Jiří Žáček vstoupil mezi osmdesátníky

Jiří Žáček se první vydané knihy dočkal v roce 1970. Nesla název Ráno modřejší večera a čtenářům se v ní představil mladý talentovaný autor, který s dávkou přirozenosti i suverenity do řádků svých veršů vnesl kromě lyriky i humor. Nebylo to u básníků v té době debutujících, ani těch již zavedených samozřejmostí. A čtenář to samozřejmě ocenil. O to více byla očekávaná další kniha či spíše další knihy muže, kterého naše literatura potřebovala jako sůl.

Básník může (ale nemusí) psát básně. Být básník to je spíš životní styl, světový názor. Pokud básně píše, smí téměř všecko, jen jedno nesmí – nudit.

S každou další vydanou knihou nejen upevňoval své postavení mezi našimi nejvýraznějšími básníky, ale dokazoval široké obci čtenářů, že poezie, tedy ta skutečná poezie, nemusí být vždy nutně vážná, ale když se to umí unese i nadsázku, jemnou i drsnější ironii, a především že nemusí těžce dolovat témata vhodná k přenesení do veršů, aforismů, ironických šlehů, jelikož ta přináší sám život ve všech svých podobách.

 Během 70. a 80. let postupně vydal sbírky velmi vlídně přijaté čtenáři. Po prvotině Ráno modřejší večera (1970) následovaly další -  Napjatá struna (1973), Anonymní múza (1976), Mezi řečí (1978), Okurková sezóna (1982), Tři roky prázdnin (1982), Rýmy pro kočku (1984), Text – appeal (1986), Papírové růže (1987), Rýmy pro kočku a pod psa (1987), Maličkosti (1988). Pro děti vydal kultovní, stále velmi oblíbenou a opakovaně vydávanou Aprílovou školu (1978), na které vyrostly už celé generace mladých čtenářů. I další oblíbené knihy – Ahoj, moře (1980), Kdo si se mnou bude hrát? (1982), Kolik má Praha věží (1984), Pro slepičí kvoč (1987), Máme rádi zvířata (1988). Stal rovněž autorem u dětí stále velmi oblíbeného slabikáře.

Když jsem napsal svou první dětskou knihu Aprílovou školu, chytrolíni mě přesvědčovali, že dnešní děti už nechtějí básničky, ale matematické rovnice. Naštěstí jsem rukopis Aprílové školy poslal malíři Adolfu Bornovi a tomu se líbila. Knížka, kterou chce ilustrovat Mistr Born, ta už byla pro vydavatele atraktivní. A po Aprílové škole to pokračovalo setrvačností. 

Koncem 80. let vyšel na svou dobu dobře koncipovaný výbor z díla nazvaný Autostop (1988). Na záložce této knihy Josef Peterka trefně vystihl podstatu popularity Žáčkových básní a jeho trvalého úspěch u čtenářů. „Umí rozesmát a dojmout, aniž se pitvoří a – co je hlavní – aniž přitom omezuje svůj svobodymilovný intelekt. Objevil familiární styl, který má šarm a esprit a neupadá do pivní bodrosti. Píše nenuceně až ležérně, neznamená to však malé zaujetí, nýbrž nadhled nad veškerým fanatismem. Jisté je, že dokázal rehabilitovat lidovost poezie. Žáčka nezajímá nic vykonstruovaného, éterického, žádná věčnost ani předehra zítřků, vychází prostě z všudypřítomných reálných situací, v kterých se ocitá kdokoli, umí je ale proměnit v metafory. Je skutečný profesionál v oboru, k němuž přišel z boku a odjinud.“

Síla Žáčkova nezaměnitelného stylu vyplývala vždy rovněž z jeho přímočarosti, v níž samozřejmě často nešetřil ani sám sebe. Upřímná zpověď autorova si vždy spolehlivě získá přízeň čtenářů všech generací. Jeho zásluhou začali číst poezii i lidé, kteří by po ní pravděpodobně nikdy nesáhli, a dokonce se mnozí učili některé trefné verše nazpaměť, aby je mohli dávat k dobru svým kolegům, známým a třeba i dětem. Nedalo to ani velkou práci, jelikož ty rýmy pasovaly velmi hezky do sebe.

Po roce 1989 i nadále psal pro děti, ovšem další kniha veršů pro dospělé si musela na vydání řadu let počkat. Nikdo ji totiž nechtěl vydat. Kritizovat polistopadové poměry, to v 90. letech nebylo žádoucí a ideologové neviditelné ruky trhu až na věčné časy a nikdy jinak, to měli posichrované i v redakcích a nakladatelstvích. Zásluhou Daniela Strože se však český čtenář v polovině 90. let přece jen dočkal nových veršů oblíbeného básníka. Roku 1995 totiž v edici nazvané příznačně Poezie mimo domov v Mnichově vyšla satirická sbírka nazvaná Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské.  Objevily se v ní aktuální básně ostře tepající zlořády nového režimu. Již jen názvy některých z nich hovoří i s odstupem tří desetiletí výmluvně – Papučový puč, Kupónový akcionář, Gumáci, Modlitbička českého důchodce, Švarný Arnie, Jak je důležité míti Pilipa či Příkladná píseň ku chvále žebroty.

