Jak jsem se (ne)popral na Barrandovském mostě.

A přitom téměř o nic nešlo. Jen jsem jel pozdě odpoledne svým osobním autem po pražské Jižní spojce směrem k Barrandovskému mostu. Jako vždy v této denní době na ní byl velmi silný provoz. Všechny tři pruhy komunikace byly zaplněny, byť její levý pruh nebyl stále tím nejrychlejším. Protože jsem jel na Smíchov, zařadil jsem se do právě do něj, protože jen on, jako jediný, o pár set metrů níže na Barrandovském mostě jízdu tímto směrem umožňuje.

K mostu jsme k mému příjemnému překvapení směřovali vcelku plynule a svižně a já jsem si jen udržoval přiměřený odstup od vozidla jedoucího přede mnou, které si zase udr­žovalo bezpečný odstup od vozidla jedoucího před ním … atd, atd, atd.

Ale kde se vzal, tu se vzal, najednou se maximálně dva metry za mne zavěsil řidič bílé služební Fabie se spolujezdkyní. Nejdříve mne několikrát „prorengenoval“ dálkovými světly a když jsem na to nereagoval, protože dopravní situace nenabízela žádnou možnost pozitiv­ního řešení, rozhodl se pro akci.

Razantně se prodral vpravo do středního pruhu, využil chvíle, kdy se jeho pruh chvilku pohyboval rychleji, a dostal se ve vedlejším pruhu o několik metrů přede mne. Najednou, bez vyhození blinkru, rychle vybočil vlevo přede mne … a prudce přibrzdil. Oba jsme měli kliku, že jsem do něj nenarazil. (Ještě štěstí, že jsem měl za sebou dobrého řidiče, který si také ode mne udržoval správný bezpečný odstup, jinak by byl v mém kufru on.)

Silně pobouřen jsem agresorovi zahrozil do zpětného zrcátka a on se, opět bez jaké­koli směrové signalizace, bleskově vrátil do středního pruhu. Ten však právě zpomalil. Když jsem byl na úrovni jeho vozu řidič opět prudce přidal a zopakoval před chvílí popsaný ma­névr. Celkem třikrát za sebou.

To mne rozzuřilo doběla. Jsem sice již starší člověk, ale stále aktivní sportovec. Mě­řím 185 centimetrů a vážím přes devadesát kilo. Vím, že bych se při žádné rvačce, kterou však jako řešení problémů z duše nenávidím, nemusel o sebe bát. Ale teď jsem se chtěl po­prat. Moc !!! Moje nejsladší představa v té chvíli byla, jak ho na světlech před mostem vy­táhnu z auta ven a jak mu ji ubalím. A začal jsem se na to přímo těšit.

Semafory před Barrandovským mostem mne ještě nikdy nezklamaly. Vždy jsem tam byl nucen zastavit. A tehdy přijde má chvíle mstitele.

Již jsme před světly zpomalovali, a tak jsem si odepnul bezpečnostní pás, abych to vše na červenou stihnul. Sice jsem si uvědomoval, že nakonec to budu já, kdo bude za fyzické napadení odsouzen, ale představa nařezání blbci ohrožujícímu životy ostatních motoristů pro mne byla nesmírně příjemná. V tu chvíli jsem pochopil motiv „pachatele“ ze zprávy v „Černé kronice“, která popisovala, jak nějaký řidič jinému automobilistovi otevřel okénko montážním klíčem a pak ho fyzicky napadl. A já debil nemám po ruce nic tvrdého. Jen na zadním sedadle ležící včerejší rohlík. Ale tím asi okénko nerozbiju?

Chcete vědět, jak to dopadlo? No měl jsem štěstí. Semafor nás bez zastavení propustil dál a můj úhlavní nepřítel odbočil vpravo. Ale na další případné setkání už jsem lépe připra­ven. Pod sedačkou teď vozím již tři neděle starou bagetu. Jen počkej, ty hajzle!!!

 Stále ještě rozzuřený Václav Husák