Kam kdo překračoval a jakým způsobem československé hranice před r.1989

Josefa Hasila poslal v začátcích jeho převaděčské kariéry na 9,5 roku za mříže vojenský prokurátor a soudce Karel Vaš, jak zjistil v Národním archivu s pomocí Aleny Šimánkové historik Libor Svoboda z brněnské Univerzity obrany. Hasil ještě v 1948 ještě jako strážmistr pohraniční stráže za 3 000 korun (podle soudního spisu) převedl do Rakouska tři Čechoslováky. Při zpáteční cestě měl však potyčku s rakouským policistou a na útěku v hlubokém sněhu zabloudil. V tom horském terénu jsem se vyčerpal, až se mi z toho motala hlava. Co chvíli jsem musel odpočívat, abych nepadnul. Pak jsem na české straně našel hájovnu, poprosil je o vodu a v tu ránu jsem usnul. Probudili mě až pohraničníci, našli u mne zásobník z flinty, kterou jsem vzal Rakušákovi, a protikomunistické letáky. Dali mi želízka a odvezli do vojenské věznice v Táboře, vzpomíná Hasil. Soud, jemuž předsedal Karel Vaš, poslal Hasila na 9,5 roku za mříže.

Hasil z vězení uprchl, přešel hranici a nabídl služby americké rozvědce. Jako agent chodec si v jižních Čechách vybudoval v letech 1949-52 špionážní síť, dodával odbojářům na Písecku vysílačky od americké CIC, tajné dokumenty a přes hranice převedl dvacet lidí. Ať již agentů či těch, které pronásledoval režim. Hranici jsme nikdy nepřecházeli ve skupině. Vždycky šel jeden vpředu a ti druzí s odstupy za ním, abychom při léčce nepadli pohraničníkům do rukou všichni. Bohumil šel tenkrát jako první a bez výzvy dostal u Českých Žlebů dávku z automatu, rozebíral Hasil chvíle, kdy při přestřelce ztratil bratra Bohumíla. 13. září 1950 u Českých Žlebů devět střel zasáhlo jeho nohy, jedna jeho bok. Po několika hodinách zemřel v nemocnici. Josef Hasil žil od roku 1954 v Chicagu. Ve věku svých 85 let reportérovi MF DNES, jehož přijal v domku svého kamaráda agenta chodce Rudolfa Boleslava na předměstí Chicaga, řekl:  Nedělal jsem přece nic zvláštního“. (Skutečný Král Šumavy se jmenuje Josef Hasil, Král Šumavy: Pánbůh stál při mně 21. března 2009

http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?r=tema_dnesa&v=068&c=1160536 ): Kolik lidí jste převedl? Méně než dvacet lidí to nebylo. Nepřeváděl jsem jen lidi. Do Československa jsem nosil nejrůznější materiál - radiostanice, dokumenty a tak různě. Celkem jsem přes hranice přešel asi patnáctkrát... a někdy se při tom i střílelo. Proč vám při tom lidé pomáhali? Nebyl čas na velké řeči. Kdo měl dost odvahy, tak nám pomohl. Ti lidé k tomu museli mít zatraceně dobré důvody, protože hodně riskovali a ohrožovali své rodiny. Pamatujete se například na takové nezištné pomoci? Nejvíc mi teklo do bot, když jsem utekl z kriminálu. Vyčerpáním jsme už nemohli ani jít. Zaklepali jsme u hajného, který nám dal najíst, ošetřil nám rozdřené nohy a dal i dobré boty. A prý: „Nebojte se. Za války jsem tu měl schovaný sestřelený americký letce, pak i Rusy.“Jakého kousku si ceníte nejvíc? Vzpomínám si, že když komunisté zatkli svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského, tak jsme tu ještě tajnou zprávu z pražského sekretariátu dostali hned ven. Nikdo z lidí o tom nic nevěděl, až jim to řeklo Rádio Svobodná Evropa.

Hasil jako agent si dokázal získat důvěru lidí. Byli mezi nimi bývalí kolegové z pohraniční stráže, sedláci, hajní či intelektuálové, které komunistický režim perzekvoval. A obětavě mu pomáhaly také ženy. S pohlednou blondýnkou Růženou měl rande, zatímco jeho snoubenka s ním čekala dítě, a další dívka si na Hasila myslela v sousední vesnici. Historik Svoboda připomíná, že na spolupráci s ním doplatily desítky lidí mnohaletým žalářem. Na druhé straně - z počátečního dobrodruha a pozéra se stal časem obávaný agent, který zachránil život mnoha lidem, kteří by jinak kvůli svým postojům k režimu skončili za mřížemi anebo na popravišti.

