Jak a čím prezident Emil Hácha rozčílil kardinála Dominika Duku

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš: "Je to v rozporu s tím, co nám bylo řečeno. Od počátku ta kauza církevních restitucí je zamlžená, my vlastně ani nevíme, jaký majetek se má vracet."  Předseda hnutí Úsvit přímé demokracie Tomio Okamura: "Tyto tahanice budou ještě pokračovat. My si myslíme, že by budovy na Pražském hradě měly zůstat v rukou státu."

Duka se přidal, „to není nejhorší, já nemám, kde bych hlavu složil. Teď ještě komunista Zeman mi odmítl přenechat alespoň konírnu na Hradčanech. V tom nálezu stojí: Na tuto právní spojitost bere zřetel také positivní právo, které zejména v §§ 53 a 54 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona, o úpravě zevních právních poměrů katolické církve, zdůrazňuje zásadu solidarity církevních zájmů a z ní pak vyvozuje právní konsekvence, jež kodifikuje jako objektivní právní normy (srov. § 53 citovaného zákona, který zavádí instituci "odúmrtí" církevního jmění ve prospěch náboženské matice, § 54, který normuje přikazování přebytků z jedné majetkové podstaty církevního jmění pro jiné účely církevní). Důvodová zpráva k zákonu tomuto (příloha 40 stenografického protokolu Poslanecké sněmovny, VIII. zasedání, 1. sv.) uvádí, že vzhledem na kolísající názory o vlastnictví k církevnímu jmění nemůže u jednotlivých církevních ústavů býti předpokládána taková individualita jejich právních subjektů a tím ani taková jejich samostatnost vůči sobě navzájem, jaká se vyskytuje při jiných osobách právnických aneb fyzických, ba naopak že jmění jednotlivých církevních ústavů jest věnováno pro celkový účel církevní a že ho proto pro tento společný účel může býti použito. Z toho, co povězeno, jde najevo, že společný účel jednotlivých majetkových podstat jmění církevního, sloužiti potřebám a prospěchu církve, vtiskuje celému majetku církve římsko-katolické ráz jisté singularity, která se zračí právě v tom, že - ačkoliv jest jmění to po své soukromoprávní stránce decentralizováno v jednotlivé majetkové podstaty - přece nemá s ohledem na veřejnoprávní zájmy a účelovou spojitost svou ve všech vztazích té právní samostatnosti, kterou se vyznačují majetkové soubory jiných právnických osob. Nelze proto pro obor práva pensijního při řešení otázky zaměstnaneckého poměru vůči církvi té, resp. jednotlivým jejím ústavům klásti váhu ani tak na soukromoprávní ráz majetkové podstaty, patřící k určitému ústavu církevnímu, u něhož je dotyčná osoba služebně činnou, jako spíše na okolnost, jde-li skutečně o ústav resp. zařízení, které má podle svého určení sloužiti potřebám a prospěchu církve.

Arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní církevní záležitosti svých diecesí podle církevních předpisů, pokud neodporují státním zákonům. Tím došla svého uzákonění fundamentální zásada o právním poměru církve katolické ke státní moci a uznáno, že církev ta jest vůči státu zastoupena episkopátem a že vykonává tento nejvyšší moc v církevních záležitostech za státního uznání a jeho ochrany. A ježto dále podle kanonických předpisů jsou biskupové nositeli veškeré moci církevní na určitém teritoriu, sluší pozírati po organizační stránce na jednotlivá biskupství jako na organizační jednotky církve, které v určitém teritoriálně ohraničeném obvodu vykonávají církevní moc a spravují veškeré záležitosti církve. Katolická církev jako každá jiná náboženská společnost potřebuje pro svůj církevní život věcí, určených k uspokojení hmotných potřeb jeho. Věci tyto, pokud staletým vývojem se utvořily jako svérázné jmění církevní, určené svými požitky pro držitele určitého úřadu církevního (biskupství), jsou spojeny nerozlučitelně a trvale s úřadem tím a nabývá ten, jemuž dotyčný církevní úřad řádně byl propůjčen, zvláštního věcného práva k úřadu tomu tím i k dotyčnému jmění církevnímu, jež označuje se jako ius in ipso beneficio (ius in re). Ale ten Hácha nám to tehdy pěkně zavařil, pěkně nám tu bramboračku osolil“.

