Mrtví se bránit nemohou

Již přivítání v tomto klubu bylo nevábné. Ředitel tohoto zařízení Jiřímu Wonkovi sdělil, že na jeho řeči není nikdo ve Vrchlabí zvědavý, ale přesto mu umožní  před filmem 15 minutovou řeč a pokud to bude trvat déle, vyhodí ho. Nad „kulturností“ ředitele takového  kulturního zařízení  jsem  upřímně žasla.  Atmosféra tedy nebyla nijak optimistická a přátelská, nicméně přečetla jsem asi před  sedmdesáti diváky svůj názor:

„Když jsem v 22. listopadu 1989 věšela na náš rodinný dům  pětimetrový transparent  s textem: „Základem svobody je pravda, zdravíme Václava Havla“ netušila jsem, že po pětadvaceti letech bude pravda dostávat na frak více než za komunistů.  Tenkrát ta komunistická lež, kterou nás krmili, byla průhledná a jednoduchá jako dětská říkanka a v podstatě 95% národa jí nevěřilo.  Dnes je to horší. Pokud se člověk chce dostat k pravdivým informacím, je nutné hledat na internetu.  Oficiální média buď přímo vlastní čeští oligarchové, nebo jsou pod jejich vlivem.  A tito lidé mají své zájmy, většinou odlišné od zájmů 95% národa.

V televiziním rozhovoru k filmu Libuše Rudinské „Pavel Wonka se zavazuje“ s redaktorkou Danielou Drtinovou paní Rudinská sdělila divákům, že otec Pavla Wonky, - Ludvík Wonka,  pracoval za války  ve Vrchlabí v  oganizaci  řízené německým gestapem.  Tečka. Mnoho  lidí si z toho může vydedukovat, že pracoval pro gestapo, čili vlastně byl spolupracovník gestapa.  Neuvědomí si,  nebo už dnes ani  nevědí, že ve Vrchlabí, v Sudetech, které ve válce patřily k německé Třetí říši, byly všechny státní instituce, mezi něž patřil i Pracovní úřad, kde Ludvík Wonka pracoval, řízeny německou státní správou, jejíž součástí gestapo bylo. A jak horlivý spolupracovník  gestapa pan Ludvík Wonka byl, o tom svědčí archivované výpovědi svědků z roku 1945, kteří dosvědčují, že otec Pavla Wonky v mnoha  případech nezištně pomohl  Čechům proti jejich pracovnímu nasazení v Říši, ruské zajatce podporoval  jídlem a chránil je před těžkou prací. Byl velmi sečtělý, uměl výborně česky a ke svým českým kamarádům se dokonce hlásil sokolským pozdravem Nazdar, což byl v té době a v místě, kde se nacházel, projev velké odvahy  a jasné vyjádření jeho politického  přesvědčení. Paní Rudinská měla tyto informace k dispozici, ale ve filmu je nepoužila, jako mnohé další.  Pan Ludvík Wonka zemřel velmi mladý, v 27 letech. Předpokládám, že jeho syn, Pavel Wonka, byl stejně horlivým spolupracovníkem StB jako jeho otec  byl spolupracovníkem gestapa. Proto ho zřejmě nechali ve vazbě zemřít.

Říci tedy o takovém člověku polopravdu je horší než říci lež, protože polopravda je zákeřnější. Kdesi  jsem četla, že rozšiřování pomluvy o člověku je totéž, jako  rozsypat z věže kostela peřinu. Pak by měla tedy paní Rudinská v případě Ludvíka Wonky přijet do Vrchlabí a rozsypaná peříčka pomluvy pečlivě ve městě posbírat.

Jestliže paní režisérka takto přistupuje k prokazatelným faktům z historie, pak pro mě není důvěryhodný ani její film, který za chvíli uvidíme. Je dobré se ptát, komu tento film poslouží. Pravda to určitě není. Spíše něčí zájem  zrelativizovat pojem hrdina a estébák v podvědomí společnosti.

 Byla jsem požádána, abych zde přečetla dopis paní  Boženy Martincové, 88 leté občanky Vrchlabí a pamětnici mnohých událostí v tomto městě:

„Vážené shromáždění,

jmenuji se Božena Martincová, je mě 88 let a jsem občankou Vrchlabí od 1.5.1950. Dovoluji si vás oslovit, jelikož jsem měla tu čest a znala jsem osobně pana Ludvíka Wonku a jeho manželku.Pan Ludvík Wonka byl spolužákem mého manžela a celý jeho krátký život spolu kamarádili a byli nerozluční  přátelé. Často se u nás stavil,povídali si spolu, vzpomínali na svoje dětstvi v české škole ve Vrchlabí, bavili se o autech,zahráli si i žolíky. Proč to všechno píši. Někdo hodil po panu Ludvíkovi jedovatou slinou, že byl  u gestapa. Já jsem nevěřila vlastním uším, když jsem to slyšela.To je hrozný nesmysl, s takovým člověkem by se můj muž  nikdy nebavil, i kdyby byl jeho spolužák. Můj muž byl uvědomělý Čech a vlastenec, za války byl také členem odbojové skupiny, za což dostal po válce vyznamenáni, kterého si velmi vážil. Těch pomluv a urážek bylo na pana Ludvíka ještě více, to je až neskutečné.Cítím se povinna podat svědectví, že nic z toho není pravda.

Moc mě mrzí ,že té paní, která film natáčela, jsem velmi důrazně řekla, že to jsou pomluvy, které zde  kolují a že nic z toho není pravda a ona mé svědectví z filmu vystříhala. Bože můj, jak si to mohla dovolit,  očitou svědkyni takhle zdiskreditovat a poslechnout nějakého  našeptávače a ty nehoráznosti říkat. Co v tom vězí? Cítím se uražena i za mého manžela, protože s Ludvíkem, jak jsem napsala, byli velcí přátelé. Proto vás prosím, dívejte se na ten paskvil s rezervou. Všichni jsou již mrtví a možná, že se na Vrchlabí dívají.“

Co říci k filmu, který jsme posléze shlédli? „Úžasný“! Ponurá hudba, jak těsně před filmovou vraždou. Estébák v křoví, estébák za větvemi stromů, estébák v klobouku s odvrácenou tváří v autě, estébák s černými brýlemi, estébák hovořící za zavřenými dveřmi bytu, estébákův hlas z telefonu.... k tomu čtyři  bývalí disidenti  se záběrem na sušenky na stole. Pouze jedna z nich, paní Peričková, prohlásí…."Ale já souhlasím s tím, aby Pavel tu cenu dostal, vždyť nakonec v tom vězení zemřel."

 Včera jsem také měla pocit, že se Ludvík a Pavel Wonkovi z vrchlabského nebe na ten film s námi dívají. A že se té pitomosti docela nasmáli.