Sudetoněmecká lež, ...

Od velmi hloupé a naprosto nepochopitelné omluvy Václava Havla na adresu údajně násilně vyhnaných kolaborantů a zrádců českého národa až po letošní sjezd Sudeťáků v Brně uplynulo mnoho let. Je proto nezbytné si připomenout některá fakta a události, které proběhly v tomto dlouhém mezidobí. A nejen v něm. Vlastně je povinností ve světle masivního přepisování dějin v období po roce 1989 mnohé znovu připomenout a připomínat. Pokud to neuděláme, druhá strana této pasivity náležitě využije a dějiny si úplně upraví dle vlastních představ a vnutí je zejména mladým lidem. Rozhodně nestačí se utěšovat tím, že každá lež má přeci jen nakonec krátké nohy a před pravdou neuteče a každá propaganda má v posledku přeci jen svůj omezený dosah.

Ve světle nedávného sjezdu Sudeťáků v Brně a jejich drzých provokací zde chci,  mimo jiné, především připomenout jeden sborník s mimořádně zajímavým obsahem, doslova nabitým množstvím faktů. Ono se to totiž v nepravidelných cyklech stále opakuje, dnešek není výjimkou. Jde v podstatě o nenápadnou publikaci vydanou v roce 2002. Myslím, že právě nyní je velice užitečné a žádoucí tento materiál opět zmínit. Na jaře roku 2002 probíhala na stránkách našeho tisku, ale i v televizi a rozhlase velmi nechutná kampaň proti prezidentu Benešovi, a v této souvislosti vlastně i proti výsledkům druhé světové války a důsledkům, které přinesla porážka Německa a jeho spojenců v tomto strašlivém konfliktu.   

„Benešovy dekrety“ – záměrně živený spor

Zejména z tohoto důvodu vyšlo ve stejné době (jaro 2002) speciální vydání magazínu Přísně tajné! s příznačným názvem „Benešovy dekrety“ – záměrně živený spor. Hned v úvodní stati tohoto sborníku vysvětlil spisovatel Karel Richter důvod jeho vzniku velmi výstižnými slovy, které nám jistě i nyní zní velmi aktuálně: „Mediální útoky proti českému státu iniciované představiteli Sudetoněmců v Rakousku a Německu a podporované nyní už i určitými politickými kruhy v Maďarsku, nabývají intenzity nápadně připomínající henleinovské štvavé kampaně z období před Mnichovem. Snaživě jim přitom pomáhají jejich čeští sympatizanti z řad intelektuálů, kteří flagelantsky ostouzejí český národ i jeho odbojové a jiné velké dějinné tradice a vůdčí osobnosti v čele s Masarykem a Benešem.   

Jakožto Češi, kteří nemají v úmyslu při veškerém respektu k myšlence sjednocené Evropy zříci se svého češství a českých národních zájmů, chceme se připojit k hlasům, které na vzniklou situaci reagují. Zdá se nám, že požadavky na zrušení takzvaných Benešových dekretů, předkládané v zcela mylném domnění, že on byl jejich jediným tvůrcem, a doprovázené jeho nehorázným hanobením a zařazováním mezi válečné zločince, přesáhly už snesitelnou míru.

Naštěstí se České republiky v rozhodující chvíli zastal britský premiér Tony Blair, ruský prezident Putin, představitelé Slovenska, Polska i sám evropský komisař Verheugen, který se přiznal, že ač sám Němec, nemůže pochopit, proč sudetští Němci, na rozdíl od Němců odsunutých z Polska, stále v sobě živí zavilou nenávist k Čechům.“ 

Své příspěvky do zmiňovaného sborníku sepsali spisovatelé, publicisté i historici. Jmenovitě Stanislav Biman, Roman Cílek, Václav Kural, Robert Kvaček, Zdeněk Mahler, Jindřich Marek, Jaroslav Opat, Karel Richter, Dušan Tomášek a Jaroslav Valenta. Ti všichni považovali za nezbytné pozvednout svůj hlas k mimořádně falešné a jednostranné kampani hanobící prezidenta Beneše a vykreslující český národ jako hnízdo násilníků vraždících a vyhánějících pokojné německé spoluobčany ze společného státu. Na jaře roku 2002 bylo skutečně nanejvýše potřebné nemlčet, nenechat přepisovat dějiny, odmítnout dělat z agresora oběť a z oběti agresora, z vítězů strašlivé války jejich původce, různě zaměňovat příčiny a důsledky 2. světové války, a především jednoznačně vyvrátit lži o tzv. Benešových dekretech a násilném odsunu vrahů a tyranů českého národa.

Sudetoněmecká lež a český pud sebezáchovy

            Karel Richter ve své úvodní stati dále připomíná a cituje z textu zveřejněného v deníku Právo 27. března 2002, který napsal spisovatel a publicista Benjamin Kuras. Nazval jej velmi trefně – Sudetoněmecká lež a český pud sebezáchovy.