Tentokrát se podíval poněkud nechápavě církevní ekonom na tajemníka Bádala, který doplnil tu Jobovu zvěst: „V nálezu Nejvyššího správního soudu, přijatého o rok dříve, se suše konstatuje: Arcibiskupství olomoucké jest jmění, sloužící výhradně jen k sustentaci olomouckého arcibiskupa. To znamená, že olomoucký arcibiskup si může pěstovat kytičky jenom pro sebe, ale žádnou nesmí poslat panu kardinálovi Dukovi. To by bylo totéž, jako kdyby alimenty, které platí rozvedený otec na své dítě, tak by jeho poněkud rozpustilá matka použila na nákup šminek, nebo pro svých dalších sedm potomků, případně také jejich otců. Zlovolní komunisti pak z toho v 50. letech odvodili, že na tomto právním základě nemohou přece biskupství vydávat nějaké protistátní tiskoviny. Pokud bude přichycena církev při jeho zneužití na charitu a podobné bohulibé veřejné účely, bude ho stejně muset vrátit jako nepotřebný. Ale jak bylo s těmi akademiky?“.

Dominik Duka do toho skočil se zoufalým výrazem v obličeji: „Výhradně jen, k ničemu jinému sloužit nesmí, pokud slouží, stavá se veřejným fondem, a tedy přestává být církevním jměním. abych byl co nejobjektivnější, tak sáhnu po nejstarším Latinsko-českém slovníku (z roku 1936), který vlastním, a co nevidím, hned třetí význam slovesa sustento (s. 1182) je: na živu udržovati, vyživovati“. Jde tu o to, jakým způsobem ta církev musí ten svůj majetek používat, jde o beneficium, tedy majetek, který má  například farnost, může užít výhradně jen k výživě faráře, kuchařky a kostelníka. Z těch usnesení vyplývá, že tím subjektem, který rozhoduje o tom, co bude mít na snídani, k obědu a večeři, je biskup, nikoliv já“.

Církevní ekonom Šticha začal důležitě vysvětlovat, že ti učenci na na stránkách svého webu (http://spcp.prf.cuni.cz/) pozměnili v tom judikátu název "Pojistná povinnost zaměstnanců náboženských společností"  na „O právní povaze církevního jmění církve římskokatolické“  a vypustili dva úvodní  odstavce, které objasňují, že těm zaměstnancům pojistná povinnnost vzniká proto, že jsou ve služebním poměru na církevním jmění, náležející faře atd., nikoliv k církví vůbec. Tu olomouckou kauzu web Společnosti pro církevní právo, kdy se naší prvorepublikoví olomoučtí kolegové pokusili dosáhnout toho, aby církevní organizace byly považovány za veřejný fond, aby nemuseli platit pojištění svým zaměstnancům, zcela utajil.

Točí se tedy spor kolem otázky, na koho dlužno pozírati pro obor pensijního pojištění jako na zaměstnance zákonně uznané náboženské společnosti po rozumu § 2, bod 3 zákona z 5. února 1920 a kdo pro tento svůj zaměstnanecký charakter může býti vyňat z pojistné povinnosti pensijní. Žalovaný úřad zahrnuje sem toliko takové zaměstnance, kteří vykonávají ve službách určité náboženské společnosti bezprostředně úkoly a služby kultového neb církevního rázu a vylučuje z této kategorie pojmově všechny ostatní orgány, jichž úkolem jest péče o soukromohospodářské účely společnosti té. A ježto dále církevní statky církve římsko-katolické nejsou po názoru žalovaného úřadu vlastnictvím církve, nejsou zaměstnanci na statcích těch v bezprostředním služebním poměru k ní a nemohou považováni býti za zaměstnance uznané náboženské společnosti. Stížnost naproti tomu hájí názor, že zaměstnanci církevních statků jsou v přímém služebním poměru k církvi, která vystupuje navenek jako útvar vybudovaný na společném účelu a jednotné organizaci zvláštními orgány a prostřednictvím jich plní své úkoly.  

Kardinál Duka k tomu tiše podokl, „Tak to máme z ostudy ušitý kabát. To už nikdy nemůžeme předstírat, že restituce jsou prováděny proto, aby se katolická církev oddělila od toho bezbožného státu, z něhož je nutné všechno loudit všechno, i věřící. Teď bude všem jasné, že nám jde jenom o to, abychom k dispozici takové zvláštní jmění, které by naše potřeby uhrazoval, ale současně chceme být chápani jako součást veřejné správy. Takové veřejné blamáži já jsem měl šéfovat a těm neznabohům ordinovat povinné pusty, aby snadno a rádi platili těm pravicovým vládám jejich experimenty“ Tak jaké hrůzy ještě tam máte?

