Zbyněk Fiala: Audit solárního tunelu - AKTUALIZOVÁNO

Hledáme-li viníka solárního tunelu, začněme u Energetického regulačního úřadu, a pak se podívejme na vlády po roce 2007. Potvrzuje to audit společnosti BDO, který nyní zveřejnil internetový deník Insider. Audit zadalo nové vedení ERÚ Aleny Vitáskové a potvrdilo si v něm, že roku 2006 - za předsedy Josefa Fiřta - byly výkupní ceny solární elektřiny vyhláškou ERÚ značně nadsazeny. Návratnost solární investice, stanovenou zákonem na 15 let, tak zkrátily na pouhých 11 let, a to jen jedním opatřením, které audit zmiňuje. Podobných triků přitom bylo víc.

Z auditu firmy BDO, která se pokoušela zjistit, zda ERÚ postupoval správně při stanovování cen elektřiny ze solárních zdrojů, také vyčteme, že server Vaše věc dobře postřehl, že klíč může být v podivuhodném prohlášení bývalého místopředsedy ERÚ Blahoslava Němečka v ČT 24. Němeček v něm obhajoval jednu z metod, kterou ERÚ solárníkům přisypával, slovy, že „o tom vládla společenská shoda“. Nejspíš tím chtěl říci, že byl pod tlakem někoho, kdo si to mohl dovolit a dokázal to mocensky pokrýt.

Z Němečkova výkladu vyplývalo, že ERÚ hned na začátku přihodil k výkupní ceně osmiprocentní úrokové zvýhodnění ročně jako „přiměřený zisk“. Audit BDO pak poukazuje na vyhlášku, kterou si ERÚ vydal pod číslem 475/2005 a podle které do nastavení výkupní ceny přidal i „využití diskontní míry ve výši průměrného váženého nákladu kapitálu“.

Jenže tím ERÚ překročil zákon, a je jedno, zda dobrovolně, nebo pod nátlakem. Zákon 180/2005 Sb., kterým se měl ERÚ řídit, koncipuje „přiměřený zisk“ jinak. Výkupní cena má být odvozena z 15 leté návratnosti investice, ale tato cena je zaručena na 20 let – a s pravidelnou valorizací podle inflace.

ERÚ tak jen tímto jediním opatřením zakomponoval do ceny „přiměřený zisk“ hned dvakrát. Nelze se divit, že signál neunikl dravcům. Do ČR rychle přiletěl spekulativní kapitál z celého světa, aby si z české přihlouplé nenajedenosti co nejvíce upil. Drancování českých spotřebitelů pak pokračovalo až do doby, kdy už bylo každému zřejmé, že to je nejlepší cesta ke zhroucení finanční bezpečnosti české energetiky. Dnes bychom řekli – k bulharskému modelu.

Nesledoval, neměnil, spal

Audit ERÚ provedený firmou BDO byl hotov už 15. května loňského roku a ukazuje neuvěřitelné věci. Přiznám se, že jsem řadu z nich ani netušil, když jsem psával své komentáře na toto téma.

· Zákon od ERÚ vyžadoval stanovení výkupních cen, které zaručí 15 letou návratnost investice plus zohlednění inflace (definované indexem průmyslových cen).

· ERÚ však uvedl do vyhlášky, že má zajistit „přiměřený výnos“ ve výši, kterou stanovil předem na úrovni 7 %, a to po dobu životnosti zařízení. Ta byla stanovena většinu sledovaného období na 20 let, jednoho roku dokonce na 21. let, tedy o 5 až 6 let delší, než stanovil zákon.

· ERÚ započítal také provozní výdaje ve výši 1% z investice, které pak navyšoval o 2,5 % ročně.

· Zohlednil roční pokles výkonnosti panelů, obvykle 0,8 %.

· Inflaci definoval v koridoru od 2 % do 4 %.

· V auditu to není, ale jak upozornila v minulých dnech nová předsedkyně ERÚ Alena Vitásková: Roku 2006 byla v ČR nastavena nejvyšší podpora solární elektřiny na světě.

· Ačkoliv klíčem podpory byla návratnost investice, ERÚ nesledoval vývoj cen zařízení, dokonce ani neprováděl výpočet, ale outsourcoval to do ČVÚT. Výpočet byl podle všeho mimo jeho kontrolu.

· Nevycházelo se ze skutečných nákladů investice, ale stanovil se jednotný předpokládaný investiční náklad na jednotku výkonu pro všechny.

· ČVÚT hned roku 2007 informoval ERÚ o poklesu skutečných cen solárních elektráren. Největší byl u prvních tří obrovských projektů Energy 21 (firma se špičkovým slovenským vědeckým zázemím), kde byly předpokládány o čtvrtinu nižší průměrné investiční náklady a o pětinu více hodin ročního využití zařízení, než stanovil ERÚ. Podpora tam tedy byla nadsazena o dalších 40 % oproti ostatním. Úřad nereagoval, ponechal svůj hypotetický náklad beze změny i pro léta 2008 a 2009.

