Nedomyšlené tažení proti střetu zájmů? Česká ekonomika může zaplatit vysokou cenu

Je faktem, že Babiš nebyl k zásadním krokům veden dobrovolně. Prezident Pavel, jeho okolí, velká část médií a strany Spolu, STAN a Piráti vytvořili prostředí, v němž odmítnutí „řešit střet zájmů“ by znamenalo vzdát se šance sestavit vládu. Motivy této koalice odporu byly různé: část opozice se snažila udržet morální převahu po volební porážce, média dlouhodobě budovala obraz Babiše jako hrozby pro demokracii a prezident Pavel sledoval představu politické „očisty“. Výsledkem byl tlak, v němž nešlo o kompromis, ale o ultimátum.
→ To všechno dohromady vytvořilo jednu velkou past:
Babiš se musel rozhodnout mezi:
    1. vzdát se šance na vládu, nebo
    2. vzdát se kontroly nad Agrofertem.
Vybral si 2).
Ale to má obrovské makroekonomické důsledky.
Pokud bude Agrofert přesunut do zahraničního slepého fondu pod americkou jurisdikcí, vznikne situace, kterou si dnes možná většina politické scény neumí ani představit. Správce fondu nebude mít povinnost zachovávat strukturu Agrofertu v České republice ani respektovat regionální či společenské potřeby. Bude mít povinnost jen jednu: maximalizovat zisk bez ohledu na geografii nebo tradici. A maximalizace zisku v dnešní Evropě často znamená jediné – útěk před daňovou zátěží, drahými energiemi a emisními povolenkami.
A teď tvrdá fakta:
Slepý fond v USA = změna jurisdikce
To znamená:
    • odlišný daňový rámec,
    • odlišné závazky k ČR,
    • a – což je klíčové – americký správce bude mít povinnost maximalizovat zisk, nikoliv „držet provozy v ČR“.
To je základní rozdíl mezi „českým miliardářem“ a „mezinárodní korporací“.
Optimalizace daní – naprosto standardní postup
USA → Kypr → Nizozemsko → Malta → Irsko.
To je běžný řetězec.
V ČR je vyšší daňová zátěž, cena energií a současně emisní povolenky, takže:
→ jádro výroby Agrofertu se přesune jinam,
→ ČR zůstane jen „montovna a distribuce“,
→ hodnotná produkce (s chemickými maržemi) zmizí.
Pokud se nad tím zamyslíme, není těžké vidět, kam by se výroba mohla přesouvat. Země, které nejsou v EU ETS, mají levnější energii nebo poskytují daňové pobídky, jsou logickým cílem. Mohou to být balkánské státy, může to být Severní Afrika, ale velmi reálně to může být i poválečná Ukrajina, která bude – ve snaze získat investory – lákat evropské firmy masivními úlevami. 
Pokud:
    • Ukrajina po válce nebude v EU ETS,
    • bude mít levnější plyn a elektřinu,
    • bude mít daňové prázdniny pro investory,
pak přesun výroby ze střední Evropy na východ je vysoce pravděpodobný.
Z hlediska zisku je to logické. Z hlediska českého pracovního trhu je to potenciálně devastující.
Agrofert zaměstnává zhruba třicet tisíc lidí přímo a další desetitisíce nepřímo. Nebavíme se tedy o firmě, kterou je možné jednoduše ukotvit do rámce „oligarchů“ nebo osobního sporu. Bavíme se o jednom z posledních velkých českých průmyslových konglomerátů, jehož struktura významně drží zaměstnanost v regionech, kde nic jiného není. Pokud by došlo k přesunu výroby, český venkov, severní a východní Morava či části středních Čech by zažily otřes srovnatelný s koncem těžkého průmyslu v devadesátých letech.
Toto by byl:
    • největší sociální otřes v ČR od 90. let,
    • a paradoxní výsledek tlaku těch, kteří tvrdí, že „bojují za demokracii“.