Aby to zase tak pesimisticky nevyznělo, tak Norman Badal prohlásil, „Měli bychom poděkovat tomu pisálkovi, že nám zdarma dodal odkaz na doklad, že za první republiky byl vynesen nález, respektive dva, které dovozovaly, že majetek vskutku patří církevním ústavům, mohli jsme si všichni ušetřit hodně práce před přijetím zákona o majetkovém vyrovnání, kdyby se na ty nálezy a jejich odůvodnění někdo odvolal.  Kdyby tedy ještě někdy někde někdo hájil v budoucnu stanovisko, že jednotlivé církevní instituce nic nevlastnily, tak stačí jednoduše se odvolat na ty dva nálezy Nejvyššího správního soudu, tedy instituce tehdy nejkompetentnější:  

Statky církevní nenáležejí církvi římsko-katolické jako takové, nýbrž jsou majetkem jednotlivých ústavů církevních. Jměním církevním (bona ecclesiastica) církve římsko-katolické sluší rozuměti soubor věcí a práv majících cenu majetkovou, které patříce církvi trvale jsou spojeny s některým církevním ústavem a slouží účelům církve. I když se uznává podle převládajících názorů právní literatury, že jsou právním podmětem jednotlivých majetkových podstat církevního jmění jednotlivá zařízení církevní a ústavy její (kostely, korporace, beneficia a pod.) a že i platné právo přiznalo těmto ústavům právní osobnost, nelze přece přehlédnouti, že ústavy ty resp. majetkové podstaty jim náležející nepřestávají mezi sebou právně souviseti a že neztrácejí proto svůj zvláštní charakter a vlastnost jako článek celého velkého organismu církve a že zůstávají proto také v majetkově právním poměru ve svém organismem církve založené podřízenosti.Jmění církve katolické není podle platného práva shrnuto po stránce soukromoprávní v jedné majetkové podstatě, naopak tvoří různé právní subjekty. Tato inkongruence v právním posuzování stejných skutkových poměrů nutí k právnímu závěru, že nebylo úmyslem zákonodárce vylučovati z dobrodiní ustanovení § 2, bodu 3, zákona o pensijním pojištění č. 89/1920 osoby zaměstnané ve službách církevní vrchnosti církve katolické při užívání obročního jmění a stavěti je ve směru tom hůře než stejnorodé zaměstnance jiných, zákonně uznaných, náboženských společností.

Tomu jest tak tím spíše, kdyžtě ani znění citovaného právního pravidla, ani jiné ustanovení dotyčného zákona neukazuje na restriktivní a úzký výklad pojmu "zaměstnance státem uznané náboženské společnosti" a když i právní pojetí sporného ustanovení tak, jak vysvítá z předeslaných právních úvah, neodporuje intenci zákonodárcově po vynětí z pojistné povinnosti pensijní všech těch osob, které jsou ve služebním svazku k takovým veřejnoprávním svazkům a korporacím, jež osobností svou poskytují dostatečné záruky, že dostojí převzatým pensijním závazkům. Ostatně dlužno uvážiti, že kdyby byl chtěl zákonodárce vyloučiti z kategorie zaměstnanců zákonně uznaných náboženských společností, jež vyňaty jsou podle znění zákona z pojistné pensijní povinnosti, osoby zaměstnané při církevních statcích církve katolické, byl by musil vyloučení to provésti zvláštním předpisem, který by byl tuto výjimku výslovně stanovil.

Stížnost arcibiskupství olomouckého nejvyšší správní soud zamítnul jako bezdůvodnou.

