Jiří Paroubek: Francie truchlí

Povšimli si mé určité rezervovanosti vůči politice Spojených států a také mého velmi pozitivního vztahu k Francii a k její kultuře. J. Chirac hledal v zemích střední a východní Evropy politiky-spojence, kteří byli schopni pracovat bez amerického poručníkování a mysleli proevropsky jako on. To byl jeden z důvodů, proč pozvání do Paříže nedostal v té době  například Václav Klaus, který, podle zásady o mrtvých jen dobře, mluví dnes o Chiracovi jako o svém příteli. Chirac mě při našich osobních rozhovorech překvapil velkým důrazem na sociální politiku v rámci principů sociálně tržního hospodářství. Nevědět, že je šéfem pravostředové Republikánské strany, považoval bych ho za názorového socialistu.

Jeho názory ovšem vycházely přímo z nitra a tradice gaullistické strany. Pro mě byl pokračovatelem politiky Charlese de Gaulle (ostatně de Gaulle byl jeho velkým vzorem), který byl francouzským prezidentem v letech 1958 – 1969 a který vrátil Francii její velikost. V de Gaullově administrativě a v jeho straně byla celá řada bývalých radikálních socialistů i socialistů a také  de Gaulle přistupoval k řešení vnitropolitických problémů země vždy s velkou sociální citlivostí.

Stejně tak Chirac. Udržoval si odstup od americké agresivní politiky zejména v případě Iráku. Spolu se Schröderovým Německem se snažil zabránit útoku Spojených států na Irák, který nakonec měl a dosud má  velmi neblahé následky. Nešlo jen o pád jednoho z diktátorů, v tomto případě Saddáma v Iráku, ale o rozbití celé infrastruktury vztahů, které se budovaly na Středním východě a v oblasti Perského zálivu po desetiletí. Irák se ponořil v důsledku intervence Američanů a koalice ochotných na delší čas  do sektářského násilí. Neblahý vývoj v této zemi přešel až k rozbujení Islámského státu, který ohrozil sekulární režim nejen v Iráku, ale také v Sýrii. Do dnešního dne situace v Iráku a Sýrii není stabilizovaná. Kdyby bylo postupováno podle rozumného  Chiracova návodu, vypadala by celá oblast Středního východu a Perského zálivu  jinak a zejména klidněji.

Také Írán by měl svou přirozenou protiváhu v Iráku, což by jej dostatečně zaměstnávalo a narušovalo by to jeho expanzivní plány. Prostě Chirac měl předvídavost, byl osobitý, nebál se Američanů, a když bylo potřeba, jednal bez zbytečných obstrukcí a předběžných podmínek také s Ruskem.

Při zasedáních Evropské rady, kterých jsem se jako premiér účastnil, seděl Jacques Chirac podle zasedacího pořádku hned vedle mně z levé strany (z pravé strany seděl švédský premiér Persson, poslední z velkých švédských sociálních demokratů).

Prezident Chirac si tu a tam zasedání Evropské rady krátil spánkem. Měl ale zvláštní instinkt. Vždy, když o něco šlo, tak se probral. Byl jsem si vědom, že Jacques Chirac v té době již zrovna není v rozpuku mladosti, a dá se říci, že byl již pár let za zenitem své nejvyšší  výkonnosti. Nicméně,  když vystoupil s projevem, byl vynikajícím rétorem. Věděl, co chce říct a věděl, jak to má říct. Byl skvělým lídrem své země. Ti, co přišli ve Francii po něm, byli již pouzí epigoni.

V politice J. Chirac zažil čtyřicetiletou, obdivuhodnou kariéru plnou úspěchů, ale i proher. Začal jako šéf sekretariátu prezidenta Georgese Pompidoua. Stal se ministrem, později premiérem, starostou Paříže a konečně v roce 1995 byl zvolen do úřadu prezidenta, který předal svému nástupci Nicolasi Sarkozymu v roce 2007.

V roce 2011 byl Chirac odsouzen za zneužití veřejných prostředků v době, kdy byl starostou Paříže. U soudu mu prokázali, že na pařížské radnici zaměstnával dvacetosm lidí, kteří de facto pracovali pro stranu, jejíž byl předsedou a nikoliv pro radnici. Tehdy poprvé se objevila na veřejnosti informace, že může být vážně nemocný. Přiznám se, že jsem to měl za trik, kterým obhajoba začala šermovat v okamžiku, kdy hrozilo, že by mohl být odsouzen k vyššímu trestu či dokonce do vážení. Ukázalo se, že vážné neurologické onemocnění  nebylo žádným trikem a postupně se zřejmě prosazovalo. J. Chirac dostal tehdy u soudu dvouletý podmíněný trest. Prostě soud nebyl vůbec krvelačný.

Před několika lety jsem viděl v satelitní televizi  film o Chiracovi z doby, která  následovala po tomto soudu. Zjevně mu dělal stále dobře kontakt s občany. Rád si s nimi podával ruku, hovořil s nimi a podle průzkumů veřejného mínění patřil stále k nejpopulárnějším osobnostem Francie. Zkrátka, byl to velký muž a jsem rád, že jsem měl možnost jej poznat. Právě na jeho případě jsem nelépe pochopil, že mezi „konzervativci“ jeho typu a socialisty nejsou v oblasti pohledu na sociálně tržní stát žádné velké rozdíly. Je škoda, že politiků Chiracova formátu v současné době ve světě mnoho není. V Evropě vlastně momentálně  nejsou žádní.