Obejde se Londýn bez dozimetru?

Británie se chystá na změnu ekonomických pravidel u základních potřeb života, které mají být podřízeny veřejnému zájmu, nikoliv mocným zájmovým skupinám. Je spojen s Andy Burnhamem, starostou Velkého Manchesteru, který se uchází o křeslo premiéra vládnoucí Labouristické strany s programem budování „produktivního státu na principech manchesterismu“.

Program byl představen v obsáhlé ekonomické studii skupiny ekonomů, která si říká – možná trochu provokativně – Mainstream Labour. Změna má být velká, ale postupná, rozložená do deseti let. Produktivní nemá být jen stát. I města a obce mají postupem času pokrývat většinu základních veřejných potřeb.

https://www.mainstreamlabour.org/publications/the-productive-state

Ten desetiletý časový rámec není až tak důležitý, jako rozhodování, čím začít a co se chytne. V Londýně se mluví o tom, že Burnham nejprve zkusí zvýšit funkcionalitu a dostupnost každodenní cest do práce. Byla by to obdoba integrované příměstské a městské dopravy jako je Bee Network v Manchesteru, kde to odstartovalo desetiletý rozvojový plán.

Je to systém, který částečně známe i v Česku. V Praze a Středočeském kraji máme společné síťové jízdenky, na které se dá jezdit na principech předplatného v tramvajích či metru v hlavním městě i vlaky a autobusy v okolí. V Manchesteru to funguje opačně. Kartu pro integrovaný systém přiložíte na začátku i na konci celé cesty a systém si pak dodatečně vypočte kudy jste všude jeli a jaké je jízdné. Podstatné je, že platby jsou zastropované v nějakém časovém, nejspíš měsíčním limitu. Principem je dostupnost dopravy, zajišťuje ji město.

Jak už jsme zmínili, v Praze máme podobné pokrokové řešení Dopravního podniku hlavního města, to však nezabránilo jeho dozimetrizaci, ovládnutí jeho finančních toků skupinou politiků ze STAN, kteří teď vysvětlují u soudu, že za nic nemohou. Možná to obohatí i debatu v Londýně. Ta bude v každém případě rušná a povede se na téma, k čemu stát lze pustit a k čemu ne. Burnham tomu chce dát opačný směr, zda jsme privát nepustili i do služeb, ve kterých jenom škodí.

Do podrobného rozboru Burnhamova plánu se pustím jindy. Teď bych rád upozornil na další nápad na poměrně dostupnou zásadní změnu, která by byla vhodná pro počáteční průzkum bojem. Šlo by o ceny energií, které by stát mohl ovlivňovat jako tvůrce trhu. Je to funkce známá z burz, kdy pověřený brokerský dům prodává i kupuje tak, aby cena nelétala ve velkých skocích.

Dnes, kdy burzy ovládly bleskové obchody umělé inteligence počítačů (quanty), je tohle asi minulostí, ale v energetice lze nasmlouvat dostatečně velké objemy energie, aby se s nimi dalo vstupovat na trh v situaci, kdy je třeba krotit ceny soukromých dodavatelů.

V Česku jdeme opačným směrem, vláda chce polovinu obchodu ČEZu prodat, aby tak získala prostředky na vykoupení minoritních akcionářů výroby ČEZu. Moc do té strategie nevidím. Mohlo by jít o to, mít výrobní ceny pod kontrolou a zařídit prodej tak, aby se akcionáři smířili jen s nějakou přijatelnou regulovanou marží. To by předpokládalo odchod z energetické burzy, ale ta má pro strategii vlády jinou výhodu - její vysoké ceny umožní financovat výstavbu jádra. Tak nevím.

Držme se ale Británie. V Burnhamově programu vychází snaha o větší zapojení státu z historické zkušenosti. Byl to přece stát a velká města, kdo začal všude v Evropě s budováním infrastrukturních služeb a vytvářel tak podmínky pro fungování privátní ekonomiky. V 19. století to byly vodárny a kanalizace, aby se skoncovalo s infekcemi. Po válce se budovaly dopravní systémy kolem měst a rozvíjelo bezplatné školství a zdravotnictví, aby hospodářství pozvedli zdraví a kvalifikovaní lidé, kteří mají možnost dojíždět do práce.

Až když to bylo hotovo, začalo se tvrdit, že „stát je nejhorší hospodář“ a všechno se privatizovalo. Nejdivočeji právě v Británii, se kterou držela krok jen „šoková terapie“ oligarchických a zkorumpovaných post-sovětských zemí, jak se píše ve zmíněném programu.

Skutečným cílem privatizace však nebylo rozvíjet a udržovat rozsáhlé infrastrukturní systémy, ale nabídnout extrakci renty těm, kdo vyhráli poziční boj a dostali se k tomuto majetku. Nenaplnila se očekávání, že služby budou efektivnější a levnější. Všechno je naopak mnohem dražší, bydlení, energie, doprava. A „nic nefunguje“, protože privatizované podniky sledují jen finanční cíle. Zaměřují se hlavně na to, co se nejvíc vyplatí. Ale vykrádat se dají i veřejné služby, jak bychom mohli vyučovat v Praze.

To základní, s čím Burnhamův ekonomický tým přišel, je tedy vyvracení mýtu, že stát smí zasahovat jen okrajově. Prosazují jeho aktivnější roli. Tvrdí, že třeba u vodáren nebo energetiky, tedy služeb, kterých se nemůžete dobrovolně zřeknout, je privatizace jen nabídkou vybírání monopolní renty a zvyšováním nákladů pro celou ekonomiku. Stát by proto měl vzít zpátky pod svá křídla vše, co má sloužit především veřejnému zájmu, nikoliv zisku.

Ne všechno musí být na celostátní úrovni. Provoz školství a zdravotnictví lze svěřit regionům a sociální služby zase obcím se sítí spolupracujících neziskovek a dobrovolnických organizací. V zásadě je však podle nastupující labouristické levice lepší za veřejné peníze službu levně poskytovat, než ji jen zpřístupňovat formou příspěvků a dotací těm, kdo si nemohou tržní cenu dovolit.

Příspěvky a dotace, to je pouhý přesun bohatství zdola nahoru. Státní příspěvky na vysoké ceny služeb od uživatelů protékají do zisků finančních fondů, které tyto poskytovatele služeb vlastní. A devět desetin finančních aktiv v zemi kontroluje úzká vrstva nejbohatších, pouhá horní desetina společnosti.

Úzce pojatá sociální pomoc tak ve skutečnosti udržuje mechanismus, který zvyšuje sociální nerovnosti. Stačí se podívat do statistik, abyste si potvrdili, že ti nahoře bohatnou a ti dole jsou na dně dál.