Jak snaživý student věd právních a politických Friedrich August von Hayek opisoval od pana profesora Albína Bráfa a jak za to dostal Nobelovu cenu.

Pilní zápodoevropští studenti se mohli v r. 1944 seznámit snad s nejslavnější knihou 20. století, s Hayekovou Cestou do otroctví (1990, s,51), která byla určitě přeložena do všech jazyků, na něž si vzpomeneme do třiceti sekund, podle níž kdybychom se museli spolehnout na uvědomělé centrální plánování rozvoje našeho průmyslového systému, nikdy by nedosáhl toho stupně rozmanitosti, složitosti a pružnosti, ke kterému dospěl. Ve srovnáním s touto metodou řešení ekonomického problému pomocí decentralizace a automatické koordinace je metodacentrálního řízení neuvěřitelně nemotorná, primitivní a omezeného dosahu".

Možnosti ve studiu národohospodářské literatury naprosto nemožných, chudých a sklerotických studentů české větve Pravnické fakulty University Karlovy charakterizoval tehdy právě nově vycházející časopis Obzor národohospodářský ve čtvrtém čísle svého prvního ročníku v r.1896 při recenzování překladu „Zásad národního hospodářství“ od Charlese Gida z francouzštiny slovy “Není chudší literatury na systémy národního hospodářství nad českou. Jinde zaplavuje se trh všemožný příručními knihami, u nás v minulém desítiletí vydáno r. ]883 původní dílo prof. Kaizla, dnes rozprodané, dále r. l887 Kheilův překlad Laveleyových „Základů polit. ekonomie“, a nyní již po devět let nestalo se v tomto směru nic, pranic“. Tito proletáři ducha museli nejpozději od roku 1901 biflovat v češtině poučku, kterou do nich horem dolem vtkloukal hlava nehlava pan profesor Albín Bráf, prý u toho používal dokonce rakosku,

“V nynější organizaci výroby, založené na zištnosti jednotlivců, danou jejich snahou o rozmožení jejich soukromého vlastnictvo “osobní prospěch jest opravnému snažení nejbezpečnější pružinou. Namítá se arciť též, že při nynější organisaci hospodářské, založené na dělbě práce a více méně volné soutěži, děje se produkce beze všeho plánu, pročež pravě vznik krisí v ní jest snadný, což by nebylo při výrobě na základě pospolitohospodářském, dle jednotného plánu obecnou autoritou řízené. Avšak má-li vůbec v ukojování potřeb platiti potřebná míra individuální volnosti, nemá-li zkrátka dojíti na to, aby se jednoduše každému šablonovitě vyměřovalo, co a jak ukojiti může, jako v nějakém špitále nebo zaopatřovacím ústavu, pak by podobný plán produkce obecnohospodářské, společenskými orgány řízené, vyžadoval takové míry intelligence (na př. pro správné vypočtení, kolik každého druhu statků bude potřebí) a při tom takového stupně mravní povznesenosti, jakého v nynější společnosti není a jaký pro dohlednou budoucnost vůbec se nám musí zdáti nedosažitelným. A samo rozdělení výtěžku dle zásluhy, předpokládalo by nemenší míru intelligence a spravedlnosti na straně podělujících a nejmocnější ethické sebediscipliny na straně podělovaných, že jen vysoký stupeň a přemocný rozvoj altruistických pohnutek mezi lidmi mohl by zameziti při tom ustavičné a příkré srážky. Se skutečnou svobodou ve volbě zaměstnání by podobné zřízení neobstálo naprosto. A při tom by neodvratné zmenšování výnosů produkce mělo za následek menší podíly jednotlivců při distribuci tak, že by se průměrný podíl jednotlivcův na požitcích životních zmenšil; nynější lépe postavené vrstvy byly by ovsem stlačeny ve svém oboru spotřebním, však vrstvě nynější hůře postavené nevypadlo by hrubě více“. (Bráf, 1903, s.582/1913, s. 334)

Haykova práce „Cesta do otroctví“ je dle dnešních kritérií pro psaní kvalifikačních prací pouhým plagiátem. Nelze vyloučit, že rakouského státního příslušníka mohlo velmi zajímat, co se učili čeští studenti o socialismu. Rovněž nelze vyloučit, že pan nobelista, narozený v r. 1899, tedy v roce, kdy vychází první známé vydání Bráfovy litografie, uměl česky, jeho maminka byla Felicitas Hayeková, rozená Jurascheková. Jeho praděda dle důvěryhodných informací vybudoval velké textilní závody v Letovicích. Jeho děda se kamarádil s nějakým brňákem Bémem Bawerkem, zřejmě také nějakým slavným ekonomem, když ho pan profesor Albín Bráf poctivě cituje.

