Kim má vodíkovou bombu

Co vlastně chce severokorejský diktátor? Víme jistě, že nechce vyvážet revoluci za hranice své země. To je pozitivní. Chce však zcela nepochybně, aby byl na mezinárodní scéně brán jako rovnocenný partner a aby byl respektován. To např. znamená, že některé mocnosti, které by snad měly takový zájem, aniž bych přímo jmenoval Spojené státy, nechají tento režim na pokoji a na pospas řešení jeho vlastních problémů. Bylo by to jistě nejmoudřejší.

Určitě moudřejší, nežli např. vojenské zásahy či pokusy, v podmínkách Severní Koreje odsouzené předem k nezdaru, ke změně režimu. Severokorejští vůdci zřejmě podléhají hysterii v souvislosti s destabilizací takových relativně stabilních režimů, jako byla Asadova Sýrie či Kaddáfího Libye. Prostě Kim a jeho okolí se domnívají, že vlastnictví jaderných zbraní a raket schopných přenášet tyto zbraně, např. i do Spojených států, zajistí suverenitu státu, další existenci a stabilitu komunistického režimu.

Velmi pravděpodobně by další seriál sankčních kroků vůči Severní Koreji zvolený Radou bezpečnosti znamenal jen jediné. Destabilizaci Severní Koreje a miliony uprchlíků do sousední Číny. Technicky vzato by Čína tyto uprchlíky, byť by jich byly miliony, jistě dokázala vstřebat, ale za cenu narušení stability v několika svých provinciích byť na nedlouhou dobu. Do Číny jde ostatně 90 % severokorejského exportu. Nejrozumnější se tedy zdá v tuto chvíli pozice Ruska, které ostře odsuzuje termonukleární pokus v režii Severní Koreje, ale požaduje diplomatické řešení celého problému.

Vojenské zásahy v Severní Koreji nemají šanci na úspěch a vedly by k širší destabilizaci v celé oblasti a k tomu, že by se za záda Kima nutně postavila také Čína a zřejmě i Rusko proti Spojeným státům. To už by byl jen krůček od možného globálního konfliktu. Čína přece nemůže mít zájem na pohlcení Severní Koreje Koreou jižní, což by znamenalo vtažení této země do americké sféry vlivu.