Kterak pan Mácha nezvládl zkoušku jinošského věku

Karel Hynek Mácha vstupuje kolem dvacátého roku taktéž do svého vnitřního jinošsky vířivého pole, s čímž se mu začíná otřásat půda pod nohama. A neboť je Máchovi dáno do vínku více než mnohým jeho souputníkům, jsou to otřesy větší, "logicky" tak toužící následně po "pevnější" stavbě. Přerod v muže se však nekoná, Mácha umírá ve věku šestadvaceti let. Můžeme se možná dohadovat, a mnozí badatelé tak činili, v důsledku jakých fyzických činitelů – bakterie či viry, tyfus, cholera či střevní chřipka, odchází tak brzy od rozdělané práce. Zajímavější jsou pro mě ty jiné než fyzické okolnosti. Mácha odchází po té, co vydal své první ucelené dílo a několik málo dní před tím, než si měl oženit. Zanechává pouze poezii svého jinošského věku a deníky, u kterých někdy člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. Nikdo neumírá "jen tak" v důsledku invaze breberek či jiných neidentifikovatelných činitelů, v období iniciačního přechodu může tím důvodem být také zpupnost, lenost, panovačnost či vlastní rozhodnutí a neochota stavět pro ten stále stejný kruh světa.

S Máchou třicátých let 19. století se ocitáme v čase a prostoru, který nese výrazné rysy beznaděje i příslibu spásy, rysy protikřesťanské, se kterými se začíná hroutit tradiční rozlišování představ světa smyslového a nadsmyslového. Začíná tedy doba vcelku rychlého umrtvování tradiční představy Boha jako symbolu pro nadsmyslovou říši a to již nejen v hlavách intelektuální elity, ale v každé hlavě, schopné zabývat se duchovními aktivitami. Mladý muž, romantik, Karel Hynek Mácha žil také vyslovováním negativní věty o Bohu a marně byste hledali v jeho poezii špetku optimismu. Jak málo tedy stačí, chtělo by se hned dodat. Na druhou stranu mladý muž není stará žena, která, ač vysloví tu samou větu, přesto „ví“ víc, neboť její život v náruči Matky Země uprostřed nekonečného plození a umírání „ví“ beze slov, že „Bůh také je“. Mladý muž věku pětadvacíti let vyslovujíc tak náruživě větu „Bůh není.“, netouží po ničem jiném, než po setkání s ním a „důkazu“, že „Bůh také je“. S touto negativní větou tak vstupuje do své osobní iniciační zkoušky, ze které vyjde buď jak bojovník – nezapomenutelný a nesmrtelný básník, nebo vyjde krokem zpět a přeci jinam – k dítěti, trápenému a lehce utrápitelnému. A Mácha skutečně zouval.

„Zapřísahám vás, nebem a čím vám je nejsvětější!, proč mi nepíšete? – Což je vám to žert? Jestli zde nemám v outerý psaní, tedy se vám také co nejsnadněji zblázním! … Vy nemáte svědomí! Což je vám umírající syn žert?...“ (dopis z 28. října 1836, (9 dní před smrtí), z Intimní Karel Hynek Mácha, str. 131)

