[1] Podrobněji viz zde http://yroslav1985.livejournal.com/151350.html

[2] 5. května 1917 - Masaryk se vydal na cestu kolem světa, když odplul z Anglie do Bergenu, dále vlakem do Stockholmu pod jménem Marsden a 16. května přes Haparassdu dorazil v doprovodu B. Pavlů do Petrohradu. K cestě se rozhodl po vítězné ruské revoluci z března 1917, kdy se někteří osobní přátelé a známí dostali i do vlády (zejména Miljukov). Před odjezdem dostal od Štefánika, který se právě vrátil z Ruska informace o stavu Ruska, československých legiích a Dúrichově neblahé politice. V Rusku existovala dobrovolnická česká družina s českým týdeníkem Čechoslovan v Kyjevě již od 20. 8. 1914 se souhlasem ruské vojenské rady. Od března 1915 pracoval Svaz československých spolků na Rusi - světová válka se jim stala okamžitým povelem k činné revoluci za dosažení samostatnosti. V kyjevské redakci již visela mapa obnoveného českého státu: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko i Podkarpatská Rus. Po třech stech letech 28. 9. 1914 na Sv. Václava byl vysvěcen prapor českých družiníků na kyjevské Sofijské ploščadi. Družina již čítala 700 Čechů a 300 Rusů. Další hnutí bylo mezi Čechy petrohradskými vedené českým historikem J. Klecandou, další v Moskvě a Varšavě. V prosinci 1914 dostali se poslové družiníků do Prahy k organizováni trpné resistence a k domluvě s hlavními vůdci národními. Na jaře 1915 po porážce Rusů u Gorlice naděje na vysvobození z rakouského područí zhasly. Masaryk od počátku války byl ve styku se Svatkovským, bývalým šéfem telegrafní agentury ve Vídni. Jeho předkové dostali se do Ruska po Bílé hoře z Čech jako rebelové. Byl ostrým politickým i vojenským kritikem Ruska. Přes něj byl Petrohrad informován o Masarykových českých plánech (Sazonov - ruský zahraniční ministr). Další zprávy získával od jím vyslaných zvláštních poslů a od ruských vyslanců v Paříži a v Londýně. Rusko s Čechy ani se Slováky a rovněž s Jihoslovany žádné plány nemělo. V roce 1916 postupně v carské politice a zejména v ruské byrokracii, zvláště vojenské nastal odklon od pročeské otázky včetně přijímání českých zajatců do armády. Došlo i k rozkolu mezi petrohradskou a kyjevskou českou družinou. V Kyjevě byl Dúrich protimasarykovsky ovládán rakousko-uherským agentem Priklonským. Narušoval tak činnost Štefánikovu, který získal podporu náčelníka politického oddělení hlavního štábu  Bazili a francouzského generála Janina. Proti Masarykovi podnikl rozsáhlou kampaň i Kyjevský továrník Dědina. Rovněž rozkladný byl v Moskvě Slovensko-ruský spolek pamjati Štura se snahou o roztržku mezi Čechy a Slováky. Záškodnické práci Dúrichově učinila konec březnová ruská revoluce, když smetla carství i s veškerým příslušenstvím. Národní rada čs. v Paříži ruskou revoluci uvítala.

6. květen 1917 - v Kyjevě se konal sjezd delegátů českého vojska, zajatců a Čechoslováků na Rusi usedlých. Sjezd uznal Masaryka za jediného representanta československého národa. Masaryk zahájil nejdříve styky s představiteli ruské vlády a s vůdci politických stran a směrů. Pohyboval se v kruzích universitních a akademických a dále s představiteli spojeneckých vlád a zemí. Snažil se vzpamatovat ruského ducha v představitelích vlády a ve veřejném mínění. Pořádal schůze v Petrohradě, Moskvě i Kyjevě, psal do novin, byly s ním uveřejněny rozhovory s výkladem o československém vojsku a o jeho osvoboditelském programu. Podal výklad o ohrožení Německem.

29. května 1917 - na koncertu - meetingu všeruského spolku vojenských aviatiků v Alexandrovském divadle v Petrohradě udělal Masaryk půlnočním projevem senzaci dne. Projev pronesl rusky, kdy vyložil válečné cíle Spojenců a Ústředních mocností a nakonec vyzýval Rusko k energické válce a zakončil slovem "Na karaul!" - (Na stráž!). Divadlo hřmělo souhlasem.

31. května 1917 - Masaryk promluvil k Čechům a Slovákům v Rusku usedlým v československém spolku v Petrohradě. Popsal historii naší zahraniční činnosti od začátku války. Nastínil podmínky získání a udržení samostatnosti. Řeč byla otištěna v Čechoslováku i v brožurce pod názvem Naše práce a úkoly.

4. června 1917 - po rozpuštění československé brigády na rozkaz ministra války socialisty Kerenského jako výsledek carských tradic v ruské armádě a pochybností politiků v ozbrojování cizích zajatců, podal Masaryk ministru války memorandum, po němž došlo ke zmírnění rozkazu. Kerenský se vydal na frontu, aby nadchl armádu k dalším bojům.

12. června 1917 - Masaryk se zúčastnil schůze Akademického svazu vysokoškolských profesorů, kde promluvil v děkovné řeči o slabých národech, které zasluhují ochrany. Pro Timesy podal Masaryk zprávu o stavu Ruska v interviewu vysílaném 5. 6. 1917. Oznámil, že spojenci s Ruskem na bojišti již počítat nemohou, obraz Ruska je nevábný, revoluce byla dílem socialistických dělníků a vojáků, kteří jsou lépe organizováni a dovedou agitovat, koaliční vláda je organizací stran, v ministerstvu vojenství převažuje pacifismus. Země je zaplavena německými zvědy a na frontě se bratříčkují Němci s Rusy. Je třeba posílit Francii s potřebou americké armády ve Francii. Energické vedení války bude působiti i na ruské vojsko a lid k následování.

2. července 1917 - bitva u Zborova a následně u Tarnopolu. Chrabrost československého vojska s dovedností a vytrvalostí kryla ústup Rusů, což vedlo ke změně názoru vojenského velení a došlo k rozšíření brigády na čtyři pluky s rozšířením záložního praporu. 3. 7. 1917 poslal Masaryk vzkaz a pozdrav našim zajatcům v Čechoslováku k trpělivosti. 7. 7. 1917 ústup ruských vojsk, kdy tři pluky čs. brigády kryly ústup s ohromnými ztrátami. Ještě v půli července získali si zásluhu o pád Kaluže a Stanislavě. Následoval již jen ruský rozvrat a ústup od 3. 8. 1917.

27. července 1917 - Masaryk navštívil vojáky na Ukrajině v Bobrujsku, dále odjel do Kyjeva včetně návštěvy lazaretu, kde byly ošetřovány stovky raněných od Zborova a Tarnopole. Navštívil místní spolky, velitele okruhu a náčelníka města.

1. srpna 1917 - v Kyjevě konán veliký tábor lidu na nádvoří university, kde Masaryk pronesl známou řeč o našem boji za samostatnost. 6. 8. 1917 zopakoval myšlenky kyjevské přednášky v Borispoli pro druhou střeleckou divizi. 14. 8. v Dardici si prohlédl zajatecký tábor, kde pronesl řeč. 17. 8. v Polonnoje byl uvítán prvním plukem Jana Husi, který byl základním kamenem celé budoucí české armády. 19. 8. v Novošelici na štábu 3. pluku byl hostem hraběte Dunina- Karwického na zámku Hamerňa, navštívil 2. pluk. 21. srpna v Podolské gubernii navštívil velitelství jihozápadní fronty v Berdičově.

28. srpna 1917 - Masaryk promluvil v Moskvě na veřejné schůzi s následným provoláním České veřejnosti, které vyšlo v Kyjevském Čechoslovanu 31. 8. 1917. V Utro Rossiji vyšel 1. 9. interview s Masarykem na téma politický stav Ruska s tím, že druhá část revoluce Rusko teprve čeká s vytvořením státní správy, kdy po carismu nezbylo zhola nic: "Největším nebezpečím pro revoluci je trpnost Ruska."

12. září 1917 - v Petrohradě na schůzi Odbočky národní rady přednesl Masaryk svá pozorování o vojsku a nezbytnosti jeho řádného vyzbrojení. 18. 9. vydal výzvu k Čechům a Slovákům: "Vyzývám Vás, bratři zajatci, abyste vstoupili do našeho československého vojska. Vstupte všichni!". Již 2. 10. mohl s radostí oznámit, že křížová cesta za budováním čs. korpusu (armádního sboru) je konečně skončena. V odůvodnění právního ospravedlnění vyzbrojení čs. vojska zajatci, Masaryk uvedl, že podle našeho státního práva, kterého jsme se nikdy nevzdali, jsme dosud naprosto nezávislým státem: roku 1526 spojily se samostatné Čechy se samostatnými Uhrami a se samostatnými Zeměmi rakouskými. De lege trvá tento právní stav posud. To je podstata našeho státoprávního boje…

V Ukrajině byla vyvěšována vyhláška - prohlášení ozbrojené revoluce a válečného stavu mezi Čechoslováky a Ústředními mocnostmi: Činíme všechny členy habsburského a hohenzollernského rodu odpovědny za osud našich zajatců a přísaháme, že pokud z nás jeden zůstane na živu, na protiprávní popravení našich zajatých bratří odpovíme stejnou odvetou.