Jaké terno muselo být pro tehdejšího studenta na Vídeňské universitě v letech 1919- 1923 čerpat pro své seminární práce ze zdrojů panu profesoru Friedrichu von Wieserovi jazykově nepřístupných, proslulým popíračem třetího Gossenova zákona, který učil na německé větvi pražské university v letech 1884-1902. Přiznám se, také jsem jako gymnasista excerpoval pilně při psaní referátů z vlastenecky a buržoazně maloměšťácky koncipovaných, tedy ideologicky závadných dějin české literatury, z nichž studovala moje babička někdy po první světové válce na rodinné škole. K této kaňce na svém životopisu se tedy mohu přiznat až nyní.

F.A. Hayek za tento brilantní intelektuální výkon, který vydával za svůj vlastní velký objev učiněný při formulování problému hranic lidského rozumu (Holman, 1999, s.274), byl při předání Nobelovy ceny v r. 1974 pochválen profesorem Erikem Ludbergergem, členem Královské akademie věd, že „vůdčím kritériem, jímž hodnotil životaschopnost různých systémů, byla efektivnost, s níž tyto systémy využívají znalosti a informace rozptýlené mezi velkou masou jednotlivců a firem. Jeho názorem je, že … v tržním systému s konkurencí a volnou cenovou tvorbou je možné dosáhnout efektivního využití veškerých těchto znalostí a informací“. K tomu čerstvě poctěný nobelista skromně podotkl, že „začínáme teprve chápat, jak jemným komunikačním systémem je fungování rozvinutých průmyslových společností založeno - na komunikačním systému, který nazýváme trh a který se osvědčuje jako efektivnější mechanismus  zpracování rozptýlených informací, než kterýkoliv jiný, jenž člověk uvědoměle vytvořil“.

Tu rakosku nemohou odpustit asi čeští ekonomové panu profesorovi Bráfovi dodnes, dnešní europoslanec Jiří Havel za ČSSD ho označil za popularizátora ekonomického učení, vyznačujícího se směsicí názorů, který se nikdy nezbavil vlivu německé historické školy, pouze obecně podotýká, že je významná jeho kultivovaná kritika marxismu, založená na požadavku individuální svobody a na skepsi v možnost direktivního hospodářského řízení. (viz Holman, 1999, s. 504-505), Ala plagiátor Hayek je vynášen až do nebes. „Význam jeho díla dalece přesahuje časový horizont druhého tisícíletí“ (Tamtéž, s.269) Ano cestu do otroctví si musejí přečíst „lidé, kteří milují požitek z výkonů lidského ducha“ (Tomáš Ježek v úvodu k (Hayek, 1990). Ještě že má pan profesor Bráf pojmenovanou - jako cenu útěchy v Ostravě - po sobě malou uličku.

Dostupné verze Bráfovy učebnice

1) Národní hospodářství / JUDr. Albín Bráf. Autoris. vyd. Praha, Všehrd 1901. VIII, 664 s.

2)Národní hospodářství dle přednášek A. Bráf. Praha 1896. 760 s.

3)Národní hospodářství / autorisované a opravené vydání dle přednášek A. Bráfa. [Praha 1889-1899. 671 s.

4)Národní hospodářství. [1. díl] A. Braf. 3. vyd. Praha, Všehrd, 1906. 688 s. 5)Národohospodářská theorie / JUDr. Albín Bráf. -- Praha : Sborník věd právních a státních : [Bursík a Kohout, distributor], 1913. -- 368, 14 s. (Spisy, Nástin přednášek universitních).

Použitá literatura

Bráf, Albín. Národní hospodářství. Autorisované vydání. Praha, Všehrd 1903.630 s.

Bráf, Albín. Národohospodářská theorie Praha : Sborník věd právních a státních : [Bursík a Kohout, distributor], 1913. -- 368, 14 s. (Spisy, Nástin přednášek universitních).

Hayek, Friedrich August. Cesta do otroctví. Praha: Academia 1993.

Holman, Robert aj. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck 1999.