Opozice, která tak horlivě tlačila na Babišovu osobní likvidaci ve jménu „demokratických hodnot“, si neuvědomila jednu zásadní věc. Pokud se tento krok obrátí proti ní, bude to s razancí, kterou nepůjde mediálně uhladit. Politická strategie postavená na morálních gestech bývá krátkozraká, pokud ignoruje ekonomické důsledky. Zabránit Babišovi ovlivňovat Agrofert je věc jedna. Vyhnat Agrofert z České republiky je věc druhá. A důsledky zaplatí obyčejní lidé, nikoliv ti, kteří kampaně konstruovali ve studiu nebo na twitteru.
Paradox může být dokonce horší. Pokud Agrofert skutečně přejde pod tlakem do role tvrdé mezinárodní korporace, bez ohledu na český zájem, stane se přesně to, čeho se političtí kritici obávali – jen v zesílené podobě. Místo kontroverzního „českého“ oligarchy budeme mít korporaci bez vazby na republiku, bez sentimentu, bez ohledů. Je to možná efektivní z hlediska investiční logiky, ale nebezpečné z hlediska státu, který je zvyklý na to, že velké průmyslové podniky mají alespoň částečnou vazbu na domácí prostředí.
Pokud by došlo k propouštění, tradiční narativ médií – že za vše může „oligarcha“ – nebude tentokrát fungovat. Ve chvíli, kdy se tisíce rodin ocitnou bez práce, se veřejnost nebude ptát po právní argumentaci. Bude se ptát po logice a po odpovědnosti. A odpověď, která se nabídne, nebude složitá: byl tu politický tlak, který měl Babiše zlomit za každou cenu. A cena může být nakonec mnohem vyšší než samotný „střet zájmů“.
Babiše k tomuto kroku donutil prezident Petr Pavel, tlak mainstreamových médií a bývalé vládní koalice Spolu+STAN+Piráti. Výsledkem je, že politická rozhodnutí se prolínají s ekonomickou realitou:
    • regiony ztratí pracovní místa,
    • státní rozpočet přijde o značné daně,
    • vznikne tlak na předčasné volby – a právě bývalá koalice by mohla získat většinu, kterou dlouho neměla,
    • politická odpovědnost se rozprostře: kdo skutečně zaplatí účet? Občané.
Konflikt se navíc ještě nerozhodl. Pokud Babiš nenavrhne Filipa Turka jako ministra životního prostředí, Motoristé 13. ledna 2026 nedají vládě důvěru, což otevře dveře politickému zemětřesení.
Nelze vyloučit ani politický dopad. Pokud se začne rýsovat scénář úbytku pracovních míst, může se česká společnost posunout směrem k radikalizaci. Podpora ANO poroste, SPD poroste ještě rychleji, nové protestní subjekty získají relevanci. Bývalá vládní koalice může být za dva roky ve stavu, v jakém byla ODS po roce 2013 – v hluboké defenzivě a bez spojení s realitou země, kterou chtěla modernizovat dle představ politologických učebnic.
Dnešní opozice, která se snažila Babiše přitlačit ke zdi, možná nedokázala domyslet, že tím může přitlačit ke zdi celou Českou republiku. Je snadné mluvit o hodnotách a morálce, je snadné natírat Babiše na černo pro politické body. Mnohem těžší je nést odpovědnost za hospodářský otřes, který se může rozvinout v důsledku politického nátlaku. Politika ale není hra na morální vítězství. Politika je správa země. A pokud by tento tlak nakonec poškodil statisíce lidí, bude to lekce, která přichází pozdě, ale o to tvrději.
Regiony, kde má Agrofert či jeho dceřiné závody provozy — zemědělské, potravinářské, chemické, logistické — riskují ochromení místní ekonomiky. Příklady: areály v Pardubickém kraji, Přerovsku, Lovosicku, Zlínsko, v regionech s vysokou závislostí na pracovních místech z jednoho velkého podniku.
Následky by mohly být:
    • vysoká nezaměstnanost — desetitisíce lidí bez práce, bez stability, s problémem, kde najít novou šanci;
    • pokles příjmů domácností → nižší poptávka, menší tržby místních obchodů a služeb;
    • pokles daňových a pojistných příjmů obcí a krajů → omezení rozpočtů na sociální služby, infrastrukturu, údržbu;
    • tlak na sociální systém — vyšší nezaměstnanost, více lidí na podpoře, větší výdaje státu bez odpovídajících příjmů.