            Kuras zde odmítá přepisování dějin a vyslovuje se naprosto jednoznačně vůči drzostem a lžím Sudetoněmeckého Landsmannschaftu – „Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň, než zopakování pokusu o likvidaci českého státu. Její dodatečnou perverzitou je to, že na český národ svaluje vinu za činy malého procenta Čechů, zatímco sama odmítá vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa.“

            Autor pak upozorňuje, že systematické a dobře promyšlené i dostatečně mediálně pokryté útoky na tzv. Benešovy dekrety rozhodně nejsou dílem náhody a jejich nedotknutelnost pro náš stát  zůstává trvale zcela zásadní: „Jejich zrušení by totiž mělo jediný možný státoprávní výsledek: český stát jako nástupník Československa by přestal právně existovat. Protože Německo nikdy nezrušilo platnost Mnichovské dohody a přestalo uznávat dohodu Postupimskou, jediným přežívajícím právním kodexem pro vztahy s Německem a Rakouskem by byly zákony Protektorátu Böhmen a Mähren.“ 

            Kuras dále připomněl nejrozšířenější výmysly sudetoněmeckých předáků: „Československo byl totalitní stát, kde Němci byli diskriminováni jako Židé v Hitlerově Německu. Mnichov zavinila arogantní česká domácí a zahraniční politika. Češi se aktivně podíleli na holocaustu. Lidice vyvraždili čeští četníci. S Hitlerem kolaborovala jen nepatrná menšina sudetských Němců, a dokonce i ta jen ze strachu a z donucení, odsun byl tedy pomstou na nevinných. České satanské vražedné orgie a sadistický tanec smrti po skončení války povraždily 240 tisíc, či 340 tisíc Němců. Beneš byl géniem zla a spáchal genocidu.“

Není co dodat, lež na lži, a tak to pokračuje až do doby současné. Obzvláště alarmující však zůstává ta skutečnost, že i u nás jsou lidé, co na podobné nehoráznosti nejen slyší, ale neváhají je v různých variacích dokonce opakovat a obhajovat.  

Dekrety prezidenta republiky

            Exilová vláda v Londýně začala vydávat dekrety, nahrazující zákony již od roku 1940. Po uznání čs. vlády Velkou Británií, jako vlády provizorní, a to dne 15. října 1940, započala dekretální normotvorba. Tvorby dekretů se účastnil širší kolektiv osob, mezi nimi i demokraticky smýšlející Němci. Jedním ze smyslů tohoto procesu bylo zneplatnění Mnichovské dohody, a to od samotného začátku, kdy byl také zástupci dvou západních velmocí podepsán tento hanebný dokument.

            Dekrety navrhované emigrační vládou ve spolupráci se Státní radou musela dle ústavy podepisovat hlava státu. Státní rada byla zřízena ústavním dekretem prezidenta republiky z 21.července 1940 (původně jako 40-členný poradní orgán prezidenta). V tehdejší výjimečné situaci nahrazovala parlament. Šlo o stav zaviněný okupací a válkou vyvolanou hitlerovským Německem a jeho agresivní militaristickou a rasistickou politikou.

            Velmi důležitou normou byl ústavní dekret ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu zákonodárné moci. Následně byla podepsána dohoda o vzájemném vztahu čs. pozemních jednotek a letectva vůči britské armádě a úmluva o financování čs. vojenských jednotek. Bez tohoto dekretu nebylo možné tuto zásadní dohodu řádně uzavřít.

            Dekrety prezidenta republiky tedy vznikaly v průběhu okupace a v období těsně po skončení války. Ústavním zákonem č. 57 ze dne 28. března 1946 byly schváleny a prohlášeny za zákon. Sudetským Němcům a jejich potomkům nejvíce vadily a stále vadí zejména retribuční dekret a dekret o Národním soudu. Konkrétně šlo o dekret prezidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinů, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Tento dekret upravoval tresty týkající se zločinů proti státu, zločiny proti osobám, zločiny proti majetku i udavačství. Upravoval rovněž zřízení a pravomoci mimořádných lidových soudů.  

            Pro poválečné vypořádání se s nacistickými zločiny byl dále klíčový dekret prezidenta republiky č. 17 ze dne 19. června 1945 o Národních soudech a rovněž dekret prezidenta republiky č.12 ze dne 21. června 1945 O konfiskaci o urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, jakož i dekret prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. října 1945 O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

            Obsah dekretů je jednoznačným důkazem o tom, že v případě Sudetských Němců i slovenských Maďarů nebyl uplatňován princip kolektivní viny, ale že šlo o důsledné potrestání těch, kteří se aktivně postavili na stranu okupantů a podíleli se na rozbití Československa a perzekuci českých lidí. Mířil na kolaboranty, udavače a všechny, kdo podporovali svým jednáním protičeské akce a aktivity.

