Odejít či setrvat v EU?

                                                          

U podobných úvah bývá problém, že jedna strana vidí jen náklady odchodu a druhá jen náklady setrvání. Ve skutečnosti existují na obou stranách. Jisté je, že

    1. Česká republika je mimořádně exportně orientovaná ekonomika.

    2. Přibližně 80 % českého exportu směřuje do zemí EU.

    3. Největším obchodním partnerem je Německo.

    4. Odchod z EU by v prvních letech znamenal ekonomický šok.

    5. Odchod by neznamenal automatické zastavení obchodu s EU.

    6. Žádná evropská země po vystoupení nezbohatla okamžitě.

    7. Žádná evropská země po vystoupení automaticky nezchudla natolik, aby zkolabovala.

    8. Regulace EU skutečně zvyšují náklady v některých odvětvích.

    9. To platí zejména pro energetiku.

    10. To platí zejména pro automobilový průmysl.

    11. Green Deal představuje významné investiční náklady.

    12. Emisní povolenky zdražují výrobu elektřiny z fosilních paliv.

    13. Nové stavební normy zdražují část výstavby.

    14. Administrativní zátěž firem za posledních deset let vzrostla.

    15. Současně ČR z EU dlouhodobě získává více peněz, než odvádí.

    16. ČR patří mezi čisté příjemce evropských fondů.

    17. Volný pohyb zboží je významnou výhodou českého průmyslu.

    18. Volný pohyb pracovních sil přináší výhody i nevýhody.

    19. Část české prosperity po roce 2004 souvisí s členstvím v EU.

    20. Ne všechen hospodářský růst lze připsat EU.

Argumenty pro setrvání

    21. Zachování bezcelního přístupu na jednotný trh.

    22. Zachování investiční atraktivity.

    23. Menší nejistota pro exportéry.

    24. Nižší transakční náklady.

    25. Lepší přístup ke kapitálu.

    26. Stabilnější právní prostředí.

    27. Nižší kurzové riziko vůči hlavním obchodním partnerům.

    28. Silnější vyjednávací pozice vůči velmocím.

    29. Přístup k evropským fondům.

    30. Menší riziko odlivu části investorů.

Argumenty pro odchod

    31. Větší legislativní suverenita.

    32. Větší kontrola nad energetickou politikou.

    33. Možnost samostatně nastavit klimatické cíle.

    34. Možnost odmítnout část regulací.

    35. Možnost samostatné obchodní politiky.

    36. Menší přenos rozhodování do Bruselu.

    37. Potenciálně levnější energie při jiné energetické strategii.

    38. Menší náklady na některé ekologické programy.

    39. Větší prostor pro národní průmyslovou politiku.

    40. Silnější politický pocit suverenity části obyvatelstva.

Co bývá často podceňováno

    41. Norsko není členem EU, ale přebírá velkou část evropských pravidel.

    42. Norsko navíc platí významné příspěvky za přístup na trh.

    43. Švýcarsko má stovky sektorových smluv s EU.

    44. Švýcarský model vznikal desítky let.

    45. Ani Norsko ani Švýcarsko nejsou úplně nezávislé na evropské regulaci.

    46. Pokud chcete obchodovat s EU, většinu technických pravidel stejně musíte dodržovat.

    47. Odchod z EU automaticky neruší vliv Bruselu na exportéry.

    48. Největší ekonomická otázka není odchod samotný, ale jaký model by jej nahradil.

    49. Dobře připravený odchod by byl podstatně levnější než chaotický odchod.

    50. Rozhodnutí mezi setrváním a odchodem je z velké části politická a strategická volba, nikoli čistě ekonomický výpočet.

 

Pokud bych měl sestavit model pro období 2026–2040, pak bych dnes viděl tři scénáře:

Ekonomicky nejbezpečnější krátkodobě, ale s rostoucími náklady Green Dealu a centralizace zhoršení.

Pro ČR pravděpodobně nejlepší varianta, pokud by došlo ke zmírnění klimatických regulací a větším pravomocem členských států.

První roky nákladné, ale výsledek by závisel téměř výhradně na kvalitě české hospodářské politiky. Mohl by skončit lépe než dnes, stejně dobře jako dnes, ale také výrazně hůře.