Na železné oponě zahynulo 654 pohraničníků, z toho 236 vojáků si vzalo život. Střety se špiony byly výjimkou, zemřelo při nich deset strážců hranic. Kromě sebevražd jich 22 zemřelo na elektrických zátarasech, 165 při dopravních nehodách a 60 se jich utopilo.  Při nehodách zemřelo dalších sto civilistů.

Za období 1950–1960 evidovala Státní bezpečnost 2299 osob napojených na aktivity zpravodajských služeb USA. Zatčeno bylo na 199 kurýrů, z toho 17 bylo popraveno (Pavol Babík, Bohuslav Beneš, Petr Čížek, Jaroslav Dvořák, Rudolf Fuksa, Štěpán Gavenda, Karel Gruber, Jiří Hejna, Anton Kandráč, Lubomír Koukal, Augustin Lednický, Alexander Lhotský, Ladislav Lindner, Josef Liška, Robert Púčik, Emanuel Rendl, Alois Sutý), dalších šest pak zastřeleno při zatýkání nebo na hranicích (Jan Borýsek, Josef Bursík, Bohumil Hasil, Bedřich Lorenc, Josef Mašek, Bohuslav Pavlů).

Podle vysvětlivky uvedené v idnes jako komentář k výše uvedenému článku agenti chodci pocházeli z řad lidí, kteří po komunistickém převratu v únoru 1948 emigrovali na Západ (vojáci, policisté, podnikatelé, učitelé, studenti). Ve službách amerických, britských či francouzských rozvědek překračovali v letech 1948-55 čs. státní hranice, aby na území komunistického Československa plnili špionážní úkoly. Zjišťovali umístění vojenských a policejních posádek, nálady obyvatelstva, stav komunikací a letišť, druh výroby zbrojovek, zakládali sabotážní skupiny, ale i své špionážní sítě. Někteří z nich převáděli na Západ důležité odborníky či pronásledované osoby. Šlo o několik tisíc lidí. Agentů chodců bylo asi 300, 29 skončilo na popravišti, mnoho jich však zahynulo na hranicích anebo bylo léta vězněno. Efekt práce agentů nebyl takový (i kvůli velkým ztrátám), jak čs. emigrace očekávala.

K tomu lze dodat, že charakter této činnosti agentů chodců a její rozsah signalizoval hrozbu bezprostředního vojenského vpádu západních států na území Československa. Například Gavenda dostal za úkol zjišťovat stav protitankových zátaras.

Arcibiskup Vlk (Vlkova mše za matku Krále Šumavy velikost textu:

24. března 2009 http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=070&r=z_domovaa&c=1161910 ) výše uvedená fakta komentoval slovy: Protikomunistická fronta měla nejrůznější podoby. A Josef Hasil byl na bojové frontě v pravém smyslu toho slova. Mnoho disidentů bojovalo proti režimu zase jinými politickými prostředky. Z katolického hlediska je spravedlivá válka akceptovatelná. Třeba když lidé brání vlast, svobodu či jiné hodnoty. V takových případech je i pro církev otevřený boj pochopitelný. V Československu byla ohrožena lidská práva, svoboda i duchovní dobro. Jedni lidé utíkali, protože se chtěli osvobodit, jiní je naopak při útěku – tak jako Hasil – chránili. Chování lidí proto musíme posuzovat, jako by se odehrávalo ve válce. A ničím jiným ten střet ani nebyl.

S potěšením lze kvitovat, že arcibiskup Vlk se zastal opět a znovu všech ponížených a utlačovaných, nositelů státního tajemství, šmelinářů, podvodníků, zlodějů z povolání, cikánů, padlých dívek, všech těch, kdo nesplňovali podmínky vstupu do komunistické strany, případně členů SS a tajemníků KSČ (viz dále), v situaci, do níž tyto vysoce kultivované osobnosti uvrhl kardinál Beran svou podporou socializace v r.1948, o níž měl, mohl a musel přinejmenším tušit jak ze studia dějin SSSR, tak studia spisku Eugena Richtera „V budoucím sociálně demokratickém státě“, že povede ke střelbě na hranicích.  Pokud to ale byla válečná situace, pak se nelze se příliš pozastavovat nad organizováním akcí typů