15. října 1917 - v Petrohradě se konala schůze odbočky a z ní odjel Masaryk na pozvání rumunské vlády přes Kyjev do Jass na jednání s rumunskými ministry a se zástupci všech spojeneckých států konané ve dnech 23. A 24. 10. Posouzením na místě dospěl k názoru, že čs. armáda na rumunskou frontu jít nemůže. Jednak pro nezabezpečené zásobování 50. tisícové armády a pro pochybnosti, že se ruská demoralizovaná armáda ani Rumunsko neudrží ve svém odporu nepříteli. To se potvrdilo 9. 12. 1917 zahájeným jednáním o příměří. 27. 10. Masaryk narychlo odjel z Jass pro blížící se termín konání mezispojenecké konference v Paříži. Při překročení hranic dostaly se mu do rukou instrukce pro Skobeleva, které páchly již čirým bolševictvím, odchylovaly se od zásad zahraničního ministra Tereščenka pro jednání pařížské konference.

Protestoval proti tomu obšírným listem Výkonnému výboru sovětů, kdy instrukce mlčela o sebeurčení Čechů a Slováků. K jednání s Výkonným výborem zřejmě již nedošlo. K nápravě došlo v usnesení o řešení všech národnostně územních otázkách plebiscitem. Od 28. 10. po celý týden řešil v Kyjevě vojenské otázky naší armády, kde se již projevovaly bolševické vlivy se založením stranické organizace Svoboda podrývající vojsko i zásady Masarykovy. Promluvil ještě na všeruském sjezdu kozáků v Kyjevě a po slavnostním průvodu a odjezdu z města přijel asi 3. 11. 1917 do Petrohradu. Začal pracovat na chystané knize Nová Evropa. Po vypuknutí revoluce - vyhlášení bolševického převratu 7. 11. zaslal do Kyjeva telegram: Zachovat nestrannost, nemíchat se do ruských sporů! Jeho přátelé se dověděli, že v těchto dnech a zmatcích měl být Masaryk usmrcen na podkladě německo-rakouského komplotu. Na naléhání přátel opustil Petrohrad a odjel do Moskvy

10. 11. 1917 uprostřed boje bolševiků s vojskem Kerenského. Pěšky šel do hotelu National, kam nebyl vpuštěn. Stačil vskočit do dveří hotelu Metropol, těsně před jejich zavřením. V hotelu byli skryti vojáci důstojnické školy (junkeři) a hotel byl potom po šest dní a nocí obléhán bolševiky, střílejícími do hotelu z pušek, kulometů i děl. Historii svého obležení a nebezpečí vypsal Masaryk v Dopisu Plechanovovi, který byl otištěn v listu Jedinstvo. V hotelu byl pod jménem Marsden. Po té, co dal o sobě vědět telefonem, byl vysvobozen z hotelu a odjel do Kyjeva za naším vojskem. [Tato interpretace událostí v hotelu Metropol je zcela v rozporu se vzpomínkami Nikdo.]

22. listopadu 1917 - začal Masarykův nejnapínavější a nejdelší pobyt v Kyjevě (do 22. 2. 1918). Po příjezdu vydal rozkaz Všem plukům československého armádního sboru s nabádáním ke klidu, neutralitě a odmítnutí využívání vojska k nevojenským službám. Rozvratnou činnost dále konal Dúrich a Dědina ve snaze získat vojsko k boji proti bolševikům, čehož bylo následně zneužíváno proti čs. vojsku. Na zákrok profesora Maxy učiněno konec těmto snahám.

20. listopadu 1917 - Ukrajina byla vyhlášena republikou jako autonomní součást Ruska. Naše vojsko se ocitlo na území jiného státu. Po jednání Masaryka Ukrajina na sebe převzala smlouvu tak, jak byla sjednána s Ruskem. 25. 11. Masaryk promluvil na schůzi Ukrajinců, kteří utekli z Rakouska- Uherska, na které protestoval proti samé existenci Rakouska. Následovala poradní schůze česko-polská z podnětu prof. Grabovského, na které Masaryk potvrdil součinnost.

12. prosince 1917 - v kyjevském cirku došlo ke kongresu národů v Rakousku- Uhersku utlačovaných s prvním slovem Masarykovým. Z podnětu kongresu naši začali vydávat Československý deník - orgán čs. národní rady a svazu čs. spolků na Rusi. V něm byl otištěn po vyhlášení války Spojenými státy Rakousku- Uhersku Masarykův dopis Wilsonovi s návrhem o pásmu malých národů od Severního mysu po mys Matapan. 19. 12. na schůzce Odbočky Masaryk přečetl Benešovu depeši z Paříže o plném uznání práce Čechů americkou vládou se vznikem autonomní armády. Ve Francii utvořena komise pro front orientální a pro ruské záležitosti s pomocí Čechů.

1918 - čtvrtý rok práce Masaryka v cizině:

25. ledna 1918 - Ukrajina se odtrhla od Ruska, když v Brestu - Litevsku uzavřela mír s Rakouskem a Německem a byla Ústředními mocnostmi uznána za samostatný stát. Na Ukrajině se rozpoutala občanská válka, ve které nastala pro naše vojsko velice špatná situace. Masaryk jednal v Kyjevě s ukrajinskou vládou o vypovězení smlouvy Čechoslováků s Ukrajinou, neboť naši vedli válku proti Ústředním mocnostem. Jednání dokončeno 26. 1. 1918.

30. ledna 1918 - Členové Odbočky v Kyjevě složili slavnostní přísahu národu a Masarykovi: V boji s Rakousko-Uherskem neustaneme, dokud tento stát nebude zničen a na jeho troskách nebude dána národu československému podle jeho práv přirozených i historických úplná samostatnost a nezávislost. Ve vojsku pak přijímána přísaha profesora Masaryka: Jsem si vědom, že jsem podle mužného vzoru našich vojáků, kteří se první postavili proti Rakousku, od samého počátku postupoval podle našeho všenárodního a slovanského programu. V této službě národa chci vytrvati do konce. Slibuji to Vám, našemu vojsku, našemu národu.

8. února 1918 - bolševické ruské Muravjevovo vojsko dobylo Kyjev po desetidenním obléhání. Za účasti dohodových zástupců Masaryk uzavřel s Muravjevem 10. 2. smlouvu a 16. 2. dostal i zaručující listinu o dojednaném.

22. února 1918 - Masaryk odjel do Moskvy, kde 27. 2. v Odbočce řekl: Rozbíjet Rusko je po mém názoru přímo pracovat pro Prusko. Nerad bych něco dělal na svůj vrub. Vyptával jsem se kyjevských Čechů a oni cítili totéž a každý tvrdil, že postup Ukrajiny je nesprávný. Mojí zásadou bylo a je, že máme býti loajální k Rusku a právě tím více, že je v této situaci. Já vím, že mnozí z vás byli a jsou zklamáni Ruskem. Nedivím se tomu. My jsme byli rusofilové - ale bez kritiky, kdo znal Rusko? Zejména naše inteligence, která se měla starat o studium Ruska, toho nečinila. Tlaky na naše zástupce v Odbočce i vojsko byly jak ze strany bolševické, tak ukrajinské. Bylo nutno armádu vyvést z oboustranného ohrožení a z nebezpečí, že po separátním míru Ruska a Ukrajiny, budou vydáni jako zajatci do rukou Ústředních mocností.

6. března 1918 - Masaryk před cestou do Spojených států vydal provolání: Posílám Vám všem před svým odchodem na západ srdečný pozdrav a díky za všechno co jste učinili pro naše vojsko a zajatce. Válka sblížila a sjednotila nás všechny, naše ruská kolonie stala se nám otčinou i domovem. Vývoj Ruska překvapil také Vás, prožili jsme všichni těžké, ba smutné chvíle, ale přece doufejme, že Vaše nová vlast se sjednotí, zesílí a obrodí. Vy jistě s trpělivostí a láskou budete napomáhat zdokonalení demokratického Ruska. Část našeho vojska odchází na francouzskou frontu, aby se zúčastnila bojů proti Rakousku a Německu, tím zároveň bude bojovati v zájmu Ruska a Vás. Dosavadní organizační práce mezi zajatci se nepřeruší a také další nábor se bude provádět a opět a stále budete míti příležitost nám pomáhat. Díky Vám za to. Po vítězné válce osvobozené československé země budou samostatně upravovat i svůj poměr k Rusku a ke všem ostatním zemím, náš starý program slovanské vzájemnosti se uskuteční, třebaže v jiné formě. Vytrváme všichni a nedáme se!" Obdobně pak promluvil k vojsku provoláním ze 7. 3. 1918 a stejného dne ve svých 68 letech se slovy Skončil jsem! odjel sanitním vozem přes Sibiř do Vladivostoku. Od 1. 3. 1918 byla vojska německá a rakouská v Kyjevě. Od 3. 3. se dalo i naše vojsko na pochod z Ukrajiny. Mezi 9. a 13. březnem došlo k bojům Němců s naším vojskem u Bachmače. Dále již ke střetu nedošlo.