 

Ekonom by vám poctivě neřekl, že lze dokázat, že po Czexitu ČR zaručeně zbohatne. Stejně tak nelze dokázat, že setrvání v EU automaticky zajistí prosperitu. Obojí jsou hypotézy, jejichž výsledek závisí na konkrétní podobě EU, světové ekonomice, energetice a kvalitě české politické reprezentace.

 

Sestavme si podrobnější model „Energetická bezpečnost ČR po případném Czexitu 2027–2040“, včetně elektřiny, plynu, emisních povolenek, automobilového průmyslu, zemědělství a státního rozpočtu.

Oddělme zájmy státu, zájmy nadnárodního kapitálu a zájmy běžných lidí.

Pokud pohlédneme na život obyčejné české rodiny v letech 2030–2045, pak není klíčová otázka: „s EU nebo bez EU?"

Klíčová otázka zní:

„Bude mít Česká republika levnou energii, dostupné bydlení, fungující průmysl a rozumnou porodnost?“

Pokud ne, pak nezachrání situaci ani členství v EU.

Pokud ano, pak může země prosperovat i mimo EU.

 

 

Předpoklady:

    • pokračování Green Dealu,

    • ETS2 pro domácnosti a dopravu,

    • postupná elektrifikace dopravy,

    • další tlak na omezení fosilních paliv,

    • vysoké investice do distribučních sítí.

Výhody

    • stabilní export do EU,

    • příliv investic,

    • minimální obchodní bariéry,

    • předvídatelné prostředí.

Nevýhody

    • dražší energie,

    • dražší bydlení,

    • vyšší náklady průmyslu,

    • rostoucí tlak na automobilový sektor.

Dopad na běžného občana

Typická rodina:

    • vyšší náklady na vytápění,

    • vyšší náklady na dopravu,

    • vyšší náklady na výstavbu domu,

    • vyšší náklady na potraviny.

Nikoliv katastrofa.

Spíše dlouhodobé pomalé chudnutí střední vrstvy.

 

To je scénář, který považuji za ekonomicky nejlepší.

Předpoklady:

    • oslabení Green Dealu,

    • větší důraz na jadernou energetiku,

    • omezení regulací,

    • zachování jednotného trhu.

Výsledek

ČR získá:

    • výhody trhu,

    • větší energetickou svobodu,

    • menší regulatorní tlak.

To by byl pravděpodobně nejvýhodnější kompromis.

 

Nejzajímavější varianta.

Současně nejrizikovější.

První etapa

2027–2030

Náklady

    • oslabení koruny,

    • odchod části investorů,

    • pokles exportu,

    • nejistota.

Hrubý odhad:

2–5 let ekonomických problémů.

Ne kolaps.

Ne hlad.

Ale nepříjemné období.

 

Druhá etapa

2030–2035

Zde začíná rozhodovat kvalita české vlády.

Pokud bude stát řízen špatně:

    • vznikne druhé Maďarsko.

Pokud dobře:

    • vznikne něco mezi Švýcarskem a Norskem střední Evropy.

 

Klíčová otázka energetiky

Tady se láme budoucnost.

Pokud by ČR po odchodu:

    • rozšířila jadernou energetiku,

    • odmítla ETS2,

    • obnovila část plynových rezerv,

    • budovala přečerpávací elektrárny,

    • podporovala průmysl,

pak by energie mohla být výrazně levnější.

To by změnilo úplně všechno.

Průmysl.

Bydlení.

Zemědělství.

Dopravu.

 

Ne referendum o EU.

Ale pět ukazatelů:

    1. Cena elektřiny.

    2. Cena bydlení.

    3. Porodnost.

    4. Průmyslová výroba.

    5. Reálné mzdy.

Pokud budou všechny klesat/zhoršovat dalších deset let, pak poroste podpora odchodu bez ohledu na to, co budou říkat politici.

 

Kdybych měl dnes odhadnout dlouhodobou pravděpodobnost jednotlivých scénářů:

    • Setrvání v dnešní podobě EU: ekonomický růst, ale pomalejší než v minulosti.