Důvody: Podle § 3 zákona z 15. května 1919, č. 268, ve znění zákona z 22. prosince 1920, č. 689, nevztahuje se pojistná povinnost, stanovená v § l prve uvedeného zákona k zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným v službě státu, země, župy, okresu, obce, municipálního města anebo veřejného fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocnění proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku. Naříkané rozhodnutí i stížnost jest za jedno v tom, že statky arcibiskupské, o jejichž zaměstnance se jedná, jsou majetkem církevním. Spor jest tedy v podstatě o otázku, zdali jmění církevní má právní povahu fondu veřejného ve smyslu předpisu zákona nemocenského, čili nic. V tom směru třeba jest nejprve ujasni-ti otázku, zdali pojem veřejného fondu vytvořen byl zákonem o nemocenském pojištění z 30. března 1888, č. 33, z něhož přivzat byl do zákona z 15. května 1919, č. 268, a z 22. prosince 1923, č. 689 nově, ad hoc, a zdali tudíž pro pojem ten, jehož vymezeni v žádném z těchto zákonů nenalézáme, jest hledati výklad v běžné řeči, v obyčejném způsobu vyjadřování, či je-li to pojem, jenž jako ustálený pojem právní určitého ob­sahu převzat byl do zákonů o nemocenském pojištění ze zákonodárství ji­ného. V té příčině i zběžné nahlédnutí do sbírek zákonů doby novější i starší poučí, že zákonodárství pojmu veřejného fondu v nejrůznějších vztazích odedávna užívá, že s ním spojuje určité, namnoze velmi závažné důsledky právní, takže jest nutno míti za to, že ho užívá v zcela pregnantním určitém smyslu. Sotva lze pak pochybovati o tom, že zákon nemocenský právě tím, že pojem ten převzal, aniž pokládal za potřebné nějak jej vymeziti, dal na jevo, že přejímá jej v tom smyslu, v jakém jest v zákonodárství vůbec běžný.

A tu znění oněch norem, které na pojem veřejného fondu navazuji určité důsledky právní, zejména však zjevný úmysl příslušných předpisů, jasně ukazují, že veřejnými fondy míněny jsou — ne-li vůbec jen fondy státní — tedy najisto jen fondy, které jak svým účelem, tak především i svojí organisací jsou fondům státním podobny, t. j. takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským podkladem pro plnění některých úkolů, jež veřejná moc na sebe vzala, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, tak, že staly se člán­kem v organisaci veřejné správy. Budiž tu jen příkladem poukázáno nu ony četné předpisy, které podobně jako § 3 zákona z 15. května 1919, č. 268, uvádějí vedle úředníků nebo vůbec zaměstnanců státních, zemských, obecních atd. také úředníky (zaměstnance) fondů veřejných (veřejné úřed­níky fondovní. V naznačeném smyslu nebylo by asi lze upírati povahu fondu veřejného, například fondu vojenských tax, zřízenému zák. z 13. června 1880, fondu melioračnímu podle zákona z 30. června 1884. Zákon z 21. prosince 1921, č. 471, označuje fond jím založený jako veřejný fond pro podporu veřejných nemocnic a ústavů léčrbných, (Příznačno jest, že nejvyšším reskriptem z 26. dubna 1760 bylo vysloveno,  že zastavárna (Versatzamt) není veřejným fondem, dvorním dekretem z  května 1770 pak ústavu tomu charakter veřejného fondu výslovně byl při­znán). Zkoumáme-li pak s druhé strany, s jakého hlediska zákonodárství státní přihlíželo k majetku církevnímu, jak upravovalo poměr správy veřejné k němu, objeví se tento obraz: Nesčetné předpisy vydávané státem „in publico ecclesiasticis“, zejména ovsem v době josefinské, ale i před tím a později, až do polovice XIX. století velice intensivně zasahovaly jak do jiných věci církevních, tak obzvláště i do správy jmění církevního, podrobujíce ji velmi dalekosahající ingerenci orgánů správy státní. Ale ani doba josefínská, pokud ovšem majetek církevní vůbec neod­ňala jeho dosavadnímu přímému určení, nezahladila povahu majetku církevního jako podstaty majetkové sui generis, od majetku státního rozdílné, a ponechala aspoň v jistých mezích jeho správu orgánům zvláštním. Když ovšem císař Josef II. některé části majetku církevního jejich dosavad­nímu přímému věnování odňal a vyloučil je z ingerence jejich dosavadních správců, tu ovšem fond z tohoto majetku utvořený a přímé správě a dispo­sici úřadů státních podrobený, nabyl povahy fondu veřejného, ale stalo se tak právě teprve oním aktem nositele svrchované moci správní i zákonodárné ve státě, že veřejnými fondy rozuměti jest také fondy nadační, nábožen­ské a studijní, Že ani v oněch dobách jmění církevní za fond veřejný pokládáno nebylo, ukazuje řada reskriptů a dvorních dekretů, týkajících se ukládání kapitálů církevních — také nadačních, fideikomisních a sirotčích — »ad fundos publicos« Tyto předpisy neměly by smyslu, kdyby jmění církevní bylo samo zahrnováno pod pojem fondů veřejných.  Když pak v důsledku změněných názorů poměr církve a státu byl od polovice minulého století zákonodárstvím státním upravován na nových základech — cisařskými patenty, konkordátem, a konečně zákonem ze 7. května 1874, č. 50 ř. z., převzatý i do právního řádu republiky československé a právo církve na správu majetku církevního — ovšem v mezích platných předpisů — principielně bylo uznáno, že platný právní rud veřejnoprávní vztahy jmění církevního upravuje s hledisk zcela roz­dílných od těch, která ve smyslu předcházejících výkladů pokládati jest rozhodná pro právní pojem veřejného fondu. Zákon ze 7. května 1874, jehož vlastním obsahem a účelem jest právě úprava poměru moci státní k církvi katolické, ustanovuje v § 38, »že jmění církevní požívá ochrany státní, které požívají nadace obecně užitečné.« Vedle toho tento zákon i předpisy jiné vyhrazují orgánům veřejné správy význačný vliv na správu jmění církevního, omezujíce v různých směrech disposice jměním církevním a zabezpečujíce státu účinný dozor nad jeho správou.  Zákon č. 50 z r. 1874 i ostatní příslušné normy hleděli tedy na jmění církevní jako na předmět správní činnosti, jednak tutelární péče, jednak dozoru orgánů státních. V souhlase s touto dvojitou funkcí, kterou státní správa vůči jmění církevnímu na sebe vzala, jest i ustanovení instrukce pro finanční prokuratury, těmto ukládající zastupování  jmění církevního, ovšem jen, pokud jde »o původní nadání kostela nebo duchovního obroči nebo o integritu kmenového jmění. Předpisy, o nichž právě byla řeč, neobsahují nic, co  by poukazovalo k tomu, že platné právo pohlíží na jmění církevní jinak než právě předmět jisté péče a dozoru orgánů státních. Naproti tomu zákon z r. 1874 vědomé rozlišuje mezi dotací úřadů duchovních, plynoucí z fondů (důchodů) veřejných a příjmy z jmění církevního (obročního). Jurisdikčni normy zřetelně rozlišují fondy veřejné a jmění církevní.

