Rusko-ukrajinská válka: Proč převládli jestřábi?

Ukrajina a její západní spojenci také výrazně přispěli k eskalaci a k rostoucímu ruskému vnímání nejistoty, zvýšili napětí a pomohli uvést do pohybu sled událostí, které nakonec vedly k vojenskému konfliktu. Každý z nich si myslel, že dělá obranné přípravy a zároveň zvyšuje pocit nejistoty druhé strany, což je situace označovaná v teorii mezinárodních vztahů jako „bezpečnostní dilema“. Putin vznesl požadavky na bezpečnostní záruky ze strany NATO a opakovaně trval na písemných ujištěních Západu, že aliance ukončí proces přijímání nových členů, stáhne svou vojenskou přítomnost na úroveň před rokem 1997 a ukončí vojenskou spolupráci se státy sousedícími s Ruskem. Zároveň Putin očekával, že západní lídři budou tlačit na Ukrajinu, aby implementovala Minský protokol v jeho původní podobě tím, že se zapojí do přímých jednání s vůdci separatistických území. Kreml také chtěl, aby se Kyjev vzdal svých nároků na členství v NATO a zavázal se k vojenské neutralitě.

Po dvou měsících diplomacie Putin došel k závěru, že Západ nemá zájem jednat s Ruskem o těchto otázkách. Mezitím Washington uvedl, že neplánuje na Ukrajině budovat útočné kapacity a že země nebude v dohledné době kvalifikována pro vstup do NATO. Někteří z nejbližších Putinových poradců, včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova, doporučili pokračovat v jednáních a zároveň politicky tlačit na Západ, aby se NATO nerozšiřovalo v souladu s principy nedělitelné bezpečnosti v Evropě. Pro Putina však západní nabídky nepředstavovaly bezpečnostní záruky, které hledal, ale spíše sliby a ujištění, jež lze snadno porušit. Co dále přesvědčilo Putina k použití síly na Ukrajině, byla neochota Západu tlačit na ukrajinské vedení, aby implementovalo Minský protokol znovusjednocením donbaských provincií s Ukrajinou s velkou mírou místní autonomie, jak vyplývá z dohody dosažené v roce 2015.  

Rusko musí být odsouzeno za svou násilnou invazi na Ukrajinu, avšak západní vůdci nedokázali správně přečíst Putinova varování a signály, které vyslal zvýšením laťky na maximum. Stručně řečeno, Evropa a USA si myslely, že mají ještě dostatek času na vyjednávání s Ruskem, a očekávaly, že povedou jednání o evropské bezpečnosti z dominantní pozice. I když USA začaly varovat, že Rusko soustřeďuje vojáky kolem Ukrajiny a připravuje se na vojenskou invazi, Washington nedokázal vybudovat přímý dialog s Moskvou a spoléhal na sankce a další militarizaci Kyjeva. To, co dnes vypadá jako správná předpověď amerických zpravodajských služeb, tak bylo spíše sebenaplňujícím proroctvím. Putin soustřeďoval vojáky jako nástroj vyjednávání a očekával od Západu nabídku, kterou by mohl zvážit. Ta však nikdy nepřišla.

Nacionalistická vláda v Kyjevě odmítla přijmout obyvatele Donbasu jako Ukrajince. Kyjev schválil přísná omezení ruského jazyka a médií, zatkl Viktora Medvedčuka, vůdce proruské frakce v ukrajinském parlamentu, a nadále soustřeďoval jednotky poblíž Donbasu. V roce 2015 také Kyjev podepsal novou vojenskou doktrínu, v níž označil Rusko za hlavní vojenskou hrozbu pro Ukrajinu, a oznámil plány na užší vztahy s NATO. Ukrajinská vláda dále odepřela občanství těm obyvatelům Donbasu, kteří z nejistoty získali ruské pasy. Prezident Volodymyr Zelenskyj dokonce veřejně prohlásil, že ti, kdo se cítí Rusy, by měli z Ukrajiny odejít do Ruska. Poháněn nacionalistickými postoji, Kyjev povzbuzoval radikální polovojenské skupiny, včetně některých neofašistických milicí, vytvořených k boji proti proruským separatistům na Donbasu. Jestřábí postoje dominovaly v Moskvě, Kyjevě, Washingtonu a Bruselu. Intenzivní ostřelování Donbasu posloužilo k dalšímu přitvrzení těchto postojů. V té době už se Putin mohl na základě výše uvedeného vývoje rozhodnout. Pravděpodobně dospěl k závěru, že od tohoto okamžiku bude Ukrajina trvale nepřátelská, že Západ takový vývoj podporuje a že pokud Rusko nezačne jednat nyní, bude válka stejně nevyhnutelná a ještě nákladnější. 23. února slyšel to, co podle něj potvrdilo jeho nejhorší obavy, když Zelenskij na mnichovské bezpečnostní konferenci pohrozil, že pokud nebude zaručena „územní integrita“ jeho země, Ukrajina odvolá Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém se vzdala svého jaderného arzenálu.

Jakkoli brzy válka skončí, její dopady na evropský bezpečnostní řád a svět budou a již jsou hluboké. Kromě lidského utrpení a devastace vstupuje evropský kontinent do nové éry studené války. V následujících letech bude politiku a společnost ovládat nepřátelství a nedůvěra. Západ omezí dialog na minimum a bude se spoléhat na sankce a tlaky, jako tomu bylo během studené války. Mezitím bude svět pokračovat v přechodu k postunipolárnímu mezinárodnímu systému, přičemž Rusko a Západ v něm budou bojovat o svůj podíl na moci. Rusko bude trpět západními sankcemi a izolací. Není pravděpodobné, že by se zhroutilo, jak dnes někteří předpovídají. Promešká však mnoho mezinárodních příležitostí, utrpí jeho sociální a ekonomický rozvoj a bude se muset výrazněji orientovat na Čínu.