Kauza MUS: Nejsou žalobci jen obětí politické hry? Podezření na základě dokumentů narůstá

Z pohledu odpovědnosti za možné zmaření připojení se ČR ke švýcarské žalobě jsou totiž zásadní dvě věci:

1. Kdo za ČR má oprávnění vyhovět žádosti švýcarské strany o připojení se ČR k jejich řízení coby strany poškozené;

2. Kdo v ČR věděl o této švýcarské žádosti a kdy.

Za ČR je oprávněna rozhodnout o tom, zda se stát připojí ke švýcarské žalobě, pouze vláda, respektive Ministerstvo financí ČR. Justice, v tomto případě státní zastupitelství, nemá oprávnění, vyjma poskytování právní pomoci a vyřizování žádostí o poskytnutí informací z trestního řízení, popřípadě vyřizování žádostí o úkony trestního řízení, vcházet do mezinárodních vztahů a činit kroky, které z Ústavy přísluší nejvyšším exekutivním orgánům. I kdyby tedy státní zástupci z VSZ měli jako jediní k dispozici zmíněnou švýcarskou žádost, pak ji měli pouze předat výše, v tomto případě Ministerstvu spravedlnosti ČR, které je pro ně v těchto věcech nadřízeným orgánem. Pouze pokud by tak neučinili, bylo by to možné považovat za hypotetické kárné provinění. V době, kdy však žalobci obdrželi švýcarskou žádost z 26.5. 2010, bylo již však ministerstvo spravedlnosti (a ministerstvo zahraničí) shodnou žádostí švýcarského vyšetřujícího soudce obesláno, a to prostřednictvím diplomatické nóty a mohlo tedy činit příslušné kroky k připojení se ke švýcarské žalobě (viz článek ZDE) a bylo by tudíž zbytečné a také neefektivní a nehospodárné činit takový krok ze strany VSZ.

Skutečnost, že VSZ nemůže rozhodnout o připojení se k švýcarské žalobě, již v roce 2010 vzešla z analýzy VSZ v Praze, kterou vypracovala tehdejší šéfka odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Marcela Kratochvílová (taktéž čelí kárné žalobě Pospíšila v této věci) ke švýcarské žádosti o připojení se ČR k trestnímu řízení jako poškozený subjekt. Kratochvílová 1. září 2010 v této analýze píše: „V závěru své žádosti vyšetřující soudce také žádá o sdělení, zda v rámci švýcarského řízení, které provádí, se Česká republika míní zúčastnit trestního řízení jako poškozený účastník a uplatňovat nárok na náhradu škody. Podle mého názoru státní zástupce vyřizující právní pomoc se k této otázce nemůže vyjádřit, protože k uplatňování jakýchkoli nároků jménem České republiky, je v tomto případě příslušné pouze Ministerstvo financí ČR.“

Vrchní státní zastupitelství obdrželo švýcarskou žádost datovanou 26. května 2010 v červnu 2010. Příslušný státní zástupce vyřídil část, která se týkala hlavního důvodu tohoto podání, totiž poskytnutí informací z trestního řízení, které bylo vedeno v ČR. Co se týče dotazu na to, zda se ČR připojí k trestnímu řízení, které je vedeno ve Švýcarsku, coby strana poškozená, požádal 26. července 2010 o poskytnutí informací, o jaký trestný čin se ve vztahu k ČR jedná, kdo je z něho podezřelý a jaká škoda měla být ČR způsobena. Na tento dopis nedostal státní zástupce nikdy od švýcarských orgánů odpověď a to přes opakovanou urgenci a přes jinak velmi čilý kontakt se švýcarskou stranou, které zajišťoval rozsáhlou právní pomoc.

Vytýká-li tedy dnes jako hlavní důvod kárné žaloby ministr Pospíšil právě to, že VSZ nebylo schopno specifikovat důvody a rozsah škody, pak je nutné konstatovat, že se o to státní zástupci velmi intenzivně snažili a první částečnou specifikaci obdrželi až při osobní jednání se švýcarskými žalobci a vyšetřovateli na začátku března 2011. Vedle tohoto procesu, který probíhal na bázi právní pomoci, však mohl ministr spravedlnosti kdykoliv vznést problém připojení se ke švýcarské žalobě na vládě, popřípadě od prosince 2010, kdy Pospíšil podle svého vyjádření informoval ministra Kalouska, mohlo ministerstvo financí rozhodnout o tom, že se ke švýcarské žádosti připojí.