Akce Kameny byla kontravýzvědnou operací s použitím falešných převaděčů, faktem ovšem je, že ta mohla získat oporu až v Ústavě 9. května z 1948, která prohlásila všechny občany za obránce vlasti a v  zákoně o ochraně lidově demokratického zřízení ze září 1948, který požadoval stíhat i úmysl opustit nelegálně republiku. A jiným způsobem než provokací podobného typu nelze ten úmysl dokázat. Takže její aktéry by šlo v tomto případě omluvit, že jednali pod tlakem, aby naplnili požadavky zákona. Ten zákon byl právě přijímán pod dojmem střelby někde v Chebu, nebo u Chebu, kde  agent chodec měl začít pálit do davu na náměstí, a pod dojmem vraždy majora Schramma, jehož zastřelil Choc (viz nedávný článek v Právu, podle něhož už předtím Choc vraždil). V situaci, kdy plukovník Moravec ty uprchlíky školil jako agenty chodce, a to velmi mizerně, a vysílal je zpět do republiky ozbrojené, tak akci Kámen by bylo možné považovat za pouhou preventivní sebeobranu, podobně jako dnes s obchodníky se zbraněmi a pašeráky drog sjednávají fingované obchody agenty FBI. Pokud tytéž metody používají demokratické státy, tak je nutné je tolerovat i u států totalitních. Samozřejmě platí, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Otázka zní, do jaké míry Československo dodržovalo i v podmínkách výše uvedené válečné situace Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 12, odstavec 2, podle něhož každý může svobodně opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní.? V letech 1948-1975 v souladu s tímto článkem paktu se vystěhovalo z Československa přinejmenším 102 604 osob (z toho 45 272 německé národnosti), nelegální cestu zvolilo úspěšně 115 589 osob. Vzhledem k tomu, že po celé sledované období nelze říci, že by možnost využít legální cestu nepřipadala do úvahy, nelze hovořit o omezení svobody opustit svou zemi, a tedy hovořit v této souvislosti o ohrožení lidských práv, a tedy hovořit o tom, že agenti chodci bojovali spravedlivou válku, jejich činnost má daleko spíše souvislost s působením izraelského faktoru v našich dějinách a s britsko-americkou odvetou za naše angažování na Blízkém Východě.

V souvislosti s Akce Kameny padají jména, s nímiž se bylo možné střetnout v kauze Mostecká špionážní aféra (Evžen Abrahamovič) a v souvislosti se zahraničně obchodními aktivitami pana Zoltána Tomana (Amon Tomašoff).

23. dubna 1948 byli do Kdyně jako první dopraveni manželé Prošvicovi a jejich dvě děti. Liška vyzvedl celou rodinu v hotelu Modrá hvězda, jak bylo domluveno, a odvezl je na dvůr stanice SNB do Všerub. Poté s nimi šel částí obce Všeruby, pak poli a lukami směrem k hrázi rybníka, tj. ke státní hranici. U závory jim řekl, že jsou u hranic. Prošvic najednou vytáhl z kapsy kabátu revolver a řekl: „Toto odevzdejte panu Janouškovi jako znamení, že jsme dobře přešli hranice.“ Toto znamení bylo totiž mezi nimi tajně ujednáno. Pak už bylo slyšet jen HALT a Prošvicovi byli dále směrováni od státní hranice zpět do vnitrozemí.

 V pronajatém domku na okraji obce Myslív, tj. na falešné stanici U. S. Army, už je očekával Amon Tomašoff v uniformě amerického důstojníka. Po pohoštění švýcarskou čokoládou a nabídce amerických cigaret Lucky Strike a Camel následovaly otázky jako: Co si myslíte o komunismu? či Jaké spolehlivé přátele byste mohl doporučit jako kontakty pro Američany v Praze? Podivný výslech byl ukončen ještě podivnějším verdiktem Tomašoffa: „Nechceme míti nic společného s českými komunisty,“ a šokovaní Prošvicovi byli ihned převezeni na stanici SNB do Všerub, kde s nimi bylo sepsáno zatčení, načež byli odvezeni do vazby ON v Domažlicích a následně zpět do Prahy (viz http://m.denik.cz/domazlicky_denik/c/jejich-cesta-tehdy-jen-na-falesnou-hranici-a-zpet-20120408.html )

 Jistěže to nemělo nic společného s českými komunisty, nadřízený pana Tomašova v této akci Emil Orovan emigroval v r. 1969 do Izraele. A pan Tomašoff komunistou vskutku tehdy nebyl. A 23. dubna 1948 šlo sice tuto provokaci považovat za ryze sebeobrannou akci z hlediska zájmů Jewish Agency na ututlání zbrojních dodávek a živého materiálu, ale jenom ztěží tato akce měla v té době nějakou oporu v právních předpisech.  

Proč někteří Čechoslováci volili nelegální způsob překračování státní hranice, naznačuje svědectví Josefa Hejny: „Těch důvodů bylo víc, to by zase bylo na delší povídání.  Věděl jsem, že mne nemine. Byl jsem stále nositelem státního tajemství zvláštní důležitosti a na to ze zákona příslušel třetí odstavec známého paragrafu „kopečky" a automaticky se to spojovalo s pokusem o špionáž, v mém případě  opět třetí odstavec paragrafu 105, prostě hrdelní zločin.“ (http://josefhejna.blog.idnes.cz/c/73670/Jak-se-utikalo-komunistum-II.html )

Podle Trestního zákona, paragraf 109/"/1/ Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku. /2/ Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. /3/ Kdo čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zorganizuje nebo kdo přes hranice převede skupinu osob nebo opětovně převádí osoby, které bez povolení opouštějí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku."