            Po okupaci a všemu co přinesla českému národu – likvidace českého školství, germanizace veřejného života, odvlečení vysokoškolských studentů do koncentráků, zločiny proti české inteligenci, oběti stanného práva, perzekuce českých vlastenců, vypálené obce a osady, odvlečení statisíců občanů na nucené práce do Německa i jiných zemí, ničení a krádeže významných kulturních hodnot a uměleckých předmětů, podřízení českého hospodářství a zemědělství válečným potřebám Německa, popravy nevinných lidí, včetně dětí, vyvraždění celých rodin, to vše a další zločiny a nepřátelská činnost proti českým zemím jednoznačně nemohlo zůstat bez patřičného potrestání. Šlo tedy o nastolení spravedlnosti za vše, co se v letech 1939 – 1945 na území násilně zřízeného Protektorátu Čechy a Morava dělo.

            Spisovatel a publicista Dušan Tomášek ve sborníku „Benešovy dekrety“ – záměrně živený spor vše okolo dekretů prezidenta republiky výstižně shrnul do těchto vět:  „Instituce dekretů, dodatečně stvrzených a plnoprávně zastupujících zákony, byla pro válečnou a těsně poválečnou existenci Československa životně nutná. Dekrety pomáhaly republice přežít mimořádné období a stmelit hitlerovskou okupací zřízený takzvaný protektorát Čechy a Morava, odtržené české a moravské pohraničí označené nacisty jako Sudetengau, údajně samostatnou tisovskou Slovenskou republiku a jižní i východní kraje Slovenska zabrané horthyovským Maďarskem opět v jeden státní útvar. Snad žádná evropská země nebyla Německem tak „rozčtvrcena“.

            Zásluhu na jejím znovuzrození, přes všechna nedopatření, rozpory, nedostatky i poslušnost Sovětskému svazu, měla první poválečná vláda, působící na území osvobozované a osvobozené republiky od dubna do listopadu 1945. Jejím nejúčinnějším prostředkem k přetvoření chaosu ve fungující společenství byly právě dekrety z let 1940-1945.“

            Profesor ústavního práva a státovědy, u nás zřejmě největší znalec dekretů Václav Pavlíček, popsal existenci a význam dekretů v kontextu doby a historických souvislostí ve svém textu publikovaném v tisku již v říjnu 1998 takto:

            „Dekrety prezidenta republiky jsou základem čs. a českého právního řádu. Vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazovaným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.

            Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního právního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný, a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. To se vztahuje i k platnosti a legitimitě zákona č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků.“

Poválečné přesídlení příslušníků páté kolony Hitlera

            Po Mnichovském diktátu a zejména během okupace byla ze strany odbojových skupin i obyvatelstva obecně na území protektorátu čím dál silněji požadován odchod Němců z naší země. Také exilová vláda v Londýně tento problém brala velmi vážně na vědomí. Za účasti představitelů všech politických stran bylo vše intenzivně konzultováno. I představitelé hlavních zemí antifašistické koalice se k odsunu Němců, a to nejen z ČSR, stavěly kladně.

            Po skončení války se vítězné velmoci shodly na základních zásadách jednání s poraženým Německem. Toto bylo charakterizováno jako politika čtyř D. Zásady politiky čtyř D měly zahrnovat demilitarizaci, dekartelizaci, denacifikaci a demokratizaci. Praktická realizace těchto základních zásad měla napříště zajistit, že Německo již nikdy v budoucnu neohrozí světový mír.

            Otázku transferu sudetských Němců z Československa rozhodla konference čelných představitelů antihitlerovské koalice konaná v Postupimi u Berlína. Transfer německých menšin z Československa, Polska i Maďarska se na této konferenci řešil několikrát. Poprvé na pátém plenárním zasedání ve středu 21. července 1945, následně na šestém plenárním zasedání hned o den později a také na desátém plenárním zasedání 25. července. Právě na něm bylo dosaženo zásadní shody a záležitost byla postoupena ministrům zahraničních věcí. Plenární zasedání 31. července schválilo text závěrečné části o odsunu do komuniké, které státníci schválili 1. srpna.

            Konečně 2. srpna 1945 vlády SSSR, USA, Velké Británie s prozatímní vládou Francie zveřejnily výsledky jednání konference v Postupimi. Součástí těchto dohod byl plán na „spořádaný odsun německého obyvatelstva“. V dokumentu vypracovaném na konferenci představiteli vítězných mocností stálo následující vyjádření společné vůle spojenců: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku bude třeba odsunout do Německa … o tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku.“ Organizací odsunu byla pověřena Kontrolní rada v Berlíně.

