Petr Topinka: Za koho mluví Bernd Posselt?

Tomu předcházela vyjádření Bernda Posselta, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení a  současně i člena předsednictva politické strany CSU,  že respektuje, že  Sudetoněmecké krajanské sdružení  „nemá někdo rád“ – myslel tím občany ČR, a také že respektuje právo (takových osob označených hromadně jako „někdo“)  „se sejít a vyjádřit to“ ( Aktuálně.cz 14.5.2026).

Již tehdy, tedy před sjezdem či na jeho začátku se ale objevily pochybovačné hlasy, a to nejenom z okruhu daného množinou osob nazvaných „někdo, kdo nemá rád (Sudetské Němce)“, která považovala tzv. Sudetoněmecké dny i vlastní sjezd sdružení za provokaci,  ale i z té části české veřejnosti, kterým byl sjezd sudetských Němců vcelku lhostejný s tím, že není potřeba takových průkopníků česko-německého přátelství jako je pan Posselt a jím vedené sdružení „krajanů“, že česká veřejnost netrpí nějakou výraznou animozitou vůči Němcům, že  jim nikdo v České republice neubližuje ( a to už historicky, prakticky od šedesátých let minulého století není znám žádný násilný  útok na Němce pro jeho národnost, zejména neproběhlo žádné trestní stíhání za čin s takovou pohnutkou)  a nediskriminuje je, že tedy k faktickému smíření mezi Němci a Čechy jako jednotlivci  již dávno došlo. Nakonec i oba státy již spolu  vzájemné vztahy  řešily a částečně vyřešily, byť zbývají nedořešené otázky mj. i dost vysokých reparací.   Samotný sjezd konaný v Brně byl proto většinou české veřejnosti  předem považovaný za zbytečnou akci vlamující se do dávno otevřených dveří,  byli ale i tací, kterým v této souvislosti s těmito pomyslnými dveřmi mezi sousedy připomínaly výroky pp. Södera a Posselta o nutnosti dalšího dialogu o tom, co Čechy a Němce spojuje a vzájemně obohacuje,  okřídlené „ ótevšéte ten dvéš, nýc se fám néstane“.  Ke klice dveří/dvéše  ale přispěchali nakonec jen p. Posseltem pozvaní jedinci a pár novinářů, česká, moravská a slezská veřejnost skutečně o nějaký smiřovací dialog s údajnými krajany a o „oslavu sdílené kultury, rozmanitosti a porozumění“ neprojevila aktivní zájem.

Kromě  kuriozit referovaných mediálně v souvislosti s touto akcí (údajné držení originálních receptů na Znojemské okurky a likér Praděd v rukách členů Sudetoněmeckého krajanského sdružení – tzn. česká konzervárna i  Rudolf Jelínek vyrábějí podvrhy přes zapsané ochranné známky, dále se objevilo tvrzení o „ záchraně“ výroby a prodeje  utopenců zásahem samotného pana Posselta v Evropském parlamentu, následovalo  prohlášení p. Posselta , že je „ Čech - Böhme“ (!), pak zase „Brňan“  atd.) byly i v mainstreamových  médiích alespoň částečně  publikovány zásadní  projevy  odpůrců této akce připomínající zejména  oběti  německého teroru v Československu během druhé světové války a i nepotrestání jejich německých vrahů (a to  i v důsledku nečinnosti bavorských úřadů a soudů). Zajímavá byla ale především reakce  mluvčího  Posselta na tyto projevy. Ten v rozporu se svou  dřívější  proklamací plného práva odpůrců akce se v Brně sejít a  vyjádřit svůj názor  uvedl  na jejich adresu, že jejich „protesty byly marginální a směšné“ a že „čeští nacionalisté jsou samozřejmě duševně a intelektuálně zaostalí a vedou diskuzi jako za dob Stalina“. Na adresu jednání Poslanecké sněmovny PČR se pak vyjádřil slovem „ fraška“.

Bernd Posselt tak popřel své předchozí výroky o uznání demokratických práv odpůrců sjezdu v Brně (v demokratické zemi) se sejít a vyjádřit své názory na tento sjezd, hrubě urazil všechny české a moravské  i slezské  patrioty a nakonec i český parlament. O vlastencích i poslancích se pohrdavě vyjádřil jako o zaostalých hlupácích.  Dal tak za pravdu všem, kteří zastávají názor, že v Němcích (přinejmenším těch, kteří  se hlásí k tzv. sudetoněmectví) je stále přítomen pocit jakési  nadřazenosti vůči ostatním, že pokračují i jejich konkrétní projevy  povyšování nad občany sousedních a ostatně  i jiných  států ( týká se to nejen  ČR) i  přezíravost vůči jejich  národním zájmům, což vede i k zesměšňování těch, kteří si dovolí mít rádi svou vlast,  tedy (opakuji) že toto všechno je v Němcích   stále jako v koze. Asi ne už v drtivé většině jako dříve, ale pořád je.

S ohledem na to, že Bernd Possselt je členem předsednictva  politické  strany CSU, která prostřednictvím jí ovládané bavorské vlády financovala tuto akci  částkou odpovídající   zhruba dvaceti milionům korun českých, je namístě se ptát i na to, zda je i názorem této strany, že čeští nacionalisté jsou samozřejmě mentálně zaostalí. Případně, zda se od tohoto názoru svého člena předsednictva distancuje.  Z funkce pana Posselta v CSU i dotace bavorské vlády na brněnskou akci  lze totiž i dovozovat, že celé Sudetoněmecké krajanské sdružení může být jen vehiklem  CSU, potažmo bavorské vlády, tedy nevládním  nástrojem k prosazování těch názorů CSU, které nemůže sama tato strana prosazovat veřejně. Tomu by nakonec nasvědčoval i výrok pana předsedy Södera o tzv.  Sudetských Němcích jako o  „ průkopnících“.

Asi je teď neprůchodné ptát se CSU na to, proč společně se sesterskou CDU od roku 1947 mařila požadavek  Postupimské konference na denacifikaci Německa, proč v rozporu s mezinárodními deklaracemi přijatými již od roku 1942 prosazovala promlčení trestního stíhání všech nacistických válečných zločinů již v roce 1964 (s účinností k roku 1965, tedy k dvacátému výročí konce druhé světové války),  proč bavorské úřady a soudy za tamních vlád CSU  nekonaly k žádostem Československa ( Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců a Generální prokuratury) o převzetí trestního stíhání takových zločinců od 60. do 90. let  minulého století ani později ( do NSR bylo předáno minimálně 90 pamětních spisů připravených rovnou  pro podání obžaloby k soudu, podstatná část do Bavorska), jak je možné, že v Bavorsku bez potrestání a  v poklidu dožili mj.  i esesáci - hromadní vrazi z Ploštiny  Pawlofski, nar. v Horním Benešově, a Tutter, nar. na Smíchově v Praze, přičemž  tento Tutter byl mimochodem do smrti členem CSU i předsedou místní  organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v bavorském Bad Koetztingu).  Ale měli bychom si pamatovat, že ani tato politická podporovatelka Sudetoněmeckého krajanského sdružení, tedy samotná CSU, v minulosti pro „porozumění a nápravu křivd“ mezi občany  České Republiky a Německa moc neudělala, spíš naopak. Söderovským „ historickým okamžikem“ a příspěvkem pro vzájemné porozumění by tedy byla spíše omluva za nepotrestání mnoha  německých nacistických vrahů doživších v klidu  po válce v Bavorsku.

 Ilustrační foto: V roce 1938 němečtí občané ČR likvidovali republiku.