1. dubna 1918 - Masaryk přijel do Vladivostoku. Během denního pobytu získal informace ze světa a odeslal listy do Paříže, Londýna a Ameriky. Pro překážky nemohl cestovat lodí přímo do Ameriky, ale mandžuskou drahou musel přejet celou Koreu do Fusanu a do Tokia, kam dorazil 8. dubna 1918. V Tokiu byl požádán americkým vyslancem o memorandum pro presidenta Wilsona o stavu Ruska a bolševictví. Důvěrné memorandum podává svědectví o Masarykově "jasnovidství" - vklad do příštího rozvoje věcí ruských i světových a že se v předpokladech nemýlil: Spojenci měli by uznat bolševickou vládu (de fakto, o uznání de jure netřeba diskutovat) , ... budou-li Spojenci s bolševiky v dobrém poměru budou moci mít na ně vliv... Znám slabé stránky bolševiků, avšak znám také slabé stránky ostatních stran - nejsou lepší ani schopnější. Hnutí monarchistické je slabé. Spojenci ho nesmějí podporovat. Kadeti a sociální revolucionáři se organisují proti bolševikům, nečekám od těchto stran nějaký větší úspěch... Bolševici udrží moc déle, nežli jejich odpůrcové předpokládají, oni umřou jako všecky ostatní strany na politický diletantism - je kletbou carismu, že nenaučil lid pracovat, administrovat. Všechny malé národy na východě (Finové, Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci, Čechové se Slováky, Rumuni atd.) potřebují silného Ruska, jinak budou vydáni na milost a nemilost Němců a Rakušanů. Spojenci mají Rusko podporovat za každou cenu a všemi prostředky. Podrobí-li si Němci Východ, podrobí si potom Západ. Japonci doufám, nebudou proti Rusku, to by hovělo Němcům a Rakušanům, naopak Japonci by měli bojovat se Spojenci - trhlina mezi Japonskem a Německem by se rozšířila. Na Sibiři není větší anarchie než v Rusku. Memorandem japonské vládě se ještě staral o japonskou pomoc pro odjezd našeho vojska z Vladivostoku do Francie. 19. 4. odjel lodí do Jokohamy a 20. 4. odplul do Kanady.

29. dubna 1918 - Masaryk přistál ve Vancouveru, kam mu přišel naproti Karel Pergler, advokát vyslaný Národním sdružením v Chicagu. V Chicagu byl Masaryk triumfálně přivítán 4. 5. stotisícovým zástupem. V čele průvodu šli Sokolové, jely automobily Spojeneckých konsulů, členů chicagské university a další. Na uvítání odpověděl: Cesta ke spojeneckému vítězství vede přes zříceniny Rakouska-Uherska. Cesta pokračovala do Washingtonu, kde byl 9. 5. uvítán v sídle presidentů, setkal se se zástupci amerického tisku a tak v následujících dnech se již jeho názory o Rusku a Rakousku-Uhersku tiskly ve Washingtonských listech. Masaryk se představil Američanům vyjížďkou na bojiště gettysburské, kde 3. 7. 1863 byla svedena konečná a vítězná bitva pro osvobození černochů. Americká demokracie si této jeho návštěvy všimla. Americkému ministru zahraničních věcí Lansingovi dal dvě memoranda o věcech ruských a československých.

21. května 1918 - Masaryk byl uvítán v Bostonu čímž zahájil cestu po USA přednáškou na sjezdu Unitářů (American Unitarian Association) s odezvou v tisku. 25. 5. měl přednášku v New Yorku v Carnegie Hall s uvítáním v české čtvrti, 27. 5. v Chicagu na universitě, pro Čechy a Slováky v Harrisonově škole pronesl: Uhodila poslední hodinka všech potentátů.

29. května 1918 - v Pittsburghu, hlavním středisku Slováků byla uzavřena smlouva mezi Čechy a Slováky pod názvem Pittsburská dohoda dne 30. 5., jejíž text připravili zástupci slovenských organizací a před podpisem Masaryk učinil korektury: Predstavitelia slovenských a českých organizacií ve Spojených státoch, Slovenskej Ligy a Českého Národného Sdruženia porokovali za prítomnosti predsedu Československej národnej rady prof. Masaryka o československej otázke a o našich posavadnych programových prejavoch a usnesli sa: "Schvalujeme politický program usilující sa o spojení Čechov a Slovákov v samostatnom štáte Českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mať svoju vlastnu administrativu, svoj sněm a svoje súdy. Slovenština bude úradným jazykom v škole, úradě a verejnom životě vůbec. Československý štát bude republikou, jeho konstitúcia bude demokratická. Organizacia spolupráce Čechov a Slovákov v Spojených státoch bude podla potreby a meniacej sa situacie pri společnom dorozumení prehlbená a upravená. Podrobné ustanovenia o zarjadění československého štátu ponechávajů sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstavitelom. Souběžně s jednáním v Pittsburghu prohlásil státní sekretář USA Robert Lansing 29. 5. Sekretář státu přeje si oznámiti, že průběh kongresu utiskovaných národů Rakouska-Uherska v Římě v dubnu konaný, sledován byl vládou Spojených států s velikým zájmem a že národnostní touhy a návrhy Čechoslováků i Jihoslovanů na svobodu našly nejvroucnější sympatie této vlády.  Masaryk dále mluvil v New Yorku, Clevelandu, Filadelfii a v dalších místech kde získával přátele a pozornost žurnalistiky a veřejného mínění. Rozrůstaly se osobní styky s americkými osobnostmi.

19. června 1918 - Masaryk pozván k presidentu Wilsonovi ve věci Německa a Rakouska s přáním sdělovat presidentovi názory na věci časové.

2. července 1918 - vydal státní sekretář Lansing prohlášení: Od vydání rozhodnutí této vlády z 29. 5. 1918 týkajícího se národnostní tužby Čechoslováků a Jihoslovanů snažily se rakousko- uherské vládní kruhy a s nimi spřízněné živly znehodnotit a falešně vyložit naše slavnostní prohlášení. Aby tu tedy nebylo nijakého nedorozumění o smyslu našeho prohlášení, státní sekretář vyjadřuje další stanovisko Spojených států: všechny větve slovanského plemene budou úplně osvobozeny zpod německé a rakouské nadvlády.

22. srpna 1918 - H. Cabot Lodge z Massachusettsu, senátor - předseda výboru pro věci zahraniční, přednesl v Senátu ostrou řeč proti Rakousku- Uhersku, jejímž jádrem bylo: Chceme-li zabezpečiti mír národů, je naší svrchovanou povinností hleděti k tomu, aby si Slované, úpějící nyní pod rakouskou vládou – Jihoslované a Čechoslováci, kteří byli hrubým násilím vehnáni pod německé jho, jimi nenáviděné, mohli zbudovat samostatné státy. Na rozhodování Spojených států měly vliv informace o Sibiřské anabasi československého vojska s přislíbenou pomocí. Zprávy do Evropy přicházely s měsíčním zpožděním.

2. září 1918 - po jednání přišlo Uznání Spojených států československé myšlenky.  Uznána Národní rada za vládu de facto včetně styku za účelem vedení války proti společnému nepříteli: císařství německému a rakousko- uherskému. 13. 9. psal ministr vnitra Lane ve Wilsonově kabinetě: ... Je to veliký svět - ne? A jeho největší romantikou není ani ten fakt, že Wodrow Wilson je jeho pánem, nýbrž postup Čecho-slovanů pěti tisíci mil ruské Asie - armáda na cizím území, bez vlády, bez pídě země, jež je uznávána jako národ. To vzněcuje mou obrazivost, myslím, jak nic jiného, ve válce se neučinilo od té doby, co král belgický Albert vydržel u Liége."

6. září 1918 - demonstrační schůze v Madison Square Garden v New  Yorku na počest markýze La fayeta a čtvrtého výročí bitvy na Marně. Čs. národ byl úředně zastoupen (po prvé od svého uznání vládou USA) Masarykem a Hurbanem. Hlavním řečníkem byl bývalý president Theodor Roosevelt.

13. a 15. září 1918 Masaryk mluvil na dvou schůzích v New Yorku.

18. září 1918 - na podkladě informací Masarykových, vyžádaných Wilsonem, přijal Wilson generála Janina, který hodlal převzít velení Čs. armády na Sibiři za chorého Štefánika.

27. září 1918 - definitivně zamítnuta vojenská pomoc našim legiím na Sibiři. Rovněž hmotná pomoc Rusku byla zamítnuta přes Masarykovy ostré protesty o rozhodování bez znalosti na místě. 15. října 1918 - francouzská vláda jako první uznala pařížskou Národní radu československou za skutečnou vládu na podkladě žádosti Masaryka a dr. Beneše u dohodových vlád. Uznání ostatních dohodových vlád následovalo v několika dnech.