            Průběh odsunu byl kontrolován spojeneckými důstojníky v Československu a tito nezjistili podstatné nedostatky během něj. Ruský generál Lukjačenko a americký generál Clay vyjádřili v září 1946 (v době, kdy již došlo k přesídlení většiny Němců z naší vlasti) československé vládě velké uznání za spořádaný průběh celého transferu. Přesídlení německého obyvatelstva bylo z podstatné části ukončeno na podzim 1946. Dodatečný dílčí odsun byl ještě proveden i v letech 1947-1948. A následně dobrovolné vysídlení bývalých čs. občanů pak proběhlo i v letech 1949-1951. Důvodem zde bylo zejména slučování rodin.

            K 31. říjnu 1946 se odsunulo (počítaje od doby zahájení organizovaného transferu dle pokynů Kontrolní rady z listopadu 1945) do sovětského i amerického pásma celkem 1 904 207 osob. K 1. říjnu 1947, kdy se ukončilo pravidelné hlášení ministerstvu národní obrany o počtech odsunutých Němců, předávané i Kontrolní radě do Berlína. Celková čísla k uvedenému datu vypadala takto – celkem bylo odsunuto 1 935 344 osob, z nich do americké zóny přešlo 1 223 562 osob a do sovětského pásma v Německu potom 711 782 osob. Nebyla to však čísla definitivní, jelikož v dalších měsících, ale i letech ještě přesídlily menší skupiny i jednotlivci, převážně z důvodu slučování rodin.

            Stanislav Biman a Roman Cílek k problematice přesídlení Němců po válce z Československa napsali do sborníku „Benešovy dekrety“ – záměrně živený spor, následující shrnutí: „Gigantický a svým způsobem dějinně ojedinělý záměr, z lidského hlediska jistě v mnoha případech nelehký, bolestný, někdy ve své všeobecnosti i jednotlivě ubližující a zraňující, leč historickým právem z dnešního nazírání plně opodstatněný, se završil. Československo jím muselo řešit, řešilo, a také vyřešilo jeden z klíčových úkolů své současné i příští existence. Úkol před který ho se vší tvrdostí postavil řetěz událostí od sudetoněmeckého rozbíječského nátlaku v druhé polovině třicátých let přes Mnichov až po šestiletou okupaci a válku.“   

            Historik Václav Kural pak tamtéž ve svém textu nazvaném Cesta k česko – sudetoněmeckému rozchodu po 2. světové válce napsal: „Ustanovení vítězů války vytvořilo tedy právní základ pro provedení transferu, který se takto stal nikoli aktem bezpráví, ale součástí práva nastoleného Spojenci po vítězné válce, kterou hitlerovské Německo vyvolalo, známým, úděsným způsobem vedlo a posléze prohrálo. Český odboj stál a působil v řadách Spojenců, kteří přijali jako koncepci řešení sudetoněmecké otázky, a to ani ne tak v rámci odvety za kolektivní vinu jako v rámci uplatnění odpovědnosti Německa za válku a okupaci a hlavně v zájmu zabezpečení budoucího míru a odstranění jedné z příčin, jež vedly k nejděsivější kapitole v dějinách lidstva. V historickém smyslu je tento výsledek dán, má platnost a nemůže být odestán, nemají – li být zpochybněny jak příčiny, tak charakter a výsledky této války.“

Prezident Beneš o odsunu

            Prezident Edvard Beneš, státník a diplomat minimálně evropského formátu, byl vždy politickým realistou a velkým praktikem. Mnohé budoucí události dokázal předvídat a čelit jim. Samozřejmě ani on nevlastnil křišťálovou kouli věštící budoucnost. Nemohl tak třeba úplně přesně odhadnout, že nám v roce 1938 spojenci vrazí tak podlým způsobem nůž do zad a předhodí jako bezbrannou oběť Hitlerovi a jeho rozpínavosti a válečným choutkám.  Správně ale předpokládal, že sami aktéři Mnichovské zrady, na svá rozhodnutí již v blízké budoucnosti tvrdě doplatí. Přesně také předvídal, že Hitler se rozhodně nespokojí jen s Československem, ale půjde ve svých agresivních expanzivních choutkách mnohem a mnohem dál.

            Beneš dokázal i ve značně nepříznivých podmínkách velmi produktivně politicky pracovat a již od svého odchodu z vlasti v říjnu 1938 konal kroky ve prospěch obnovy svobodného, demokratického Československa v jeho předválečných hranicích.

            Edvard Beneš ve svých pamětech podrobně vylíčil svoji činnost v exilu. Popsal zde i svůj pohled na poválečný odsun Němců z našeho území. Není jistě od věci si jeho slova oživit právě dnes v době, kdy jsou proti němu stále vedeny z různých stran nejen povrchní odsudky, ale i přímo nenávistné kampaně plné nejhrubší demagogie a mnoha polopravd či přímo výslovných lží.

