Tibetský skok ze středověku do moderní doby

Modernizace zemědělství

Připomeňme, že Tibet byl do roku 1951 (de facto do roku 1959) teokratickým feudálně-otrokářským systémem s extrémně zaostalým hospodářstvím. Modernizace Tibetu začala bezprostředně po osvobození v roce 1951, avšak za nesmírně složitých podmínek. Po roce 1959 byla v Tibetu aktivně prosazována modernizace zemědělství a farmářství a změnily se způsoby výroby. Centrální vláda investovala obrovské sumy do zavlažovacího systému a do modernizace nástrojů zemědělské výroby. Kombajny, traktory a další stroje nahradily staré způsoby výroby – obdělávání půdy dvěma zapřaženými voly nebo ruční sklízení obilí srpy. Zlidověly moderní technologie jako např. hnojení a chemické hubení rostlinných škůdců, rozšířil se chov hospodářských zvířat i ochrana travnatých plání. Všechna tato opatření výrazně zlepšila podmínky a efektivitu produkce – celková sklizeň obilí vzrostla z 182 900 tun v roce 1959 na 961 500 tun v roce 2013.

Budování infrastruktury

V Tibetské autonomní oblasti, která má převážně rurální charakter, je stále poměrně zaostalá infrastruktura, což ztěžuje spojení mezi jednotlivými částmi země. Nicméně ústřední vláda výrazně investuje do stavby silnic a dálnic v rámci strategie rozvoje západních regionů ČLR. Kupříkladu dálnice z Lhasy do Nyingchi v jihovýchodní části regionu je teprve ve výstavbě. Kvůli své odlehlé poloze byla Lhasa v minulosti obtížně přístupná, to se však postupně mění. Výstavba horských silnic sjízdných pro motorová vozidla začala až v padesátých letech. Mezi nejvýznamnější pokroky v oblasti budování tibetské infrastruktury v posledních letech bezesporu patří letiště Gonggar nedaleko Lhasy, jehož vzletová resp. přistávací dráha měří čtyři kilometry kvůli vysoké nadmořské výšce a nízké hustotě vzduchu. V roce 2006 byla dokončena železniční trať Golmud – Lhasa spojující Tibetskou autonomní oblast s Čínou. Dopravu po této trati zajišťují speciálně upravené vlakové soupravy, které mají dvojitá okna chránící před UV zářením a kyslíkové masky, jež cestujícím pomáhají vyrovnat se s řídkým vysokohorským vzduchem. Dalším důležitým úspěchem je zprovoznění nového úseku železnice ze Lhasy do druhého největšího tibetského města Žikace v srpnu 2014. Všechny modernizační projekty přitom kladou obzvláštní důraz na šetrnost k životnímu prostředí.

Rozvoj průmyslu a turismu

Před rokem 1959 v Tibetu neexistoval moderní průmysl ani infrastruktura, země se izolovala od zbytku světa. Nyní se může pochlubit moderním průmyslovým systémem pokrývajícím více než dvacet sektorů s charakteristickými lokálními rysy včetně energií, lehkého průmyslu, textilu, strojírenství, těžařství, výroby materiálů, potravinářského, chemického a farmaceutického průmyslu, lidové řemeslné výroby a lékařství. Přidaná hodnota průmyslu prudce stoupla z 15 milionů jüanů v roce 1959 na 6,1 miliardy jüanů v roce 2013. Prosperuje i energetika, přičemž klíčovou roli hraje vodní, větrná a solární energie. Budování komplexní dopravní sítě včetně dálnic, železnic a letecké dopravy přispívá k větší otevřenosti země turismu, který je jedním ze zdrojů příjmů. V souvislosti s rostoucím počtem domácích i zahraničních turistů se rozvíjí obchod, hotelové služby a catering, kultura a zábavní průmysl a také informační technologie. Turismus se stal klíčovým průmyslem – v roce 2013 jich přijelo do Tibetu 12,9 milionů, což je o 22 % víc než v předchozím roce a celkový příjem z turistiky dosáhl 16,5 milionu jüanů.

Závěr: soustavné zvyšování kvality života

Od zahájení reformní politiky na konci sedmdesátých let dvacátého století se tibetská ekonomika zlepšuje prakticky každým dnem a souběžně s tím roste i životní úroveň místních obyvatel. Podle oficiálních statistik lokální HDP prudce stouplo ze 174 milionů jüanů v roce 1951 na 80,8 miliard jüanů v roce 2013. Rozsáhlé investice mají značný vliv na hospodářský růst Tibetu. Z výše uvedených skutečností doložených statistickými údaji vyplývá, že čínská vláda vynakládá obrovské prostředky na modernizaci a rozvoj západních regionů ČLR, což slouží ku prospěchu místních obyvatel, jejichž kvalita života se tím výrazně zvyšuje. Souběžně s modernizací je však kladen obzvláštní důraz na ekologii a ochranu životního prostředí, takže příroda zůstává prakticky nedotčena.