16. října 1918 - vydal císař Karel I manifest ve Vídni, jenž národům rakouským sliboval hory, doly a mluvil řečí svůdnou, jakou Habsburkové k národu našemu nikdy nemluvili od roku 1526. Ten kritický okamžik ! (Žádost o příměří podána 5. 10. 1918. Wilson se 8. 10. 1918 obrátil s otázkou, jaký je pravý smysl mírové nabídky do Berlína. 14. 10. definitivně Wilson odmítl nabídku příměří s odkazem, že se Německo má obrátit na Spojence. 15. 10. byl náčrt Deklarace Nezávislosti rozeslán k dobrozdání americkým přátelům, 17. 10. předáno Masarykovi konečné znění a téhož dne kabelováno do Paříže dr. Benešovi a do Vladivostoku dr. Štefánikovi. V pátek ráno 18. října 1918 byla ohlášena konstituce Prozatímní vlády a vydána Deklarace Nezávislosti a v domě, v němž Masaryk, jako předseda Prozatímní vlády bydlil, byly vyvěšeny prapory svobodného státu československého. Před polednem byla odevzdána Deklarace Wilsonovi a Lansingovi, v 16. hod. tisku, kde byla otištěna 19. 10. pod názvem Prohlášení nezávislosti československého národa ze dne 18. října 1918. Dnem 18. 10 datována odpověď Wilsona Rakousku-Uhersku ve smyslu, že se nemůže zabývati předloženým návrhem, protože od jeho poselství ze dne 8. 1. 1918 nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily koncepci a odpovědnost Spojených států.

23. října 1918 - Masaryk svolal sjezd Demokratické unie Střední Evropy do síně nezávislosti ve Filadelfii. 26. 10. sjezd vydal prohlášení o nabídce svých sil Spojencům v boji proti společnému nepříteli a požadavku umožnění svobodného a přirozeného ideového vývoje kteréhokoliv státu se svou vlastní vládou s utvořením ligy národů světa na pojištění práva a míru mezi národy. Unie již předsedal Masaryk zastupovala a představovala zájmy a ideové souručenství deseti milionů emigrantů ve Spojených státech a šedesáti pěti milionů duší ve střední Evropě. Současně bylo Masarykovi předáno memorandum Uhro- Rusínů – Podkarpatsko - ruského národa na společnou autonomii s Československem (8. 5. 1919 byla Podkarpatská Rus připojena k ČSR).

28.- 30. října 1918 byl v Praze proveden nenásilný převrat bez jediného výstřelu s využitím válečné lsti, kdy v Praze nebyl místodržitel Coudenhove (odjel do Vídně) a zemský velitel vojenský s posádkovým velitelem pražským přijali součinnost Národního výboru, který konal přípravy na možný převrat od srpna 1918, kdy po vítězném Fochově útoku mezi Amiensem a Montdidierem německá armáda již de facto válku prohrála. V Praze vojáci se domnívali, že jednají v duchu císařova manifestu z 16. října a v duchu vládních příkazů. Národní výbor 28. 10. ve večerních hodinách přijal první základní zákon československého státu, jehož první věta zněla: Samostatný stát československý vstoupil v život. Zákon byl podepsán i za Slovensko díky účasti dr. Šrobára, který náhodou 28. 10. přijel z Vídně do Prahy. 29. 10. došlo k jednání místodržitele vrátivšího se z Vídně se zástupci Národního výboru s uzavřenou dohodou, která byla na oko kompromisem s c. k. rakouskou vládou s předstíráním, že jde o akt sjednaný v duchu císařova manifestu. 30. 10. byl kritickým dnem pražského převratu. V noci na 30. 10. dostal zemský velitel rozkaz z vídeňského ministerstva války, aby pražskou vzpouru potlačil, po té co 29. 10. zažádal místodržící telefonicky ministra vnitra ke zproštění úřadu, bude-li Národní výbor uznán za národní vládu a dostal dovolenou. Pokus o potlačení vzpoura (převratu) byl uprostřed příprav zlomen a zemský velitel si vyprosil osobní ochranu a záchranu života. Revoluce tak skončila jen "procházkou na Václavském náměstí". Téhož dne byla vydána deklarace Slováků v Turčanském Sv. Martině. Došlo i ke vzpourám Němců, prohlašujících Deutschbohmen, Sudetenland, Deutschsúdmahren a Báhmerwalgdan. V zajištění klidné situace sehráli důležitou roli Sokolové.

2. listopadu 1918 - dva dny před uzavřením příměří posílá Masaryk armádní rozkaz vojákům do Ruska, Itálie a Francie o skutečnosti existence čs. státu, když předtím 29. 10. kabeloval Dr. Benešovi do Paříže rozkaz o demobilizaci všech vojáků narozených na území našeho státu s jejich následnou organizací do vojenských jednotek s naším velením s pokyny pro okupaci Slovenska před obranou Maďarů a o přesunech našich vojsk z Ruska, Francie a Itálie.

4. a 5. listopadu 1918 obdržel Masaryk dva kabelogramy - první ze Ženevy s pozdravy a vděky od Kramáře, Staňka, Klofáče, Habrmana, Kaliny, Preise a Svobody, druhý od Beneše s vysvětlením jak bude organizována vláda a o potřebě urychleného návratu Masaryka do vlasti.

9. listopadu 1918 - se vzdali trůnu Vilém II i korinní princ s následným útěkem do Holandska. Po revolucích v maďarsku a ve Vídni se císař Karel I zřekl trůnu.

14. listopadu 1918 - se národní výbor proměnil v revoluční Národní shromáždění, říšský sněm, který zvolil TG Masaryka presidentem republiky Československé.

15. listopadu 1918 - president Masaryk se rozloučil s presidentem Wilsonem, při čemž Masaryk přednesl své přesvědčení, že se s příměřím na bojišti nemá spěchat, válku vésti dále tak, aby Spojenci donutili německou armádu složit zbraně a po případě aby vtáhli do Berlína a tak přiměly nejširší vrstvy německého národa uvěřit ve strategickou porážku Německa a Rakouska-Uherska. Rovněž vyslovil názor, že by Wilson neměl chodit do Paříže na mírová jednání osobně. Obavy Masaryka se bohužel vyplnily již v roce 1919. President Masaryk opustil Ameriku 20. 11. lodí Carmania. 9. 11. uvítán v Anglii - v londýně, 7. 12. přijel do Paříže a navštívil naše vojsko v Darney, raněné ve špitále. Seznámil se s Clemenceauem. 15. 12. byl v Modane v Italii a v Padově ho čekal italský král. Navštívil naše vojsko u Padovy a 17. 12. odjel do vlasti s oddílem legionářů. 20. 12. 1918 stanuli na hranicích Čech a nocovali v Č. Budějovicích.

21. prosince 1918 - vjel president Masaryk do Prahy, kde byl velkolepě přivítán národem - dr. Šámalem, starostou pražským, předsedou Národního shromáždění Fr. Tomáškem a dr. Kramářem ve funkci ministerského předsedy. Ve dvoraně nádraží byl osloven důstojnou řečí Aloise Jiráska. Triumfální vjezd presidenta končil se ve starobylé sněmovně na Malé Straně, kde po 4. hod. odpolední Masaryk vykonal slib. Poté odjel do sanatoria ve Veleslavíně k churavé paní Charlottě Masarykové. Večer strávil mezi přáteli na Hradě, kde i ponejprve spal "vlastně nespal". 22. 12. přednesl president na hradě své první poselství: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí , o lide český... " (z Komenského Kšaftu). "Proroctví - modlitba Komenského vyplnila se doslova, náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů". Po rozvedení úkolů po čestné revoluci pokračoval: "My jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Jako německé, tak i maďarské menšiny budou požívat všech občanských práv. Maďaři byli dost krutí, že mluvívali: Slovák není člověk – my jim nebudeme oplácet zlým. " Presidentovým poselstvím byla zahájena práce v chaosu a nad chaosem státu i jeho obyvatel. Našli jsme po válce zemi zuboženou a vyloupenou s odbojem tří milionů Němců, sporné hranice státu, kde území bylo nutno zabírat vojensky, tekla krev. Byl jeden úkol: získat pro stát všechny ostatní národnosti a získat uznání Evropy i světa naší státní správě.

Rok 1919 - Přijata zatímní ústava a záborový zákon z 16. 4. k předpokládané pozemkové reformě, osmi hodinová pracovní doba, podpora v nezaměstnanosti a zákon o ochraně nájemníků. Během jara došlo i k rabování obchodů a tlaku sociálních demokratů na Národní shromáždění: Pošleme na vás ulici!

17. května 1919 - promluvil president k dělnictvu ve Škodových závodech v Plzni se soc. dem. ministrem Habrmanem.

15. června 1919 - konaly se první obecní volby, v nichž zvítězili sociální demokraté. Národní demokracie s Kramářem vystoupila z vlády ještě v červnu s ohlášením politiky volné ruky a 8. 6. ustavena nová vláda socialisticko-agrární s premiérem Tusarem. Tím odešel Dr. Kramář z vlády a začal v Paříži dělat vlastní osobní politiku - ruskou se snahou organisovat zásah v Rusku. Za Tusarovy vlády bylo přijato nejvíce zákonů sociálních a socialistických s nezbytnými zahraničními půjčkami (platy státních zaměstnanců, zákon o válečných poškozencích, zákon o účasti horníků ve správě dolů a podíly na zisku, zákon o rozluce manželství a zrušení celibátu učitelek).

28. října 1919 v poselství president hovořil o socializaci, o bolševictví, o intervenci proti Rusku, o potřebě zbavit se jazykových sporů a o potřebě harmonie mezi zahraniční a vnitřní politikou. Důrazně odmítl volání po presidentské diktatuře. Upozornil na neblahé dědictví z Rakouska: jedni lidé jeví jistou bázeň před odpovědností, jiní mají málo smyslu pro stát. K intervenci vůči Rusku pravil: Já od srdce přeju Rusku brzkého ozdravení, přeju si Rusko mohutné, ale demokratické. Rusku můžeme nejlépe pomoci, jestliže pomůžeme sobě. Politika opravdu česká a slovenská bude podporou a pomocí Rusku a Slovanstvu.