To není hypotetická katastrofa. Je to logický důsledek struktury, ve které jeden podnik hraje v regionu dominantní roli.
Kdo bude vinen v očích lidí?
To je zásadní.
Pokud správce fondu přesune výrobu a dojde k propouštění:
    • mainstream to bude interpretovat: „Babiš zradil“,
    • ale lidé si řeknou:
„Dohnali jste ho k tomu. Vy jste ho nutili.“
Historicky to takto fungovalo v:
    • Itálii (rozpad FIATu),
    • Francii (přesuny výroby Renaultu),
    • Británii (útěk British Steel),
    • Polsku (vyhánění domácího kapitálu do zahraničí).
Veřejnost vždy vinila politiky, kteří „vyštvali investory“.
A tohle hrozí i u nás.
Ještě k Filipu Turkovi
Ke všem ekonomickým rizikům se přidává politický faktor: koaliční vyjednávání v ANO+SPD+Motoristé je křehké, a situace zdaleka není u konce. Motoristé dali jasně najevo, že pokud nebude jako ministr životního prostředí navržen jejich kandidát Filip Turek, 13. ledna 2026 nehlasují pro důvěru vládě.
To znamená:
    • nejistotu udržitelnosti vlády — opozice i prezident mají šanci destabilizovat celý kabinet dříve, než se rozběhnou první reformy,
    • tlak na další ústupky a kompromisy, což ještě více oslabí podnikatelské prostředí,
    • škody, které budou mít dopad nejen politický, ale hlavně ekonomický a sociální.
V takovém mixu je reálný scénář rozkladu koalice, předčasných voleb a návratu politických sil, které dnes tlačí právě tuto destruktivní změnu.
Co může přinést budoucnost
Pokud se krize rozvine podle uvedeného scénáře:
    • v regionech může následovat sociální kolaps — nezaměstnanost, propad ekonomické aktivity, odliv mladých lidí, demografické oslabení;
    • stát se ocitne s děravým rozpočtem a bude nucen buď zvyšovat daně nebo snižovat služby — což zhorší životní úroveň;
    • politický systém se destabilizuje — předčasné volby, polarizace, růst protestních a extrémistických stran;
    • veřejné mínění se obrátí — ti, kdo dnes volají po „čistotě“, mohou být za pár let viněni jako ti, kdo ochromili český průmysl.
To není žádná hypotéza, která by se opírala o magii či konspirace. Jsou to konsekvence standardních ekonomických zákonů přeložené do reálné politiky.
Celá záležitost je největší mocenský konflikt od roku 2018:
    • prezident, bývalá koalice a mainstream tlačí na symbolické gesto,
    • Babiš se snaží zachovat vládu i ekonomiku,
    • regiony a občané ponesou reálné náklady,
    • politická dominová reakce může vést k předčasným volbám, které zvýhodní ty, kteří dnes Babiše donutili,
    • a střet stále pokračuje – není jasné, kdo skutečně ponese odpovědnost.
Otázka pro českou veřejnost zní jasně:
Kdo bude platit účet – symboly politické čistoty, nebo reálná ekonomika regionů a životy zaměstnanců?
Závěrečné varování
Pokud dnes někdo myslí, že „řeší střet zájmů“, měl by si uvědomit, že tím může otevřít dveře pro něco mnohem horšího — pro strukturální krizi české ekonomiky, pro kolaps regionů, pro ztrátu pracovních míst pro tisíce lidí a pro dlouhodobé oslabení veřejných financí.
A pokud politici opravdu chtějí chránit veřejné zájmy, měli by přijmout, že:
    • nejde jen o jeden podnik či jednoho člověka,
    • nejde jen o symbolický akt.
    • Jde o odpovědnost za stabilitu státu, ekonomiky a život stovek tisíc občanů.
Budoucnost ukáže, jestli dnešní rozhodnutí bylo hrdinstvím — nebo politickým selháním, které zaplatíme všichni.