            „Vycházel jsem tu také ze zásady, jež byla během války všeobecně všemi velmocemi přijímána, že totiž pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po první světové válce, opakovány už nebudou, protože se neosvědčily a přímo zklamaly. Nás přivedly roku 1938 – jaká to byla nesmyslná absurdnost! – až do Mnichova! Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným postupem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít. Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžké krize, nějakou dobu trvající, bude to však pořád lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staletí národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva. Ostatně i tento přesun se dá dobře řídit a usměrňovat a lze jej provádět za podmínek slušných a lidských. Tak byl také později roku 1946 odsun našich Němců skutečně celkem proveden, jak o tom svědčí doklady úřadů amerických.

            Nepopírám, že i u nás došlo k nějakým početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů, nehodným země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy velmi rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval. Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických doby všecky tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly.

            Celá otázka našich Němců byla prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie v Postupimi v červenci roku 1945, kdy byl odsun našich Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických proveden. Veliká a osudová kapitola našich národních dějin, která tolikrát v nich rozhodovala o celém našem osudu – a byla by v našich dějinách aspoň dvakrát zavinila naši národní smrt! – byla tím uzavřena. Také jeden z nečekaných důsledků politiky Mnichova!“

Hrdý Čech a vlastenec Zdeněk Mahler

            Jednou z nejvýraznější osobností, které do speciálního vydání magazínu Přísně tajné! v roce 2002 přispěly byl Zdeněk Mahler. Velký znalec české historie a kultury, muž nesmírně vzdělaný a moudrý, hrdý Čech a vlastenec nazval svůj text výstižně Ne čecháčkové, ne slouhové. Některé jeho podstatné myšlenky rozhodně stojí za připomínku. Dnes ještě mnohem více, než kdy dříve.

            „ … údobím německého romantismu počínaje, existuje geopolitická koncepce vyjádřená sloganem „Drang nach Osten“ – tažení na Východ. K nám byli kdysi za Přemyslovců zváni, aby našli obživu při kultivaci pohraničních oblastí. Věděli, že vstupují do zemí Koruny české, byli poté poddanými českých panovníků. Vzrůstem německého nacionalismu však došlo k tomu, že zdejší Němci začali zpochybňovat český stát a jeho celistvost. Již v roce 1948 se objevila tendence rozlomit zdejší území. Zvláště vyhrocenou podobu dostala tato snaha v 90. letech 19. století, kdy propracovaný pangermanismus vznesl požadavek, aby zdejší čtyři nesouvislé oblasti s většinou německého osídlení byly připojeny k Říši. Vášnivé dohady se tehdy dokonce vystupňovaly v první plán na vysídlení Čechů, konkrétně na jihovýchod Evropy, do Bosny a Hercegoviny. Třetí pokus štěpení se projevil po roce 1918, po ustavení Československa. Ačkoli německým občanům byla ústavou republiky zaručena všestranná rovnoprávnost, zneužili někteří sudetští předáci heslo o sebeurčení národa….

            Zdar švýcarského řešení byl však zvrácen nástupem hitlerismu – tehdy se v čs. parlamentu nevybíravě prosadili poslanci jako Henlein či K.H. Frank a podobní hrobaři demokracie. Hakenkreuzleři ovládli Sudety, Hitler si zde zjednal pátou kolonu. Mnichovským diktátem za asistence západních mocností konečně uspěli – Československo bylo rozsápáno. V roce 1945 došlo k trestu za vlastizradu a válečné provinění. Krutá nezbytnost odsunu, nejen z Československa, měla napříště zajistit klid a mír v Evropě. Konec dějin se ovšem nikdy nekoná. Existují nenapravitelné spolky, které dychtí expanzi obnovit. Měl-li Hitler pátou kolonu v Sudeťácích, vytvořili si teď Sudeťáci pátou kolonu z některých našich publicistů a politiků. Polínka v této hře s ohněm přikládají zdejší monarchističtí a ultramontánní pohrobkové i prosudetská lobby. Pohlaváři Sudetenlandsmanschaftu si od nich slibují, že po volbách dojde ke generačnímu střídání a že zde nastoupí garnitura ochotná k couvání. Máme se zřejmě na co těšit!