Rok 1920 - 29. února byla přijata ústava a volební řád se soustavou poměrného zastoupení. Masarykovi vyhrazena možnost i třetí volby. 7. března u příležitosti 70. narozenin pronesl president projev o socialismu, republikánství a o době lidskosti. 25. května se Masaryk podrobil nové volbě. Vydán spis Masaryk Osvoboditel s autorstvím J. Herbena, Rádla a B. Odstrčila.

18. a 25. června 1920 - v parlamentních volbách těsně vyhrála soc. demokracie před německými stranami. Na podzim poklesem 26. poslanců komunistického bloku v soc. demokratickém klubu, převzala vedení státu vláda úřednická pod vedením J. Černého presidenta země moravské.

24. září 1920 - po nepokojích ve městech i na venkově, podněcovaných komunistickým hnutím ovlivněným obrazem současného Ruska, hovořil president k dělnictvu v Příbrami a na Březových Horách. Tři jeho významné projevy vydány v brožuře: O bolševictví r. 1921. Bylo z velké části Masarykovou zásluhou, že bolševická stávka a pokus o převrat v prosinci 1920 skončily se nezdarem ve třech dnech.

Rok 1921 - President těžce onemocněl po celé první tři měsíce roku, kdy byla obava o jeho život. Zotavoval se v létě na ostrově Capri a 18. 7. navštívil v Římě italského krále, na zpáteční cestě navštívil presidenta rakouské republiky Hainische. 16. -22. září president navštívil moravská a slovenská města se zastávkou na Bradle, kde byl pochován dr. Štefánik.

26. září 1921 - úřednická vláda byla vystřídána parlamentní vládou dr. Beneše se všenárodní koalicí jako v r. 1918 včetně Hlinkovy slovenské strany. 23. října jsme museli mobilizovat, neboť v Pešti se stal králem Uherským de facto císař Karel I a my musili dokázati, že trváme na smlouvě versailleské a že nedopustíme v Uhrách monarchii. Vojenská akce byla jak na rozkaz Dohody, tak i vlivem Malé Dohody (Československo, Jugoslávie, Rumunsko), což byla myšlenka Masarykova. Myšlenka se osvědčila a provedení její dr. Benešem vykonalo dobré služby všem zúčastněným státům. Šlo o první organizaci Střední Evropy.

Rok 1922 - plynul v presidentově životě za vzrušujících událostí. Na Nový rok učinil vůči předsednictvu Národního shromáždění prohlášení též o pozemkové reformě a proti komunismu. Prohlášení způsobilo nespokojenost agrárního deníku k uplatněné potřebě oprav stávající pozemkové reformy. V polovině roku odjel president na Capri, kde začal psát Světovou revoluci -válečné paměti. Napsal též článek Slované po válce, který vyšel v anglické revui a též česky. 17. - 24. září navštívil východní Čechy včetně Semil, Železného Brodu, Malé Skály, Kutné Hory, Čáslavi, Přelouče a Pardubic.

7. října 1922 - po přechodu Hlinky do opozice a zhoršení vztahů s německými stranami, postoupil Beneš místo vládě Švehlově s nastalou dobou částečného klidu.

28. října 1922 - president měl projev k zástupcům katolické církve o rozluce státu a církve. 15. prosince přijal poslance a senátory slovenské včele s Hlinkou a dal jim poučení o pittsburské dohodě včetně vazby na přijetí ústavy 29. 2. 1920.

Rok 1923 - Smrtelný výstřel na Rašína v lednu ohlašoval nepokojnou dobu. Rašín byl Masarykovým spolupracovníkem od počátku války. V den úmrtí 23. února napsal president dopis ministru vnitra J. Malypetrovi s ohlášením daru 1. milionu korun na Rašínův fond k výchově.

13. května 1923 - zemřela paní Charlotta Masaryková. President jí věnoval ve Světové revoluci památná slova. Obraz své ženy vykreslil v Hovorech s K. Čapkem.

Během roku navštívil celu řadu měst a přes léto se zotavoval v severní Africe a v Lánech. 16. října zahájil president zahraniční návštěvu Francie, Belgie a Anglie v Paříži a ukončil 25. 10. v Londýně. Z návštěvy bylo zřejmé, že ČSR stojí pod ochranou evropského veřejného mínění. Po pěti letech republiky stál náš kurs vysoko.

Rok 1924 - President se zotavoval v sicilské Taormině i se členy své rodiny po dobu dubna a května. Vrátil se k řešení mnoha nepříjemností, kdy se už delší dobu stával terčem útoků se snahou zeslabit význam presidenta osvoboditele a zásluhy legionářů, které oslovil na nádvoří Hradu 29. června. V roce 1922 vyšla též zlovolná knížka Osvobozenecká legenda, navazující na spor žurnálů a stran, kdo má větší zásluhy o naše osvobození, zda zahraniční vůdcové či domácí, kteří provedli převrat v Praze 28. 10. 1918. Spor byl vyvolán zlobou proti Masarykovi.

Rok 1925 - den Husův - 6. červenec byl prohlášen za národní svátek. Oslav se zúčastnil i president. Papežský nuncius na protest opustil Prahu. Tím Vatikán urazil city našeho národa. Odvolán byl náš vyslanec z Vatikánu. - po tři roky řídila politický život Pětka - jakási oligarchie se vší mocí. Pět stran si rozparcelovalo všechny mocenské pozice, porušovalo zákony i ústavu. - u příležitosti 75. narozenin president vydal knihu o světové válce – Světová revoluce jejíž hrdinou je československý stát.

[3]Lenin ve vzpomínkách svých rodných. Praha, Státní nakladatelství politické literatury 1956, s.138.

[4] Dovolím zde doplnit informace uvedené v (http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/posledni-dopis-j-masaryka-stalinovi-iv ). Ještě v r. 1920 při přiléžitosti hodnocení významu Polska pro Versailskou smlouvu  Lenin poznamenal, že sovětskému Rusku nedostávalo sil, aby mohlo dobýt Varšavu a porazit polské velkostatkáře, bělogvardějce a kapitalisty.

Případná nabídka Masaryka na přenechání Podkarpatské Rusi sovětskému Rusi nemohla nepřijít v méně vhodnou chvíli. Byl by to doslova nůž do zad Spojencům, kteří poslali Rusku právě tehdy ultimátům 12. července, které požadovalo, aby s Polskem uzvvřelo příměří a aby Rudá  armáda ustoupila 50 km východně od Curzonovy linie, která byla vytyčena na základě dohody Rady Dohody podle usnesení z 8. prosince1919. Tvořila západní hraniceSSSR (současného Běloruska, Ukrajiny a Litvy) s Polskem. Její trasa vedla (od severu): Grodno – Jalovka – Němirovo – Brest – řeka Bug – Krylovo a poté jihozápadně k československé hranici. Během polsko-sovětské války v roce 1920 předložil britský ministr zahraničí G. N. CurzonMoskvě návrh, aby se Rudá armáda na svém postupu zastavila právě na této linii, která tvořila hranici mezi územím obývaným převážně Poláky a územím obývaným převážně východoslovanskými národy jako Bělorusové a Ukrajinci [V roce 1945jaltská konference přijala rozhodnutí, že východní hranice Polska povede po této linii. 16. srpna 1945 byla podepsána moskevská dohoda o sovětsko-polské hranici, vycházející z Curzonovy linie, ale upravena ve prospěch Polska na severní a západní straně.]. 16. července 1920 plénum Ústředního výboru strany dalo sovětské vládě směrnice, které v podstatě umožňovaly direktivu Ententy odmítnout a pokračovat ve vojenských aktivitách v Polsku. Viz  Istorija graždanskoj vojny v SSSR 5. Tom pjatyj. Konec inostrannoj vojennoj intervenciji i graždanskoj vojny v SSSR. Likvidacija poslednich očatok kontrarevoljuciji (fevral 1920 g.-oktjabr´1922 g. Glava četvertaja, Okončanije vojny s buržoazno-pomščičjen Polšej [Moskva: Gosudarstvennoje izdateĺstvo političeskoj literatury 1960, s. 133-161].

Přesun Buďonného armády od Rovna 10. července (s. 140) spolu s dalšími oddíly vojsk Jihozápadního frontu směrem ke Lvovu je vysvětlen nutností pronásledovat ustupujícího protivníka k Brestu (s.143), kde se v oblasti Dubno-Brody-Kremenec byla vtažena do bojů proti silnému nepřátelskému uskupení. Po vstupu na území Západní Ukrajiny Revoluční vojenský sovět Jihozápadního frontu začal vyzdvihovat osvoboditelské poslání Rudé armády. Jeho člen J.V. Stalin v dopise 1. Koňské armádě nařizoval: Chovejte se slušně k vojenským zajatcům z Haliče (Rusíni), nejenom k rolníkům, ale také k inteligentům, vštěpujte jim, že jestli haličtí Ukrajinci utllačovaní Polskem nas podpoří, půjdeme na Lvov proto, abychom ho osvobodili a předali haličským Ukrajincům, vyhnali odtud Poláky a pomohli utlačovaným Ukrajincům-Haličanům vytvořit svůj nezávislý stát, který nemusí být sovětský, ale toliko příznivý (přátelský) k RSFSR.  

