti cizí hegemonie než samotní dobyvatelé. Pokud by se Slovensko a ČR mohly opřít o tyto partnery, jejich pozice vzhledem k Polsku, případně i Maďarsku, by nemusela být slabá. Takže směr integrace by měl vést na jihovýchod, do Slovinska, Srbska, Černé Hory i do Chorvatska a Severní Makedonie, možná také do Bulharska. Rozpory mezi balkánskými zeměmi sice existují a v dějinách napáchaly obrovské škody, nicméně se v současné době zdá, že jejich ostří se alespoň mezi některými otupuje.

Součástí středoevropského formátu je pochopitelně také Rakousko. Je centrem bývalého impéria trvajícího půltisíciletí. Ve vlastní imperiální minulosti a případných snech o resuscitaci ale dost možná problém Rakouska nevězí. Je někde jinde, a sice ve vazbě na Německo. Rakušan se sice urazí, pokud jej někdo omylem označí za Němce, přesto v historických epochách, ve kterých se začne projevovat nějaká forma německého revizionismu či dokonce revanšismu a militarismu, Rakousko tak nějak nedokáže odolat magnetismu a je vtaženo do německé hry. Kdyby se mezi Německem a Rakouskem rozkládal Atlantický oceán, pak by integrace Rakouska do středoevropského formátu nejspíš nepředstavovala nejmenší problém. Na rozdíl od Švédska, Finska nebo Švýcarska se rakouská poválečná neutralita v posledních letech nediskreditovala, alespoň ne úplně.

Problémem je samozřejmě také střed bývalé Jugoslávie, ona historická Bosna a Hercegovina, jejíž státoprávní uspořádání je dáno takzvanou Daytonskou mírovou dohodou z roku 1995, která tuto historickou zemi rozděluje na Federaci Bosny a Hercegoviny (cca 51 procent území) a Republiku srbskou obývanou převážně Srby (cca 41 procent), na kterou západní „elity“ dlouhodobě směřují velký tlak ve snaze dostat tuto srbskou „enklávu“ na svoji stranu. Nebo ji zlikvidovat. Takto zřejmě zůstane toto území na jistý čas mimo případné integrační snahy.

Takže suma sumárum, pokud má stávající Visegrádská skupina (V4) zůstat ve svém původním formátu a být takto potenciálně jádrem rozšiřující se integrace zemí, které nejsou (nikdy nebyly a nikdy nebudou) součástí koloniálního Západu, potom je pro dvojici ve složení ČR a Slovensko nezbytné, aby se mohla opřít o těsnou spolupráci s několika zeměmi bývalé Jugoslávie a možná i s Bulharskem. (Ostatně, nebyla by to vůbec programová novinka.) Vlastně by se tato integrace odvíjela i ve formátu slovanském, což by byl takový hezký citový bonus. Zůstane-li formát V4 nerozšířen o další členy, potom se v něm dříve či později (nejspíš velice rychle) ujme dominantní role konfliktní Polsko, najde modus vivendi s Maďarskem a oba mírumilovné slovanské státy tito jejich „partneři“, v případě dalšího krizového vývoje v Evropě, stáhnou do neštěstí.

Ivo Šebestík