            Aby mi bylo dobře rozuměno: jsem samozřejmě všemi deseti pro harmonické sousedství s Německem, pro všestrannou kooperaci. Ovšem podle masarykovské zásady „já pán, ty pán“! Tím jsem se ovšem dotkl ohrožení vnitřního, které se mi zdá naprosto unikátní. Jsme totiž svědky něčeho, s čím se jinde na světě jen tak nesetkáte. V posledních desetiletích se u nás zformovala docela početná skupina, která vyrukovala s masivní revizí v hodnocení našeho národního usilování a vůbec českých dějin a jejich smyslu. Hlásají například, že jsme v historických zkouškách nikdy neobstáli, že se vyznačujeme průkaznou druhořadostí a nekvalitností, že naše kultura byla zpravidla jen odvozená, že nejsme schopni sami hospodařit ve vlastní domácnosti … . Jestliže se těmto tvrzením postavíte na odpor, obviní vás okamžitě z předpotopního nacionalismu, přiřadí vás málem k dinosaurům. Považuji hlasy národní nihilismu za projev čecháčkovství a slouhovství, za programové podtínání elementárního, oprávněného sebevědomí. Naše národní existence nikdy nebyla samozřejmá, její ohrožení je více než čitelné. Opustit humanistický odkaz předků může leda sketa.“  

Od významného sídla celé Moravy až k hnědému městu

            Metropole Moravy má pozoruhodnou historii a zajímavý vývoj. Předchůdcem Brna bylo od 7. století hradisko Staré zámky u Líšně. Slovanské osídlení oblasti pokračovalo i v dalším období, kdy se jeho těžiště přenáší do blízkosti brodu přes Svratku na Starém Brně. Město v minulosti úspěšně čelilo pokusům o dobytí. Za třicetileté války se ubránilo švédskému obležení. Odolalo obléhání husitskými vojsky. Rovněž pruský král Bedřich II. Roku 1742 musel od města ustoupit, aniž by vstoupil do jeho bran.

            Město je spojeno spolu s rozmachem průmyslu i s rostoucím vlivem proletariátu, především patrno v průběhu 19. století. Vznikají dělnické spolky a roste akceschopnost dělnictva při prosazování jeho přirozených zájmů a sociálních požadavků. Roku 1882 se zde konal sjezd moravsko – slezského dělnictva i všeobecný dělnický rakouský sjezd. V roce 1885 zde jsou založeny dělnické noviny Rovnost. A roku 1887 se v Lužánkách pod taktovkou Josefa Hybeše koná slučovací sjezd českoslovanské sociální demokracie. V jeho osobě mělo brněnské socialistické dělnictvo již od roku 1897 svého prvního zástupce v poslanecké sněmovně říšské rady.

            Brněnsko bylo i místem aktivního mírového hnutí se svým centrem přímo v Brně již v dobách Rakouska – Uherska i v dalším údobí.

            Až do vzniku Československa ovládali brněnskou radnici Němci. Teprve po roce 1918 se prosadili zástupci českého obyvatelstva do jejího čela a mohli tak ovlivňovat a řídit další rozvoj rychle rostoucího města. 

            Město se stalo důležitým centrem moderní české kultury i architektury. Po roce 1918 se stává nejen kulturním a hospodářským, ale i vědeckým střediskem Moravy. K tomu významně přispěla roku 1919 nově zřízená česká Masarykova univerzita a její čtyři fakulty. V té době pak vzniká i Vysoká škola zemědělská a Vysoká škola veterinární.

            Brno a jeho okolí se ve 30. letech stalo místem velkých akcí proti nebezpečí fašismu a války. Hitlerovský režim v sousedním Německu spolu se svou pátou kolonou tvořenou podstatnou částí německého obyvatelstva v pohraničí, se vůbec netajil svou snahou o rozbití Československa a vražením klínu mezi něj a jeho spojence. Konaly se akce na obranu republiky a proti Hitlerovi. Mnichovským diktátem a odstoupením pohraničí se státní hranice velmi přiblížila jeho předměstím. Nacházela se pak jen nedaleko od jižní části města.

            Ihned po začátku okupace německými vojsky v březnu 1939 začal systematický odboj a odpor proti okupantům. Vytvářely se odbojové organizace jako Obrana národa, organizoval se i sokolský a komunistický odboj, proti okupantům se postavili i vlastenecky smýšlející duchovní. Do odboje se zapojilo i mnoho mladých lidí riskující nejen vlastní existenci, ale i ohrožení svých blízkých.

            Zejména dvě místa neblaze proslula během 2. sv. války přímo v Brně. Špilberk, který se hned od roku 1939 stal obávaným vězením odpůrců fašismu. Skončili zde například i někteří studenti po jejich perzekuci v souvislosti s událostmi 17. listopadu 1939 a uzavřením vysokých škol. Celkem na 300 vysokoškoláků z Brna bylo uvězněno, velká část z nich skončila v koncentračním táboře. Druhým velmi pohnutým místem se staly nechvalně, v době války, známé Kounicovy koleje. Kounicovy koleje, areál vysokoškolských kolejí VUT, postavený v letech 1922-1923 podle projektu K.H. Kepky se za války proměnily ve věznici a popraviště gestapa. Ano, právě do těchto míst, podobně jako do divadla směřovaly kroky fanatických brněnských Němců a Němek, aby sledovaly osobně přímo zde prováděné popravy hrdých českých vlastenců.

