S bolestí druhých před očima – poznámky ke knize

Zapůsobí-li na děti z učiva o 2. světové válce vůbec něco, pak to nejsou příběhy přeživších, ale pouze fotografie z konce války, snímané při osvobozování koncentračních táborů. Velké hromady mrtvých na kost vyhublých těl, či těla přeživší, vyhublá, vyprázdněná s velkýma očima na jejich pozornost jakžtakž působí. Ale mají tyto snímky sílu ty školou povinné ale i dospělé donutit přemýšlet o tom, co se s člověkem a jeho lidstvím dělo, děje a dít bude? Těžko. Dnešní děti pohotově vytáhnou z galerie svých obrázků v počítači či mobilu nějaký brutálnější či „zajímavější“.

Díky velmi mocným médiím žijeme zahaleni v iluzivním hávu obrazů. Všechny války jsou dnes vedeny především kvůli kamerám a fotoaparátům, rychle vzplanou, rychle vyhasnou, stejně jako naše rozptýlená pozornost. Zkuste se při příštím zírání na televizní zprávy zaměřit na záběry z právě probíhajících konfliktů. Jako vejce vejci, válku pozoruje oko kamery, které má již svou předem danou představu, jak ji pro prázdnou duši Zápaďáka zobrazit. Jako první byla každodenně „sehrávána“ pro svědectví kamer válka ve Vietnamu, záběry z konfliktu v Perském zálivu podávala již média bravurně okleštěné a vyselektované dle vládních regulí jen na „neškodné a přesné“ noční bombardování. Záběry z bojů v Libanonu či Sýrii přenášené roztřesenou běžící kamerou vypadají jak dělané pro nadšence počítačových bojůvek. O schopnosti zobrazit hmatatelnou přítomnost smrti a každodenního utrpení přímých účastníků, kteří stejně jako my-dalecí nic nechápou, ale právě jim teď někdo umírá či někdo odstřeluje dům nad hlavou, nemůže být vůbec řeč.

Fotografie a její následovník kamerový záznam nikdy neměly na rozdíl od vyprávěného příběhu tu moc, nám bolest a utrpení zprostředkovat. Reakce na ně je vázána na slova, na upřesňující popisku, která musí naše přemýšlení o daném obrazu nasměrovat, čímž ale fotografii podsouváme to, co by říkat měla. Navíc často zapomínáme na to, že fotografie není tak objektivní, jak jsme se naučili na ni pohlížet. Je výsekem určité reality a někdy je stejně důležité, to co vidíme, jako to co nevidíme. Sontagová popisuje množství různých manipulací s kompozicí kanonických obrazů rané válečné fotografie. Zajímavé je, jak nás - diváky překvapí a zklame fotografie, u které se dozvíme, že s realitou utrpení či smrti, kterou zobrazuje, bylo manipulováno.

Ostatně náš vztah ke zobrazovanému utrpení je dnes díky nespočetnému množství médií, kterými se šíří, natolik pokroucený a zdeformovaný, že si ani nedovedeme představit, kam nás vede a dovede. V době, kdy nebyly kruté obrazy běžné, se věřilo, že nás přimějí k tomu, „cítit víc“. Jediné, k čemu nás ale dovedla manipulace s nimi a jejich konzumní spotřeba, je, že chceme takových obrazů stále víc. Obrazová přesycenost udržuje naši pozornost v lehkém, proměnlivém stavu, relativně lhostejném k obsahu. Fotografie chtěla šokovat, ale my si na šok překvapivě rychle zvykli. Zadaptovali jsme se tak rychle, jak jen člověk to ke svému neštěstí umí. Stačilo k tomu málo – umrtvit city a vypnout přemýšlení o druhém, o tom, že právě teď, když fotoaparát cvaká a fotograf si mne ruce, jak skvěle daný moment zachytil, ten druhý navždy opouští rozdělanou práci, svou rodinu, své děti, tento svět. Schopnost empatie nebo aspoň schopnost představivosti toho, že se něco zlého může dít právě teď mně nebo Tobě stejně jako „jim“, zmizela skoro dočista. Šok fotografie k porozumění krutosti, kterou si lidé způsobují, nepomáhá. K tomu v historii vždy sloužilo vyprávění, neustálé obnovování a vytváření paměti, v návaznosti na kterou se tříbila i představivost a schopnost vcítění se.

Člověk může cítit povinnost prohlédnout si fotografie zaznamenávající velké krutosti a zločiny. Měl by však také cítit povinnost přemýšlet o tom, co toto prohlížení znamená, o schopnosti skutečně vstřebat to, co ukazují. (Sontagová, 2011, str. 86)

Sontagová upozorňuje také na to, jak nás média naučila manipulovat s vlastním pocitem soucitu. Před zobrazovaným utrpením vypínáme též ze strachu, nejsme-li vlastně také jeho pachateli. Pocit soucitu je pak výsledkem manipulace naší domnělé moci a nevinnosti. Utrpení se děje „těm vzdáleným“, „my blízcí“ za něj nemůžeme, můžeme si leda tak „soucitně“ povzdechnout. Místo falešného soucitu je ale potřeba začít přemýšlet o našich výsadách, které ve své podstatě patří na stejnou mapu jako utrpení, a v každém okamžiku o ně můžeme přijít. Musíme také znovu hledat vnitřní odstup od množství obrazů, vytvářet si „posvátný prostor pozorování,“ díky kterému se můžeme dozvědět něco o tom, kdo a jaké karty na tomto světě rozdává...