Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička IX.

Kapitola 26. - Stěhování na Břevnov

„Janičko, spíš?“

„Nespím.“

„Zítra se stěhujeme do našeho bytu. Jsi už sbalená?“

„Skoro nic nemám, Bohumírku.“

„Lásko, měli bychom se tady, v tom našem přechodném hnízdečku, naposled
pomilovat.“

„Jak je možné, že myslíš na to samé jako já?“

„Říkám to pořád, jsme propojeni. Naše rozptýlené duše se kdysi dávno
v minulosti spojily v jedno tělo a duši.“

„Lásko, už nefilozofuj. Pojď ke mně, jsem připravena.“

„Lásko, jsi první žena v mém životě, která reaguje na moji chuť a slova.
Mně stačí na to myslet...“

„Už nemluv a dej mi ho tam.“

„Jani, vnímáš to, dnes je to jiné. Nádherné. Jsme nyní propojeni opravdově
i fyzicky. Vnímám tě penisem absolutně všude. Máš ji dokonalou. Škoda že
žalud má pouze dírku a ne oko.“

„Miluji tě, líbej mě.“

Dále bylo slyšet pouze něžné vzdychání. Vyšlo to opět v absolutní synchronizaci.
Při výstřiku jsem poprvé zařval jako zvíře. Sám sebe jsem se lekl.
Měl jsem všude husí kůži a smrděl jsem jako opravdový samec.

„Janičko, miláčku, ty jsi ze mě konečně udělala chlapa.“

Nemohla mi odpovědět, ve svých zubech drala cíp polštáře. Nechtěla mě
uvolnit ani dole, ani nahoře, udělala se ještě jednou. Vůbec nic jsem nedělal.

„Ach, Jano, ach, Janičko.“ Při téhle vzpomínce se jistě vždy udělám sám.
Lepší sexuálně živá vzpomínka než sebedokonalejší porno.

„Já vím, Bohumírku.“

„A hele, ty taky umíš mluvit?“

„Už ano, děkuji ti za krásné milování.“

„Také ti děkuji. Já mám normálně zalehlé uši. Poslechni si mé srdce.
Lásko, až tě nebudu mít nebo nebudeme moci být spolu, tahle vzpomínka
mi doživotně stačí k samoerekci.“

„Už nemluv, nebo to budu chtít znovu.“

„To, co se dnes událo při milování, je základní podmínkou pro partnerskou
věrnost.“

„Ano, lásko, máš pravdu. Dnešní ráno vznikl vztah. Jsme partneři pro
život, nikoliv pouze pro sex.“ Bouchla mě polštářem.

„Lásko, tak honem, vzhůru do společného života.“

„Ano, navždy.“

Jakou životní zkouškou musí naše láska projít, jsme nemohli tušit.
Stěhování proběhlo rychle a bez komplikací. Nic jsme nepotřebovali.
Co neměla Jana, měl jsem já. Od prvního dne se mi v našem novém bytě
líbilo. Cítil jsem, že budu opravdu šťastný. To je opravdu zajímavé. Bydlel
jsem už ve vile, v rodinném domě, v obrovských bytech. Nyní bydlím
v bytě jedna plus jedna, asi padesát metrů čtverečních s okny na jih. Pochopil
jsem definitivně, že peníze a majetek ke štěstí nevedou.

„Jani, dnes musíme být doma.“

„Ano, jsme poprvé ve skutečném domově. Všude to tady voní námi.“

„Vína, jídla a svíček máme dost.“

„Já udělám salát a upeču buchtu.“

„No jo, ty máš konečně funkční kuchyňku.“

„Ano. Budeme doma a budeš mi zase vyprávět o sobě.“

„Tentokrát nás čeká zajímavé a napínavé povídání.“

„Já to, Bohumírku, tuším. Přituhuje, viď.“

Odešla do kuchyně a já jsem se věnoval otevření láhve červeného vína.
V hlavě mi proběhla myšlenka, že to jsou poslední lahve, které jsem přivezl
z Francie. Byla se mnou Hana, byla v pátém měsíci těhotenství, ale
to je jiný příběh.

Kapitola 27. - Nová jachta

„Dobré ráno, Hani. Kolikátého je dnes?“

„To mi děláš schválně, viď? Já už tady od čtyř hodin balím věci na cestu
a ty si klidně spíš.“

„Hele, zítra v jedenáct přebíráme loď. Vlastně ty ji budeš přebírat. Ty
víš, co tam má být. Já jsem to neobjednával. Stejně bych tomu nerozuměl.
Já si vezmu na starost motory a technické věci. Po cestě musíme koupit
láhev šampaňského. Musíme náš nový domov na moři pokřtít.“

Cesta do Chorvatska do města Split utíkala rychleji než protahující se
stíny slunečních paprsků. Na chvíli jsem se zasnil. Proč já mám rád slunce,
moře, přírodu, život.

