Poslanci a senátoři k anketě Vaší věci.cz

Hlavní článek k anketě Vaší věci.cz naleznete ZDE. Rozsáhlejší odpovědi přinášíme v samostatném článku.

Senátor Miroslav Krejča: Sociální stát ano či ne? 
 
Abychom mohli seriozně na tuto otázku zodpovědět, museli bychom nejprve definovat, co je to vlastně ten sociální stát. Úplně nejobecnější definice by podle mne mohla být ta, že to je stát, který poskytuje bezplatně určitý standard vzdělání, bezplatně určitý standard zdravotní péče a určitý standard sociálního zabezpečení (v mateřství a při péči o malé děti, ve stáří, při ztrátě zaměstnání, při určitém handicapu apod.). Taktéž garantuje určitý minimální standard pracovních podmínek pro zaměstnance a jejich přiměřenou ochranu. A samozřejmě musí vedle toho zajistit i celou řadu dalších oblastí – od základní technické a správní infrastruktury, přes vnitřní bezpečnost až po vnější obranu. Prostě všechno, co nelze svěřit ani požadovat po soukromém sektoru.

Problém naší společnosti je to, že nemáme tyto standardy zavedeny a o jejich nastavení se jenom marně čas od času pokoušíme. Proto se také neustále dohadujeme, jestli je v případě školství asociální zavedení zápisného či školného na vysokých školách. Vedeme nekonečné diskuze co je a co by být nemělo hrazeno zdravotními pojišťovnami v rámci povinného zdravotního pojištění a co bychom si jako pacienti měli zcela nebo částečně hradit sami (přímo „cash“ nebo prostřednictvím komerčního připojištění). Stejně tak vedeme neustále diskuze co je a co není součástí povinného sociálního pojištění, jaká plnění při vzniku konkrétních podmínek jsou z něho kryta a co je pouze na nás a naší odpovědnosti. Žádná společnost, žádná ekonomika si nemůže dovolit a nemůže zvládat dlouhodoběji určitou bezbřehost státem garantovaných a poskytovaných požitků, proto je nezbytné co nejdříve tyto standardy nastavit. Tím spíše, jedná-li se o ekonomiku, jejíž výkonnost doposud nedosahuje svých reálných možností.

Takže sociální stát je pro mne takový stát, který má jasně definovány pro všechny základní oblasti konkrétní standardy a má vytvořen vysoce efektivní systém, aby nebylo možné jakékoli požitky hrazené z veřejných zdrojů zneužívat. Samozřejmě, když budeme vyžadovat vyšší standardy (nebo se smíříme s plýtváním a zneužíváním v jakékoli sféře veřejných rozpočtů), musíme se též smířit s vyššími odvody státu (přímých daní u právnických i fyzických osob, nepřímých daní prostřednictvím spotřební daně a DPH, plateb do zdravotního a sociálního pojištění apod.).

Pro existenci a fungování efektivního sociálního státu je ale nezbytné také narovnat postavení všech kategorií ekonomicky aktivních občanů (podnikatelů, OSVČ, zaměstnanců) ve vztahu k jejich daním z příjmu a jimi hrazenému zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Jsem pro rozumnou progresi zdanění dle výše příjmů jako výrazu solidarity, nelze ale spoléhat na princip, že vše zaplatí „bohatí“, protože ti to určitě nakradli a získali nepoctivě. Zatímco ti „chudí“ za svoji chudobu v žádném případě nemohou. Svět není černobílý a úspěch a určitý blahobyt je leckdy vykoupen tvrdou dřinou a odříkáním jiných požitků, a chudoba může být někdy bohužel i důsledkem lenosti a flákačství.

Za nezbytnou součást sociálního státu a základ solidarity mezi jeho občany ale zásadně považuji renesanci mezigenerační solidarity především uvnitř rodin, kdy se rodiče řádně starají o zdravý vývoj svých dětí (za pomoci státu) a ony jim to později oplácí v jejich seniorském období. Bohužel se ale v poslední době stává zvykem své seniory odložit a nechat pouze na společnosti, ať se postará. V tom spatřuji veliký prostor a zároveň i veliký dluh.