    • Reformovaná EU: nejlepší výsledek pro ČR.

    • Dobře provedený Czexit: může být úspěšný.

    • Špatně provedený Czexit: může být velmi bolestivý.

Proto bych dnes neprosazoval odchod za každou cenu.

Současně bych ale nepovažoval členství v EU za hodnotu samu o sobě.

Za hodnotu považuji:

    • energetickou bezpečnost,

    • dostupnost bydlení,

    • průmyslovou soběstačnost,

    • potravinovou bezpečnost,

    • sociální soudržnost,

    • a důstojný život obyčejných lidí.

Pokud by jednou nastala situace, kdy by členství v EU těmto cílům prokazatelně překáželo více, než pomáhalo, pak by se debata o norském, švýcarském či jiném modelu stala zcela legitimní.

 

Proto nakonec nerozhodne Brusel, Praha ani NATO, ale otázka, zda bude mít česká domácnost za deset let dostatek levné energie na vytápění domu, provoz auta a uživení rodiny. To bývá v dějinách mnohem silnější politická síla než jakákoli ideologie.

 

Názor o nereformovatelnosti EU zastává řada politiků napříč Evropou, nejen europoslanec MUDr. Ivan David, CSc. Argumentují zejména tím, že:

    1. instituce EU mají tendenci postupně centralizovat pravomoci,

    2. rozhodovací proces je příliš vzdálený běžným občanům,

    3. evropská byrokracie má vlastní setrvačnost,

    4. a členské státy mají omezenou možnost zásadně změnit směřování Unie.

Existuje ale i opačný pohled

Zastánci reformovatelnosti tvrdí, že:

    • EU se v minulosti opakovaně měnila prostřednictvím smluv a politických dohod,

    • rovnováha mezi členskými státy a institucemi se vyvíjí podle výsledků voleb,

    • a rostoucí tlak veřejnosti může vést ke změně některých politik, například v energetice nebo migraci.

 

Nemohu říci, že EU je zcela nereformovatelná, protože historie ukazuje, že se měnila. Zároveň ale platí, že:

    • velké strukturální změny jsou velmi pomalé,

    • vyžadují souhlas mnoha států,

    • a existuje silná institucionální tendence k zachování a rozšiřování již získaných pravomocí.

 

Proto bych to formuloval takto:

EU je reformovatelná, ale jen omezeně a pomalu. Není snadno reformovatelná v otázkách, které se dotýkají samotného rozdělení moci mezi Bruselem a členskými státy.

 

Pro ČR jsou podle mne realistické tři strategie:

    1. Aktivně usilovat o reformu EU ve spolupráci s podobně smýšlejícími státy.

    2. Připravovat se na větší autonomii v energetice, potravinách a průmyslu bez ohledu na členství.

    3. Udržovat otevřenou debatu o alternativních modelech vztahu k EU (norský, švýcarský apod.), aniž by se předem rozhodlo pro odchod.

 

Z ekonomického hlediska bych dnes stále považoval za nejbezpečnější cestu kombinaci bodů 1 a 2: snažit se o reformu, ale současně budovat domácí odolnost. Pokud by se v příštích 10–15 letech ukázalo, že reformy jsou skutečně nemožné a náklady některých politik převyšují přínosy členství, pak by debata o jiném uspořádání získala mnohem silnější racionální základ.

A ještě jedna poznámka: skutečnost, že někdo pracuje v evropských institucích a zároveň je kritizuje, sama o sobě není paradox. Často právě lidé, kteří systém znají zevnitř, mají velmi silný názor na jeho limity — ať už směrem k větší integraci, nebo naopak k větší suverenitě členských států.

 

Pokusím se rozebrat všechny tři strategie z pohledu České republiky mezi lety 2026–2040. (V dějinách totiž většina státu neuspěla ani tak díky správnému výběru aliance, ale díky tomu, že měly připravený plán pro více variant budoucnosti.)

 

To je cesta, kterou dnes volí například část politiků v Maďarsku, Slovensku, částečně v Itálii a stále častěji i v Německu a Francii.

Hlavní myšlenka

Nevystupovat.

Ale měnit pravidla.