Jestliže však s jedné strany právní normy, v nichž jest řeč o fondech veřejných, nutí k závěru, že fondy takovými míněny jsou jen fondy státní, nebo takové, které mocí positivní zákonné úpravy staly se prostřed­kem, činitelem veřejné správy, s druhé strany pak ony normy, které ex professo upravují poměr státu k církevnímu jmění, kvalifikují jmění to jako předmět správy veřejné, mimo to pak zákonodárství fondy veřejné opě­tovně staví v protiklad proti jmění církevnímu — nelze než míti za to, že platný právní řád jmění církevnímu právní povahu fondu veřejného nepřiznává. Je-li však tomu tak, nelze tuto povahu jmění církevního vy­voditi ani z toho, že tento právní řád církevním orgánům a ústa­vům z jmění církevního dotovaným a jejich působnosti přiznává v někte­rých směrech povahu úřední. Řídě se těmito úvahami, nemohl nejvyšší správní soud shledati porušení zákona v tom, neuznal-ll žalovaný úřad osoby, zaměstnané při statcích, náležejících arci­biskupství olomouckému, za zřízence fondu veřejného ve smyslu § 3 zá­kona z 15. května 1919 ve znění zákona z 22. prosince 1920  a tudíž za osvobozeny z tohoto důvodu od povinnosti nemocenského pojištění.

K tomu kardinál Duka na závěr porady nakonec ironicky prohlásil:  „Jsem rád, že katolická církev je porovnávána se zastavárnou, hodnou státní tutely. To sedne“.

PAK JSEM SE PROBUDIL ZE SNA DO TVRDÉ POVOLEBNÍ REALITY.

Použitá literatura

Sociální revue. Ročník V. 1924, s. 279-282 (Nález nejv. správ. soudu ze 17./4. 1924, č. 4096/23)

Sociální revue. Ročník VI.  1925, s. 417-421. (Nález nejv. správ. soudu ze dne 25. června 1925, č. 9720/25)..

Citace z těch nálezů (psány kurzivou) jsou upraveny, kráceny a kombinovány z hlediska dikce blogu.

Pozn. Je možné, že účastníci porady se mýlí, když obviňují prezidenta Nejvyššího správního soudu Československa Emila Háchu (1925-1938)  z podílu na tvorbě církevní judikatury.