Takže pro takovýto sociální stát, který jsem se pokusil výše popsat, jsem a vždy budu. Náš současný systém ale obsahuje celou řadu asociálních prvků na straně jedné a celou škálu možností systémového zneužívání na straně druhé (což je umožněno špatnou legislativou a nedobrým výkonem státní správy). Takže je co napravovat a o co usilovat. 
 

Poslanec Adam Rykala: Sociální stát potřebuje reformu, ne likvidaci!
 
Myslím si, že model sociálního státu 20. století není minulostí, protože je nutný pro udržení sociálního smíru a také vytváří podmínky pro slušné živobytí svých občanů. Sociální stát určuje minimální sociální jistoty a spravedlnost ve společnosti. Bojuje tak proti nerovnosti, chudobě, a tím tlumí sociální konflikt. Zajišťuje základní balík pro chudší i chudé, a proto má v dnešní době, kdy je potřeba „šetřit“, pejorativní nádech, protože je „hrozbou pro veřejné finance.“ Je to i tím, že vládnoucí strany nemají dostatečný recept na danou situaci a hledají „dalšího viníka.“ Provádí se jen cesta chladných škrtů s krátkodobým účinkem bez uvědomění si dlouhodobých důsledků těchto kroků. Proto právě teď má levice velkou šanci převzít iniciativu. Měla by se semknout, aby existenci sociálního státu nejenom ubránila, ale také, aby sociální stát nevypadal jako slabý a značně omezený projekt v zájmu kapitálu.

Neztotožňuji se s názorem, že na sociální stát nejsou peníze, a tak je potřeba se ho zbavit. V době “škrtů” by to samozřejmě byla ta nejjednodušší cesta.

Sociální demokracie zdůrazňuje, obhajuje a měla by obhajovat potřebu jistot, které zaručují běžným lidem určitý standard, kterým je důstojnost a bezpečí. Pokud by to bylo jinak, pak sociální demokracie jako hnutí ztrácí smysl a došlo by ke zradě voličů. Sociální demokracie by pak zůstala na politickém spektru jenom do počtu.

Podle mého názoru by mělo dojít na celospolečenskou diskusi ne o existenci či neexistenci modelu sociálního státu, ale o jeho vnitřním uspořádání tak, aby přestal být strašákem v pravicové rétorice, a abychom o něm mohli říci, že naplňuje své základní poslání a je trvale udržitelný. Ztotožňuji se se zastánci sociálního státu v tom, že zanikne-li sociální stát, zanikne i demokracie. Pokud model potřebuje reformu, citlivě ho reformujme. Ne likvidujme.   
  
 
Poslanec Antonín Seďa: Sociální stát je potřeba prohlubovat
 
Finanční a hospodářská krize ještě nedozněla a současná pravice pod taktovkou liberálně zaměřených sdělovacích prostředků se snaží vnutit české společnosti, že na vině je sociální stát. Přitom je zřejmé, že minimálně polovinu krize v naší země zavinila bývalá Topolánkova vláda s neoliberálními principy své politiky, která zvýhodňuje vyšší příjmové skupiny a podnikatele, na úkor škrtů v sociální oblasti dopadající na lidi v důchodovém věku, na skupiny se zdravotním postiženým a na rodiny s dětmi. Jejich snahou je rozpad veřejného sektoru a snížení kvality a dostupnosti veřejných služeb.
 
Jsem členem sociální demokracie od listopadu 1989, kdy jsem ji pomáhal obnovovat. Pro mne osobně jsou její myšlenky a tradiční hodnoty stále živé. Jsem přesvědčen, že sociální stát, který byl v Evropě budován po skončení 2.světové války je stále živý a rozhodně není minulostí. Ukazuje se totiž, že naopak země se silným sociálním státem daleko lépe reagovaly na průběh a negativní dopady ekonomické krize. Celá Evropa se potýká s velkou konkurencí ze zemí, kde jsou náklady na pracovní sílu, na pracovní podmínky či životní prostředí velmi nízké. Tento sociální dumping lze ustát pouze se zaměřením na vysokou přidanou hodnotu našich výrobků, jsou nutné vysoké investice do vědy, vývoje a výzkumu a zejména do vzdělání každého jednotlivce.
 