Co by ČR požadovala

    • omezení klimatických regulací,

    • návrat části pravomocí státům,

    • větší důraz na jadernou energetiku,

    • omezení byrokracie,

    • přehodnocení systému emisních povolenek.

Výhody

Nevzniká ekonomický šok.

Export zůstává zachován.

Nehrozí odchod investorů.

Není třeba složitě vyjednávat nové smlouvy.

Nevýhody

ČR je malá země.

Má asi 10 milionů obyvatel.

V EU žije přes 400 milionů lidí.

Samostatně nezmění téměř nic.

Musela by vytvořit koalici států.

 

Pravděpodobnost úspěchu

Částečný úspěch:

50–60 %

Úplná změna směru EU:

spíše pod 20 %.

Protože evropské instituce mají značnou setrvačnost.

 

Tato strategie je podle mne nejzajímavější.

A paradoxně vůbec nezávisí na členství v EU.

Hlavní myšlenka

Nevést ideologickou válku s Bruselem.

Ale budovat vlastní sílu.

 

Energetika

Tady leží jádro problému.

Pokud nemáš energii:

nemáš průmysl.

nemáš zemědělství.

nemáš obranu.

nemáš prosperitu.

Co by musela ČR dělat

Rozšířit jaderné elektrárny.

Podporovat malé modulární reaktory.

Posílit přenosovou soustavu.

Rozšířit přečerpávací elektrárny.

Budovat zásobníky plynu.

 

Potraviny

Dnes je ČR relativně bezpečná.

Ale:

    • dováží část zeleniny,

    • část ovoce,

    • část masa.

Stát by měl sledovat minimální soběstačnost.

Ne z ideologie.

Z krizových důvodů.

 

Průmysl

Zachovat:

    • strojírenství,

    • chemii,

    • energetiku,

    • výrobu komponent.

To jsou sektory vytvářející skutečné bohatství.

 

Obrana

Poučení z Ukrajiny:

Munice.

Drony.

Elektronika.

Satelitní spojení.

To vše musí mít stát alespoň částečně pod kontrolou.

 

Výhody

Funguje v EU i mimo EU.

Nepotřebuje referendum.

Lze začít okamžitě.

 

Nevýhody

Výsledky se dostaví až za 10–15 let.

Politici preferují čtyřleté volební období.

 

Toto není Czexit.

To bývá často nepochopeno.

Jde o vytvoření záložního plánu.

 

Dnes ČR prakticky žádný plán nemá

Pokud by se EU dostala do hluboké krize:

    • finanční,

    • politické,

    • migrační,

    • bezpečnostní,

nemáme připravený model fungování mimo současný systém.

 

Co by měla vláda zkoumat

Norský model.

Švýcarský model.

Britské zkušenosti po Brexitu.

Možnosti vlastní obchodní politiky.

Možnosti vlastní energetické politiky.

 

Proč to dělat

Ne proto, že chceme odejít.

Ale proto, že každý stát by měl mít krizový plán.

Armáda také neplánuje válku proto, že ji chce.

Plánuje ji proto, že může nastat.

 

Kdybych byl českým premiérem roku 2026.

Nehlásal bych Czexit.

Nehlásal bych ani bezvýhradnou eurofederalizaci.

Zvolil bych:

70 % strategie č. 2 - strategie národní odolnosti

20 % strategie č. 1 - reforma EU zevnitř

10 % strategie č. 3 - příprava na alternativní model - záložní plán

Jinými slovy:

    • budovat energetickou a průmyslovou sílu země,

    • současně hledat spojence pro reformu EU,

    • a potichu mít připravený plán pro případ, že by se evropský projekt dostal do vážných problémů.

Z pohledu obyčejného člověka v Benešově, Ostravě, Brně nebo Plzni totiž není nejdůležitější otázkou, zda rozhoduje Praha nebo Brusel. Důležitější bývá, zda má práci, zda si může dovolit vytápět dům, zda jeho děti najdou bydlení a zda země zůstane bezpečná. Právě zde se podle mne rozhodne budoucnost České republiky více než v jakékoli institucionální debatě o EU.