K 19. červenci dosáhla 12. a 1. Koňská armáda řeky Stryj, (stejnojmenné město se nachází 80 km jižně od Lvova), což mělo být doprovázeno vstřícným postojem obyvatel. Samotná řeka je největším přítokem Dněstru. Její horní tok, pramenící v Karpatech poblíž vesnice Vyslov, nebyl sice pro vory splavný pro příliš velký spád a nestálý stav vody, avšak střední a dolní tok, zásobovaný vodou několika vydatnými přítoky, měl poměrně stálejší stav vody a v nízkém předhoří Karpat i menší spád. Splavnost pro vory začínala pod ústím řeky Opor u Miendzybrod a trvala nepřetržitě až do Dněstru. Horní tok Stryje byl poměrně hustě osídlen. Obyvatelé vesnic se živili jen z malé části zemědělstvím, z větší části rybářstvím, rozličnými pracemi se dřevem a výrobou dřevěného uhlí pro nížiny na dolním toku. Teprve na středním toku Stryje a dále v nížinách až k Dněstru nacházeli lidé obživu v zemědělství. Obchodní a hospodářský ruch se soustřeďoval hlavně o výročních trzích ve svátek Stanislava a Nanebevzetí Marie v krajském městě Stryji, ovšem pro rozvoj zdejšího vorařství tyto trhy neměly žádného významu. Největší význam měly v obchodě dobytkem, 'který zde každoročně skupovali obchodníci dobytkem ze Slezska, Moravy a Čech, kteří se odsud vraceli vždy s mnoha tisíci kusů jatečných volů. Voroplavba se provozovala nepravidelně, protože závisela hlavně na stavu vody v řece. Při nízkém stavu nemohla být uskutečňována, protože v korytě bylo mnoho stále se měnících mělčin, po povodních bylo v řečišti mnoho kůlů a stromů a na několika místech přerušovaly tok řeky mlýnské jezy. Horní tok Stryje s velkým spádem splavoval velká skaliska a menší zanášel až k ústí do Dněstru. Pro plavbu nejpříhodnější bylo delší období dešťů, které vytvořilo stálý stav vody 12 — 18 coulů nad nulou. Za tohoto stavu vody se plavily vory, složené ze 7 kusů kmenů a naložené ještě menším množstvím prken a latí a dvěma až třemi tisíci kusů šindelů. Ložnost vorů byla ovšem malá a mnohdy se plavily též zcela bez nákladu. Vedle tohoto běžného typu lehce vázaných vorů plavily se po Stryji též vory vázané výhradně z řeziva, fošen a prken svázaných podobným způsobem jako kmeny.  Voroplavba se na Stryji uskutečňovala v délce 9 mil a plavba po této trase až k ústí do Dněstru trvala obvykle 2 dny. Stryj nebyl splavný pro lodi, a proto na jeho březích nebylo žádných skladišť, přístavů apod., ani plaveckých cest.  Pro voroplavbu byla ovšem řeka Stryj naprosto nezpůsobilá v době povodní, obyčejně na konci června a v srpnu. Reka se na středním a dolním toku rozleje široko do kraje a ničí úrodná pole, silnice a za velké povodně v roce 1821 způsobila nesmírné škody a na delší dobu přerušila plavbu. Vedle nejdůležitějšího obchodního artiklu — stavebního dřeva, řeziva a palivového dříví, jež se připravovalo v horách a připlavovalo k vazišti vorů u Miendzybrod i po říčce Opor, plavilo se příležitostně na vorech i jiné zboží, dovážené na povozech z Uher po zmíněné uherské silnici. Voroplavba přinášela užitek nejen majitelům rozsáhlých lesů na horním toku Stryje a na řece Oporu, nýbrž byla částečně zdrojem obživy i zdejších chudobných obyvatel, kterým se v neúrodné horské půdě i oves špatně dařil. Bez výdělku při vorařství by prý nebyli bývali mohli ani daně platit.  