Vyčítá-li dnes proto nejvyšší státní zástupce Zeman svým podřízeným, že nevyhověli švýcarské žádosti, i když byla pouze hypotetická a nespecifikovaná, pak ovšem spíše než vůči svým podřízeným vznáší veřejně žalobu vůči ministru spravedlnosti, potažmo vůči ministru financí, neboť oni obdrželi švýcarskou žádost ve stejné době, jako pražští žalobci. Konkrétně ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím diplomatické nóty švýcarské strany, předané ministerstvu spravedlnosti ministerstvem zahraničí 14.6. 2010. Tedy ve stejné době, kdy formou právní pomoci obdrželo stejný dotaz i VSZ v Praze. Podle vyjádření ministra Pospíšila pak on sám předal švýcarskou žádost v prosinci 2010 ministrovi financí Kalouskovi. Nejpozději od této chvíle tedy mohla vláda rozhodnout, že se ke švýcarské žádosti připojí, i když – jak stojí v argumentech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vůči vrchním žalobcům – dosud nebyl švýcarskými orgány specifikován ani přesný důvod.

Právní názor VSZ, o kterém byl naposledy 15. března 2011 informován i ministr Pospíšil (který si podrobnou informaci od VSZ vyžádal pro jednání se švýcarským velvyslancem), shrnuje v té době pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula ve svém dopise ministrovi financí z 29. dubna 2011: „V této souvislosti není sice věcně podstatné, ale rozhodně pozoruhodné, že dopis Federálního vyšetřujícího soudce ze dne 14.6. 2010 nebyl adresován státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale je nadepsán jako „Oznámení České republice Švýcarskými orgány činnými v trestním řízení, resp. Federálním vyšetřujícím soudcem Gérardem Sautebinem v Lausanne“ a byl Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze doručen dopisem ředitele mezinárodního odboru trestního Ministerstva spravedlnosti ČR dne 30.7.2010, přičemž, jak již bylo výše uvedeno, z dalšího přiloženého dopisu švýcarských justičních orgánů, označeného jako „Nóta č. 55/2010-444.1“, ze dne 14. 7. 2010, byla tato ucelená korespondence původně adresována Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Z toho především vyplývá, že Švýcarské orgány se v této otázce původně neobracely na Vrchní státní zastupitelství v Praze, ale nejdříve na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které tuto listinu zřejmě předalo Ministerstvu spravedlnosti ČR a toto ministerstvo ji až následně zaslalo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze jako justičnímu orgánu vyřizujícímu právní pomoc. Obě tato ministerstva, která nepochybně disponují dostatečně odborně vybaveným aparátem pro posouzení takových podání, dala svým postupem jednoznačně najevo, že vyřízení této žádosti je aktem právní pomoci ve věcech trestních. Kdyby konstatovala, že tomu tak není, zaslala by nepochybně žádost švýcarské strany rovnou k vyřízení Vašemu ministerstvu.“

Rozhodnutí o připojení se ke švýcarské žalobě náleží pouze vládě, respektive ministrovi financí, justice v této věci pouze vykonává servis. Je otázkou, proč ministr Pospíšil neinformoval vládu o tak závažné žádosti a proč tak následně neučinil ministr financí Kalousek, kterého Pospíšil podle svého vyjádření informoval v prosinci 2010. V této souvislosti je klíčové, že o upřesňující informace požádalo ministerstvo financí státní zástupce až v dubnu 2011, respektive v červnu, a to na základě dopisu, který ministerstvo obdrželo přímo od švýcarské strany. Legitimní otázka tedy zní, co dělalo ministerstvo financí od prosince 2010, kdy ministr spravedlnosti podle svého vyjádření Miroslavu Kalouskovi poskytl švýcarskou žádost a proč nerozhodlo o připojení se ke švýcarské žádosti na základě informace o „hypotetické“ škodě, jak naopak vyčítá VSZ nejvyšší státní zástupce Zeman.

Z těchto argumentů je zřejmé, že jsou-li vinni čtyři státní zástupci, na něž je podána kárná žaloba, pak stejnou, ne-li větší odpovědnost nesou ministři spravedlnosti a financí Jiří Pospíšil a Miroslav Kalousek, kteří měli příslušné informace skoro rok předtím, než uplynula lhůta a navíc mohli a měli jako politici rozhodnout o tom, zda se k žádosti připojí a pak ve spolupráci se státními zástupci a švýcarskou stranou specifikovat důvody a rozsah škody, která měla být českému státu způsobena.

Svalování viny pouze na čtveřici státních zástupců je z pohledu informací, dokumentů i věcných argumentů více než nespravedlivé a navíc budí podezření ze snahy mediálním humbukem a předhozením obětí zastřít vlastní odpovědnost minimálně dvou ministrů vlády Petra Nečase.