Tříkrát o umění v Čechách

Obraz mysli ... prázdného člověka

Po čtyřech letech přípravných prací a mimořádném nasazení týmu Moravské galerie v Brně jsme měli v minulých měsících možnost navštívit na české poměry rozsahem unikátní výstavu s názvem Obraz mysli/mysl v obrazech. Nakonec bylo návštěvníků vskutku požehnaně, na české poměry rekordní počet. Co ale lidé, mnozí jistě ne zanícení milovníci umění a výstavy obcházející pravidelně, v Brně hledali a především, co tam skutečně nalezli, spíše však nenalezli? Osobně si za lecčím uměleckým leckam zajedu, ale v Brně jsem byla zklamaná a znuděná již ve druhé místnosti Moravské galerie. Mé pocity se ani v dalších místnostech nerozjasnily a nebylo to jen tím, že jsem tuto výstavu srovnávala s tou berlínskou na podobné téma s názvem Melancholia, která se uskutečnila na přelomu roku 2005/2006.

Cílem výstavy Obraz mysli bylo předložit „komplexní obraz lidské mysli, jak jej zprostředkují různé druhy a typy historických i současných, uměleckých i vědeckých obrazů. Výstava poskytne návštěvníkům jedinečnou možnost poznat tento těžko postižitelný jev a vedle estetického prožitku nabídne i velké množství nových poznatků. Specifickým záměrem projektu je poukázat na možnosti rizika nových zobrazení mysli a také zpochybnit tradiční dělítko mezi vědeckými a uměleckými obrazy a hodnotami, které jim přikládáme a jež s nimi spojujeme. Cílem projektu, analyzujícího "obrazy mysli" jako vícevrstvý obraz člověka a jeho chápání sebe samého, je iniciovat široký dialog mezi vědou a kulturou.“

Na bláboly o všeobjímajícím světovém dialogu jsme si již zajisté zvykly, absolutně nic od nich neočekáváme, a ani v tomto případě spolu nezačala věda a kultura skutečně rozprávět o stavu mysli člověka 20. a 21. století. To, co výstava ale především nezajistila byl zmíněný „vícevrstvý obraz člověka“, a to jednoduše proto, že ani jeden exponát se na nás neusmál. Ani na jedné fotografii bláznů, nebyl šťastný blázen (a že skutečně existovali a existují), zobrazeni byli jen ti chudáci izolovaní a vědou pekelně zkoumaní.Ani na jednom portrétu nebyla zobrazena myslí jasná, vyrovnaná, Boha vzívající, životem šťastně naplněna. Přestože jsme opravdu již převážně smutnými obyvateli této planety, přesto není smutek a melancholie jedinou polohou našich hlav a srdcí. Kdepak je láska v tom prý uceleném obraze mysli? Kdepak je lidské nadšení, štěstí, vytržení z tvorby vlastní i tvorby Boha- přírody? Copak pozitivní pól našeho bytí netvoří také naší mysl? A co pak všichni ti umělci v celé dlouhé historii tvořící, tvořili vždy z nedostatku a ne z nadbytku, zachmuření a ne se spokojeně usmívající? Bez ohledu na dlouhou polemiku, kterou bychom mohli rozvést nad vědou zkoumající mysl, co vlastně zkoumá, hledá, a nakonec do člověčích hlav podsouvá, brněnská výstava byla jen živým důkazem toho, kam se my dneška a zítřka s chorou myslí propadáme.

Jestli nám někdo z dlouhé historii výtvarného umění zanechal ve své tvorbě téměř dokonalý obraz - odraz vlastní mysli (co je to ale vlastně obraz mysli, má „těžce“ filosofující a pohybující se mysl se nenapasuje do žádné obrazu), pak to byl výstavně například Vincent van Gogh. Rozechvělé slunce, zlatá pole přebitá energií, víření, ale také zobrazené sebe-zklidnění, nehledě na jeho vlastní rozmanité autoportrétyd. Víc než velká pozvánka do Brna na Leonarda da Vinciho (ve svém rozladění jsem ho tam dokonale přehlédla) by stačilo zapůjčit pár Van Goghů. Jedno přicházející sebejisté a krásné jaro a jeden Vincentův autoportrét na kraji vlastních možností vibrující. V jeho tazích štětcem se skrývá o tolik více než v sice také „pěkných“ ale pouze zachmuřených autoportrétech Karla Hlaváčka prezentovaných v Brně.

To, co mé oko a mysl, toužící o sobě stále více vědět ( i to je ale cesta pekelná), na výstavě skutečně zaujalo, byly dvě čínské krajinomalby a k meditaci vyzývající obrazy Josefa Šímy v místnosti s názvem Metafory lidské mysli. Jedině skrze metaforu, spojující most mezi částečně uzavřeným ale též proměnlivým systémem člověka a nepolapitelným tokem vnějšku jsme totiž schopni aspoň trochu chápat – chápat se, podržet se, něčeho k držení.

