Projev biskupa husitské církve Jana Hradila k 115. výročí vzniku strany národních socialistů

Projev biskupa Jana Hradila – Obecní dům – 31. března 2012:

Vážení,

dostává se mi skutečné cti pozdravit slavnostní shromáždění k 115. výročí založení Národně-socialistické strany.

115 let je dlouhý úsek dějin. Je to úsek dějin, ve kterém se mj. formovalo budoucí Československo. Československo jak demokratické, tak později i nedemokratické. Nejdříve je nutno říct, že Národně-socialistická strana vznikla ve státním útvaru Rakouska-Uherska, kdy již Uhersko bylo po své vlastní historické emancipaci. Uhersko si svůj národní aspekt vymohlo a rakouské císařství se stává dualistické, kdy však vůbec nebere na zřetel, že území Koruny české – ale i území Markrabství moravského – stojí historicky přinejmenším na stejných fundamentech jako Uhry. Přesto přese všechno císař František Josef II. nebyl ochoten tuto skutečnost akceptovat. Dalo by se pochopit, že ji neakceptoval v čase I. světové války, ale on sám nastoupil na trůn v roce 1848 bez toho, že by vůbec počítal s tím, že se dá korunovat Svatováclavskou korunou. Je až příslovečné, že posledním korunovaným králem českým byl slaboduchý Ferdinand, který se v roce 1848 vzdává trůnu a na jeho místo nastupuje Franz Josef.

Revoluční rok 1848 přivodil pád Ferdinandův, ale současně nastolil těžký Bachův absolutismus. Do takovéto situace se rodí politická síla, která se skládá samozřejmě z mnoha rozličných směrů, a to jak ekonomických, ideologických, filozofických i náboženských.

Devadesátá léta 19. století u tvořících se politických seskupení vykrystalizovala právě u národních socialistů do dvou základních principů:

1) národní sebereflexe

2) sociální principy.

Ač se jednalo o levicovou orientaci, nešlo o marxistické směrování, ale šlo o směrování potřeby malých živnostníků, dělnictva a bezpochyby střední inteligence. Nástup průmyslové výroby vytvořil skupinu, která měla své potřeby a vyjádřila je právě výše zmíněnými názvy. Je samozřejmé, že Rakousko-Uhersko v čele se stárnoucím monarchou nemělo pochopení pro národní sebereflexi a navíc nemělo vůbec důvod, proč cítit problémy s lidmi národního dělnictva. Nechci zde vůbec vyjmenovávat výčet historických momentů, které by nám osvětlovaly vývoj. Doporučuji Vám přečíst si nedávno vydané Stručné dějiny národních socialistů. Autoři – Jiří Paroubek a Petr Duchoslav – se populární formou zhostili informačního úkolu této publikace.

Kde já osobně vidím sebereflexi opravdu úžasného národa českého? Proč užívám tak expresivní slovo? Uvědomme si, že to bylo na území Českého království v 15. století, kdy intelektuální akademická půda vyprodukovala osobnosti, které navázaly na Johna Wycliffa a daly základy nejenom kritice zlořádů v církvi, ale také jasným sociálním požadavkům opírajícím se o prvokřesťanskou lásku. Důvod je jasný. Oficiální vládnoucí klérus již nehájí zájmy vlastních věřících a stává se zátěží. Nejenom ekonomickou, ale i myšlenkovou (strohý dogmatismus, omezení intelektuální svobody, praktiky interdiktů, exkomunikací a jiné). Husitismus v čele s myšlenkami Mistra Jana Husa dal základy světové reformaci. Je však nutno také říct, že dal základy sebevědomí národnímu. Z toho analogicky i strana národně socialistická čerpala. Právě z těchto myšlenek. České království prochází dějinami pod vlastní korunou, avšak nikoli pod vlastní vládou. Císařství rakousko-uherské, ale i středověká církev se spojili proti. Vytvořily austro-katolickou ideologii, se kterou se samozřejmě mladý český stát vyrovnal výrokem: „los von Rom – pryč od Říma“. Proto v našich raných národních dějinách Čs. státu jsou přijaty myšlenky, jako je „haj pravdu, pravda zvítězí, a jiné“.

Celé 19. století jde v napětí mezi rozvojem průmyslu na straně jedné a z toho plynoucích sociálních otázek na straně druhé. Stará společnost rozpadajících se mocností, snaha římskokatolické církve zastavit modernistické změny, zastavit rozvoj vědy a jejího vlivu na víru. Sedmdesátá léta 19. století zastihne nástup obrany starých způsobů života církevního, která vyvrcholila prvním Vatikánským koncilem zakončeným vyslovením dogmatu o papežské neomylnosti. Celá kulturní Evropa je z této skutečnosti v šoku. Je však nutné připomenout, že v takto konzervativním světě vzniká reakce na bídu konce 19. století a vychází papežova sociální encyklika – Rerum novarum (1891) - „o dělnické otázce“. Ano, v takovémto prostředí Rakouska-Uherska a církevního vlivu vzniká sebereflexe nově tvořící se třídy, údajně bez moci, ale v celé míře ve snaze dát této skupině práva, která s sebou nesou samozřejmě i povinnost. Nejlépe tento vývoj jde sledovat na postavě druhého prezidenta Československa Dr. Eduarda Beneše.

Pokud bych to měl upřesnit, tak výsledkem sebereflexe českého národa je bezpochyby vytvoření státu Československa s demokratickými zásadami a s principy jak národními, tak sociálními. Pro čistotu těchto principů, ale i pro způsob, kterým národní socialisté tyto principy prosazovali, se stali nepohodlnými, politicky pronásledovanými. Dokladem je historická skutečnost roku 1948. Symbolem pronásledování národních socialistů a jejich politických aktivistů je Dr. Milada Horáková. Její smrt, ale i mnoha dalších.

Děkuji všem těm, kteří se rozhodli navázat na tuto tradici a v dnešním čase chtějí, aby ožily všechny principy hodnot, které historická národně socialistická strana prosazovala.

Děkuji Vám za pozornost