Problém zvaný daňové ráje

Jaromír Sedlák: Co lze dělat s daňovými ráji?

(publikováno v Haló novinách 1. 3. 2013)

Na Západě stále více politiků i expertů začíná být velmi nervózních z růstu počtu, síly a vlivu daňových rájů, podobně jako z narůstající sociální nerovnosti, kterou registruje Gini koeficient. Oba tyto procesy by mohly nakonec vzít půdu pod nohama kapitalismu jako takovému, jak varovalo i Světové ekonomické fórum v Davosu.

Navíc sílí vliv třetí průmyslové revoluce, jež bude nevyhnutelně plodit další velký růst nezaměstnanosti. Na to upozornila v Haló novinách také Ilona Švihlíková: »Už v 90. letech se objevovaly výzkumy, které ukazovaly, že jestliže budeme všechny pracovně úsporné a vrcholně automatizované technologie aplikovat, tak země Západu vystačí s 20 procenty pracovní síly.«

Naše věc to není?

Pokud jde o problémy vyvolané šířením daňových rájů, není náhodou, že britský premiér zařadil tuto otázku mezi klíčové problémy, se kterými se musí intenzivněji zabývat seskupení G8 a pak záležitost prosazovat na jednání G20. Začíná to být v centru pozornosti širokých vrstev a různých pokrokových občanských hnutí, a to nevídaně. Jeden z důvodů, proč Mitt Romney prohrál v souboji s Obamou, bylo odhalení, že podnikal na Kajmanských ostrovech, kam převáděl i část placení svých daní. Bílý dům si právě vybral jako nového ministra financí finančníka, který se tam namočil také. Je to Jack Lew a nyní se snaží dokázat, že v ničem nezákonném či nemorálním nebyl zaangažován.

Pokud vím, v naší nedávné volební kampani se žádný z uchazečů o post na Hradě o celé věci nezmínil. Zřejmě v domnění, že to u nás není problém, kolem kterého by se daly získat hlasy. Nesvědčí to o tom, že naši občané jsou příliš zahleděni do domácích problémů, což trápilo už Masaryka, že tu máme znovu celonárodní Kocourkov?

Počet českých firem s vlastníkem z daňového ráje přitom v roce 2012 přesáhl 12 500 a meziročně se zvýšil o 460. V Česku je registrováno 366 500 firem, z daňových rájů je kontrolováno 3,43 % z nich. Největší absolutní přírůstek zaznamenaly Kypr, USA a Seychely. Hlavním motivem je anonymita.

Mají z čeho rozdávat

The Economist uveřejnil zásadní úvodník »Chybí 20 bilionů« a šestnáctistránkovou přílohu, která se problematikou těchto rájů podrobně zabývá. Jsou tam uváděny mj. příklady, jak tlak veřejnosti přinesl významné pozitivní výsledky: »Hlasité protesty veřejnosti nutí správce daní k tomu, aby postoj zásadně přehodnotili. V Evropě dosáhlo veřejné rozhořčení maxima. Vůbec nejostřejší kritiku si vysloužily nadnárodní společnosti Google a Starbucks.

Tento kavárenský řetězec na daních dobrovolně zaplatil zhruba o 10 milionů liber více, než bylo nutné. Reagoval tak na odhalení, že za 14 let působení odvedl v Británii na daních ubohých 8,6 milionu liber.

S příslušnými opatřeními přispěchaly kromě britské také jiné vlády, a světlo světa tak spatřily nejrůznější akční plány a nařízení proti zneužívání tzv. daňové optimalizace. Americký Kongres odsoudil počínání firem, jako je Microsoft, která své zisky vesele přesouvá na Bermudy.« Přitom Melinda Gatesová přesvědčila manžela, aby věnovali velké částky na charitu a v ročence »Svět 2013« má o tom velký článek. Mají tedy z čeho rozdávat dary. The Economist píše o 20 bilionech, což je téměř jedna třetina ročního světového hrubého produktu. Není to skandální?

Der Spiegel: »Firmy usilující o minimalizaci daní se ocitají v obtížné situaci. Současný stav je pro ně ideální. Sílí však už nyní velký tlak, aby daňová optimalizace byla postupně nejen omezována, ale přímo zlikvidována. Nevládní organizace už vědí, jak si na korporace posvítit. Firmy se tak nakonec nebudou obávat ani tolik státního dozoru, jako spíš veřejnosti.«

Nejde jen o Západ

Ve světovém tisku se píše o třech možnostech. Nevylučuje se, že státníci ve snaze zachránit kapitalismus jako takový nakonec daňové ráje budou radikálně omezovat a nakonec je zlikvidují. Druhá možnost je, že se to zatím nebude dařit a daňové »nirvány« budou někde dokonce vzkvétat. Třetí scénář hovoří o kompromisu, který je nejpravděpodobnější, kdy po dohlednou dobu budou daňové optimalizace pokračovat a možná tu a tam vzkvétat, ale celkově to bude z dlouhodobého hlediska směřovat k jejich radikálnímu omezování a zániku.