            Po tvrdých bojích bylo Brno osvobozeno v rámci bratislavsko – brněnské operace Rudou armádou 26. dubna 1945. Tyto boje si vyžádaly tisíce padlých a raněných sovětských a rumunských vojáků. Na Moravském náměstí byl roku 1955 odhalen Památník vítězství Rudé armády nad fašismem. Sochu rudoarmejce vytvořil V. Makovský.

            Po válce nastal velký všestranný rozvoj města, které se rychle rozrůstalo, k čemuž přispělo i připojení okolních obcí. V roce 1955 byla založena tradice veletrhů a Brno se tak stává i mezinárodně významným veletržním sídlem. V poválečných desetiletích je postupně vybudováno na patnáct nových moderních sídlišť.  Město je důležitou dopravní křižovatkou nejen Moravy, ale celé země. Tehdejšího socialistického Československa. Modernizují se také vysoké školy a další školská zařízení na všech úrovních. Vzniká celá řada nových školských budov, stejně jako zařízení občanské vybavenosti. 

            Poválečné Brno se stalo sídlem významných podniků a závodů. Podstatný podíl tvořil zejména strojírenský, textilní a potravinářský průmysl. Ze známých podniků možno připomenout alespoň následující: Zetor, Zbrojovka, Královopolská strojírna, První brněnská strojírna, Tesla, Sigma, Šmeralovy závody, MEZ, Jihomoravské elektrárny, Vlněna, Mosilana, Bytex, Kras, Brněnské papírny, Energetické strojírny, Lachema, Chirana.

Zásadní obrat po roce 1989

            Po roce 1989 se tvář města proměnila. Byla zásadně utlumena bytová výstavba, úpadek potkal i většinu podniků. Některé z nich postupem času úplně zanikly. Nastal naopak rozvoj služeb a obchodu, radikální privatizace a deregulace. Kolem města vyrostla velká nákupní centra s obrovskými parkovišti a množství obřích skladů. Často kvůli tomu padla za oběť i kvalitní zemědělská půda. Málokoho to tehdy zajímalo, důsledky nikdo nedomýšlel. Šlo o jasné zadání zvenčí - i z Brna učinit překladiště, montovnu a místo velkých obchodů západních firem a sídlo jejich poboček. Včetně bank a pojišťoven.  

Jako mnohde jinde tak i v Brně krátce po převratu proběhla doslova mánie v přejmenování ulic a náměstí, odstraňování soch, pomníků a památníků připomínající dělnické hnutí a významné levicové osobnosti.

Město začala trápit nezaměstnanost a špatná dostupnost bydlení, stejně jako dopravní problémy, ale i korupce a nekompetence řady místních politiků, kteří více než na rozvoj města mysleli a stále myslí na vlastní kapsu a kariéru.

            Nastalo rovněž přepisování historie. Začalo se hovořit o údajném nespravedlivém poválečném vyhnání německých obyvatel z města. O divokém odsunu, při kterém zahynuly tisíce lidí, včetně žen, dětí a starých lidí. Nic z těchto tvrzení samozřejmě nemělo oporu v historických faktech, v archivech, či ve vzpomínkách pamětníků. Tento názor si ale osvojili někteří čelní představitelé samosprávy, část kulturních osobností a umělců i mladších historiků a novinářů. Systematicky se pracovalo na úpravě historie dle nového zadání. Podle něj se měly napříště z viníků stát oběti, z obětí války naopak viníci. Z vítězů války poražení a z poražených nevinné oběti poválečné české zvůle.

            Začaly se organizovat pochody z Brna do Pohořelic prý jako nezbytný akt smíření nad nespravedlivým, ba přímo zločinným vyhnáním brněnských Němců po válce. V té době, zhruba před deseti lety, si však ještě téměř nikdo neuměl představit, že by snad metropole Moravy někdy mohla hostit sjezd Sudeťáků, kteří stále i osm desetiletí po válce pokračují v protičeské politice a zásadním přepisování dějin, nestydí se ani popírat prokazatelná fakta a stéle omílají své nestydaté a prolhané výroky o nevinných německých obětech po válce a zločinných českých lidech, kteří na nich páchali genocidu. Volají po zrušení tzv. Benešových dekretů a každého kdo s nimi nesouhlasí a svůj postoj veřejně prezentuje, neváhají velmi nevybíravě urážet. To vše za němého přihlížení většiny českých médií, veřejných činitelů a politiků. Bohužel však i tyto obří sudeťácké lži nacházejí živnou půdu a podporu v brněnské samosprávě i na krajském úřadě, ale i v médiích, ve školách a jiných veřejných institucích.

