Případ, který dokumentuje naši dobu

    A bylo by také dobré porozumět, proč tyto politické perzekuce přesahují až do dnešních dnů. Vláda se sice vyměnila, ale to pokračování politických soudních taškařicí přesahuje až do dnešních dní, což dokumentují případy Tomáše Hrdličky i Kateřiny Blahníkové, které odvedla policie v nedávné době  z demonstrací za písmeno „ Z“ na oděvu.  

    Je známo, že staré zvyky umírají pomalu a nebo také se hodí na přežívající politické perzekuce rčení, že starého psa starým kouskům neodnaučíš, a jak tedy zajistit nápravu? Řešení je, vyměnit ty staré psy za mladé psy. A o to zde teď jde, pokud chceme mít naději, že se situace v trestně právní sféře zlepší.   

    Na charakterizování oné doby Mccarthismu v našich zemích se hodí můj příběh. Od začátku speciální operace Ruska na Ukrajině jsme byli svědky bezprecedentního lhaní mainstreamových sdělovacích prostředků o válce na Ukrajině, o příčinách jejího vzniku a o jejím průběhu.  A vždy, když ten kalich hořkosti ve mně z těchto lživých kampaní se naplnil až po okraj, tak jsem si šel odlehčit a vzal jsem si megafon a někdy i transparent a vyrazil jsem před Národní muzeum a začal jsem tam řvát proti této budově: „sundejte ten ukrajinský hadr, je to stát podporující fašismus“ atd. Bylo to něco podobného, jako ten švec v pohádce, když  přeběhl hranice do země krále Miroslava a tam se poveselil a vrátil se domů.

   Při jednom takovém mém odlehčovacím představení u Národního muzea kolem mě šel člověk, který mi začal vyčítat, že tu křičím proti Ukrajincům proruská hesla. Neshodli jsme se argumentačně a on dále pokračoval v chůzi od Národního muzea k vlakovému nádraží a já jsem zatočil dolů na Václavské náměstí.

     Možná tak po 20 – 25 minutách ke mně přišli na tom Václavském náměstí tři policisté a sdělili mi, že dostali anonymní udání na telefonní číslo 158, že prý jsem křičel u Národního muzea protiukrajinská a proruská hesla. Přiznal jsem, že jsem sice o Ukrajině mluvil, ale o Rusku že jsem neřekl ani slovo.

     Ti policisté byli soudní a poradili mi, abych koukal zmizet z Václaváku, že by mě jinak museli vzít na výslech na policejní stanici na Bartolomějskou ulici. Oni samozřejmě věděli, že když mě odvezou na tu policejní stanici, že tam prohlásím, že odmítám vypovídat, a že mě tedy budou muset propustit, aniž by proti mně sehnali nějaké ty důkazy.

   Ti policisté také určitě chápali, že mají problém mi prokázat, co jsem to proti-ukrajinského vlastně řekl u toho Národního muzea.

    Toho práskače, co svoje jméno policii neřekl, toho si mohli zjistit podle volaného telefonního čísla, ale pak by potřebovali ještě alespoň jednoho svědka, kdyby mě náhodou chtěli soudit za ty tzv. proti-ukrajinské řeči.

     Ještě  jednu věc je na místě zmínit, ten práskač, co mě udal na policii, nesl pod paží kus lepenky, na které měl napsánu nějakou webovou stránku. Když jsem si doma otevřel tuto webovou stránku, tak tam byl obličej toho práskače s plakátem Vencu flašky, a k tomu jeho jméno a jeho  e-mailová adresa. Tak jsem mu na tu jeho e mailovou adresu napsal svůj názor na práskačství přikryté Havlovou tváří.

     Jedna věc by neměla uniknout pozornosti čtenáře. K tomu, aby 3 policisté vyrazili do terénu po mě pátrat, stačilo jen anonymní telefonní oznámení na č. 158, že u Národního muzea stojí někdo, co tam vede proti-ukrajinské řeči. Člověka napadne, co kdybych tam vedl proti-evropské řeči? Hnulo by to s těmi třemi  policisty, aby vyjeli na zásah proti mně? A nebo třeba kdybych tam vedl proti-polské řeči? Jak by ta policie zareagovala?

    Dovolím si odhadnout, že ty dvě další situace by k zásahu policie proti mně nevedly. O čem to svědčí? O dvojím standardu a hlavně o snaze v tomto období vrcholného Mccarhismu v naší zemi zastrašovat oposici. A odkud tato zastrašovací strategie pochází? Vzpomeňme na varování tehdejšího Nejvyššího státního zástupce Igora Stříže v roce 2022, něco v tom smyslu, že každý, kdo ukáže nějakou sympatii k Rusku ohledně války na Ukrajině, může mít problém se zákonem  

    Tímto chci říci, že se mýlí každý, kdo si myslí, že tím zlým psem s vyceněnými zuby je tady policie a nebo premiér Babiš. V pozadí tohoto tažení proti sympatizantům s Ruskem stojí státní zastupitelství. Ti staří zlí psi tam přežívají a tady připomínám to moje rčení výše o starých psech. Proto jsme dělali 1.10.2026  tu demonstraci před Ministerstvem spravedlnosti, a doufáme, že to takto bylo pochopeno ministrem Tejcem.

     Někdo by mohl namítnout, že jsem vlastně nedopadl tak špatně, že kdybych u Národního  muzea zařval v době Heydrichiády proti-fašistická slova, že bych šel rovnou ke zdi. Kdybych to samé zařval v době okupace,  ale mimo období Heydrichiády, šel bych asi do koncentráku. Ano, souhlasím, nedopadl jsem tak špatně, jen s těmi práskači to tenkrát bylo asi stejné jako dnes, vždy se nějaký našel.

    Zajímavá je úvaha, kdo by vyhrál ten závod, jestli by pro mě u toho Národního muzea bylo tenkrát dříve Gestapo a nebo by byla pohotovější ta česká policie? České policii to trvalo tak 25 minut, to Gestapo by to mělo blíže, to je pravda, to bylo hned za rohem.    

    Aby zůstaly uchovány ty zřídkavé činy národního odporu proti vnucovanému ukrajinskému vlajkoteroru, natočili jsme s předsedou Národní demokracie s internetovou televizí Raptor pořad, kde vzpomínáme na ty činy Slávka Popelky v jeho boji za sundání ukrajinské vlajky z Národního muzea. Já to nazývám střílení holubů u Národního muzea.

 Kdo chce shlédnout ty vzpomínky, je to zde:  

https://narodnidemokracie.cz/video-jak-jsme-se-branili-proti-ukro-vlajkam-v-praze/

 Miroslav  Kelnar