Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička IV.

Bohumír Ďuričko - Kočkoviny. Kapitola 4.: Láska, cit, touha a nekonečné štěstí na obzoru

Stalo se, co se mělo stát, vznikl vztah mezi mužem a ženou, jedno tělo, jedna duše, společné chvíle a zájmy. Prostě ráj na zemi. Jednoho krásného večera jsem Janu vzal do luxusnější restaurace v centu Prahy, do Koga. Upřímně řečeno, nelíbilo se jí tam. Žila jenom pro mě. Bohatství, pozlátko života, jí nic neříkalo, nakupovat do Pařížské ulice nechodila. Žena pro život. Pochopil jsem, že tu jsme poprvé a naposled. Dali jsme si jídlo, už ani nevím jaké. Při sklence dobrého červeného vína jsem se dlouze podíval do jejích pomněnkových oči a přiznal jsem se: „Janičko, asi tě miluji.“

Přimhouřila oči, neodpověděla.

„Pojďme domů,“ žadonila.

Šli jsme pěšky, vedli se za ruce, já už jsem myslel na nádherné chvíle v její ložnici. V hotelu jsem skoro nespal. Ale bylo vidět, že Jana má ještě něco v hlavě. Zašli jsme do naší oblíbené vinárny. Jako vždy jsem objednal červené víno a zapálil svého doutníka.

„Bohumírku, chtěla bych ti říct, že tě také miluji a přeji si s tebou žít.“

Zalapal jsem po dechu, spolkl suchou slinu. Chvíli jsem nechápal, díval jsem se na ni, drželi jsme se za ruce.

„Ty si se mnou přeješ bydlet?“ vykoktal jsem.

„Ano.“

„Pane vrchní, prosím jeden aperitiv.“

„Janičko, nikdy bych nedoufal, že by to bylo možné. Já beru každý den prožitý s tebou za vrchol své odměny a tohle je vážná věc. Dobře, lásko, nebudeme několik večerů hrát šachy, stejně vždy vyhraji, a budeme si o sobě povídat. Bude to večer otázek a odpovědí. Víš, miláčku, s někým žít je něco jiného, než se s někým scházet a milovat se. Já třeba o tobě nic nevím a ty o mně také ne.“

„Dobře, souhlasím, začneme hned zítra.“

Milování bylo toho večera jako vždy nádherné, ale jiné. Nebylo milenecké, ale partnerské. Vyšší stupeň vztahu. Nemohl jsem dlouho usnout.

Tentokráte ne proto, že jsem byl neustále vzrušený, ale kvůli odpovědnosti vůči krásné mladé ženě a její budoucnosti.

Bohumír Ďuričko - Kočkoviny. Kapitola 5. Zpověď podnikatele

„Moje milovaná Janičko, jsem již téměř tři roky rozvedený a bydlím sám.“

Všiml jsem si záblesku v jejích očích. Něžným a vděčným pohledem se na mě podívala.

„To se mi ulevilo.“

„A mám čtyři dcery.“

„Výborně,“ řekla Jana.

„Rozumím dobře?“

„Ano, jsi geneticky vyzkoušený a takového muže hledám.“

„Já se z tebe asi zblázním. Miluji tě, Jano.“

„Já tebe taky.“
„Tak dobře, budu pokračovat, a kdybys něčemu nerozuměla, zeptej se raději hned.“

Sedli jsme si pohodlně do čalouněných křesel, připili si na štěstí, dlouze se políbili a já jsem začal ve zkrácené verzi povídat o sobě.

„Jedno mi ale, Jani, musíš slíbit. Potom mi řekneš něco o sobě a rozhodneme se, jestli spolu zůstaneme.“

„Ano, souhlasím,“ řekla Jana a ještě jednou jsme se dlouze líbali.

„Lásko, mé dětství by vydalo na mnoho krátkých povídek. Snad budu mít jednou čas je napsat. Jsem dítě ze statku a vztah k venkovu a přírodě mi zůstal. Měl jsem šťastné dětství. Mám sestru a bráchu. Sestra je ředitelkou uměleckoprůmyslové
školy, brácha je starší a je už v invalidním důchodu. Rodiče žijí v Praze. Táta má osmdesát tři a máma sedmdesát devět let. Již v mládí jsem byl vůdčí osobnost. Byl jsem hodně samostatný a ctižádostivý, sportoval jsem. Hrál jsem fotbal, hokej, šachy, tenis, byl jsem pořád v lese. Dnes mi zůstal tenis, kytara, šachy a lov. V rámci samostatnosti jsem začal brzy se sexem.“

„Z toho si nic nedělej, já taky,“ řekla Jana.