Ironizace revolučního patosu vám u lidí, kteří vás nemají rádi vynese cejch milovníka starých pořádků, což unaví. Kdo by chtěl ztrácet drahocenný čas vysvětlováním, že nadávat na minulou dobu je pozdě, satirik musí mířit na blbost současnou. A taky musí mířit na panstvo nahoře, a ne na kmány v podhradí. 

Jiří Žáček měl štěstí i na výborné spolupracovníky. Mezi ilustrátory jeho knih patřily takové osobnosti jako Adolf Born, Miloslav Jágr, Jiří Kalousek, Josef Velčovský, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek. Spojení velkých osobností, skutečných mistrů svého oboru, činí z každé knihy vždy dílo mimořádné úrovně. A zde to platilo vskutku v plné míře. Řadu knih mu ilustrovala i, žel předčasně zesnulá, manželka Eva. A také ona jim dala svůj výrazný vtisk a jednoznačný umělecký přínos.

Texty Jiřího Žáčka našly významný ohlas rovněž mezi hudebníky. Zpívaly je kupříkladu Michal Prokop, Věra Vajsarová, Karel Plíhal, Jana Koubková i Karel Černoch nebo Alena Antalová. Po nich ještě například i Renata Drössler. Nejslavnější zhudebněnou písní s jeho textem je nepochybně Balada o spolykaných slovech v podání Michal Prokopa ze slavného alba Kolej Yesterday. Píseň je zřejmě známější pod názvem Až si pro mě přijdou…

 Průmysl naší pop – music produkuje převážně konzervy se sterilizovanými vzorky života bez vůně a chuti, ale i tady jsou bílé vrány. Ohrnovat nos nad úrovní písňových textů je snadné, mnohem snazší, než zkusit napsat texty lepší.  

 Již hezkou řádku let patří letošní jubilant ke kmenovým autorům nakladatelství Šulc – Švarc. To s velkou péčí přistupuje ke knihám tohoto básnického velikána. K letošním kulatinám mu i jeho věrným čtenářům nadělilo hned několik krásných dárků. Mezi nimi se obzvláště vyjímají Malované pohádky s ilustracemi Veroniky Balcarové a sbírka veršů nazvaná Jsem tady jako pouhý host. Ilustrace Josefa Velčovského ocenil sám autor lyrických epigramů psaných ve čtyřverší takto: „Kdybych byl výtvarník, chtěl bych umět kreslit a malovat jako Josef Velčovský. Líbí se mi jeho lehce bohémská nátura a také se mi líbí ženy a dívky z jeho obrazů.“

Jiří Žáček patří k mimořádně plodným autorům. Jeho knihy se jen těžko dají přesně spočítat. Známý literární kritik Milan Blahynka v knize Byla jednou jedna … básnická generace takzvaných pětatřicátníků z roku 2017 napočítal přes 155 titulů – básně, výbory, verše a pohádkové knihy, epigramy, parodie, divadelní a televizní hry a další. To je nepochybně úctyhodné číslo. 

 Žáčkova poezie s přibývajícími léty neztratila nic z toho, co ji zdobilo již v 70 a 80. letech. Velký nadhled, nenapodobitelný mix lidového humoru, prosté moudrosti, laskavého přístupu k lidským slabostem na straně jedné, osten kritiky tasící pohotově kord vůči blbosti všeho druhu, špatně maskovanému pokrytectví, dvojí morálce a přízemnímu maloměšťáctví na straně druhé.

Smích úspěšně přehazuje výhybky na kolejích stereotypu. Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky. I žert pro žert má svou psychoterapeutickou funkci, ale opravdový humor usiluje o víc. Cena humoru je v tom, že straní pravdě. Jak říká Vančura: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“   

Jedním ze znaků dobré poezie je ten, že nenechá čtenáře či posluchače netečnými. Žáčkova poezie dává všemu falešnému, co se tváří jako ctnost, ale není ničím jiným, než obyčejnou bídou ducha, nemilosrdně červenou kartu, uděluje Černého Petra anebo nasazuje oslí uši. Autor disponuje skoro až nevyčerpatelnou studnicí fantazie, jeho metafory jsou přesné, netrpí přemírou slov ani laciným pozérstvím.

Kdyby se za poezii udělovala podobná cena jako je za hudební produkci Zlatý slavík či později Český slavík, Jiří Žáček by v počtu získaných prvenství nepochybně mohl směle konkurovat nesmrtelnému Karlu Gottovi, a ten by mu to nepochybně ze srdce přál.

Jiří Žáček

Má vlast

Ta země, která rodí kacíře

a uhrančivé krásné zlatovlásky,

kde všichni věří jen své nevíře

a gramofony chrčí Škoda lásky,

kde místo zlata třpytí se jen kyz,

kde příliš často radost hořkne v hoře,

odvěká kořist hrabošů a krys,

kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,

kde sprostá lež se veze v kočáře

a pravda s láskou táhnou cestou pěší,

dědičná země kata Mydláře,

kde mřít je těžko a žít ještě těžší - -

A přece jsi jí čím dál blíž,

i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.

Neseš ji v sobě, věčný kříž –

svoji zemi krásnou, zemi milovanou …