Petr Dimun: Oranžové prezidentské déjà vu?

Předně je vidět, jak obě největší politické strany, ČSSD a ODS, mají shodný problém. V obecnosti pochopit politickou odpovědnost, v tomto konkrétním případě nalézt vhodnou osobnost pro přímou volbu, kterou ani jedna ze stran v podstatě nechtěla. Zatímco ČSSD návrh na přímou volbu brala jen jako opoziční populistickou vábničku na voliče a počítala, že ji odmítne ODS, kterou by obratem ČSSD „vyřvala“ a získala tak mediální body, stará dobrá konzervativní ODS je dnes již minulostí. ODS prokázala svoji krizi, když na tuto hru přistoupila. Nikdo tak neměl odvahu tuto zásadní změnu ústavního pořádku a tradic odmítnout a místo odpovědné debaty o důvodech a následcích takové změny se celá diskuse o přímé volbě zvrhla ve hru na černého Petra. Nepřekvapilo, když se černý Petr ocitl v rukách obou dvou stran.

Max Weber svého času napsal, že politika je o trpělivém navrtávání tvrdých fošen. To bylo v 19. století, kdy politika byla především řemeslem a byla v rukách společenských elit. Ani Max Weber nemohl předpokládat, že se to jednou obrátí a politika bude doménou fošen, které se nechají navrtat do rozhodnutí, která pak netrpělivě přijmou za své.

V případě ČSSD se jedná o to větší problém, že to byla ona, kdo přímou volbu hlavy státu prosazoval a měla tedy mít už předem jasno, koho do tohoto příběhu dosadí jako hlavního hrdinu. Bohužel pro ČSSD, nestalo se tak. Vyčítá-li někdo Jiřímu Paroubkovi, že neměl po pádu vlády Mirka Topolánka tzv. plán B, tedy alternativu, pak toto je ten samý případ. Neurotické hledání vhodného kandidáta v debatách s voliči, cinknuté předvýběrem shora v podobě dohody z „Osady Havranů“, kdy stranické vedení předvybralo jednoho nestranického a druhého stranického kandidáta, je toho důkazem.

Přitom onen předvýběr měl jediný cíl: zabránit vnitrostranické debatě, chcete-li primárkám, kdy by z diskuse mezi členy vzešel vítězný kandidát. V tomto ODS ukazuje ČSSD záda, i když ve výsledku se stejným, tedy fraškovitým efektem. S jediným rozdílem: zatímco ODS svého kandidáta nemá, ČSSD jej má, ale její podstatná část dělá vše pro to, aby mu kandidaturu s její podporou zabránila.

Když jsem psal o dohodě s „Osady Havranů“, dovolil jsem si zaspekulovat, že Jan Švejnar nebude chtít následovat osud Jana Bureše, mouřenína, který se nechal do volby postavit jen proto, aby vyřešil vnitřní problémy strany. Má spekulace se ukázala jako reálná. Stejně jako se ukázaly reálné argumenty, které bude Jiří Dienstbier uvádět pro svoji volbu: totiž odkaz na kennedyovskou legendu.

Z Jiřího Dienstbiera se klube sice neúspěšný kandidát na prezidenta, ale každým dnem jeho tažení za prezidentskou funkcí v něm roste stále zdatnější politik, schopný formulovat v mediální přízni, které se díky kandidatuře těší, své stranické postoje. Důkazem budiž jeho sobotní rozhovory v Právu a Lidových novinách, kdy s přehledem vyhlásil naprosto levicový program bez ohledu na to, co říká předseda Sobotka či první místopředseda Hašek.

A tak stejně, jako po krizi s prezidentskou volbou v roce 2003 prošla ČSSD obměnou svých špiček, čeká nás možná stejný proces i nyní. Budiž mi má stranická země v ČSSD lehká, ale musím konstatovat, že jsem to opět mnoha vlivným lidem ČSSD říkal, stejně jako plno věcí, které se ukázaly k jejich překvapení jako pravdivé. A není mojí chybou, že je nikdo v čase, kdy hovořily zbraně a múzy mlčely, nechtěl poslouchat. Ačkoliv nesdílím sympatie vůči nové hvězdě písničkářského nebe Tomáši Klusovi, protože pořád slyším obšlehnutého Nohavicu, tak s jednou jeho písní souhlasím: „Za co bože, za co, zase čtyři roky v prdeli…“.