Revoluce mravenců aneb proč nemáme kolektivní žaludek

Možná, že ne každý, kdo zašlápl nějakého mravence, si zároveň uvědomil, že tím vlastně skoncoval se zástupcem potenciálních pánů tvorstva na Zemi. Tak alespoň vylíčil tento společenský hmyz francouzský spisovatel Bernard Werber (1961) ve své trilogii Mravenci (2005), Den mravenců (2006) a Revoluce mravenců (2007).

V české literatuře o „vnitrozemšťanech“ již s touto chamradí jistou zkušenost máme – ať již ze Sekorova Ferdy Mravence či Brouka Pytlíka nebo z komedie Ze života hmyzu bratří Čapků. Uvážíme-li, že na podobné téma se rozepsal již i zakladatel sci-fi H.G. Wells, potom by bylo možné hovořit o alegorii, která „je strašně obnošená, tak říkajíc koupená v Židech a ještě obrácená“ – jak bratři Čapkové prohlásili už o svém vlastním výtvoru. (Nebylo by to ostatně poprvé, kdy i v rámci sci-fi literatury jde o novou variaci na známé téma. Takovou povahu má např. Vzpoura oceánů Franka Schätzinga ve vztahu k Čapkově Válce s mloky; ve Vzpouře oceánů to vypadá, že Bůh stvořil spíše rosol než člověka k obrazu svému.)

V Revoluci mravenců se však přece jedná o něco nového: organizace a vlastnosti mravenců jsou návodem k uskutečnění sociální revoluce nenásilného typu, tak jak ji provádí skupinka studentů francouzského lycea na okraji Paříže (původně rockové kapely), spřízněných fanoušků a vědců. I když tato revoluce ztroskotá (trvá vlastně kratší dobu než legendární Pařížská komuna a podobně jako ona, je poražena vnější silou), jakož ztroskotá i úsilí mravenců o spolupráci s Prsty (jak nazývají člověka), tyto sociální utopie odkrývají potenciál možností dalšího vývoje (mravenců i Prstů), pokud ovšem budou schopni vzájemné spolupráce (což asi nebudou). Neboť „elektronicky zajištěnou nesmrtelnost dosud žádná z revolucí nepoznala“.

Je skutečně otázkou, zda mravenci nejsou v některých ohledech lépe vybaveni k evolučnímu přežití. (Je-li inteligence schopnost řešit problémy, potom jaký problém je pro živý organizmus důležitější než přežití jedince a rodu?) Hmyz vůbec představuje 80 % živočišné říše, mravenci navíc mají zajímavý typ organizace, který vlastně spojuje výhody hierarchického uspořádání (princezna, princ, královna, dělnice, vojačky, pohlavní a nepohlavní jedinci) a anarchie: funkce jsou rozděleny, ale královna nedává příkazy. Mravenec tedy přepíná mezi kódem individuálním a kolektivním. Soudržnost v rámci populace zajišťuje jak existence „kolektivního žaludku“ (vedle „žaludku individuálního“) a s tím související trofolaxe, tj. přenos potravy a energie mezi mravenčími jedinci, tak též tzv. absolutní komunikace, tj. olfaktorická sdělení přes tykadla. Mravenci tedy neznají lež, ale ani spravedlnost a takové atributy lidství jako je umění, humor nebo láska. To však neznamená, že by nemohli potenciálně využít technologických postupů užívaných lidmi jako je oheň, kolo, nebo páka. Sice proporčně sežerou daleko více potravy než člověk, ale vzhledem ke své velikosti jsou v absolutních číslech energeticky daleko úspornější.

Uvážíme-li osud dinosaurů, pak ti jistě představovali evolučně vyšší článek vývoje než mravenci – přesto (nebo možná právě proto) nepřežili. (Autor uvádí lákavou hypotézu, že za vymřením dinosaurů stáli právě mravenci). Mravenci již tady žijí 100 miliónů let a nezdá se, že by byli v dohledné době na ústupu. U člověka bych si tím tak úplně jistý nebyl. Člověk se totiž do značné míry přestal přizpůsobovat přírodnímu prostředí, ve kterém žije, ale vytváří si prostředí nové, umělé, které s tím původním ne vždy koresponduje (což je eufemismus).

Domnívám se, že přežití člověka závisí do značné míry právě na tom, jak se mu podaří vyřešit tento narůstající konflikt mezi prostředím umělým a přírodním. Mravenci naproti tomu takové dilema řešit nemusí – pokud je k tomu svou činností nedonutí člověk – ale i pak si s adaptací možná poradí lépe. Mají v tom již praxi z doby dinosaurů.