 Pokud si výše uvedené odchody do zahraničí rozčleníme do určitých časové posloupnosti, lze pracovat s možností, že tu primárně šlo o reakci na peripetie sociálně ekonomického vývoje jak v Československu, tak i třeba na růst západoněmecké ekonomiky, než o okamžitou reakci na ztrátu politických svobod. Současně posilují jak odchody obyvatel německé národnosti, tak i nelegální, i legální emigrace ostatních československých občanů po r. 1962, samozřejmě se zpožděním, v r. 1964 nelegálně odešlo 1400 osob, kdežto celkem za roky 1952 – 1963  tak učinilo úspěšně pouze 3000 osob, přičemž tento trend bude posilovat až do r. 1969. V r. 1964 odejde legálně o 2500 osob více než v předcházejícím roce, z toho osob s německou národností o 900 víc než v předcházejícím roce. I tento trend se bude zesilovat až do r. 1969. Pro první polovinu 70. let platí, že postupně s vnější konsolidací ekonomických poměrů dochází k postupnému útlumu jak nelegálních, tak i legálních odchodů, a to rychlejšímu útlumu odchodů osob české a slovenské národnosti, tak k pomalejšímu útlumu odchodů osob německé národnosti. To všechno dohromady ukazuje, že za vystěhovalectvím nestály politické, nýbrž ekonomické motivy. To, že tito emigranti především hovořili a hovoří o politickém útlaku jako primární motivaci přesunu svých aktivit do zahraničí, vyplývá z jejich snahy získat statut politického uprchlíka se všemi výhodami, které to tehdy i dnes nese. Výše uvedené trendy neverifikují tezi, že nucený odchod obyvatel našich zemí byl zapříčiněn jednak obavami jednotlivců o svůj holý život, či jednak obavami těch ostatních, kteří nesplňovali podmínky pro vstup do komunistické strany a proto byli donuceni odejít do exilu (srovnej Michaela Tvrdíková: Proměny československé emigrace v letech 1948-1989.  Diplomová práce. Brno: Filozofofická fakulta Masarykovy univerzity 2007, s.4). Samotná autorka přitom cituje dopis Roberta Hermana Líbě Horové ze dne 15.10.1948: „Když se tak člověk dívá na dnešní emigranty, tj. na ty nové, kteří právě přicházejí, je z toho špatně – snad všichni mají hrozně daleko k politickým důvodům – to jsou příšerné zjevy (šmelináři, podvodníci, zloději z povolání, cikáni, padlé dívky jdoucí za svým povoláním nebo za dobrodružstvím apod.). Nejvyšší čas, že už jsem na cestě z Německa.“ )Čelovský, Bořivoj: „Emigranti“ dopisy politických uprchlíků z prvních let po „Vítězném únoru“ 1948. Ostrava: Tilia 1998, s.146).

V letech 1948-1951 opustilo nelegálně republiku 25 350 osob, také za součinnosti agentů chodců. Legálně tak učinilo přinejmenším 22 000 československých občanů, kteří dostali povolení vystěhovat se do Státu Izrael, nebo tam odešli jako vojáci. V  letech  1952-1963 nelegálně opustilo republiku 3 030 osob, legálně se vystěhovalo v téže době 18  221 osob, z toho 8 454 osob německé národnosti, odcházející do SRN. V letech 1964-1967 nelegálně odešlo 7 403 osob, legálně 26 516 osob (z toho 15 198 německé národnosti), v letech 1968-1970 nelegální způsob odchodu za hranice zvolilo 74 712 osob, legálně se to povedlo 26193 osobám (18 171 německé národnosti), v letech 1971- 1975 nelegálně se ocitlo za hranicemi 5 084 osob, 9 674 osob (3 449 německé národnosti) dalo přednost legálnímu vystěhování.

Nelegální emigrace v letech 1945-1975

Počet legálně vystěhovaných osob z Československa 1952-1975

 Použitá literatura

Směrnice o úpravě právních vztahů ČSSR k emigraci

z 16. března 1977

http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ved=0ahUKEwjWvMXKldjZAhUEI1AKHThEDjIQFggvMAE&url=http%3A%2F%2Fwww.policie.cz%2Fsoubor%2Fsmernice-o-uprave-pravnich-vztahu-cssr-k-emigraci-z-16-brezna-1977-pdf.aspx&usg=AOvVaw0kYefBc_TQGs-8F4r7M7pZ 

www.policie.cz/.../smernice-o-uprave-pravnich-vztahu-cssr-k-emigraci-z-16-brezna-1...