Něco důležitého se stalo 7.října

Ale popořádku. Co takového se na mezinárodní scéně událo 7.října. Toho dne se do ruské vojenské operace v Sýrii vložily válečné lodě ruské Kaspické flotily. Na 11 cílů Islámského státu, ležících hluboko v syrském vnitrozemí, bylo z raketových křižníků Dagestan, Grad Svijažsk, Uglič a Velikij Usťug, operujících v jihozápadním sektoru Kaspického moře, vypuštěno 26 raket s plochou drahou letu. Na své pouti k cíli, vzdálenému 1.500 km, přelétly rakety typu Kalibr nad územím Iránu i Iráku a aniž byly zachyceny sofistikovaným vybavením amerických základen na severu Iráku našly svoje cíle a zničily je.

Taková byla zpráva, reprodukovaná i našimi médii. Z pohledu moderních vojenských operací nic zvláštního. To je ale jen povrchní úvaha a hluboký omyl, pramenící z neznalosti. Hlubší analýza ukáže, že salva raketových křižníků toho z globálního vojenského měřítka změnila strašlivě moc!

Podívejme se na věc očima vojensko-politického analytika Rostislava Iščenka. Píše: „Tato salva ruských raketových křižníků ve svém důsledku nadlouho a možná navždy vymazala ze světových moří tu roli vojenského loďstvo USA, která byla spojována se všudepřítomnou silovou hrozbou, dříve často popisovanou, jako „kanónová diplomacie“.

Proč?

Tak zaprvé, Rusko již dříve prodávalo do zahraničí analogické rakety typu, použitého 7.října. Ty měly dolet 300 km. Spojené státy předpokládaly, že rakety Kalibr, které používají ruské ozbrojené síly, mají dolet vyšší. Odhadovaly jej na 400, maximálně však 600 km. Vypálené rakety z Kaspiku zasáhly cíle ve vzdálenosti 1500 km a vše nasvědčuje, že ani v tomto případě nebylo dosaženo hranic skutečného doletu, který může být podle některých odhadů i více než 4000 km!

Za druhé, nejen Kaspická námořní flotila, ale také Černomořská a Baltská ruské námořní flotily byly západními vojenskými analytiky klasifikovány, jako síly, schopné pouhé obrany nejbližšího pobřeží, vhodné tak k honění se za pašeráky a ještě tak schopné podílet se na výsadku námořní pěchoty v oblasti uzavřených moří, ve kterých operují. O Černomořské flotile se také vědělo, že má za úkol krýt záda eskadry, pohybující se ve Středozemním moři. Z hlediska vojenského námořnictva USA tak mohly být reálnými hrozbami jen předem soustředěné ruské eskadry a úderné lodi v otevřeném oceánu a s nimi ty námořní síly ruské Severní a Tichomořské flotily, kterým by se teoreticky podařilo v případě vážného konfliktu proniknout z oblasti Atlantiku a Tichého oceánu.

Za třetí. Z výše uvedeného USA dedukovaly, že jejich úderné námořní skupiny s letadlovými loďmi jsou prakticky nepoškoditelné. Podle prognóz amerických stratégů by ruské vojenské námořnictvo k tomu, aby zničil jedno takové uskupení amerického válečného námořnictva muselo vypálit minimálně 100 raket, k čemuž by ovšem muselo v jednom místě soustředit všechny úderné lodě, tedy raketové křižníky, raketové torpédoborce a atomové ponorky, schopné ničit různé cíle jak Severní, tak Tichomořské flotily. Doposud se ve Washingtonu mělo za to, že každá z výše jmenovaných flotil ruského vojenského námořnictva je možná schopna poškodit, či dokonce zničit jednu údernou skupiny amerických válečných lodí, ale poté bude sama zcela zničena a zbylá americká válečná plavidla budou následně světových oceánům dominovat.

Za čtvrté. Ukázalo se, že dostřel nijak velkých ruských válečných lodí není 400, ani 600, ale mnohém více, než 1500 km. Znamená to, že nejenom Kaspická a Černomořská flotila jsou schopny, přitom aniž by opustily svoje pozice, ničit jakéhokoliv protivníka ve východním Středomoří a Perském zálivu a Baltská flotila může úspěšně mířit nejen na celé Severní moře, ale až na kanál La Manche a na část Norského moře. Když k tomu připočteme schopnost ruské Severní flotily kontrolovat severní Atlantik za hranicemi dosahu protivníka a analogické schopnosti Tichomořské flotily potopit vše, co se plaví Tichým oceánem severně Havaje, dostalo se vojenské námořnictvo USA do pozice, ve které už prostě není schopné reálně realizovat nějakou hrozbu euroasijským břehům. A dále. Protože raketovou salvu lze uskutečnit nepozorovaně z lodí vzdálených tisíce kilometrů, zjistí protivník nebezpečí útoku až při výbuchu raket, v nejlepším případě těsně předtím a nebude mít tedy šanci jakkoliv obranně reagovat. Díky tomu tak dochází k prudkému snížení počtu nezbytně vypálených raket ke zničení cíle a to i v případě celé úderné skupiny válečných lodí. Společně s tím zaniká nezbytnost nasazení velkých válečných lodí ve vzdálenosti, ze které by byly schopny odvetného úderu. Sledovat každou malou ruskou válečnou loď, co se „honí za pašeráky“ někde v Kaspickém nebo Ochotském moři, která je přitom ovšem schopná zničit americkou letadlovou loď, co se plaví kdesi „za třemi moři“, není prostě v silách USA.“

Co z uvedeného plyne? Nic víc a nic méně než, že se po 7.říjnu nejen podstatně změnil poměr vojenských sil ve světových mořích, ale došlo k radikální změně nazírání na řešení globálních problémů ve světě. Do tohoto data byly totiž USA hluboce přesvědčeny, že se Rusko nemůže, vyjma použití atomových zbraní, nijak seriózně postavit prosazování amerických zájmů silovými prostředky kdekoliv na světě. Američané, podle analytika Iščenka, doposud ani nijak zvlášť neskrývali, že použijí sílu kdykoliv se jim zachce, protože jim nemůže nikdo adekvátně odpovědět a Rusko kvůli Iráku nebo Sýrii a dokonce ani kvůli Ukrajině atomové zbraně nepoužije. To nyní padlo. Rusko ukázalo, že je schopné nejen ochránit svoje území, ale i území spřátelených zemí a svých spojenců kdekoliv.

Dnem 7.října se tak situace radikálně změnila.

Svět přestal být definitivně unipolární!

Konečně!