 

Ve svých starších článcích jsem se pohyboval kolem tématu energetické bezpečnoosti, syntetických paliv, uhlí, plynu a strategických rezerv. Národní palivová základna by měla patřit mezi strategické priority státu. Ne však jako hlavní zdroj levné energie pro běžný provoz ekonomiky, ale jako pojistka pro krizové situace.

 

1. Co je nejlevnější?

a

2. Co funguje i během války, embarga nebo kolapsu dovozů?

To není totéž.

Za normálních okolností bývá levnější:

    • dovézt ropu,

    • dovézt LNG,

    • nakoupit paliva na světovém trhu.

Jenže energetická bezpečnost se nehodnotí podle normálních časů.

Hodnotí se podle krizových časů.

 

Historická zkušenost

Právě z tohoto důvodu budovalo Německo už před druhou světovou válkou rozsáhlé závody na syntetická paliva.

Ne proto, že by byla levnější.

Naopak.

Byla dražší.

Ale Německo nemělo dostatek vlastní ropy.

Proto vznikly závody využívající:

Fischer–Tropsch process

a hydrogenaci uhlí.

Stejný problém řešila později i Jihoafrická republika během mezinárodních sankcí.

 

ČR má stále několik výhod:

Má uhlí.

To je základní skutečnost.

Lze diskutovat o ekologii.

Lze diskutovat o ceně.

Ale fyzicky zde uhlí existuje.

Nemá významná naleziště ropy.

Nemá významná naleziště zemního plynu.

To znamená, že v krizové situaci jsme závislí na dovozu.

 

Fischer-Tropsch

Technologicky funguje.

Není to experiment.

Používá se desítky let.

Schéma je zjednodušeně:

uhlí → syngas → syntetická ropa → benzín/nafta/letecké palivo

Výhoda:

    • vzniká skutečné kapalné palivo.

Nevýhoda:

    • vysoké investiční náklady,

    • vysoká energetická náročnost.

 

Methanolová cesta

Osobně ji považuji za zajímavější.

Schéma:

uhlí → syngas → methanol

Methanol lze využít:

    • jako chemickou surovinu,

    • jako palivo,

    • jako meziprodukt pro další syntézy.

Výhodou bývá jednodušší technologie.

 

Kdybych plánoval českou energetickou bezpečnost na období 2030–2050.

Nevybudoval bych obrovský systém pokrývající celé hospodářství.

To by bylo příliš drahé.

Ale vytvořil bych:

Strategickou syntetickou rezervu

Takovou, která by v krizové situaci zajistila:

    • armádu,

    • záchranný systém,

    • policii,

    • železnici,

    • zemědělství.

Po dobu několika měsíců.

 

Zde vidím největší chybu současných debat

Mluví se o:

    • větrnících,

    • elektromobilech,

    • bateriích.

Ale téměř nikdo neřeší:

Co se stane, když do Evropy několik měsíců nepřiteče ropa?

To není hypotetická otázka.

Právě válka na Ukrajině, útoky v oblasti Rudého moře nebo případný konflikt v oblasti Hormuzského průlivu ukazují, že podobné scénáře nelze vyloučit.

 

Jak bych seřadil priority

Pro ČR:

    1. Jaderná energetika.

    2. Přenosová soustava.

    3. Zásobníky plynu.

    4. Národní palivová základna.

    5. Strategické zásoby ropy a paliv.

    6. Malé modulární reaktory.

    7. Teprve potom ostatní projekty.

 

Pokud má mít Česká republika vlastní schopnost vyrábět syntetická kapalná paliva z domácích zdrojů, pak z hlediska energetické bezpečnosti odpovídám:

Ano.

Pokud mají syntetická paliva z uhlí nahradit běžný dovoz ropy v době míru, pak odpovídám:

Pravděpodobně ne, protože by byla dražší.

Pokud by stát měl mít alespoň omezenou průmyslovou schopnost vyrábět paliva pro přežití země během rozsáhlé evropské nebo světové krize, pak bych tuto schopnost považoval za jednu z nejdůležitějších součástí skutečné energetické bezpečnosti. A právě zde myšlenka Národní palivové základny souzní s tradici strategického plánování, které dnes v Evropě často ustupuje představě, že globální trhy budou fungovat za všech okolností. Dějiny však opakovaně ukazují, že tomu tak být nemusí.