23. července v Minsku se nacházející Revvojensovet Republiky dal příkaz Západnímu frontu pronásledovat protivníka a 4. Srpnu překročit linii Lodž – Brest Litevsk dříve než 12. Armáda a 1. Koňská a do 12. Srpna dorazit k Varšavě. K tomuto rozhodnutí revvojensov Západního frontu dospěl také proto, že 1. Koňská a 12. Armáda se fakticky začaly odklánět na jih od Brest-Litevska. 22. července poslal Revojensovět glavkomu telegram, podle něhož: Části Zapfrontu, úspěšně se posunujíce, forsírovali řeku Ščara a dobyli Slonim [Bělorusko, 460 km od Lvova]. Po celé linii Jihozápadního frontu je kladen vážný odpor, přičemž obzvláštní houževnatost se ukazuje na lvovském směru. Situace v Rumunsku zůstává nedefinovatelně napjatá. Za takových podmínek považuji za nutné těžiště hlavního úderu Jihozápadního frontu přenést za hranice Haliče. Tento plán glavkom schválil 23. července. Od tohoto momentu musely směry postupu vojsk Západního a Jihozápadního frontu se rozejít a řešit samostatně dva úkoly – likvidovat varšavské a lvovské uskupení nepřítele. Na Jihozápadním frontu měla 12. Armáda dobýt Kovel [dnes Ukrajina, Volyňská oblast, 200 km od Lvova] a dále rozvinout, ponechávajíce stranou Brest Litevsk, postup na Cholm [Novgorodská oblast, 1200 km od Lvova]-Annopol [dnes Polsko, 250 km od Lvova]. 1. Koňská armáda dostala za úkol do 29. července dostat se hranice Lvov – Raba-Ruskaja, předvoj měl ovládnout přechody přes San v úseku Siňav-Přemysl. 14. Armáda měla zlomit formace nepřítele na hranici řeky Zbruč a rozvinout nástup na Termopol-Gorodok. Úkol pro 1. Koňskou byl zpřesněn ve smyslu dobytí Lvova zahnat protivníka směrem na jih, do předhůří Karpat. Protivník své síly soustředil na zabránění postupu 1. Koňské, což umožnilo 12. Armádě 27. července vynutit si přechod přes Styr. Při pronásledování protivníka v noci 2. srpna překročila Stochod a pohnula se k Západnímu Bugu. 4. srpna dobyla Kovel. 1. Koňská armáda do 6. Srpna vedla úporné boje v oblasti Brodov. Ale díky houževnaté obraně protivníka se nepodařilo do 29. července dobýt Lvov, jak předpokládala směrnice frontu. 2. srpna a 4. srpna Lenin telegrafoval Stalinovi, aby neustále měl na mysli nebezpečí spojené s Wrangelem. 2. srpna doporučil Ústřední výbor spojit Jihozápadní a Západní front. Tuchačevský měl zajistit spojení štábu armád. 4. srpna dostal Ústřední výbor telegram od Stalina, v němž reagoval na usnesení ÚV z 2. srpna: Je nutné předpokládat, že nejde o sloučení dvou frontů, jejich aparátů a výstroje a vytvoření nového aparátu Jižního frontu a předisponování První Koňské a čtrnácté armády Západnímu frontu, že Revvojensovět, aparát a výzbroj Jihozápadního frontu nebudou rozbity a rozděleny, ale zůstanou nezměněné za účelem jejich přeměny, nebo přejmenování v RVS a aparáty nového, Jižního frontu, přičemž přenechávané Zapfrontu armády Jugzapa budou disponovat RVS a štábem Zapfronta v nynější podobě. Taková kombinace by byla přirozenější a bezbolestnější, protože za aprvé vylučuje nežádoucí ztrátu sil po rozdělení, nebo sjednocení frontu, zformování nového RVS frontu i po rozbití starých aparátů, za druhé by umožnila sjednotit všechny antipolské armády do jednoho Zapfrontu. Z telegramu Stalina plynulo, že do nového Jižního frontu měly být včleněny 13.armáda, 2 Koňská armáda a 9. Armáda Kavkazského frontu. Stalinův návrh byl přijat Plénem ÚV RKS(b), z čehož vyplynula nutnost předat Západnímu frontu 12., 4. a 1. Koňskou armádu. V souladu s těmito usnesením glavkom 6. srpna příkázal velení Jihozápadního frontu spolu s převedením 12. Armády a 1. Koňské armády připravit k témuž také 14. armádu. Současně Jihozápadnímu frontu nařídil, aby umožnil Konaramiji si oddechnout a připravit ji na nový úder. 7. srpna Revvojensovet Jihozápadního frontu přikázal vedení vyčerpané 1. Koňské armády převést do rezervy všechny čtyři divize, jejichž stav mužstva měl být doplněn, což se ale podařilo udělat jen v případě dvou jízdních divizí. Současně Revvojensovet Západního frontu rozpracovával plán rozhodujícího úderu interventům v rajonu Visly. 5. srpna v rozhovoru s glavkomom M.N. Tuchačevský nahlásil,  že plného úspěchu bude dosaženo jen při sjednocení všech vojsk cestou koordinace chování, z toho důvodu prosil o podřízení 12. Armády, která zpomalila tempo svého pohybu a zaostala za Mostyrskou skupinou. 8. srpna M.H. Tuchačevský znovu postavil otázku sjednocení vojenského konání všech sovětských vojsk na území Polska. Revvojensovet Jihozápadního frontu.v telegramu z 8. srpna glavkomu se postavil proti tomuto návrhu, protože jejich uskutečnění by paralyzovalo jeho aparát řízení. Revvojensovet Republiky a glavkom zastávali stanovisko, že varšavskou operaci je schopen provést Západní front samostatně a odmítl předat 12., 1. Koňskou a 14. armádu Západnímu frontu. Glavkom informoval vedení Západního frontu, že dočasný odklon 12. Armády na jih byl vynucen okolnostmi a je stále nutný: Glavkom psal: Podle mého názoru příprava 12. Armády dá nám nakonec možnost odvést oddíly Buďonneho za pěchotu a takto ho odpoutat od čelního úderu, do něhož byl vtažen, pro jeho budoucí zaměření ve výhodnějším směru, které budou určeny. Až do 11. srpna hlavní vedení nevidělo nutnost zapojení 12. a 1. Koňské armády do účasti na varšavské operaci. Pro obranu Lvova byly přitom vyčleněny tří polské divize a tzv. ukrajinská armáda Petjury. Plán postupu na Varšavu byl schválen 10. srpna, kdy Tuchačevský podepsal směrnici vedení Západního frontu. Operace měla začít 13. srpna. 10. srpna se Tuchačevský obrátil s prosbou na glavkom, aby Monastyrské skupině byla předána 58. Divize 12. Armády pro vytvoření pevného levého křídla, s čímž byl vysloven souhlas. Kromě toho 11. Srpna v telegrafickém rozhovoru glavkomu s Tuchačevským byla zdůrazněna nutnost obrátit 12. A 1. Koňskou armádu na sever a předat celou 12. Armádu do sestavy Západního frontu, aby mohly účastnit hlavní operace.  Podle S.S. Kameněva střed se nemusí vypořádat se svým úkolem, struna může prasknout. Tentýž den ve 3 hodiny ráno hlavní velení předalo veliteli Jihozápadního frontu směrnici, podle níž Zapfront se zapojuje do rozhodující úderu pro rozdrcení nepřítele a ovládnutí Varšavské oblasti. Proto je nutné dočasně se zříci ovládnutí Lvovské oblasti a pro součinnost s Tuchačevským zaměřit více sil na Ljubin a Novo-Alexandriju, aby byla všemožně podpořena levá fronta Tuchačevského. Tato okolnost vyžaduje změnit hlavní úkoly 12. A První Konarmiji, přičemž 12. armáda hlavními silami musí udeřit ve směru Ljubin a Koňská armáda musí přejít do oblasti Zamosť – Tomašev-Grubešov. Spolu s tím se jeví podstatně nutným urychlené předání nejprve 12., a potom také Koňské armády do bezprostředního podřízení komfrontu Tuchačevského, přičemž soudruh Tuchačevský požaduje dodržení lhůty v případě 12. armády do 13. srpna a Koňské armády v polovině měsíce. Tato směrnice ale neměla charakter bezpodmínečného rozkazu. V závěru směrnice glavkom prosil Revvojensovet Jihozápadního frontu  urychleně dát odpověď na řešení tohoto problému. Spolu s tím, že směrnice byla špatně zašifrovaná, tak její úplnou správnou podobu obdrželo vedení Jihozápadního frontu až 13. srpna. Tentýž den Revvojensovet Jihozápadního frontu telegrafovalo: Armády Jihozápadního frontu plní hlavní úkol ovládnutí oblasti Lvov-Rava-Ruskaja, do jehož plnění jsou vtaženy. Změnu hlavních úkolů armád v daných podmínkách považuji za nemožné. 13. srpna ještě před obdržením této odpovědi glavkom zaslal Revojensovet Jihozápadního frontu druhou směrnici, v níž přikázal podpořit nástup rozhodujícího útoku Západního frontu od 12 hodin 14. Srpna předat do operativního řízení vedení Západního frontu 12. A 1. Koňskou armádu bez 8. Divize Kavaleristů na linii, která se vytvořila mezi 1. Koňskou a 14. Armádou. Člen  Revojensovětu Jihozápadního frontu J.V. Stalin nesouhlasil s glavkomem a oznámil, že poslední direktiva převrací vzhůru nohama vytvořené seskupení sil již do pohybu nastoupeného Jihozápadního frontu. Tato směrnice podle názoru Stalina mohla být přijata před třemi dny, kdy Koňská armáda odpočívala, ale její odchod z Lvovské oblasti v daný moment pouze celou záležitost komplikuje a nutně vyvolává nepotřebné škodlivé zdržení věci. J.V. Stalin odmítl podepsat tento příkaz. Stejně tak odmítl dát svůj podpis další člen Revvojensovetu Jihozápadního frontu R. I. Berzin, který se odvolal na to, že se zabývá záležitostmi týlu, a ne operativou. A bez podpisu člena Revvojensovetu nemohl nabýt rozkaz platnosti. 13. srpna se spojil glavkom s velitelem Jihozápadního frontu A.I. Jegorovem a oznámil: Ničemu nerozumím, protože otázka převodu 12. A 1. Koňské armády již byla dávno řešena. Až poté byl příkaz o tomto převodu podepsán A.I. Jegorovem a R.I. Berzinem. Samotný glavkom a Revojensovet Republiky v čele s Trockým, stejně tak jako vedení Jihozápadního front ale nebyli přesvědčeni o nutnosti okamžitého předání 1. Koňské armády Západnímu frontu, protože stále kalkulovali s osvobozením Východní Haliče a rozdrcením Wrangela. Mnoho zajíců, myslivcova smrt.

13. srpna začal první nástup na Varšavu, druhý pak 25. srpna. Ale 17. srpna se opět rozhořely boje ve Východní Haliči, které vedl silně oslabený Jihozápadní front. Velitel 12. Armády G.I. Voskanov a člen jejího Revojensovet  S.I. Aralov se dokonce se rozhodli o tomto stavu informovat bezprostředně 14. srpna V.I. Lenina, který se pak s dotazem o vyjasnění celé záležitosti obrátil na glavkom a náčelníka polního štábu RVSR, kteří přiznali, že o tomto stavu neměli ani zdání. Těžkosti v zásobování způsobily oslabení Rudé armády. Na počátku druhé poloviny srpna se 1. Koňská armáda pokračovala v úsilí o dobytí Lvov v zalesněném a bažinatém terénu s množstvím říček a pobouranými mosty a dvě její jednotky, 4. a 6. Kavalírská divize se dostaly 19. srpna do vzdálenosti 6 km od Lvova při narůstajícím odporu nepřítele. Přesto téhož dne S.M. Buďonnyj a K. Je. Vorošilov zaslali vedení Západního frontu telegram, v němž vyjádřili své přesvědčeni, že do tří dnů dobydou Lvov. 20. srpna dostala 1. Koňská armáda příkaz podepsaný předsedou Revvojensovetem Republiky Trockým okamžitě splnit rozkaz vedení Západního frontu o změně směru svých aktivit z lvovského na severozápadní (Zamostí), nicméně až po dobytí Lvova. Jegorov o této situaci informoval Tuchačevského, který odpověděl, že Koňská armáda se podstatně opozdila, což významně oslabilo její možnosti zapojit se do bojů na severu, kde je každý den drahý. 20. srpna pak Koňská armáda se začala přesouvat do Zamostí, kam se dostala za  osm dní (!!!). Zbylé části Jihozápadního frontu pokračovaly v úsilí o získání Lvova až do druhé poloviny srpna.

[5] Srovnej Istorija graždansko … o.c., s.151.

[6] Možná, že klič se ukrývá v tomto datu: V květnu 1899 se celá rodina přestěhovala z Kazaně do Samary. Naše přesídlení do méně hlučné Samary umožnilo Vladimíru Iljiči, aby nerušeně mohl vypracovat svůj marxistický světový názor a později se připravovat k univerzitním zkouškám na statku poblíž vesnice Alakajevky, který matka koupila prostřednictvím M.T. Jelizarova, za něhož se starší sestra V.I. Uljanova na podzim provdala.

