Opravdu, pane prezidente?

 Prezident má pochopitelně také doprovodný program, protože jeho vystoupení na schůzi VS OSN bude jenom velmi krátké. Není přeci představitelem světové velmoci. 

Před svou cestou do New Yorku se prezident nechal slyšet, že bude pracovat ve prospěch toho,  abychom v letech 2032 a 2033 viděli Českou republiku jako nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Pan prezident si zvolil opravdu obtížný, ba přímo nadlidský úkol. Možná, že on, ani lidé jako jsou Žantovský a Kolář - přestože tito dva prezidentovi poradci strávili půl života v diplomatických službách (je ovšem otázka, co tam dělali a pro koho pracovali) - přesto zřejmě nechápou, jak je tento cíl vzdálený a nedosažitelný. Proč? Z jednoduchého důvodu. Prostě proto, co  předváděla v zahraniční politice předchozí  reprezentace republiky pod vedením Petra Fialy a Jana Lipavského, jejímž pokračovatelem je v očích většiny světa prezident Pavel. Administrativa Andreje Babiše se sice snaží ve světě změnit ten nepříznivý dojem, který zanechal v myslích představitelů zejména rozvojového světa předchozí kabinet a jeho činnost. Ale to se jim jen tak snadno nemůže podařit. Těch téměř 200 členů OSN je totiž silně názorově rozděleno a je potřeba vidět, že vliv západního světa v OSN je omezen maximálně   na  40 zemí. Tyto země mohou být jistě ochotny podpořit členství Česka v Radě bezpečnosti OSN, ale víc jich nebude. Česko si neudělalo přátele ani Číně, a už vůbec ne v Rusku, ani v dalších zemích BRiCS. A tyto země mají za sebou početnou klientelu v třetím světě. V zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky... Rozhodující balík hlasů ve VS OSN k prohlasování členství Česka v Radě bezpečnostI OSN tedy Západ nemá. K volbě potřebujete tři pětiny hlasů ze všech zemí. Tedy podporu zhruba 120 zemí. Mám osobní zkušenost z roku 2005, kdy jsem byl českým premiérem. Také jsem pracoval ve prospěch českého členství v Radě bezpečnostní OSN, které mohlo nastat o několik let později.

 Při svých státních návštěvách v Japonsku, v Indii, v Číně a v Rusku, v Brazílii i ve Velké Británii se mi podařilo dosáhnout souhlasu těchto zemí s podporou kandidatury Česka v Radě bezpečnost. Členství v Radě bezpečnosti Česka byla nakloněna i Francie a Německo a další státy. Ale v té době jsme dělali "politiku všech azimutů". Hovořili jsme se všemi. Snažili jsme se valorizovat své čerstvé členství v EU. Kromě jiného jsme také neuráželi  muslimské země a dokonce ani muslimské arabské země.... Nepreferovali jsme jednostranně stát Izrael, jako to činí bohužel i administrativa Andreje Babiše, nemluvě o servilitě té předchozí Fialovy vlády vůči této zemi. 

 Prostě, byli jsme přijatelní i pro velkou část rozvojového světa, jenž má rozhodující "balík" hlasů v OSN. Topolánkova vláda, včetně ministra zahraničí Schwarzenberga, po svém nástupu otočila prudce kormidlo zahraniční politiky státu  směrem ke Spojeným státům a k Izraeli. A zbavila se politiky "všech azimutů", kterou jsem v čele vlády prosazoval já.  A tak nepřekvapilo, že když proti Česku kandidovalo za náš evropský region také Chorvatsko, země s podstatně nižším ekonomickým i politickým potenciálem v rámci světa než má Česká republika,  dostalo Česko v hlasování slušně řečeno na zadek. Byla to kolosální prohra především Topolánka a Schwarzenberga a jejich jednostranné zahraniční politiky. 

A Pavel představuje vlastně stejný typ a zaměření politiky. Chlapci, nedělejte stejnou chybu podruhé za sebou. Buď změníte zahraniční politiku vládní exekutivy, včetně prezidenta, což by znamenalo vyloučit z vlivu na prezidenta 'zkušené diplomaty" Žantovského a Koláře a pak máte šanci uspět. A pokud tato změna nepřijde a budete provádět stejnou politiku jako Topolánek a Schwarzenberg (a dosud také Pavel) ušetřete si práci a nervy i peníze s nějakou kandidaturou.