Bude záležet také na vývoji »moci zatím bezmocných«, kteří budou muset stále více usilovat o tyto i jiné změny pod heslem »Lepší svět je možný!« Zvláště když současně bude hrozit potravinová a energetická krize a zhoršovat se životní prostředí. Nepůjde jen o Západ. Ostatní svět by jeho ekonomický i jiný totální kolaps také nepřežil, včetně Číny, Brazílie a Indie. Někteří radikálně levicoví publicisté přeceňují možnosti BRIC a dalších nově se rozvíjejících zemí.

Co není zakázáno, je dovoleno…

Pod daňovým rájem se rozumí země, které lákají fondy, působící v zahraničí, tím, že jim nabízejí minimální regulace, velmi nízké nebo žádné daně a utajení. V současnosti existuje kolem 60 takových států, popřípadě regionů uvnitř určitého státu. To je případ například USA, které jako celek nejsou považovány za daňový ráj, ale tyto nekalé praktiky tam provozuje Nevada, Delaware a dokonce velkoměsto Miami, napojené i tímto způsobem na celou Latinskou Ameriku. Státem ve státě je i London City, která je výstižně nazývána novým britským impériem.

Mnohé využívané metody spadající pod souhrnné označení daňové optimalizace jsou sice zatím legální, řada jiných byla však postupně postavena mimo zákon nebo se nachází v šedé zóně mezi tím, co je ještě v zákonných mezích a co je již protiprávní. Daňoví kouzelníci se dosud řídili jednoduchým pravidlem: co není zakázáno, je dovoleno, a to bez ohledu na to, jak moc zvolená strategie bije do očí. Nyní jim jdou čím dál víc po krku různé stále vlivnější mezinárodní nestátní organizace, jako je Save the Childern, Institut pro daně a hospodářskou politiku, Občané pro daňovou spravedlnost, Global Financial Integrity apod., které, pokud vím, u nás bohužel nemají své odnože.

Míra přesouvání zisků se zvýšila navzdory tomu, že se daňové sazby v zemích OECD snížily z průměrných zhruba 33 % v roce 2000 na 25 % v roce 2011. Převody v rámci korporátních skupin představují 50-60 % všech globálních převodů. Jádrem problému je to, že výběrčí daní nedokázali držet krok s podniky, které se globalizovaly. Nebo nechtěli?

Už ne dvojí zdanění, ale dvojí nezdanění

Jednou z hlavních forem daňové optimalizace je tzv. transfer pricing, tj. optimální nastavení převodních cen v rámci vnitroskupinových obchodů. Podle mezinárodních pravidel mají být transakce mezi dceřinými skupinami oceněny, jako by šlo o standardní obchody za »obvyklé ceny« mezi napojenými subjekty. V praxi ovšem může být cena upravena tak, aby bylo možné zisky přesunout do jurisdikce s nižšími daněmi a náklady pak do jurisdikce s daněmi vyššími.

Mnohé dceřiné společnosti v daňových rájích jsou v podstatě jen papírové subjekty, jakési skořápky, jejichž jedinou funkcí je vlastnit práva k duševnímu vlastnictví a kasírovat ostatní části skupiny za jejich využívání či používání nebo za poskytování dalších služeb za přemrštěné ceny. Neadekvátní nastavení převodních cen se někdy též využívá k přesunu nákladů do zemí, které nabízejí velkorysé dotace, což byl náš případ po roce 1990. Firma Google v roce 2011 na daních ušetřila kolem dvou miliard dolarů. Stačilo jen přesunout 10 miliard do fiktivního subjektu na Bermudách.

Tyto údaje jasně ukazují, že optimální alokace zisků do daňových rájů výrazně narostly. Téměř všechny korporace v indexu Financial Times Stock Exchange 100 disponují minimálně jednou offshorovou dceřinou společností (firmou sídlící v »ráji«). Představitel OECD Pascal Saint-Amans: »Věc se již nemá tak, že by si firmy stěžovaly na dvojí zdanění, ale státy si naopak dělají čím dál větší starosti s dvojím nezdaněním.« Šéf Googlu Eric Schmidt: »Jsem velmi pyšný na systém daňové optimalizace využívaný mojí společností, opírá se o státem nabízené pobídky.«

K nápravě po krůčcích

Účetní firmy takovéto strategie dlouhodobě podporují, ačkoli v poslední době se začínají stále více obávat, že si kazí svoji pověst. K nejvlivnějším patří Deloitte, Ernst&Young, KPMG a PwC. V této firmě udělal kariéru nynější guvernér ČNB. Představitelé firem tvrdí, že děr v systému musí využívat už jen proto, aby nebyly v konkurenčním prostředí znevýhodněny.