O tom mimo jiné hovoří i výroční zpráva Social Watch, která vidí jako východisko ze současné ekologické a hospodářské krize investice do lidí. A je zřejmé,že na pravicových reformách veřejných financích, ať již minulých či budoucích, prodělá většina občanů České republiky. Osobně se domnívám, že je naopak nutno sociální stát prohlubovat a zároveň zvýšit jeho efektivitu. Tady mám na mysli nejen dokončení reformy veřejné správy, ale zejména dofinancování zdravotnictví, školství, vědy a kultury. 
 

Poslanec Václav Neubauer: Sociální stát rozhodně minuslotí není!

Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného žití pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních i konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání. Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým i demografickým vývojem společností.

Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu: krize nákladů - sociální stát je příliš drahý krize efektivity - aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně krize legitimity - sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti Podmínkou udržitelnosti sociálního státu je shoda na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky. 
 
 
Místopředsedkyně Senátu PČR Alena Gajdůšková: Tvrzení o minulosti sociálního státu je víc neoliberálním přáním než realitou
 
Finanční a hospodářská krize ukázala, že právě evropský sociální model je součástí naší konkurenceschopnosti, nikoliv její překážkou. Není náhodou, že krize začala v USA, neoliberálním ráji a a vzoru českých konzervativců. Také velké zadlužení států je reálně spjato právě s pravicovou politikou a to Řeckem počínaje a Českem konče. Naopak s důsledky krize se nejlépe vypořádaly a hospodářsky na špici jsou Skandinávské země s tradičně silným sociálním státem.

Nemá žádnou logiku stavět naši konkurenceschopnost na tom, v čem konkurovat nemůžeme, a to je minimalizace mzdových nákladů a likvidace veřejných služeb. To by byl návrat do 19. století a nezbytně by muselo vést k narušení sociální soudržnosti a sociálnímu vyloučení velkých skupin obyvatel. 

Mimochodem i podle Světového ekonomického fóra k pilířům konkurenceschopnosti patří nejen makroekonomická stabilita, efektivita finančních trhů a inovace, ale např. i úroveň vzdělání a zdraví, infrastruktura v nejširším smyslu, efektivita vládní politiky a veřejné správy. Nečasova vláda jde ale právě opačným směrem - likvidací sociálního státu a absencí jakýchkoliv prorůstových opatření konkurenceschopnost ČR významně podvazuje. 
 

Senátor Pavel Lebeda: Snaha o pohřbení sociálního státu jako přežitého tím, že se opatří nálepkou 20. století, je pozoruhodná
 
Již slovo "sociální" je pro naši pravici nepatřičné, ne-li přímo sprosté. Snaha o pohřbení sociálního státu jako přežitého tím, že se opatří nálepkou 20. století, je pozoruhodná. Naše současné i minulé pravicové vlády právě popíráním principu solidarity a sociální spravedlnosti řadou opatření, vstřícných k podnikatelsky i finančně nejvyšším kruhům, podlomily státní finance a podílely se tak zčásti na současných obtížích. Ty pak nejtíživěji dopadají právě na nízkopříjmové či středněsituované vrstvy, zejména při odmítání řešit zadluženost (nijak katastrofální) pouze bezhlavými a plošnými škrty na výdajové stránce rozpočtu při značné nechuti zabývat se příjmy.

Odmítání koncepce sociálního státu vede jen k rozevírání sociálních nůžek a k sociálnímu neklidu. Jsem přesvědčen, že bude ještě dlouho nutné budovat stát jako sociální, ovšemže s tržní ekonomikou.