Sociální úvahy Rudolfa Vrby o tzv. církevním majetku z. r.1907

V proslovu pan spisovatel praví, že nevěrci ve všech tak zvaných kulturních státech vydali heslo, že církev musí být zničena, o všecko oloupena, protestantismus není v historii nic jiného než loupež církevního majetek. Dále autor praví, že výdělek a příjmy všech zaměstnaných osob v Rakousku může se přibližně odhadnouti ročně na 5, 5 miliardy korun, z toho příjmy církve činí přibližně jednu devadesátinu. A takový nepatrný dílec jest kamenem úrazu a předmětem závisti mravně zvrhlých lidí. Když má vlastnictví církve dle zvůle židů a socinů býti dáno veřejně v plén, jakým právem pak by se nesmělo sáhnout na majetek židů? Ten je přece stonásobně a tísícnásobně větší než majetek církve. (s. 92) Ke konci této kapitoly přidáváme, že naše vláda v nejnovější době prodala v Horních Rakousích panství Klaus, patřící náboženské matici, přes protest země cizinci a k tomu protestantovi. Z toho mi ale plyne, že jaksi majetek katolické církve nebyl považován za majetek katolické církve, ale rakousko-uherského mocnářství.  Jestliže se tedy dnes uvádí, že finanční náhrada by měla pokrýt ztráty církve z majetku, který není možné vydat, je vidět, že by ani rakouská vláda o tom vůbec neuvažovala.     

V další kapitole autor nechává zaznít slova křesťanského sociála poslance Wohlmayera v debatě na říšské radě v lednu 1907 v polemice proti socialistovi Shuhmeierovi o úpravě kongruy (církevních platů), v níž ohradil proti tezi, že by měla církev si platit své kněze toliko z výnosu svého majetku právě proto, že církev nedisponuje svobodně svým vlastnictvím: Klérus musí ze svého dnešního majetku – který pouze spravuje, ale není jeho vlastníkem – ročně zvlášť platiti velmi vysokou daň náboženskému fondu. Přitom ale ty statky náboženského fondu, církevní jmění – a máme mnoho takových předmětů, které byly svého času kléru odňaty, např. kasárny, vojenské nemocnice, ústavy, které jsou většinou ve zrušených klášteřích nebo kostelích – již a Beusta většinou rozmrhány. Nechť sociální demokrat Schuhmeier skusí si  od kláštera koupit několik jiter pozemků, tu uvidí, jakých obtíží bude míti, jak bude musit běhat k místodržitelství a ke všem úřadům které k tomu musí dáti teprve svolení, poněvadž klášter nemůže jimi o své újmě svobodně nakládati. Kláštery, vztažmo řády, které mají takový majetek, jsou vlastně jen jejich správci, kteří musejí ročně odváděti vysokou daň náboženskému fondu, z těchto svých majetností, a ostatek, který jim zbude z nepatrného hospodářského výtěžku, musí použíti pro církevní klérus, k vydržování far atd. Takovým se jeví býti církevní jmění v Rakousku. Všechen majetek kléru stojí pod dohledem a kontrolou státní.   

Pan poslanec přitom vycházel z myšlenky, že klérus v Rakousku stojí v těsném spojení s lidem, že patří lidu, že byl vždy s lidem proti židovsko-kapitalisitickému vykořisťování a proti židovským kapitalistickým kruhům. Sociální demokraté se dnes vyhlašují za zástupce produktivních stavů, ačkoliv vždy jen pracovali v zájmu židovství a židovských kruhů kapitálu. Sociální demokracie jest jen ochranným zástupcem židovstva. Je tedy otázkou, kdo tu šíří nár třídní zášť. Sociální demokracie to tehdy nebyla. Ta pouze podle autora bohatla z mozolů chudého dělnického lidu.    

V další kapitole své publikace pan Vrba dokladuje citacemi z tisku, že zvláštní známkou naší zkažené doby jest neobyčejná nenávist sociálních demokratů a nevěrců všeho druhu k osobám stavu duchovního. Na závěr pak neopomněl autor zdůraznit, že Masarykovci mají na katolické ústavy ďábelskou zášť, ale přitom všichni výtečníci Masaříkovci vystudovali z kněžských podpor. Až bude církev oloupena o majetek, pak se budou zakládati jen nadace židovské, rozumí se jen pro židy.  

Závěr

V případě církevních restitucí ve světle rakousko-uherského nakládání s církevním majetkem tedy se nejedná o obnovení původního stavu, ale naopak o jeho převedení na plně obchodovatelný majetek v občanskoprávním smyslu. Jestliže za nevydaný majetek má být dokonce poskytnuto finanční plnění, tak to už jde nad rámec jakýchkoliv restitucí, protože stát měl právo s církevním majetkem jakoliv naložit, tedy ho i znehodnotit.  Tedy např. pokud ho prodal i proti vůli církve jiné fyzické osobě, tak si výnos z prodeje mohl ponechat.

Aktuální poznámka: Po šedesáti letech míru koncem roku 1904 byl rakouský stát dlužen cca 9 miliard, za to platil úrok 400 milionů korun. (s. 20), tedy zhruba 5%. Celkový veřejný dluh měl činit 24 miliard korun. Jinde Vrba uvádí poněkud jiná čísla. Podle mě nebyl tehdy rating Rakouska o mnoho lepší než rating současného Řecka.  A také ani jinak ohodnocen být nemohl, když majetek katolické církve ohodnocený v r. 1900 na 815 milionů korun vynášel toliko 62 mil. výnosu.