Hnědé Brno 2026

            Město, které bylo možno v různých fázích vývoje nazvat městem proletářským, dělnickým, průmyslovým, veletržním, vysokoškolským, vyspělé kultury a architektury, či také moderního bydlení a sportu začalo zejména v posledním desetiletí povážlivě hnědnout. Podobně jako ve druhé polovině třicátých let minulého století, kdy se fanatičtí místní Němci nechali zlákat velikášskými sliby a demagogickými hesly Hitlera a jeho nacistických soukmenovců.  

Ano, drtivá většina z nich, kromě německých antifašistů, kterých mohlo být maximálně deset procent, chtěla domů do Říše. Podíleli se na štvanicích proti českým vlastencům a aktivně pracovali na rozbití meziválečného Československa.   V době války pak ve velkém udávali české lidi, chodili se dívat na popravy odbojářů a hlasitě požadovali více lidí do vězení, a ještě více poprav. Na všechno toto jsou příslušné historické doklady a dokumenty toto potvrzující. O nějakém divokém odsunu a tisících mrtvých nemůže být ani řeč a žádný seriozní historik, poctivý novinář či publicista nebo badatel, ani důvěryhodný politik k tomu nesmí mlčet.

            V Brně se tedy cíleně, ale zároveň nenápadně připravovala půda k sudeťáckému sjezdu. To, čemu zpočátku skoro nikdo nevěřil, se čím dál více stávalo zcela reálnou možností. Vše uspíšil nástup protinárodní, asociální vlády pětidemoliční fialové destrukční čety v roce 2021 a zvolení protičeského prezidenta, který ze všech sil hájí všechny jiné zájmy, krom těch českých národních o dva roky později. Vše bylo připraveno, zbývalo jen provést patřičnou mediální masáž, umlčet kritiky akce a vlastence, zvolit vhodný termín a celou akci patřičně zaštítit. Není překvapením, že se našli dva vysocí ústavní činitelé, kteří neváhali svou funkcí záštitu sudeťácké sešlosti skutečně dát. Ovšem ani jeden z nich se netají tím, že není skutečným Čechem, takže žádné velké překvapení, ale jen další velká ostuda pro oba Nečechy z povolání. Ani nástup nové vlády již v realizaci této hloupé, zbytečné a především silně provokativní akce nic nezměnil.

            Ještě před hanebným nájezdem novodobých henleinovců směr Brno se ovšem zvedl pro mnohé až nečekaný odpor veřejnosti nejen v Brně samotném. Lidé v hojném počtu přišli vše z plných plic sdělit i zastupitelům města na veřejné zasedání. Akce proti drzé provokaci pokračovaly i dále až nadešel konečně čtvrtek 21. května 2026. Den, který se nepochybně do dějin Brna zapíše černým písmem, stejně jako několik dní následujících.

            Ani mohutná, vskutku masivní, prosudetská masáž, ani nemalé prostředky z veřejných zdrojů, ani mimořádně hnusný zvací list podepsaný osobami, které už v životě vykonaly s nadšením a beze studu mnoho názorových veletočů a překvapivých obratů, právě nyní hrající roli vzorných demokratů a smiřovatelů s potomky vrahů našich předků, nic z toho nemohlo zabránit velké vlně protestů. Ta nakonec vyvrcholila velkým pochodem a shromážděním v centru Brna v neděli 24. května 2026.  

Shromáždění hrdých Čechů a Češek ze všech koutů naší vlasti, všech těch kteří dosud netratili zdravý rozum a mají srdce na pravém místě, dal mnoha hesly i vztahem k národním symbolům jasně najevo, že jsme tu doma stále ještě my a že všichni považujeme tuto zemi za naši vlast. A to i přes všechny problémy co nás trápí i přes výprodej národních hodnot a bohatství vytvořené našimi předky. Nic na tom nezmění ani hajlující obtloustlý, přisprostlý a prolhaný henleinovec  Bernd a jeho klaka nacistických pohrobků a jejich věrných přisluhovatelů. Je v tom stále stejná demagogie, prolhanost, popírání faktů a překrucování historie, jak to novodobí henleinovci předvádí už od roku 1990. Žel mají na české straně nejen pozorné posluchače, ale i ochotné spolupracovníky.  

Právě čeští vlastenci odmítající se smířit s těmito praktikami a útoky na svou vlast i předky trpícími pod hitlerovským terorem však přeci jen poněkud napravili dojem Brna jako hnědého města.   Moravské metropoli toto označení žel již trvale zůstane, ač si to přes svou bohatou a úctyhodnou historii samozřejmě nezaslouží. Viníky ovšem známe a je třeba na vše co se událo nezapomenout! Známá Fučíkova výzva Lidé bděte! neztratila ani dnes nic ze své naléhavé aktuálnosti.