Česká republika potřebuje stabilitu, předvídatelnost a odpovědnost. Bez ohledu na to, kdo je premiér. Pokud ale politické gesto bude mít za následek destabilizaci jednoho z klíčových průmyslových pilířů země, pak se může stát, že jednou budeme litovat toho, co dnes mnozí považují za vítězství morálky. Možná to bude vítězství, které zaplatíme svými vlastními peněženkami.

 Doplnění:
Jediné co je o předání Agrofertu do "slepého fondu" známo pochází z článku Aeronetu z 5.12.2025. 
Původně jsem jej nechtěl do článku vkládat čímž bych jej zbytečně prodlužoval.

Citace původního textu z Aeronetu:
Blind trust a Andrej Babiš: Je možné odevzdat Agrofert natrvalo? Právní analýza a realita svěřenských struktur
Prohlášení Andreje Babiše, že „odevzdá Agrofert natrvalo do blind trustu“ a že podnik nebude ovládat „už nikdy“, představuje právně i politicky velmi významný výrok. Zasahuje do oblasti amerického práva, českého práva svěřenských fondů, mezinárodní praxe předcházení střetu zájmů a také do struktury vlastnického práva jako základního institutu soukromého práva.
Vzhledem k tomu, že institut blind trust není v českém právu kodifikován a v americkém právu funguje zcela odlišně, je klíčové vysvětlit, co tento institut skutečně znamená, zda jej lze vůbec přenést do českého prostředí, a zejména zda je reálné „navždy“ odevzdat podnik do jeho správy bez možnosti návratu.
Cílem tohoto článku je poskytnout odborný, právnicky založený výklad a odpovědět na několik zásadních otázek:
Co je to blind trust podle amerického práva?
V čem se liší od českého svěřenského fondu?
Je možné vložit firmu do blind trustu „na celý život“ a zajistit, aby zakladatel již nikdy nezasahoval?
Může zakladatel blind trust kdykoli zrušit nebo změnit?
Odpovídá tvrzení Andreje Babiše o „trvalém odevzdání“ realitě existujících právních mechanismů?
1. Blind trust v americkém právu: Co skutečně znamená
V americkém právním prostředí je blind trust specifickou formou fiduciárního uspořádání, jehož účelem je především zabránit střetu zájmů veřejně činné osoby. Typicky jej používají prezidenti, ministři nebo členové Kongresu. Správce (trustee) má faktickou kontrolu nad aktivy, zatímco zakladatel (veřejný činitel) nesmí znát konkrétní složení portfolia ani dávat pokyny k jednotlivým transakcím.
V praxi se rozlišují dva základní typy:
Blind trust – zakladatel formálně ztrácí možnost ovlivňovat každodenní správu majetku, ale počáteční struktura aktiv je do určité míry známá.
Qualified blind trust (QBT) – přísnější režim uznaný americkým Office of Government Ethics, kdy veřejný činitel nemá mít žádné detailní informace o jednotlivých aktivech či transakcích, a správce musí být nezávislý.
Podstatné je, že blind trust je nástroj k oddělení výkonu politické funkce od každodenní kontroly nad majetkem, nikoli k trvalému zbavení se majetku. Slouží tedy primárně k řízení střetu zájmů po dobu výkonu funkce.
2. Blind trust není nadřazen vlastníkovi
Americké právo vychází z obecné civilistické logiky: osoba, která majetek vložila do trustu, si zachovává možnost ovlivnit existenci a trvání tohoto právního uspořádání, pokud trust není konstruován jako nezrušitelný (irrevocable). Základní rozlišení proto zní:
revocable trust – zakladatel má právo trust zrušit nebo změnit,
irrevocable trust – zakladatel se práva trust zrušit vzdává, změny jsou možné jen za velmi přísných podmínek a typicky s účastí soudu či beneficientů.
Blind trusty, které používají američtí politici, bývají v praxi nastaveny tak, aby je bylo možné ukončit po skončení výkonu funkce. Jejich účelem je dočasné „oslepení“ veřejného činitele vůči vlastnímu majetku, nikoli trvalé odcizení majetku od zakladatele na celý zbytek života. Z toho plyne klíčová věc: blind trust nemá žádný „supermandát“ nad vlastníkem. Nejde o orgán veřejné moci, nejde o soudní rozhodnutí ani o formu vyvlastnění.