Pokud budeme uvažovat čistě technicky o Fischer-Tropschově syntéze, zplyňování uhlí nebo výrobě metanolu, pak technologie existují a jsou ověřené. Hlavní překážka dnes není technická.

Hlavní překážka je:

    • cena emisních povolenek,

    • klimatická legislativa,

    • taxonomie investic,

    • pravidla státní podpory,

    • dlouhodobá nejistota investorů.

Současná evropská politika vychází z předpokladu, že prioritou je rychlé snižování emisí CO2 i za cenu vyšších krátkodobých nákladů. Spor se nevede o to, zda emise existují.

Spor se vede o:

    1. rychlost transformace,

    2. její cenu,

    3. dopady na průmysl,

    4. dopady na životní úroveň.

Právě v těchto bodech se dnes rozchází názory napříč Evropou.

Nechám na uvážení ctěnému čtenáři, aby sám rozhodl zda je tato současná politika smysluplná.

 

Z hlediska energetické bezpečnosti vidím problém jinde.

Evropská politika byla dlouho navržena pro svět, ve kterém:

    • nejsou velké války v Evropě,

    • globální obchod funguje,

    • námořní trasy jsou bezpečné,

    • energie je vždy dostupná.

Po roce 2022 se ukázalo, že tyto předpoklady nejsou samozřejmé.

Proto dnes sílí debata o:

    • strategické autonomii,

    • průmyslové odolnosti,

    • surovinové bezpečnosti,

    • obranném průmyslu,

    • energetické bezpečnosti.

To jsou témata, která byla ještě před deseti lety na okraji. Před deseti lety byly ekonomické argumenty pro setrvání v EU téměř jednoznačné.

Dnes už ne.

Důvody:

    • válka na Ukrajině,

    • energetická krize po roce 2022,

    • rychle rostoucí regulační zátěž,

    • problémy evropského průmyslu,

    • zhoršující se konkurenceschopnost vůči USA a Číně,

    • rostoucí centralizace rozhodování v Bruselu.

To jsou reálné problémy, nikoliv propagandistické konstrukce. Řada evropských ekonomů o nich diskutuje zcela otevřeně.

 

Kdybych měl odhadnout, co se stane do roku 2035, nečekal bych úplné zrušení klimatické politiky EU.

Spíše bych doufal v její postupnou korekci.

Například:

    • větší důraz na jadernou energetiku,

    • pomalejší tempo některých zákazů,

    • výjimky pro strategická odvětví,

    • větší důraz na konkurenceschopnost vůči Číně a USA.

 

Když se podívám na svět kolem roku 2026 — válka na Ukrajině, napětí na Blízkém východě, soupeření USA a Číny, zranitelnost dodavatelských řetězců — pak si myslím, že Evropa bude postupně nucena vracet do rozhodování kritérium odolnosti vedle kritéria dekarbonizace. Otázkou není zda, ale jak rychle a po jaké další krizi k tomu dojde. To je podle mne podstatnější otázka než samotný spor mezi zastánci a odpůrci Green Dealu.

 

Pokud se domníváte, že dojde k blízkému otevření Hormuzu, nabádám Vás k skepticizmu. Dohoda řeší především:

    • zastavení bojů,

    • otevření Hormuzského průlivu,

    • částečné uvolnění sankčního a blokádního režimu,

    • vytvoření prostoru pro další jednání.

Naopak klíčová otázka íránského jaderného programu byla odložena do navazujících jednání.

To je velmi důležitý detail.

Jde o to, že obě strany si konflikt vykládají odlišně.

Americká strana hovoří o začátku širšího urovnání.

Íránská strana současně prezentuje výsledek jako své vítězství a jako ukončení konkrétní války, nikoli nutně vyřešení sporů s USA.

To bývá klasický znak příměří, nikoli definitivního míru.

Kde vidím skutečné riziko

Ne v Hormuzu samotném.

Ale v otázce obohaceného uranu.

Pokud:

    • USA budou požadovat úplné odstranění vysoce obohaceného uranu,

    • Írán bude požadovat zachování části programu,

    • Izrael bude považovat výsledek za nepřijatelný,

může se celá krize vrátit během několika měsíců.

