Mírumilovnost Československa - kdežto Česko…

Česká republika se vstupem do obranného spolku NATO účastní ofenzivní politiky.

Obranná aliance se změnila v útočnou, brzo po přijetí České republiky, Maďarska a Polska. Bylo to 12. března 1999 a brzo nato začalo bombardování Srbska. Letecké útoky trvaly až do 10. června 1999. Pak spolu s USA také Česko válčilo proti Iráku. V Afghánistánu naši vojáci bojovali proti domorodcům, což skončilo vojenskou porážkou našeho NATO. Libyjský stát zničily jiné čtyři členské státy roku 2011.

*

Vstupem tří středoevropských států začalo velké přibírání dalších zemí do NATO a to směrem k území Ruské federace. Kromě mnoha postsocialistických států jsou poblíž Ruska i dávní členové. Od jihu - Řecko, Turecko a od východu kromě Aljašky také Kanada.

Ruský vojenský zásah na Ukrajině byl nerozumný? Rusko mělo rozumně čekat, a jadernou válku spustit až po útoku na Sibiř? Žádnou jadernou válku! Je srozumitelné, že ruský útok je chápaný také jako ochrana před zamýšleným využitím členů NATO k získání sibiřských surovin. Kdo ví, co a jak ve veškerém propojení.

Ruští vojáci se dostali až ke Kyjevu, a pak se zase stahovali a to v souvislosti s úspěšným jednáním v Turecku - mezi Ukrajinou a Ruskem. Jenže podpisem ukončeno nebylo a vychytralá britská politika slavila „úspěch“. Prezident Zelenskyj domluvené nedodržel, svou vlasteneckou válkychtivostí se významně zapsal do dějin, spolu s prezidentem Putinem. Několik let se zabíjejí vojáci příbuzných národů.

*

Mít v čele prezidenta - skvělého vojáka Petra Pavla s pěkným vzhledem i mluvou, to vede k jeho nadprůměrné podpoře od českých občanů. Minulost - velmi vysoké postavení v NATO - mu dává velkou důvěru z různých stran.

Československý stát, po 74 let své existence, byl neagresivní. Ve světě neměl kolonie, zato se původně vyzbrojoval jak domácí výrobou, tak spoluprací s Francií a to obzvlášť při nebezpečí z Německa ve 2. polovině 30. let. Ovšem byla v tom i liknavost, která byla překonána až později, časově blíž poničení československého státu v říjnu 1938 - podle mnichovského rozhodnutí.

Zbrojení a silná armáda našeho státu byly skutečností ve 2. polovině 20. století, po zkušenostech 2. světové války. A s nepřátelským rozdělením světa na Východ a Západ. Politika nebyla válečná; v Korey působila v padesátých letech pouze „Dozorčí komise“. V cizině tak bylo umístěno jen něco málo československých vojáků.

*

Od konce roku 1989, zásluhou sovětského Gorbačova, jsme získali svobodu. V 80. letech nevýbojný Václav Havel říkal svým politickým spoluvězňům, že je třeba rozpustit vojenské bloky – Varšavskou smlouvu a NATO. Ti se divili, proč NATO, vždyť… I v konci roku 1989 dal rozhovor sovětskému tisku a zmíněný názor nezměnil.

Jenže roku 1990 při návštěvě USA, jako novopečený prezident, uslyšel od prezidenta Bushe staršího, že oni rozpouštět NATO nebudou; osvědčilo se jim.

Havel postupně změnil přístup. V novoročním projevu roku 1992 již vyhlásil, že Československo bude usilovat o vstup do NATO. Nenastalo, že by při svých cestách prohlašoval své původní: je třeba zrušit i zbývající vojenský spolek. Světově známá osobnost takto neprospěla světu.

Roku 1999 Česká republika, jako člen NATO, se také podílela na válce proti Srbsku.

V dalším to byla česká agrese do Iráku. Jiní členové NATO se nezúčastnili – např. Francie a Německo dokonce byly proti. Příčina útoku byla později posouzená jako podvod. Snad byly i jiné důvody války proti státu se starobylou minulostí; pak ale zůstaly neznámé.

Naše Česká republika také bojovala proti domorodcům v Afghánistánu. „Tu válku nelze vyhrát“, řekl důležitý americký velitel, když opouštěl okupovanou zemi dlouho před porážkou. „Terorista se vrátí do své vesnice a ta ho skryje, protože je to obyčejný vesničan.“ 

Nizozemí stáhlo své vojáky z Afghánistánu již roku 2020, kdežto Američané i Češi s dalšími o rok později. Neúspěch, zemi ovládl domácí Talibán.

Nejničivější akce NATO nastala v Libyi roku 2011. Sice v březnu OSN povolilo spojencům zastavit vzdušný provoz nad zemí, aby usnadnilo povstání proti diktátorovi – tvrdému vlastenci. Jenže po několika týdnech se čtyři členové NATO vložili do války, což vedlo ke zničení státu. Kdepak demokracie. Aniž by co zlého tvrdě vedený africký stát proti NATO učinil. Kromě spojenců měli zájem poničit Libyi i výdělkáři - pašeráci lidí, jež odesílali do Evropy.

Válkychtivost nebývá prospěšná v době míru, kdežto vhodnost takové osobnosti - za války, věřím, posuzovat nebudeme.

 —  blog —