Petr Dimun: Je Miloš Zeman hodné a přítulné zvířátko?

Vzhledem ke své pestré kariéře plné zvratů – od pravicového liberála, který chtěl na začátku devadesátých let zakládat českou obdobu německé FDP, neboť ta by, podle něj, mohla být v každé vládě, přešel Zeman do ostrého levicového buřičství proti Klausově vládě, aby jí pak v roce 1996 nepřímo podpořil výměnou za křeslo šéfa Poslanecké sněmovny a za dva roky poté uzavřel s ODS, jejíž členy chtěl stahovat z kůže a balit do ní členské průkazy ČSSD, tzv. Opoziční smlouvu, která vynesla do funkcí jeho milce, jako byl Miroslav Šlouf, který do české politiky přinesl praxi prorůstání politiky s byznysem, včetně do té doby bezprecedentních zásahů do policejních a justičních složek, jako bylo odvolávání šéfů policejních útvarů ve spolupráci s Františkem Mrázkem či instalování Marie Benešové do funkce nejvyšší státní zástupkyně – je totiž věrným obrazem české politiky po roce 1989. A proto byl vždy po Václavu Havlovi a Klausovi logickým a přirozeným kandidátem na prezidenta.

Má jím být však za podpory ČSSD, respektive celé české levice? Tady už člověk tápe. Miloš Zeman totiž není žádná hodná čivava, co se naučí na kočkolit, když jí nevyvenčíte, jak se nám snaží Zeman ve zmíněném rozhovoru vsugerovat. Je to spíš starý, protřelý a náramně vzteklý jezevčík, co jednu chvíli valí smutné psí oči, aby vás obratem pokousal a do vteřiny nahodil ten stejný, psí výraz, takže si myslíte, že si za to vlastně můžete sami.

Neznám všechny důvody toho, proč část poslanců ČSSD v roce 2003, včetně dnešního spojence Michala Haška, Jaroslava Tvrdíka, Zemana nevolila, ačkoliv se k tomu nebyla veřejně schopna přiznat. Jiří Paroubek mi promine, ale tady musím dát k dobru jednu z jeho příhod, která asi lépe než všechny hluboké úvahy ilustruje to, co se tehdy odehrálo. Když před volbami v roce 2006 docházelo ke sbližování Zemana s Paroubkem, došlo také ke schůzce, kde ve Lvím dvoře, což je (pro nepražské čtenáře) restaurace poblíž Pražského hradu, seděli u stolu naproti sobě na jedné straně Jiří Paroubek s Jaroslavem Tvrdíkem a na straně druhé Miloš Zeman s Miroslavem Šloufem. Slovo dalo slovo, padlo pár panáků, víno teklo proudem a ti tři staří matadoři (jeden z politických handicapů Jiřího Paroubka je, že moc nepije, což v české politice někdy vytváří zbytečné bariéry, chybný pocit nadřazenosti) zabrousili do roku 2003, k volbě prezidenta. Zeman se tehdy zeptal Tvrdíka „Jarouši a teď upřímně, volil jsi mě tehdy prezidentem, anebo nevolil?“. „Jarouš“, tedy Tvrdík, prý nahodil již zmíněné psí oči a jal se vysvětlovat, že on je přece duší i tělem voják, který, když mu řeknou, tak si v haptáku uváže i smyčku a svrhne pod sebou židli. „Tedy nevolil“, utrousil Zeman a ujal se své obvyklé a oblíbené role popravčího: „Víš, Jardo, a teď každý den, když vstaneš, půjdeš do koupelny a podíváš se do zrcadla, tak si odplivneš!“ Nevím, jak to tenkrát dopadlo, nebyl jsem u toho a JP tím tuto epizodu ukončil, ale myslím, že přesně ilustruje to, co se tenkrát v roce 2003 asi odehrálo. A nutno přiznat, že se lidsky Zemanovi nedivím, že by všechny, kteří jej z různých důvodů tehdy nevolili, chtěl dostat do stejné pozice, jako Tvrdíka, aby jim tohle mohl říci.

Problémem Zemana je, že – až na výjimky – pohrdá lidmi. Jako z té hry Divadla Járy Cimrmana, kde vedle sebe sedí na střídačku debil a pitomec, a jen vzadu se jedná o výjimku, protože vedle sebe sedí dva blbci. To je Zemanův svět, který více než co jiného svědčí o tom, že není, nemohl a nebude nikdy opravdu sociálním demokratem.

Proto mu také nedělalo žádnou obtíž vystoupit ze sociální demokracie a založit, respektive nechat si založit, vlastní stranu. Fanklub, který vnímá jeho nepopiratelnou osobnost a vzdělání, který ovšem nevidí, že je to vlastně nešťastný člověk, který je natolik inteligentní, aby přesně popsal chyby druhých a zároveň dokázal obžalovat všechny okolo ze svých vlastních chyb, které si nepřipouští.

Mohla to být jen další epizoda ze Zemanova pestrého života, vlastně přirozený politický návrat do pozic, které ze začátku devadesátých let, než vstoupil do ČSSD, Zeman zastával. Středová strana, napravo od ČSSD, která má ambici být v každé vládě, to je přesně vize, se kterou Miloš Zeman vstupoval do politiky. Jeho strana se však více jak čtyřmi procenty podílela na tom, že ČSSD skončila v opozici a vznikla vláda ODS, TOP09 a Věcí veřejných s programem, který je ostře proti zájmům nejen voličů ČSSD, ale který je terčem kritiky i pravicových voličů. Nejen pro neschopnost bojovat s korupcí, ale především pro slabost většiny jejích lídrů, kteří viditelně akceptují ekonomické zájmy některých finančních skupin, jež nejsou schopni ani přesvědčivě obhájit.

Nezapomínejme, Zemanova, respektive Šloufova strana, vznikla s cílem umožnit vznik vlády bez ČSSD. Ne Paroubek, ale ekonomický zájem lidí jako je Dalík a Šlouf, byl hlavním důvodem vzniku Zemanovy strany. Zeman byl Šloufem opět kapitalizován, prodán a vyinkasován, a to z našich kapes, což vidíme na krocích a plánech Nečasovy vlády.

Podceňovali bychom Zemanovu inteligenci, přímo bychom ho uráželi, kdybychom věřili, že to nevěděl, nebo že důsledkům vzniku své strany nerozumí.

Proto, když k vám dnes Zeman promlouvá a kritizuje vládní politiku, například důchodovou reformu či jednání s lékaři, promlouvá z něj politik prakticky koaliční strany. Jen se nám snaží opět namluvit, že je hodnou a poslušnou čivovou, nikoliv protřelým, mrzutým a vypočítavým jezevčíkem, co je vždy připraven vás kousnout, když uvěříte jeho psím očím.

Proto není náhodné, že Miloš Zeman podporuje otevřeně Michala Haška a mluví ve spojení s ním o tom, že je nositelem změny v ČSSD. Michal Hašek je totiž symbolem, přímo zosobněním mocenského kompromisu, a to jak s vládou, tak se Zemanovými stoupenci uvnitř ČSSD. Bohužel, včetně skupiny těch, kteří tunelují samotný obsah politiky, jako je například skupina Šlouf, Houska a Marie Benešová, kteří symbolizují vše negativní, co představovala tzv. Opoziční smlouva.