„A v kolika?“

„V šestnácti.“

„Tak já v patnácti. To víš, vyrůstal jsem na venkově, tam se začínalo se sexem brzy,“ šibalsky jsem se pousmál. „Jsem vysokoškolsky vzdělaný, s červeným diplomem. Po škole a vojně...“

„Ty jsi byl na vojně?“

„Ano, ale to jsou ty povídky, které musím přeskočit. Na to bychom potřebovali měsíce, snad jednou. Na podzim života si budu psaním přivydělávat. Tyto vlohy mám napsány v dlani. Tak uvidíme...“

„Nevadí, dobře.“

„Pracoval jsem v zahraničním obchodě a v cestovním ruchu. Víš co, miláčku můj, já to zkrátím, toto vše si o mně můžeš přečíst na internetu. Je tam toho o mně opravdu hodně.“

„To mě nenapadlo, udělám to,“ řekla Jana. „Zatím je to hodně zajímavé.“

„Co ti říkám, je desetina mého života. Za svůj život jsem stihl úplně vše. Zasadil jsem stovky stromů, postavil čtyři domy, zplodil čtyři děti a měl tři ženy. Postavil jsem v Praze hotel. Já se, Jani, pokusím o sobě říct něco, co o mně na internetu nenajdeš. V Praze začala moje kariéra v PZO Merkuria a potom na Ministerstvu zahraničního obchodu. Později jsem pracoval pro
CK Sporturist, až do sametové revoluce. Opravdu jsem byl celý život šťastný a pracovitý, má víra mě vedla vždy k úspěchu, k bohatství, ale ne k lásce. Ženy si mě vybíraly především proto, že jsem byl vždy finančně zajištěný. Pravý vztah jsem ještě asi nepoznal, vnímám to tak. Promiň, nyní jsem toho hodně přeskočil.“

Dívala se na mě svýma modrýma očima, připomínajícíma dvě průzračné studánky. Úplně jsme zapomněli na čas a na pití.

„Tak na zdraví.“

„Jani, já na zdraví nepiji, já si přeji jít do hrobu zhuntovaný.“

„Tak na co si připijeme?“

„Mám návrh. Na štěstí, na lásku, na víru, pokoru, bohatství a na nás.“

„Miláčku, souhlasím,“ řekla Jana a připili jsme si francouzským červeným.

Vychutnal jsem dým z doutníku a pokračoval: „Janičko, čas letí, už je půlnoc, stejně to nemohu dnes stihnout. Tak dnes do dvou hodin. Souhlasíš? Byl jsem účastník sametové revoluce a Nicole je revoluční dítě. Zplodili jsme ji přímo na Letenské pláni.“

„Opravdu? No vychází to tak.“

„Od začátku jsem pravicový volič a po vzniku ODS jsem ji významně sponzoroval. Vlastnil jsem sedm let fotbalový klub Dukla Praha. Měl jsem mnoho firem s ročním obratem asi osm set milionů korun. Dovážel jsem z Itálie bílou techniku Candy, z Finska barevné televizory Finlux a Saloru, z Rakouska malé pračky Eudora, výpočetní techniku z Německa. Provozoval jsem realitní činnost, hotelnictví a cestovní ruch. Přátelil jsem se s mnoha podnikateli a politiky, hodně jsem cestoval. Rozšířil jsem své podnikání o moře v Chorvatsku. Koupil jsem nebo najal tři menší lodě pro charter, pronajal si hotel. Udělal si kapitánské zkoušky.“

„Bohumírku, ty řídíš lodě?“

„Ano, Jani, už mnoho let. Umím si takto i vydělávat peníze.“

„Vezmeš mě na moře?“

„Ano, slibuji, v září příští rok jedeme. To bys nevěřila, kolik jsem měl přátel. Fotbal, moře a peníze jsou fenomén. Tykal jsem si například s Bémem, Filipem, Dvořákem, Jurečkou, Chalupou, Šloufem, Paroubkem, Grygarem, Bratským, Kuželem, Blažkem a dalšími. Znal jsem se s Koukalem, Bürgermeisterem, Jančíkem, ale i s mnoha podnikateli a bankéři. To víš, Jani, byl jsem na vrcholu podnikatelských aktivit, velmi úspěšný mladý muž. Nikdy jsem od nich ale nic nepotřeboval. Podnikal jsem a vydělával
peníze tak, abych se vždy vyhnul korupci a zločinu. Když jsem se se svými aktivitami jenom přiblížil tomuto prostředí, raději jsem se zbavil celé firmy. Vždy jsem stál na straně dobra a pozitivního myšlení. Vydělal jsem opravdu hodně peněz, ale taky jsem jich hodně rozdal. Neumím potřebným říct ne. Vrozenou solidaritu nezapřu. Bohužel jsem často pomáhal i podvodníkům
a lidem, kteří to nepotřebovali. Věděli, že když vytrvají ve svém naříkání, tak jim vyhovím. Nelituji toho. Nebudeš, Janičko, věřit, čím víc jsem dával, tím víc jsem dostával. Tak to asi funguje v pozitivním světě. Lásko, už jsou dvě ráno, je čas jít domů.“

„Myslel jsi tím ke mně, do pronajatého bytu?“

„Jani, tvé pozvání přijímám.“

Krásné, něžné milování nás neminulo. Milování bez přemlouvání. Dvě těla, jedna duše. Abychom vůbec mohli usnout a spát, museli jsme mezi sebe nacpat peřinu.

„Lásko, dobrou, tak zítra.“

Dlouhý polibek a sladký, nikým nerušený spánek.

Další pokračování opět zítra.