Právě izraelský faktor považuji za potenciálně nejméně stabilní součást celé rovnice. Reuters uvádí, že reakce některých izraelských představitelů na dohodu byly velmi negativní.

Dopad na Českou republiku

Z hlediska dlouhodobého tématu energetické bezpečnosti je důležitá jedna věc:

I kdyby byl Hormuz zítra zcela otevřen a válka skončila, evropské vlády si odnesou zkušenost, že jediný námořní průliv dokázal během několika týdnů rozhýbat:

    • ceny ropy,

    • ceny plynu,

    • dopravu,

    • pojištění tankerů,

    • průmyslové plánování.

To je velmi silný argument pro:

    • strategické rezervy,

    • diverzifikaci dodávek,

    • větší důraz na domácí zdroje energie,

    • a v českém případě i na jadernou energetiku, zásobníky a případně omezenou Národní palivovou základnu.

 

V čem jsem si poměrně jistý

Pokud by Česká republika vystoupila z EU během příštích několika let, první fáze by byla ekonomicky negativní.

Ne kvůli "trestu Bruselu".

Ale kvůli:

    • nejistotě investorů,

    • právnímu přenastavení,

    • obchodním vztahům,

    • pohybu pracovních sil,

    • finančním tokům.

Britská zkušenost ukazuje, že samotné období přechodu vytváří významné náklady.

Proto si myslím, že krátkodobě (0–10 let) je odchod ekonomicky dražší než setrvání. Kde už si tak jistý nejsem je v horizontu 15–30 let.

Tam záleží na tom, kam se EU vydá.

 

Varianta A – EU se reformuje

Pokud:

    • zmírní část regulací,

    • zachová jednotný trh,

    • posílí jadernou energetiku,

    • omezí byrokracii,

    • vrátí více kompetencí státům,

pak bude členství pravděpodobně výhodnější než odchod.

 

Varianta B – EU pokračuje v centralizaci

Pokud:

    • porostou regulatorní náklady,

    • bude dále oslabovat průmysl,

    • bude pokračovat fiskální centralizace,

    • budou vznikat nové společné dluhy,

pak začnou sílit argumenty pro model typu Norsko nebo Švýcarsko.

 

Proč není norský model jednoduchým řešením

To bývá často podceňováno.

Norsko i Švýcarsko mají přístup k evropskému trhu, ale současně musí přijímat velkou část evropských pravidel, aniž by o nich plně rozhodovaly. 

To znamená:

    • méně politické integrace,

    • ale nikoliv úplnou suverenitu.

Je to kompromis.

 

Kdybych byl českým premiérem

Moje strategie by nebyla:

"Okamžitě vystoupit."

Ani:

"Brusel má vždy pravdu."

Snažil bych se o něco mezi.

 

Strategie 1

Zůstat v EU.

 

Strategie 2

Budovat maximum národní soběstačnosti:

    • energetika,

    • potraviny,

    • obrana,

    • paliva,

    • strategické suroviny.

 

Strategie 3

Připravit technický plán odchodu.

Ne proto, že musí být použit.

Ale proto, že stát má mít připravený krizový scénář.

Stejně jako armáda připravuje plány pro válku, aniž by ji chtěla.

 

Kdyby mě dnes někdo postavil před hlasování:

"Má ČR vystoupit z EU během příštích pěti let?"

hlasoval bych spíše proti.

Kdyby ale položil jinou otázku:

"Má si ČR zachovat možnost jednou odejít, pokud se EU bude dále centralizovat a ztrácet konkurenceschopnost?"

pak bych odpověděl jednoznačně ano.

A právě zde se podle mne nachází největší rozdíl oproti době před deseti či patnácti lety. Tehdy byla debata často vedena tak, jako by evropská integrace byla jednosměrný proces bez alternativ. Dnes už je legitimní diskutovat nejen o tom, jak v EU zůstat, ale také za jakých okolností by členství přestalo být pro Českou republiku výhodné.

To není argument pro odchod. Je to argument pro to, aby stát měl realistickou strategii pro obě možnosti.