Je to čistě soukromoprávní konstrukce založená na smluvním ujednání mezi zakladatelem a správcem. Pokud je trust revokovatelný, může jej zakladatel kdykoli zrušit nebo změnit. Pokud by byl výjimečně konstruován jako nezrušitelný, pak sice jednostranné zrušení možné není, ale takový instrument už neslouží jako typický antikorupční blind trust politika, nýbrž jako trvalý majetkový a daňový nástroj.
3. Může být blind trust „nezrušitelný“ a navždy?
Americký právní řád připouští existenci nezrušitelných trustů. Nicméně v politické praxi je používání irrevocable blind trust vysoce neobvyklé, a to z několika důvodů:
Politik by se fakticky trvale zbavil ekonomických nároků na podnik, což je ve velkých korporátních strukturách mimořádně radikální krok.
Takový krok by měl zásadní daňové dopady a strukturálně by připomínal spíše darování nebo prodej.
Blind trust je vnímán jako dočasné řešení vázané na mandát, nikoli jako nástroj jednorázového a definitivního odříznutí od majetku.
Teoreticky tedy lze vytvořit trust, který bude nezrušitelný a bude existovat až do smrti zakladatele, nebo i déle. Nicméně v takovém případě již v právní terminologii hovoříme spíše o nezrušitelném trustu nebo svěřenském uspořádání pro dědické a majetkové plánování, nikoli o standardním blind trustu používaném pro řešení střetu zájmů politika po dobu výkonu funkce.
4. Český právní řád: blind trust nezná, zná svěřenské fondy
České právo institut blind trustu v žádné podobě ani terminologii nezná. Naopak, v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je kodifikován institut svěřenského fondu. Ten má:
konkrétního zakladatele,
statut (zakládací listinu),
správce svěřenského fondu,
obmyšleného (beneficienta), který z majetku čerpá prospěch.
Svěřenský fond může být zřízen za života nebo pro případ smrti a může sloužit různým účelům – od ochrany majetku, přes dědické plánování až po anonymizaci vlastnictví. V českém prostředí je právě svěřenský fond konstrukcí, kterou Andrej Babiš již použil pro vložení Agrofertu do fondů typu AB private trust. Jde ale o zcela odlišný institut, než jaký si běžný americký právník představí pod pojmem blind trust.
V Babišově případě je notoricky známo, že:
zakladatelem svěřenských fondů je sám Andrej Babiš,
obmyšleným a konečným beneficientem je rovněž Andrej Babiš, případně členové jeho rodiny,
Babiš měl (nebo mohl mít) významný vliv na statut fondů, včetně jmenování a odvolávání správců.
Z hlediska práva EU a rozhodovací praxe českých soudů je proto nadále považován za skutečného majitele, tedy osobu, která má v konečném důsledku prospěch z majetku Agrofertu. Tato konstrukce už sama o sobě ukazuje, že dosud nešlo o žádný „blind trust“ v americkém slova smyslu, ale o svěřenské fondy s velmi konkrétním beneficientem.
5. Lze vůbec „natrvalo“ předat firmu do blind trustu?
Z hlediska obecné logiky soukromého práva platí zásada autonomie vůle vlastníka. Vlastník může svůj majetek:
prodat,
darovat,
vložit do svěřenského fondu,
vložit do jiné korporátní struktury.
Stejně tak však – pokud si to právně umožní – může své rozhodnutí zvrátit, trust zrušit, statut změnit, obmyšlené nahradit nebo se k majetku jiným způsobem vrátit. Aby se vlastník trvale zbavil kontroly a práv k podniku typu Agrofert, musel by zvolit některou z následujících cest:
nevratné darování podniku dětem či třetí osobě,
prodej podniku nezávislému subjektu za obvyklou cenu,
nezrušitelný svěřenský fond, v němž není zakladatel obmyšleným a nemá žádné controllingové pravomoci.