Jonáš Jiří aj.Nobelova cena za ekonomii. Praha: Praha: Academia 1993.

Obzor národohospodářský, r.1, 1996

Presman, Steven. Encyklopedie nejvýznamnějších ekonomů. Brno: Barrister and Principal 2005.

Dodatek z 6.10.2011 pojatý jako závěrečný komentář k článku:

Využívám této příležitosti, abych uvedl na správnou míru, respektive do správných proporcí tézi, že nelze vyloučit, že pan Hayek uměl česky. Je to asi tak, jako by někdo začal tvrdit, že Řezník na základě informace, že studoval gymnásium, čerpá své poznatky z nějakého latinského spisu. Potvrzuji, že jsem vskutku uměl latinu alespoň tak obstojně, že jsem na vysoké škole si četl v Zápíscích z války galské. Ale současně na sebe musím prozradit, že po takových sedmi letech dostal ke katalogizaci jako zaměstnanec oddělní věcné katalogizace ve Státní vědecké knihovně v Ostravě knihu psanou v latině a že jsem textu nebyl schopen vůbec porozumnět. Za tu dobu jsem tu latinu  úplně zapomněl.

V tom blogu jde ale o trochu jinou věc. Buď pan Bráf přebral tu svou tézi o významu rozptýlených informací pro fungování ekonomiky od někoho jiného, pak v žádném případě nelze připisovat tento objev připisovat Hayekovi. A nebo pan Bráf tutu tézi zformuloval sám, a do širšího podvědomí se to nedostalo, ale v tom případě Hayek přichází s totou tézi jako druhý A pan Bráf nám náhle vystupuje jako originální myslitel. A vzhledem k historické okolnostem, kde a kdy sa téze objevila, nelze vyloučit, že nějakým způsobem mohla k Hayekovi doputovat, oba se pohybovali ve stejném prostředí, stýkali se stejnými ldimi. A také nelze vyloučit, že pan Hayek už po těch letech mohl zcela zapomenout, odkud tu tézi vlastně má. Tak jako mohl zapomenout, svou znalost češtiny.

Mimochodem pokud ta idea kolovala mezi ekonomy v 19. století, tak je s podivem, že na ní pan Hayek při svých četných exkursech, jak lze zjistit z bibliografií jeho publikační činnnosti, do dějin ekonomie či filozofie nenarazil. Pokdu by na ní narazil, tak je s podívem, že nezdůraznil, že je pouhým trpaslíkem na ramenou obrů, což je oblbená hra na schovávanou ve vědě, kde se zdůrazňuje kontinuita a tradice myšlení a je vcelku dobrým nástrojem obrany vůči atakům v tom smyslu, že třeba nabízené řešení je příliš radikální či mimo mísu. Jinak řečeno, když někdo něco objeví, tak si velmi pečlivě začne zjišťovat, zda neobjevuje už (zapomenuté) objevené. A každý vědec rád zdůrazní, že už měl své předchůdce a pochvalně je cituje. V tomto ohledu tance Hayeka kolem těch rozptýlených informací představují unikum v dějinách vědy podle mi nyní dostupných informací, uvedených v blogu.   Proto bych si dovolil usoudit, že autorství té téze přináleží vskutku Bráfovi.

A ta námitka proti socialismu je vlastně docela logická, pokud si socialismus představujeme jako direktivně administratviní ekonomiku, a tedy mohla se objevit kdykoliv, dokonce daleko spíše na konci 19. století, než v první třetině 20. století, kdy pozorovvatelé měli před očima dynamicky se rozvíjející stalinskou ekonomiku,  ale je také vyvratitelná. Pro efektivní rozhodování nemusíme znát všechny informace, stačí selektivní mřížku na jejich vyhodnocování, v případě státu takovým kritériem je cil uchovávat a rozvíjet vnitřní a vnější mír, populárně řečeno, spravedlnost a vnitřní a vnější bezpečnost. Stát zkrátka všechny informace vyhodnocuje z jednoho hlediska, tj. hlediska bezpečnosti. Proto daleko lépe ví než kterýkoliv soukromník, odkud a kam má vést dálnice či železnice.

 Osobní poznámka: Ono těch kandidátů na nobelovku je více. Moje logopedka, pani učitelka Ježkov z Hořic, která mě učila vyslovovat napřiklad písmenak ř, r, š atd.  mi ještě snad v předškolním věku vždy zdůrazńovala, všichni lidé všechno vědí.