· Solárním elektrárnám se v ERÚ věnovalo 7 pracovníků, ale úřad jí věnoval jen okrajovou pozornost, mělo to pro něj „zanedbatelný význam“. Ještě pro rok 2010 uvažoval s instalovaným výkonem 10 MW, přestože na cestě byl „solární Temelín“ a instalované kapacity nakonec překročily odhad ERÚ více než 200 krát!!

· Ve zprávě z roku 2007 ERÚ uvedl, že „nejvyšší dynamiku rozvoje lze sledovat u větrných elektráren“, přestože jeho vlastní graf nad textem ukazoval, že produkce fotovoltaických elektráren roste dvakrát rychleji.

· Roku 2008 ERÚ započetl daňovou sazbu 24 %, platilo se však jen 21 %.

· I kdyby byly údaje ERÚ správné, doba návratnosti vycházela na 11 let.

· ERÚ se probudil až v létě roku 2009, když zaznamenal desetinásobný růst výkonu instalovaných systémů mezi lety 2007 a 2008, snížení cen panelů o 40 % a znovu i sílící korunu. Matný pokus o změnu zákona, který by umožnil snížit výkupní ceny, však přišel pozdě, takže prakticky nezměněné ceny byly stanoveny i na rok 2010. Podle studie ČVUT (ERÚ nedělal žádnou vlastní), roku 2010 už byla solární elektřina z velkých zařízení předražená minimálně o 50 %. Na předražení upozornila i Státní energetická inspekce. Těžko se divit, že investorů divoce přibývalo.

To nejsmutnější nakonec:

· Podklady pro výpočet ceny nebyly řádně archivovány, takže je tu riziko, že v případném soudním sporu nemá ERÚ žádné doklady pro svůj postup a spory prohraje. Kdo to asi zaplatí?

Co ta pěkná čtyři mínus?

Poprvé byla podle této vyhlášky stanovena výkupní cena v listopadu 2005 pro rok 2006, a lze odhadnut – to už je nad rámec auditu, - proč vlády, které následovaly, tak dlouho otálely, než do toho hodily vidle. I kdyby tam nebylo křížení zájmů (nejpozději se probudili politici a chtěli si také přivydělat) a snaha alternativní zdroje elektřiny co nejrázněji potopit (energetické úspory a alternativní zdroje mohou zničit temelínský sen), v jiném světle celá ta hrůza vypadala velice pěkně. Zdobila makroekeonomické statistiky, kterými se vykazuje HDP nebo příliv přímých zahraničních investic.

Nabídla tak čísla, která zalepila první díry po cimrmanovských reformách, rozkládajících ekonomiku zejména v krizovém roce 2009. Okamžitě se vybaví hláška ze Svěrákova filmu Marečku, podejte mi pero: A co ta pěkná čtyři mínus? Z tohoto pohledu byl každý rok s vylepšenými makroekonomickými čísly dobrý. Co na tom, že každý tento rok zároveň zvýšil náklady na elektřinu o dvacet miliard korun ročně po dobu dvaceti let a založil trvalé snížení životní úrovně obyvatel i konkurenční schopnosti českého průmyslu.

Je charakteristické pro naše rozpočtově odpovědné hospodáře, že dávají přednost tomu, aby dnešní náklady důsledně dopadaly až na příští vlády. Aspoň je pak budou moci o to důrazněji mlátit po hlavě „dluhovou brzdou“. Připomeňme také církevní restituce, penzijní reformu a spoustu dalších věcí, solár je jen jedním případem v řadě.

Patří sem i vydávání státních dluhopisů s kuponem s vysokým úročením. Trh požaduje po českém státu nejméně v historii, pod dvě procenta, pochlubil se Miroslav Kalousek na začátku roku, když vykazoval obrovské úspory na obsluze státního dluhu. Neřekl však, že prodáváme dluhopisy s kuponem třeba 4,5 procenta. Na první pohled je to jedno, trh to srovná. Investor zaplatí za dluhopis víc, cena vyskočí na 115 procent, to znamená, že ke kazdé miliardě nominální hodnoty investor připlatí 150 milionů korun kapitálového zisku pro ČR. Na straně kupujícího, u investora, je to tedy v pořádku. A na ministerstvu financí, které je na straně prodávajícího? Tam vidíme, že kapitálový zisk shrábne dnes Kalousek, aby s ním vylepšil děravý rozpočet. A kupon, který je několikrát dražší, než trh požaduje? Ten bude každoročně dalších 10 nebo 15 let platit vláda, která přijde po něm.