Rodičovské čtení – jak se s dětmi učit lásce bez podmínek

„Nesmíš, nelez tam, nedostaneš, neotravuj...“, v létě se může předpona ne z úst rodičů linout až příliš často. Tak se pomalu ale jistě rvou nervy na dranc a nakonec si dospěláci zkazí sami svou celoročně vysněnou dovolenou. Není to nutné. S dětmi, ač mnohdy divochy jakoby z jiného světa, je možné domluvit se po dobrém a navíc se od nich mnohému naučit. Je to sice větší práce, ale stoprocentně stojí za to. A jistě sami dobře víte, jak únavné je, když musíte celý den někomu něco zakazovat, usměrňovat ho, rozčilovat se, jak se člověk dostává do vrtule, ubývá mu energie a nakonec ho vysvobouzuje jen konečná apatie. Pozitivnímu přístupu k dětem jako velkým osobnostem malého vzrůstu, který se ze začátku zdá náročnější ale ve své podstatě nabíjí energií jako nic jiného, učí kniha Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi. Není lepšího čtení na prázdniny s dětmi.

Vyjadřujte své já, nikoli já vašeho dítěte. Kdykoli obviňujete, moralizujete nebo přikazujete, ztrácíte kontakt s dítětem. Když očekáváte poslušnost, dítě odporuje; pokud však o sebe pečujete, dítě vás slyší a může se o sobě rozhodovat. A vy jeho rozhodnutí můžete respektovat, neboť vystupujete ve své roli, ne v roli dítěte. (Naomi Aldortová, Vychováváme děti a rosteme s nimi, Práh, Praha, 2010, str. 142)

Zastrašování, vyhrožování, manipulace a bití jsou zdánlivě snadnými nástroji k tomu, jak si udržet domnělou moc - nejen nad dětmi. Všichni to dobře známe, všichni jsme takové levné zbraně někdy použili. Ale když jen jeden den z prázdninového volna vyzkoušíte komunikovat se svými dětmi jinak než jen skrze ne, možná už za ten jeden den uvidíte ohromné změny. Děti nejsou naším majetkem, nejsou malé a hloupé prázdné nádoby, které čekají na to, co do nich z vlastního moudra vlijeme. Mnohem spíše čekají na přístup rovného s rovným. I váš nejlepší přítel je v mnohém úplně jiný než vy a za svůj život již udělal mnoho hloupostí, před kterými jste ho nemohli ochránit. Čeká ale přítel na vaší kritiku, buzeraci a poučování? Ne, čeká na váš upřímný názor a na podporu v každé situaci. Stejně tak děti. Chtějí jít vlastní cestou, potřebují si občas nabít nosánky a od vás jen potřebují podporu, že mají na to, vždycky se zase zvednout. To co nejvíce potřebují, je vaše láska. Nepodmíněná láska! Ne taková ta: „Když budeš hodný, bude Tě mít maminka ráda. Když si uklidíš, bude na Tebe táta pyšný.“ Ne, nepodmíněná láska je láska bez podmínek ze strany rodičů (ze strany dětí přichází automaticky), a i takové učí čtivá a nenáročná kniha Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.

V praktické rovině jde tedy o to, neprojektovat do dětí vlastní mindráky, nesplněné sny a touhu po moci. A že jsme po vlastních rodičích jistě podědili všichni dost nešvarů. Naše rodičovská svoboda spočívá ale v tom, že se můžeme dennodenně učit, odprosťovat se od toho všeho výchovou nechtěně přijatého. Nasloucháním dítěti i sobě samému, hravostí, kterou nás děti učí, a láskou, u které narazí-li se na pramen, nikdy nevysychá. Naomi Aldortová zformulovala praktický návod – komunikační S. A.L.V. E. pro všechny, kteří se nového rodičovství nebojí.

S (separate – oddělit) - Nejdůležitějším krokem pozitivního přístupu k dětem je neustálá snaha o oddělování vlastní prvotních a mnohdy zbrklých reakcí od chování dítěte a od jeho emocí pomocí tichého hovoru sami se sebou.

„Všimněte si, že když akce dítěte vyvolá vaší reakci, je to mysl, která vám vkládá slova do úst. Funguje jako počítačový program: Dítě něco udělá a ve vaší hlavě se automaticky otevře okno. To je samo o sobě neškodné, ale nesmíte nahlas číst, co se v okně objeví. Jste-li rozčilení, je nesprávné mluvit a jednat a jen to zhoršuje situai. Nechcete tak mluvit. Nejsou to vaše skutečné úmysly a nejste to vy. Později svých slov a činů litujete, staví zeď mezi vás a dítě a to vše dokazuje jejich neautentičnost.“ (tamtéž, str. 21)

To, co se objevuje v automatickém okně, musíme číst potichu, oddálit tím prvotní zbrklou reakci. Ptejme se, co nám dítě svým brekem vlastně sděluje a proč nám tak moc vadí, že nechce jíst. Musí skutečně jíst teď, tady a toto nebo mi dá za hodinku samo vědět, že má hlad? Nejsou to jen mé úzkosti, které na něj přenáším a ono to velmi dobře cítí? Čeho se bojím? Tento vnitřní dialog je ozdravný nejen ve vztahu k dětem, ale také směrem k partnerovi a všem lidem, se kterými jsme v pravidelném kontaktu.

A (attention – pozornost) – Od sebe a svého vnitřního rozhovoru je třeba obrátit pozornost znovu k dítěti a stále tiše se ptát na to, co si vlastně ono myslí, po čem touží, čeho se bojí, s čím bojuje a proč.

L (listen – naslouchání) – Možná by mnohé vůbec nenapadlo, že je také třeba naslouchat tomu, co děti i ty nejmenší říkají. Oni jen hloupě nežvatlají, to právě teď, v jedinečných chvílích jejich dětství s vámi, se formuje jejich osobnost, sebevědomí i směr celé jejich budoucnosti. A i oni mají potřebu sdělovat vám, jak vnímají svět, vztahy v něm a jejich nejdůležitější vztah s vámi.

V (validate – potvrzení) – Další z velmi důležitých kroků, které když podniknete, překvapíte tím své dítko a ono pak překvapí vás tím, že na něj vlastně již strašně dlouho čeká. Uznejte pocity dítěte a potřeby, které projevuje, ať jsou jakékoliv. „Ano, vím, teď by si svou sestřičku nejraději zmlátil, aby hodně plakala. Rozumím tomu, také jsem svému bratrovi často nabil.“ „Ano, chtěla by jsi ještě zůstat na písku, protože ti ty bábovky tak pěkně jdou, neboj, zítra zas příjdeme.“ Všimněte si, věty začínají slovem ano! Věřte, že na to vaše ratolesti stoprocentně zareagují jinak než na slůvko ne!

E (empower – povzbuzení) – Na povzbuzení dítěte možná také často zapomínáme. Stačí však projevit důvěru v jeho schopnosti, že si poradí i s nepříjemnostmi samo, že bude mít (však je po nás) dostatek nápadů a kreativity při řešení svého problému. Stačí jen, aby cítily naši důvěru a skrze ni si budovali víru ve vlastní schopnosti, abychom jim nepodlamovali sebedůvěru již na začátku.

Není to lehká práce. Ale je to jediná skutečná práce, která stojí za to a vždycky se vyplatí!

[1])D. Chalíl: Prorok, Vyšehrad, 2008, zde: Naomi Aldortová: Vychováváme děti a rosteme s nimi, Práh, 2010, str. 223)