Mezinárodní vztahy stále dobrodružnější

Trošku si to rozeberme. Spojené státy, a to ještě před příchodem Trumpa do prezidentského úřadu, udělaly vše pro to, aby vyzbrojily džihádisty bojující v Sýrii a v Iráku proti legálním vládám nejmodernějšími zbraněmi. Občanská válka v Sýrii vyhnala ze země miliony lidí, kteří by se měli co nejdříve vrátit do Sýrie. K tomu je potřeba boje v Sýrii především rychle ukončit, vyhnat či zničit zbylé džihádisty z Idlibu a stabilizovat situaci.

Bohužel, Evropa je pro syrské uprchlíky na dosah. Prezident Trump podobné starosti nemá. Ale třeba by si mohl vzít do Spojených států pár set tisíc syrských uprchlíků. Tedy Evropa má na rozdíl od Trumpa zájem co nevidět ukončit syrský konflikt. Jak se zdá, Donaldu Trumpovi je to úplně fuk. Eventuální zásah Spojených států do dění v Sýrii na straně džihádistů boje jen prodlouží. A nemluvím již ani o dalším porušení mezinárodního práva, kterým by vojenský zásah v Sýrii byl.

Zajímavé bylo také včerejší vyjádření svého druhu mluvčího italské vlády, ministra vnitra Salviniho. Ten řekl, že popírá zprávy některých médií, že Itálie může vojensky zasáhnout do situace v Libyi. V Libyi bojují dnes mezi sebou dvě frakce ozbrojenců. Každá za svou vládu a každá tu druhou vládu považuje za nelegitimní a nelegální.

Pokud Salvini hovoří o odpovědnosti za situaci v Libyi, měl pravdu jen z části, a to v případě Francie. Odpovědnost za svržení zkrotlého diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011 a následný chaos v této zemi nenese totiž jenom Sarkozyho Francie, ale také Cameronova Velká Británie. Rozvrat Libye a otevření libyjské cesty pro africké uprchlíky do Evropy byly dílem především Sarkozyho a Camerona. Ti si s nechutným diktátorem vyřizovali své účty a chtěli ukázat pevnou ruku a schopnost rázného vojenského zásahu.

Výsledkem je chaos v zemi v těsném předpolí Evropy. A pokud jde o Česko, vyplynulo z toho také angažmá Armády ČR v Mali. Těch několik set milionů korun, které pro Českou republiku tato intervence stojí, by nám měli zaplatit Britové a Francouzi.

Jiří Paroubek