Jiří Paroubek: Šídlo v pytli neutajíš, aneb tři roky poté

To, že to bylo výsostně politické rozhodnutí Ústavního soudu, které mělo zabránit jasnému volebnímu vítězství levice v říjnu 2009, je dnes s odstupem několika let zcela jasné. Proč bych se sám zbavoval vítězství "zrušením voleb" mi není jasné. To, že Ústavní soud pošlapal ústavnost je také více než jasné. Jeho úlohou je totiž posuzovat zákony, nikoliv však ústavní zákony. Tenhle malý pokus o vymytí mozků čtenářů HN redaktorem Šídlem bylo třeba uvést na pravou míru.

Upřímně, i kdyby nebylo mých domnělých "omylů", které mi přisuzuje Jindřich Šídlo, byla by předvolební kampaň před řádným termínem voleb podobně surová a brutální vůči mně a sociální demokracii. V podstatě taková, jak jsme ji zažili před třemi lety. Udělat z černého bílé a opačně není v situaci, kdy jsou proti vám všechna média, nic složitého. Ostatně na pokračování vlády pravice měla zájem celá řada mocných lobbistických skupin. Ti, kteří se těšili na klientelistické rozdělování desítek miliard dotací z evropských peněz. Anebo ti, kdo toužili po kšeftech s nemovitostmi, které převezme v rámci restitucí katolická církev. Anebo farmaceutické firmy, které neměly žádný zájem na pořádku v lékové politice státu.

Každá taková snaha by je připravila o miliardy nezasloužených zisků. Také snaha o narovnání deformovaného tržního prostředí, na které si sítě supermarketů prosadily v základním spotřebním koši o třetinu vyšší ceny nežli jsou na německém trhu, byla málo žádoucí pro zainteresované. Něco podobného je také u bankovních poplatků. Oligopoly a kartely mají zkrátka své zájmy. A mají i své účinné nástroje, kterými si otevírají dveře do médií. A to jsou marketing, inzerce a tedy peníze. V situaci, kdy není v naší zemi pluralitní tisk, který by přinášel potřebnou pestrost názorů, je vymalováno.

Nic jsem nikdy neukradl, ani jsme nikdy nebyl zapleten do nějaké reálné korupční kauzy. Za mého premiérství ekonomika země rostla sedmiprocentními tempy. Rostla životní úroveň lidí a schodky státního rozpočtu byly plně pod kontrolou (tři pětiny schodků tvořily v letech 2005 - 2006, kdy jsem byl premiérem, rozpočtové rezervy vylepšující vysoce schodkové rozpočty v následujících letech a téměř čtvrtinu vytvářely rezervy řešící dopady chybné privatizace z 90. let).

A co nastalo po volbách? Vláda neumí vládnout, potácí se od jedné hádanice a kauzy k druhé. Tato vláda způsobila, že lidé považují korupci za již neodstranitelný, jakýsi bércový vřed české politiky. Česká ekonomika ze stagnace přešla před rokem a půl do meziročního poklesu, který může letos akcelerovat až ke 3%. Skokové, mičurinsko-stachanovské tzv. reformy pravicové vlády rozvracejí soudržnost české společnosti. Životní úroveň lidí u nás klesá.

Soudný člověk si musí položit otázku - pokud před třemi lety volil pravicové strany anebo zůstal doma - stálo to za to? Odpověď je nabíledni a občané budou mít za rok možnost svou chybu napravit. Měli by volit ty politiky, kteří budou mít skutečný zájem získat a udržet si důvěru lidí.

Politiky, u nichž je záruka změny dosavadního neúspěšného kurzu.