Nic z toho však není standardní blind trust. Trvalé „odevzdání“ firmy do blind trustu až do smrti zakladatele a následný automatický přechod na děti je tedy spíše politický a marketingový popis komplexního majetkového a dědického plánování, než přesný právní termín.
6. Má blind trust „supermandát“ nad zakladatelem?
Odpověď je právně jednoznačná: nikoli. Blind trust je vždy založen na soukromoprávní dohodě a jeho parametry vyplývají ze statutu a relevantního práva. Není to orgán veřejné moci, není to soudní rozhodnutí ani zákonná překážka svéprávnosti. Zakladatel:
může statut trustu změnit (pokud si tuto možnost vyhradil),
může správce odvolat a nahradit,
může trust zrušit (pokud je revokovatelný),
může po skončení výkonu funkce opět majetek přímo ovládat.
Teprve pokud by byl trust striktně nezrušitelný a zakladatel by si výslovně odňal veškeré pravomoci, šlo by o situaci, kdy jeho reálný vliv bude fakticky nulový. To ale znamená, že se zakladatel dobrovolně zbavuje svého majetku v rozsahu, který se blíží vyvlastnění – a současně by přicházel i o ekonomický prospěch, což není situace, kterou by typicky volil oligarcha a politický podnikatel, jehož majetek má hodnotu desítek miliard korun.
7. Jak to dělali američtí prezidenti?
Historická zkušenost ukazuje, že američtí prezidenti a další vrcholní politici nikdy nepředali své podniky do blind trustu „natrvalo“. Typický model vypadá takto:
Jimmy Carter vložil svou farmu do blind trustu po dobu výkonu funkce prezidenta, po odchodu z funkce se kontrola majetku v podstatě vracela.
George Bush starší, Ronald Reagan, Bill Clinton – využívali obdobné dočasné konstrukce pro investiční portfolia, nikoliv však pro trvalé odříznutí od majetku.
Donald Trump blind trust nepoužil, majetek převedl do struktury ovládané rodinou, což bylo silně kritizováno jako nedostatečné řešení střetu zájmů, ale opět nešlo o trvalé vzdání se práv.
V žádném z těchto případů nešlo o trvalé odcizení majetku ve prospěch trustu až do smrti zakladatele. Vždy šlo o dočasné a účelové uspořádání, vázané na dobu výkonu veřejné funkce. Proto tvrzení, že „američtí prezidenti odevzdávali firmy natrvalo do blind trustů“, neodpovídá historické realitě.
8. Odpovídá Babišovo tvrzení právní realitě?
Pokud Andrej Babiš tvrdí, že Agrofert vloží do „blind trustu natrvalo“, že jej již nikdy nebude ovládat a že teprve po jeho smrti přejde podnik na děti, je třeba z právního hlediska říci:
taková konstrukce neodpovídá standardnímu pojetí blind trustu v americkém právu,
český právní řád žádný blind trust vůbec nezná, zná pouze svěřenské fondy,
trvalé odstřižení zakladatele od majetku je možné pouze prodejem, darováním nebo nezrušitelným svěřenským fondem, v němž zakladatel není beneficientem ani kontrolním článkem,
politické prohlášení o „trvalém odevzdání“ samo o sobě nemá žádný právní účinek.
Právní realita je tedy taková, že blind trust sám o sobě nezajišťuje, že zakladatel „už nikdy“ firmu ovládat nebude. Záleží čistě na tom, jaké konkrétní dokumenty budou podepsány, jak bude nastaven statut fondu, zda bude revokovatelný či nezrušitelný, kdo bude obmyšleným a jaká práva si zakladatel vyhradí. Bez znalosti těchto podrobností je tvrzení o trvalém odříznutí od Agrofertu pouze politickým tvrzením, nikoliv doloženým právním faktem.
Právník uvádí i hrozby, např. nenadálou smrt dětí jako dědiců trustu při nějaké nehodě, auta nebo letadla. Majetek by se potom mohl stát nedobytným. Stejně tak nezvratné trusty mohou být hrozbou vytunelování firmy či rozprodeje majetku pod cenou, takové kauzy v USA již byly. Z tohoto principu nikdo příčetný svůj majetek do irrevocable trustu nikdy nevkládá, když ho tedy k tomu nenutí nějaké neblahé okolnosti.