A vůbec, kde je také nějaká dětská kresba, podávající obraz dětské mysli čistě a bez uměleckých stylizací. A vůbec a naposledy a znovu, kde je láska? Nedá se zobrazit? V průběhu dějin umění se ji skutečně nikdo nepokoušel zobrazil? Nikdo nebo všichni?

Ariel Šaron spící … o umění snící

V pražském DOXu je až do 20. dubna k shlédnutí výstava Middle East Europe díla devíti palestinských a čtrnácti izraelských autorů doplněná o práce několika středoevropských umělců. Noam Braslavsky je autorem „nejatraktivnějšího“ exponátu výstavy, která již v roce 2010 vzbudila kontroverze. Do Prahy přivezl sochu Ariela Šarona ležícího v kómatu na nemocničním lůžku. Figurína k nerozeznání podobná člověku - Arielu Šaronovi "dýchá", v setmělém pokojíčku s pootevřenýma očima vypadá důstojně a zřejmě i životněji než skutečný izraelský politik, který je po mozkové příhodě v kómatu již šestým rokem.

Podle slov autora sochy z rozhovoru v Literárních novinách, k tvorbě byl motivován snahou přispět k politické diskuzi o izraelsko-palestinském konfliktu. Umění má nastolovat rozličné otázky, upozornit na utrpení, které lidé na obou stranách prožívají, na absurditu toho, proč se válka vede, bourat klišé a stereotypy, vytvářet mezinárodní řeč, která je vysoko nad každodenní politikou …

Vytvořením figuríny Šarona v kómatu ležícího ale autor neučinil za dost ani jednomu ze svých plánů. Chce-li se umělec svou tvorbou dotknout také politické oblasti, má-li v pravém slova smyslu starost o věci veřejné, musí tak činit velmi poctivě a hluboce, ale především ze sebe. Vymodelovat voskovou figurínu a čekat na diváka a jeho otázky, které ji oživí, nestačí, to není celé umění. Umělecké dílo je přeci již také umělcovou odpovědí na něco, a spíše než halasné ozvěně otázek má vést k vnitřnímu ztišení se na obou stranách.

„Já jako umělec vždycky zkoumám spíše otázku osvětlení, proč se to či ono dostane do světla reflektorů a před objektiv kamer, a něco jiného ne.“ Zkoumat, proč se něco dostane před objektiv kamery by mělo být nakonec starostí politikovou ne umělcovou, neboť jak s nesmrtelným umělcem Paulem Klee my umění chtiví, teoretičtí, víme, umění nezachycuje viditelné, nýbrž samo zviditelňuje skryté. To skryté v nitru člověka, v nitru právě jednoho umělce, a jen skrze obraz tohoto skrytého si můžeme povídat i o skrytých podstatách věcí tam venku.

Izraelsko-palestinský konflikt je na tolik hluboký, historie-tvorný a pro neznalého nepochopitelný, že k těm pravým otázkám o něm nemůže socha Šarona vůbec přivést. Natož v Čechách, kde i o Šaronovi toho víme pramálo. Tohle se fakt nepovedlo.

Spravit si umělecký apetit – Krištof Kintera v Městské knihovně pražské

Co se ale povedlo určitě, je pátrání pan Kintery po vztahu lidí ke všemu, co tak vehementně produkují a nebo lépe z druhé strany - vztah toho všeho k člověku. Každopádně je toto vztahové spojení dramatické a lidé i věci ve zrychlující se spirále nadměrného množství mají, zdá se, ze sebe navzájem hlubokou depku. Cesty jak z toho snad úspěšně ven, ale stále existují a na tahu zůstává člověk.Výstava nese název „Výsledky analýzy“ a je to člověk, kdo analyzuje a dává smysl svým výtvorům. Dokud tak bude činit, dokud bude svou myslí věci sebevíce bizardní oživovat, dávat jim smysl a příběh, pak má sám ještě naději. Směr příběhů věcí v Městské knihovně vystavovaných napovídají i Kinterovi mnohdy dlouhé anglické názvy, které jsou i pro něj osobně velmi důležité.

V lyžácích se zde kymácí jakýsi tvor s ušima, kovové zábrany se vzpouzí jako jeleni v říji, nákupní tašky mluví, prckové bez tváře manicky mlátí hlavou o zeď, popřípadě nezastavitelně žvaní jako proročtí šílenci. Spotřebiče již nejsou spotřebiče, ale specifická fauna. A proč by ne, život má nekonečné množství variant a člověk má přeci jen výsadní postavení svou myslí věci oživovat. Jde jen o to nebát se přemýšlet i o možnostech, které tu ještě nebyly. Bůh je rád, když nás vidí jít v jeho tvůrčích šlépějích. Přísné logické myšlení - tak to má být, tak to vždycky bylo a bude, nás zavedlo až tam, kde se nyní nacházíme. V tři tečky... Jít cestou nevyšlapanou je to jediné, co nám zbývá. Kinterovo snahu měnit způsob lidské produkce i nazírání na ni můžete shlédnout až do 13. května 2012.