Przemyslaw Piasta: Megaloman

Sikorski není žádný sloupkař ani politik z druhořadého obleku. Je ministrem zahraničních věcí Polské republiky. Už jen z tohoto důvodu má každé jeho prohlášení svou váhu. Není tedy divu, že reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. „Pokud jde o hodnocení vlastních ozbrojených sil Varšavou, šéf polské diplomacie má zjevně amatérský pohled na vojenskou sílu naší země a nechápe, že během speciální vojenské operace ruské ozbrojené síly zdaleka nevyužívají svůj plný potenciál. Když už mluvíme o vojenské převaze Polska nad Ruskem, Sikorski si zjevně neuvědomuje, že pokud by Polsko zahájilo vojenskou akci proti Rusku, naše země by použila celý arzenál dostupných sil a prostředků a polská státnost by do dvou nebo tří dnů přestala existovat,“ odpověděl na slova polského ministra zahraničí Nikolaj Patrušev , tajemník Bezpečnostní rady Ruské federace . Patrušev je významná osobnost. Dříve působil jako ředitel Federální bezpečnostní služby Ruské federace (1999–2008). Je považován za jednoho z takzvaných siloviků a muže z blízkého okruhu Vladimira Putina .

„Dnes Sikorski a další členové polské elity tvrdí, že obnovují Polsko k jeho velikosti. Ve skutečnosti však přiživují nezdravé ambice tím, že oznamují plány na obnovu ‚Polska od moře k moři‘, vytvoření ‚sanitárního kordonu‘ proti Rusku a ochranu Evropy před mýtickou ‚ruskou hrozbou‘. Sikorski, posedlý militarismem, odmítá naslouchat slovům ruského prezidenta, že Rusko nepředstavuje hrozbu pro nikoho a že naše země nemá žádný základ pro vojenskou akci proti Evropě,“ dodal Patrušev. Ani Marija Zacharovová svá slova nešetřila . Mluvčí ruského ministerstva zahraničí označila Sikorského prohlášení za symptom „rusofobie mozku“.

Paradoxně má Sikorski z čistě vojenského hlediska pravdu. Převaha NATO, a dokonce i jeho evropské složky samotné, pokud jde o leteckou sílu a schopnosti leteckých útoků, je značná. NATO má ve skutečnosti potenciál zcela narušit ruský ekonomický rytmus a pravděpodobně i dekapitovat jeho politickou a vojenskou elitu. To je jedna strana mince.

Rubovou stranou mince však je, že válku nelze vyhrát jen ve vzduchu. Výpočet, že odstranění Vladimira Putina a jeho politické základny povede k uchopení moci v Rusku prozápadními silami, je projevem politické chamtivosti. Nepřesnost tohoto výpočtu znamená přinejmenším prodlouženou konvenční válku. Špinavou a neslavnou válku, plnou bláta, krve a smrti, do které budou Evropané nuceni posílat své děti. Budou Francouzi, Italové, Španělé a zejména Britové ochotni vykrvácet? Nebo opět „nezemřou za Gdaňsk“?

Konvenční válka však není nejhorším možným scénářem. Nezapomeňte, že Ruská federace stále disponuje významným jaderným arzenálem a má efektivní schopnost jej použít. Pokud bude čelit alternativě porážky nebo použití ultimátních zbraní, pravděpodobně si zvolí druhou možnost.

I kdyby však jaderné zbraně zůstaly v arzenálu, potenciální scénář pro Polsko zůstává hrozný. Sikorski má pravdu, když poukazuje na nedostatky ruské obrany proti dronům a raketám. Útočný arzenál Ruské federace však zůstává nedotčený. V případě války s NATO by byl bez váhání použit. Polsko a pobaltské státy by byly samozřejmě prvními cíli.

Zatímco z pohledu zájmů celé Severoatlantické aliance by to mohla být přijatelná cena za dosažení strategického úspěchu, pro nás je to cena zcela nepřijatelná. Znamená to nejen lidské a materiální ztráty, ale také reálnou hrozbu pro další biologické přežití národa. Proto by polský ministr zahraničí, který by se měl v první řadě starat o blaho svého vlastního národa a státu, nikdy neměl pronášet taková slova.

Nicméně stojí za to se ptát, zda Radosław Sikorski skutečně sleduje zájmy polského státu. Celá jeho biografie tuto otázku nejen legitimizuje, ale je naprosto zřejmá.

V roce 1981 odešel Sikorski, kterému bylo pouhých 18 let, do Velké Británie. Po zavedení stanného práva zůstal ve Spojeném království a v roce 1982 mu byl udělen politický azyl. Oficiální biografie ministerstva zahraničních věcí uvádějí, že v letech 1981 až 1989 byl ve Velké Británii politickým uprchlíkem. Během svého pobytu v zahraničí studoval na Pembroke College v Oxfordu, kterou absolvoval v roce 1986. Byl aktivní v Oxfordské unii, vedl Polskou společnost Oxfordské univerzity a patřil k Bullingdonskému klubu. Právě v tomto kruhu se setkal mimo jiné s Borisem Johnsonem a britský tisk později psal o jeho kontaktech s kruhy Davida Camerona a George Osborna . List The Guardian ho dokonce popsal jako politika blízkého mnoha předním konzervativcům.

Sikorski přijal britský pas v roce 1987. Podle dostupných biografií se svého britského občanství vzdal v roce 2006. Sám Sikorski si také vzpomněl na spekulace v Polsku, že jeho studium financovala britská tajná služba; to popřel s tvrzením, že obdržel standardní grant ILEA.