9. Závěr: Blind trust jako politická metafora, nikoli právní záruka
Institut blind trustu, jak vznikl a funguje ve Spojených státech, je nástrojem pro dočasné oddělení veřejné funkce od každodenní kontroly nad majetkem. Není to forma vyvlastnění, není to nadřazený režim nad vlastnickým právem a neexistuje v něm inherentní „supermandát“, který by navždy zabránil zakladateli, aby se k majetku vrátil. Český právní řád navíc blind trust vůbec nezná a reálně pracuje pouze se svěřenskými fondy, u nichž lze konstrukci nastavit velmi různými způsoby – od čistě formálního zakrytí vlastnictví až po relativně robustní oddělení zakladatele od majetku.
Oceňuji jasný a srozumitelný způsob, jakým Andrej Babiš dostál naší dohodě a veřejně oznámil způsob řešení svého střetu zájmu. Rozhodl jsem se, že do funkce předsedy vlády ho proto jmenuji v úterý 9. prosince v 9 hodin. Respektuji tím výsledky voleb do Poslanecké sněmovny…
— Petr Pavel (@prezidentpavel) December 4, 2025
Aby platilo, že Andrej Babiš „už nikdy“ nebude Agrofert ovládat, musel by se fakticky vzdát vlastnických práv způsobem ekvivalentním prodeji, nevratnému darování nebo nastavením nezrušitelného svěřenského fondu, v němž nebude obmyšleným ani kontrolní osobou. Pouhá slovní deklarace o „natrvalo odevzdaném blind trustu“ takovou právní realitu sama o sobě nevytváří.
Ochrana majetku před “bouří”, anebo rozhodnutí setrvat v politice do konce života, hodnotí americký právník Babišovo rozhodnutí
Stručně řečeno: blind trust nemůže natrvalo odejmout zakladatele od kontroly nad firmou jen tím, že to politik prohlásí na tiskové konferenci. Skutečným měřítkem jsou až konkrétní právní dokumenty, jejich obsah a v konečném důsledku i ochota zakladatele vzdát se natrvalo a doživotně reálné ekonomické moci nad svým majetkem a přijít o něj.
Mělo by to smysl pouze v případě, že vkladatel do irrevocable trustu by např. znal nějakou svou neblahou zdravotní diagnózu, případně by chtěl majetek ochránit “před sebou samým“, což podle právníka již v USA také několikrát proběhlo, kdy politici, obvinění z korupce či úplatkářství, převedli své majetky do irrevocable doživotních trustů ve prospěch dětí nebo přítelkyň.
Americké soudy totiž neumožňují sáhnout na majetek odsouzeného, nachází-li se v irrevocable trustu s doživotním vkladem, a pokud převod do trustu proběhl před vznesením obvinění, a pokud trust vylučuje, že by se vkladatel někdy ke svému majetku znovu dostal. Tímto způsobem se skutečně dají majetky v USA ochránit.
Právník to uzavírá s tím, že vkládání majetku do blind trustu po dobu výkonu politické funkce dává smysl, ale pokud chce někdo vkládat majetek do irrevocable blind trustu na své doživotí, je za tím obvykle buď ochrana majetku a obavy před “velkou bouří“, anebo dotyčný chce v politice setrvat natrvalo, až do konce života.
Ani to nelze u Babiše vyloučit. Motivace Andreje Babiše ke zbavení se kontroly nad Agrofertem je tudíž jedním slovem hádanka. Jedno je však jisté. Česká anti-babišovská média mainstreamu půjdou po Babišovi dál, protože jim nevadí Babišův majetek a jeho fondy, ale vadí jim Babiš jako persona. To je možné registrovat z těch reakcí mainstreamu, který nadále pokračuje v honu na Babiše i poté, co se vzdal Agrofertu. A důvod? Babiš spadá pod halachu a je pod Trumpem. A tím je to dané.