Mácha na toulkách přírodou a po zříceninách, kontemplující malíř, dobrodruh po nocích v lesích stokrát s Lůnou na jediný smrtelný způsob - tedy nutně muž a jeho aktivity ve vlastním duchovním světě. Pouští se do velkého úkolu myšlení, do toho pohybu v kruhu, který na jednu stranu odplácí člověku nejistotou, která může vyústit až do beznaděje, na druhé straně se tento kruh stává vždy jedinečným a podílí se na autenticitě života. Mácha si bere toto závaží na vlastní bedra a dobře ví, že se tak vskutku začíná tvořit jeho jedinečný vnitřní svět, a že záleží vždy na něm, co se v něm bude dít. Jako jedinečný se pak vrací do světa, nejen v dlouhém kabátci a červené čepici tak, aby se každý za ním otočil, ale také svým panovačným jednáním. Příznačné je, a svědčí o tom jeho deníkové zápisky například o Lori, ženě vyvolené, že se s blížícím koncem života jeho panovačnost stupňuje. Patřil-li Karel Hynek Mácha „k rodu romantických rozervanců, kteří by nejraději chtěli láskou obejmout celý svět …“ (B. Mráz, Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, str. 18, Panorama, 1988), pak to však nebyla láska, co se rozhodl ukazovat. Nebylo to ani radostně-bolestné odevzdání se starosti o druhého, ani touha „rozplynout se v druhém“, ani žádný z tisíce jiných způsobů, do kterých se toto naprosto jedinečné pojítko mezi námi, chce-li se ukázat, umí převléci. Dokonce mi chybí i sebemenší stopa po reflexi vlastních skutků, když se již „podaří“ druhého zranit. Najděte mi jedinou Máchovu báseň, která vás přesvědčí, že se rozhodl pro lásku ve vší její nádheře a s každou její boulí. Stále nacházím jen zápisky v deníku a v nich Lori jako tu, která musí sloužit, ohýbat se dle přání, a vždycky bude nedostatečná a Máchu něčím popichovat, protože Karlu Hynkovi nikdy neporozumí.

Liberecké období bylo obdobím Máchova životního vrcholu. Charismatický mladík plný duševní i fysické síly, který již stihl vydat své první velké dílo, je v Liberci poprvé zaměstnán, plánující svatbu s ženou, která mu brzy porodí potomka mužského pohlaví. Co víc si přát? Možná, že smrt, opravdová a rychlá smrt, která na vrcholu životních sil přišla, byla ta jediná tečka, chce se mi napsat třešinka na dortu, která této Máchovské životní odyssey ještě chyběla. Ano, Mácha byl vskutku dramatický básník, a jako básník píchající neustále do vosího hnízda smrti, nemohl být překvapen, když si ta pro něj přišla, kdy chtěla..

Pro Máchu byl přesun do Liberce velkým zlomovým bodem, ač si to s velkou pravděpodobností sám vůbec neuvědomoval, byla to životní zkouška, ve které neobstál. Jako pro rodícího se muže, válečníka, to pro něj měl být čas skutečné vnitřní přeměny, prostor pro kontemplaci a hledání Boha, čas samoty, ve kterém se mohly zřítit všechny jeho vnitřně vystavené konstrukce a otevřít se dimenze skutečné svobody. Nic z toho se nestalo, o čemž svědčí jeho dopisy - jednou úzkostné, jednou trochu spokojenější, jednou dopisy vzlykajícího chlapce po matčině bezpečné náruči toužícího, jednou jenerálsky rozkazovačné a na Lori velmi žárlivé. Roztočená spirála nabírá na rychlosti a Mácha umírá dva dny před plánovanou svatbou. Že by nakonec trochu poctivosti, když takto vycouval ze svazku, do kterého se mu stejně vůbec nechtělo? Ostatně Lori se bez něj dožila úctihodného věku, jen dítě, plod společné „nelásky“, které ještě Mácha stihl dramaticky proklít, umírá pár dní po něm...

„Kdo zná svůj jas, halí se do svého stínu“, říká Lao-c´ a každý básník, který chce vskutku básnit, o tom musí vědět své. Stín Karla Hynka Máchy je příliš čitelný, stále příliš „na světle“, neboť se zaobírá stále počátečním vyústěním každého myšlení – beznadějí. Ta se v něm postupně nemění do pokory, ale velmi rychle nabývá podoby svévole, velmi čitelné svéhlavosti, která není ochotná naslouchat a lámat se v každém slyšeném. Je to svévole, která chce vládnout, neboť přeci jen již něco „ví“, není to málo a vládnout už se s tím dá… Je to svévole, která se nechce pohybovat, ale chce setrvat v tom, co „vymyslela“. Ostatně právě proto, ne kvůli Máji a právě nastávajícímu máji - lásky času, je Mácha mezi námi stále živý a živější...