Le Monde: »Systém je dnes již natolik složitý, že je zapotřebí zcela nový přístup. Pomohlo by jednotné zdanění, kdy by firemní činnost podléhala zdanění v místě, kde k ní skutečně dochází, nikoli tam, kam ji papírově přesunul daňový poradce. Je ovšem pravda, že určit, kde přesně podnikatelská činnost ve světě služeb a nehmotných aktiv probíhá, je mnohdy nadlidský úkol.« K tomu je možno dodat, že jestli někde existuje averze k »rájům«, je to Francie. OECD je pod stále větším tlakem, aby začala důrazněji jednat. Letos v létě má vzniknout nový plán, je otázkou, jakou politickou podporu získá u demoralizovaných politických figurek, jako je náš Miroslav Kalousek.

OECD již zveřejnila pokyny, které by měly finančním orgánům pomoci. Je v nich popis 400 postupů, které nejvíce bijí do očí. Kritici obviňují OECD, že je to stále málo, že ve skutečnosti jde firmám i daňovým specialistům, kterým stávající systém vyhovuje, víceméně na ruku. Požadují, aby firmy vykazovaly své výsledky podle konkrétních zemí. Transnacionální korporace by tak musely uvádět název, sídlo, finanční výsledky a daňové povinnosti každé své dceřiné společnosti a odhalit tak, jakou roli v jejich hospodaření hrají daňové ráje.

Tvůrci účetních standardů sice z dané myšlenky pochopitelně nadšeni nejsou, podpora je však patrná na politické scéně a v dané věci se již něco děje. V USA a v EU musí těžařské podniky zveřejňovat své platby státním orgánům, a to v každé zemi zvlášť. Malé kroky jsou také kroky.

Svět potřebuje globální administrativu

Daňové ráje mají v mimořádné oblibě hedgeové fondy (speciální investiční fondy, které téměř nepodléhají regulaci). Jejich počet se odhaduje na sedm tisíc. V roce 2013 vypadalo jejich rozmístění, vyjádřeno v procentech, takto: Kajmanské ostrovy 38 %, Delaware (USA) 35 %, Lucembursko 6 %, Irsko 5 %, Britské Panenské ostrovy 4 %, Nevada a město Miami (USA) 3 %, Bermudy 2 %. Role Delaware vyvolává otázku, jak je to vlastně s bojem americké administrativy proti daňové optimalizaci?

Centrem obhájců daňových rájů je americký CATO Institute, se kterým měli za Klause čilé styky Hrad a ODS od roku 1991. Tam působí Daniel Mitchell a zuřivě napadá každý krok OECD, který se pokouší alespoň poněkud krotit firmy, jež se orientují na daňovou optimalizaci. Napadá také G20 za to, že v roce 2009 vyvolala iniciativu, aby jednotlivé země podepisovaly dohodu o vzájemném informování, pokud jde o daňovou politiku, tzv. TIEAS.

Nejoblíbenějším daňovým rájem je v současnosti Hongkong, kde jsou offshorefirmy zdaněny skutečně zanedbatelně, dividendy pak vůbec nepodléhají zdanění. Obliba Hongkongu se zvýšila v důsledku pokračujícího ekonomického růstu Číny. V roce 2012 byl počet registrovaných společností (zaokrouhleno na tisíce) v daňových rájích následující: Hongkong 1 045 000, Delaware 945 000, Britské Panenské ostrovy 473 000, Kajmanské ostrovy 92 000, Bermudy 17 000.

Řada přímých zahraničních investic se realizuje právě také přes daňové ráje. Platí to v nemalé míře o Číně. V roce 2011 tak přiteklo touto cestou těchto investic přes Britské Panenské ostrovy nejvíce, jejich hodnota činila skoro 10 miliard USD. Přes Kajmanské ostrovy se jednalo o více už dvě miliardy.

The Economist: »Je evidentní, že svět potřebuje nějakou globální administrativu, jež by se však nezajímala pouze o daňové ráje, ale o vývoj globálního hospodářství vůbec, zvláště pak o sféru finanční.« OSN zatím tuto roli plnit nemůže, ani stálý aparát, kterým disponuje Světové ekonomické fórum. Radikálně levicoví intelektuálové by měli věnovat této otázce větší pozornost a nevycházet z koncepce, že zpočátku půjde hned o globální vládu socialistickou. Musíme zřejmě bojovat za prosazování dílčích kvalitativních skoků či revolucí.