[7]http://technet.idnes.cz/vladimir-iljic-lenin-rozpoutal-moderni-teror-fah-/vojenstvi.aspx?c=A150330_155129_vojenstvi_kuz

[8] Dostupná fota Lenina a jeho rodiny viz zde http://foto-history.livejournal.com/1689759.html?thread=133922719

[9] Nebylo by to ostatně nic ojedinělého: Младшая сестра Николая Павловича - Елизавета Павловна Шмидт доставшуюся ей после брата долю наследства решила передать большевикам. Она, однако, не достигла еще совершеннолетия, и нужно было устроить ей фиктивный брак, чтобы она могла располагать деньгами по своему благоусмотрению. Елизавета Павловна вышла замуж за т. Игнатьева, работавшего в боевой организации, но сохранившего легальность, числилась его женой - могла теперь с разрешения мужа распоряжаться наследством, - но брак был фиктивным. Елизавета Павловна была женой другого большевика, Виктора Таратуты. Фиктивный брак дал возможность сразу же получить наследство, деньги переданы были большевикам.( https://www.proza.ru/2012/10/01/988 )

[10] Viz http://ru.rodovid.org/wk/%D0%A0%D0%BE%D0%B4:%D0%A3%D0%BB%D1%8C%D1%8F%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D1%8B

[11] Alexandra Fjodorovna Hesenská (6. června1872 – 17. července1918), původním jménem německy Victoria Alix Helena Louise Beatrice von Hessen und bei Rhein (Alix) byla původem princezna hesenská a sňatkem poslední ruská carevna jako manželka caraMikuláše II. Po bolševické revoluci v Rusku v roce 1917 byla spolu s manželem a rodinou zavražděna ve vyhnanství. Jako dvanáctiletá odjela na svatbu své sestry Elly do Ruska a zde se poprvé setkala s šestnáctiletým carevičem Mikulášem, tedy v r. 1884, jenž se do ní prý zamiloval na první pohled. Až o deset let později se idylický příběh naplnil jejich sňatkem – Alix, třebaže careviče velmi milovala, dlouho váhala, neboť byla hluboce věřící luteránkou a konverze pro ni představovala velmi závažný krok; všechny neblahé peripetie svého života považovala za trest za tento krok. Ani Mikulášův otec, car Alexandr III., nebyl nakloněn tomuto sňatku a měl pro Mikuláše vyhlédnuté jiné nevěsty, i u nich však vyvstal problém s konverzí, především však byl Mikuláš stran výběru své životní partnerky zcela neústupný. Protože pravoslavné právo přikazovalo, aby carevič v okamžiku přijetí vlády byl ženat (s výjimkou, že by nebyl ještě plnoletý), svolil car v tušení blízké smrti (zemřel 1. listopadu roku 1894) ke svatbě. První dopis A.I. Uljanova I.I. a M.A. Uljonovové je (post)datovan 27. září 1883.

[12] Viz Соловьев А. (ред.) Переписка семьи Ульяновых. 1883-1917 гг. М.: Издательство политической литературы, 1969. 496 с.

[13]Viz V.I. Lenin. Dopisy příbuzným. 1894-1919. L.: Partizdat 1934. 484 s. Uvedeno podle  V.I. Lenin ve vzpomínkách svých rodnych. Praha: Státní nákladatelství politické literatury 1956, s.115.  Případní dědicové už se hlásí. Viz https://archiv.ihned.cz/c1-970261-ve-svycarsku-ma-konto-i-lenin

[14] Словарь русских фамилий toto přijmení vůbec neregistruje.

Avšak zřejmě Svatkovský, co se týče vysvětlení českého původu svého jména, tahal TGM za fusekli: Сватковский Илья Павлович. Михайловское артиллерийское училище 1917. Прапорщик. В Вооруженных Силах Юга России. Штабс-капитан. В эмиграции на 1922 в Югославии, к 1930 в Англии.  Сватковский Павел Павлович, р. 1871. Инженер, чиновник Министерства финансов. В Вооруженных силах Юга России. Эвакуирован 22 фев. 1920 из Новороссийска в Константинополь на корабле "Саратов". В эмиграции во Франции.  Ум. 27 дек. 1938 в Париже. Дочь Лидия 1897. Samozřejmě nelze vyloučit, že otcové Pavel a Ivan byli bratry otce Petra.

Zadání dotazu v elektronickém katalogu The National Library of Russia na toto příjmení Сватковский vyhodilo odkaz na Сватковскій Всеволодъ77, II,—83,1. Сватковскій Павелъ 84 v Памятная книжка Гимназии при Имп. Спб. историко-филологическом институте 1870-XXV-1895 Петербургский историко-филологический институт. Гимназия 1895.

Katalog Ruské státní knihovny v Moskvě obsahuje tento záznam:  Сваткровский, Всеволод Павлович (1862-) Польский вопрос в газете "Русь" : Т. 1 : 28 марта 1904 г.-18 февраля 1905 г. ; С предисл. Нестора (П. В. [! В. П.] Сватковского). - [Спб.] : Газ. "Русь", [1905]. - [4], 434 с. ; 25см.. - Без тит. л., опис. по обл. Poznámka: Pseudonym Nestor Svatkovský byl používán právě Vsevolodem Pavlovičem Svatkovským.

Ruský státní archiv literatury a umění publikuje stručnou popisku archiválií ve fondu: Сватковский Всеволод Павлович: Единица хранения (Автор) (5)ф. 47 оп. 2 ед. хр. 30. Письма Сватовского Всеволода Павловича к Голечку Иосифу Войтеховичу [Голечек Иосиф Войтехович]. Приложено объявление журнала "Искусство и художественная промышленность".ф. 47 оп. 2 ед. хр. 361. Визитные карточки Назаряна Тиграна Яковлевича, Васильева Афанасия Васильевича, Геруци Крунислава Юрьевича, Сватковского Всеволода Павловича, Сабанина Владимира Васильевича, Военского Константина Адамовича. На обратной стороне визитной карточки Сватковского записан адрес Левшиной Евгеньи Михайловны.; ф. 47 оп. 2 ед. хр. 378. Письмо Сватковского В. (Svatkovcky V.) неустановленному лицу с обращением "Drahy Priateli". На чешском языке. ; ф. 459 оп. 1 ед. хр. 3803. Письмо Сватковского Всеволода Павловича А. С. Суворину ; ф. 1317 оп. 1 ед. хр. 37. Письма. Podle zdrojů ruského státního archívu literatury a umění si český spisovatel Josef Holeček dopisoval ještě s Alexejem Semenovičem Šmakovem, předsedou „Společnosti bulharských publicistů“  a s mnoha dalšími Rusy.

[15] Je nutné říci, že autor hesla T. G. Masaryk (http://necyklopedie.wikia.com/wiki/T._G._Masaryk ) se téměř strefil, když napsal: Není tajemstvím, že podobnost s dotyčným V. I. Leninem je zřejmá. Skutečným Masarykovým otcem byl podle českého lingvisty, historika a českého vlastence Káji Heřmana Franka nějaký Ilja Nikolajevič Uljanov. Ten se spustil při svých toulkách Moravstánem s Terezií Kropatschek, matkou T. G. Masaryka zrovna ve chvíli, kdy byl Jozef Maszárik na sběru borůvek. T. G. Masaryk celý svůj život udržoval vřelé přátelství se svým bratrem V. I. Leninem. Vzpomínky na rudého bratra zvěčnil po jeho smrti už jako prezident Československa ve své knize „Co to bylo Lenin“. T. G. Masaryk financoval Leninovy aktivity za společného pobytu ve Švýcarsku. Zatímco profesor Masaryk bydlel s podporou sokolských peněz v pětihvězdičkovém hotelu Richmond v Ženevě, jeho o dvacet let mladší bratr sdílel spolu s medvědy „Medvědí jámy“ v Bernu z nichž přemlouval Švýcary, když mají doma pušky, aby udělali nějakou tu revoluci. Tam neuspěl, tak se nechal zavřít do německých dobytčích vagónů a hurá do Ruska. Odmítl pro časovou tíseň Masarykovu skvělou nabídku, aby v Ženevě konečně doštudoval. Zato Masaryk na Univerzitě v Ženevě v den 500. výročí Husova upálení 6. července 1915 prohlásil napřednášce, že "kdyby nám chtěl někdo ubližovat, že se budeme bránit třeba i železem", což se stařičkému císařpánu už vůbec nelíbilo. Masaryk stojí také za financováním Velké říjnové socialistické revoluce, kdy napsal: „Leninova taktika připomíná taktiku Ivana Hrozného a znamenala tisíce a tisíce lidských životů, marně utracených“. Od té doby nesponzoroval Masaryk Lenina, ale Lenin, který dostal od císaře Viléma milion marek na odstranění cara, T.G. Masaryka. Od roku 1917 začal Masaryk žít bohémským životem celý rok v Rusku (v Petrohradu, Kyjevě i Moskvě až do 7. března 1918, kdy tam končil oslavou svých 68. narozenin), utrácel Leninovy peníze, verboval i vyzbrojoval antibolševické československé legionáře a vodil si do bytů mladé dámy. S nimi pak zabral celou Sibiř až do Vladivostoku a sám odplul do Ameriky. V roce 1918 po vzoru Lenina zorganizoval tzv. Malou říjnovou revoluci (MŘR) a uchopil veškerou moc ve státech Čechy, Moravstán, Slovensko a kus Ukrajiny. Navíc zajistil, aby tento stát na východě nesousedil s Ruskem či Ukrajinou, ale mírumilovným Rumunskem. Ani císař Karel IV. nedisponoval s tak dlouhým Českým státem.  Po Leninově smrti se silně zasadil o to, aby se do čela Sovětského svazu dostal jeho kumpán z pražských, moskevských a VídeňskýchbordelůStalin. Ten ho pak za odměnu pár let sponzoroval. Po tom, co generalisimus Stalin prozřel a zjistil, že Masaryk není nic jiného než „nenasytná krvelačná svině“ a začal se ho bát víc než maršálka Pilsudského, poštval proti Masarykovi vyučeného truhláře Klementa Gottwalda (otce Karla Gotta). Ten pak Masaryka vytáčel svými projevy v tehdejším parlamentu. Masaryk před Druhou světovou hádkou zinscenoval smrt a odešel do ústraní

Obr.: Dimitrij Iljič Uljanov