Stop přepisování dějin!

Vlna protiruské hysterie ze strany Západu, která se zintenzivnila po anexi Krymu v roce 2014, se odráží i v pohledu na druhou světovou válku a ve snaze o revizionistický výklad dějin. To je patrné zejména v některých zemích bývalého východního bloku s tradičně silnou rusofobií jako je Polsko, Ukrajina či pobaltské státy, které mají s Ruskem negativní historické zkušenosti. I v ČR se najdou lokální pravicoví politici, kteří ve svém vypjatém antikomunismu nemohou přijít na jméno všemu ruskému, a tak si své komplexy méněcennosti léčí bouráním soch osvoboditelů (maršál Koněv na Praze 6) či naopak stavěním pomníků kolaborantům (Vlasovci v Řeporyjích). V poslední době dochází i k hanobení pomníků Rudoarmějců na různých místech.

Zejména pravicové kruhy trvale vyvíjí tlak na reinterpretaci dějin druhé světové války v tom smyslu, že za její rozpoutání není zodpovědné pouze Německo, ale že ji zahájilo společně se SSSR útokem na Polsko, což umožnil již zmíněný pakt Ribbentrop-Molotov. Putin však správně připomíná, že tuto odpovědnost mají především západní demokracie – Velká Británie a Francie – které svou politikou appeasementu ve třicátých letech umožnily fašistickým mocnostem Německu, Itálii a Japonsku územní expanzi, tolerovaly jejich agresivní zahraniční politiku a ignorovaly soustavné porušování Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Právě pasivita a neakceschopnost Společnosti národů v čele s Británií a Francií povzbuzovala agresory k dalším územním požadavkům.

Druhé světové válce tak předcházela mj. japonská agrese vůči Číně, italský útok na Habeš, remilitarizace Porýní, obětování Španělské republiky, anšlus Rakouska a likvidace Československa. Hitler později prohlásil, že nikdy neměl větší strach, než při remilitarizaci Porýní v roce 1936. Kdyby Britové a Francouzi už tehdy rázně zasáhli, mohly se dějiny ubírat jiným směrem. Stalinovi nezbylo nic jiného, než uzavřít pakt o neútočení se svým úhlavním nepřítelem, aby získal čas připravit se na válku. Na spolupráci se západními demokraciemi proti fašismu se v důsledku výše zmíněných událostí přirozeně nemohl spoléhat. Nelze opomenout ani fakt, že ve vysokých kruzích britské politiky působili politici a aristokraté neskrývající své sympatie k nacismu a považující komunismus za mnohem větší nebezpečí.

Samotné Polsko, vykreslované jako oběť dvou agresorů, bylo polofašistickou diktaturou, která uzavřela v roce 1934 pakt o neútočení s Hitlerem a v roce 1938 se podílela na agresi vůči demokratickému Československu. Německo zaútočilo na Polsko 1. září 1939 a cílem nacistů bylo získání životního prostoru pro árijskou rasu a likvidace polského národa jako podřadných slovanských podlidí. Rudá armáda se k útoku připojila až 17. září ze zcela jiných důvodů – Stalin anektoval pouze území s většinovou běloruskou a ukrajinskou populací, které bylo Poláky zabráno po polsko-sovětské válce v roce 1921. Tehdy Polsko okupovalo i Vilnius a okolí, čímž připravilo Litvu o její hlavní město. Zatímco Berlín vedl totální rasovou válku s cílem vyhubení celého etnika, Moskva sledovala čistě imperiální zájmy v podobě získání území ztraceného po první světové válce.

Pokud hovoříme o začátku druhé světové války a jejích příčinách, nestačí brát v úvahu jen události z léta 1939, ale je třeba vnímat kontext celé druhé poloviny třicátých let. Likvidace Polska a jeho čtvrté dělení mezi Německo a SSSR mělo u obou velmocenských aktérů jiné motivy. Stavět tak na stejnou úroveň Sovětský svaz a Německo jako rovnocenné agresory, kteří útokem na „nevinné“ Polsko rozpoutali světovou válku, je zcela ahistorické a poplatné pouze současné protiruské hysterii v kontextu probíhající nové studené války. 

Foto: V. Putin a B. Netanjahu mezi účastníky pochodu Nesmrtelný pluk, kterým lidé připomínají fotografiemi oběti a hrdiny boje proti  německé mu nacismu a jeho přisluhovačům.