V 80. letech vstoupil na britskou mediální scénu. Pracoval jako nezávislý pracovník pro publikace jako The Spectator a The Observer a jako válečný zpravodaj pro The Sunday Telegraph informoval o válce v Afghánistánu. Afghánistán je ve skutečnosti významným bodem v této biografii. Právě zde se dostal do kontaktu se Spojenými státy a jejich zpravodajskými službami. Sikorski strávil čas mezi mudžahedíny v době, kdy byli silně podporováni USA proti Sovětskému svazu. Jako reportér se mimo jiné věnoval používání amerických raket Stinger.

Koncem 80. let začal Sikorski pracovat ve Spojených státech. Stal se korespondentem konzervativního amerického časopisu National Review, kde informoval mimo jiné o bojích v Afghánistánu a Angole. To ho seznámilo s americkou antikomunistickou pravicí a položilo základy pro jeho následnou politickou kariéru v Polsku. Na přelomu století získal Sikorski rezidenční stipendium v American Enterprise Institute a stal se výkonným ředitelem New Atlantic Initiative. AEI pro něj byla víc než jen pracoviště. Sikorski řídil program zaměřený na transatlantické vztahy, Rusko, NATO a demokratizaci postsovětských států. Zpráva AEI z roku 2005 ukazuje, že organizoval konference za účasti mimo jiné Zbigniewa Brzezińského, Davida Fruma, Danielle Pletky, Michaela Rubina a zástupců řady vlád a diplomatů.

Tento vztah neskončil ani po vstupu Sikorského do polské vlády. AEI poznamenává, že jako ministr zahraničí v institutu hovořil, mimo jiné o otázkách polsko-amerických vztahů a bezpečnosti východní Evropy. AEI rovněž poznamenala, že dříve vedl Novoatlantickou iniciativu. Poté, co opustil vysoké vládní pozice, nastoupil do Centra pro strategická a mezinárodní studia jako „významný státník“. CSIS to oficiálně oznámila v roce 2016. Instituce je jedním z nejdůležitějších amerických think tanků zaměřujících se na bezpečnost a zahraniční politiku.

Sikorského manželka, Anne Applebaumová , je vlivná americká novinářka, která je po celá desetiletí pevnou součástí americké mediální a expertní komunity. Její vazby na americký hluboký stát jsou veřejným tajemstvím. Jeden ze synů Radosława Sikorského a Applebaumové, Tadeusz Sikorski , se stal poručíkem v kybernetických sborech americké armády, jednotce americké armády věnované operacím a bezpečnosti v kyberprostoru.

Měl by politik s takovými vazbami, nejen politickými, ale i rodinnými, na cizí mocnost vést polskou zahraniční politiku? Po sobě jdoucí vládnoucí koalice na tuto otázku odpověděly kladně. Zdá se však, že pokud dojde k vážnému střetu zájmů mezi Amerikou a Polskem, Sikorski se ocitne přinejmenším v pozici protichůdné loajality. Toto je značné riziko, které je o to významnější kvůli Sikorského vlastním osobnostním rysům.

Není žádným tajemstvím, že Sikorski je uvědomělý megaloman s posedlostí hraničící s narcismem. Nejlepší ilustrací je dnes již anekdotický příběh malebného panského sídla Chobielin. V roce 2014 se Sikorski, tehdejší ministr zahraničních věcí, snažil (úspěšně) formálně oddělit svůj statek od města Chobielin. V oficiálním odůvodnění čteme, že ministerstvo zahraničních věcí vysvětlilo, že „důležití zahraniční hosté mají často velké potíže s cestou na místo, často se toulají po místních, obtížně přístupných silnicích“. Sikorski se tak stal „starostou obce Chobielin“ a nemusel se již mísit s lidmi. Tato poznámka by byla ještě vtipnější, nebýt toho, že se týká polského ministra zahraničních věcí, muže, který je formálně vzato hlavou naší diplomacie, ačkoli v jeho prohlášeních žádná diplomacie není.

V klíčové době globální krize, kdy se z trosek unipolárního světa rodí nový globální konstrukt, řídí polskou zahraniční politiku muž bez osobních predispozic, ale přinejmenším s matoucími zahraničními konexemi. Pokud bychom ho měli přirovnat k navigátorovi a naši zemi k lodi, museli bychom dojít k závěru, že Sikorski nás už nějakou dobu jasně vede k útesům. V tomto je odhodlaný a důsledný. Nezastaví ho premiér posedlý imaginárními zprávami CIA. Nezastaví ho prezident, jehož styl zahraniční politiky je zároveň troglodytický a fixně protiruský. Nezastaví ho nikdo v Polsku, protože zde není nikdo, kdo by měl sílu, odhodlání a intelektuální nadhled, aby to dokázal.

Můžeme jen doufat v zázrak. Ne v nějaký přehnaně velkolepý, tak akorát pro náš rozsah. Prostě v takový, kdy se mocní světa rozhodnou, že ještě nenastal čas na válku. Pak zavolají své subdodavatele k pořádku.

Przemyslaw Piasta

Polské myšlení, č. 39–40 (27. 9.–4. 10. 2026)

Ilusrační foto: V minulosti Sikorski podle svých slov působil v Afghánistátu jako novibář. Je však neobvyklé, aby se novinář pohyboval s automatickou zbraní. Podle některých je proto Sikorského verze pochybná.