„Hani, můžeš tam dát něco jiného než ty Teletubbies? Už to znám nazpaměť.“

„Já vím, je to pro mimina, novinka z Anglie, učí se podle toho mluvit.“

Malá usnula. Měli jsme čtyři hodiny klidu. To už tam budeme. Ubytovali
jsme se v Park hotelu v očekávání velkého dne. Nemohli jsme spát.
Byli jsme nějací nervózní. Žádná chuť na sex.

„Spíš?“

„Ne. Nemohu spát. Mám pocit, že něco není v pořádku.“

„Taky to tak cítím. Neměl nás čekat na recepci Marin ze Sunseekeru?“

„Asi ano.“

„Hani, ty jsi vše vyřizovala, já tu zastupuji banku a dělám skippera.“

„Zítra uvidíme v marině Split. Tak dobrou noc.“

Anička nás vzbudila brzy ráno. V marině žádná loď nebyla, nervozita stoupala.
Nálada na bodu mrazu. Jdeme do kanceláře. Konečně někdo známý.
K mému potěšení umí Marin německy, mohu s ním konverzovat přímo.
Velmi slušnou formou, diplomatickou a korektní, nám bylo sděleno, že
v Londýně stávkují dělníci v přístavu a že dodávka lodi bude zpožděna asi
o třicet dní. Šli jsme do kolen. Jediný, kdo tomu nerozuměl, byla Anička.

„Pane Ďuričko, ubytujeme vás na krásné lodi Princess 52 v Marině
Frappa, půjčíme vám loď Princess 32 pouze pro vaše potřeby.“

Nemohli jsme nic namítat, nabídka byla více než slušná. Znám Marinu
Frappa, úplně nová, umělý ostrov, obchody, hotel, bazén, kasino,
diskotéka, bary a restaurace, v Chorvatsku to nejlepší.

„OK, ubytujeme se tam a budeme čekat, až loď připluje.“

Že to bude až v červenci, jsme nemohli tušit.

„Kdy přijede Wolfgang?“

„Zítra.“

„Dobře, tak se jdeme ubytovat.“

„Ta je ale krásná!“

„Ta vaše bude krásnější,“ říká Marin.

Nastěhovali jsme se do úplně nové jachty, ještě neprodané, nádherné.
Musím upřímně říct, že se mi moc líbila. Začal jsem již podruhé přemýšlet,
jestli jsme koupili tu správnou loď. Na téhle nádherné zapůjčené
lodi s obrovským salónem a horní palubou fly bridge jsem si připadal
jako opravdový boháč.

Zdálo se, že vše bude v pořádku. Večer jsem vzal Hanu a Annu na
humry a pozval jsem i zástupce Sunseekera. Večer byl opravdu pěkný,
zajistil jsem Haně chorvatskou chůvu a sjednali jsme si na příští den termín
na oběd. To už bylo 17. května 2005. Byli přesní. Ve třináct hodin
jsme se sešli v restauraci v Marině Frappa.

„Bohumíre, pojď na chvíli. Volá Mario, zástupce Princess.“

„Tady vám představuji vaši chůvu pro celý pobyt v Chorvatsku, tedy
až do 15. září.“

Zalapal jsem po dechu. Krásná žena, tak dvacet osm, tmavé vlasy i oči.
Krásná postava s velkými trojkami. Zase se rýsoval průser.

„Počkejte, Mario, chvíli tady, zařídím to.“

Přisedl jsem si k ostatním, kde Hana dolaďovala interiéry.

„Hani, za deset minut přijede chůva naší Aničky. Umí anglicky i německy.
Zajdi se na ni za Mariem podívat, domluvit to.“

„Rozkaz, kapitáne.“

Bylo naprosto zřejmé, že je Hana nespokojená. Byl to velký problém,
ale žádný průser. Ty nás teprve čekaly.

„Bohumíre, to mi děláš schválně?“

„Co, prosím?“

„Já jsem si přála chůvu, a ne modelku, ještě k tomu sexy.“

„Opravdu? Nemýlíš se? To se ti tak jenom může jevit.“

„Tak se pojď podívat. Co se tak usmíváš?“

„Jen tak, no opravdu pěkná a docela mladá.“

„Dobře, beru ji pouze na měsíc.“

Škoda, zase udělala Hana chybu. Být hezkou ženou ještě neznamená
být kurvou. Slušnější, schopnější a hodnější chůvu jsem již nezažil. Chronická
žárlivost nebyla na místě.

Přišel konečně Wolfgang Riegler, ředitel pobočky Erste bank ze Záhřebu.
Rodilo se naše opravdové přátelství.

„Grüss Gott.“

„Ahoj.“

Konverzace se mnou v němčině a s Hanou v angličtině.

„Wolfgang, ich habe ein grosses Problem.“

„Bitte.“

„Na naší lodi mám domluvenou utajenou dovolenou s premiérem českého
státu a jeho milenkou.“

„Ty bláho, opravdu? Ty se znáš s předsedou vlády?“

„Ano, jsme přátelé.“

Bylo vidět, jak Wolfgang přemýšlí.

„No, Bohumíre, tvoje loď tady rozhodně nebude. Použijeme loď, na
které jste ubytovaní.“

„Opravdu?“

„Ano, já tady rozhoduji. Financuji všechny charterové a lodní společnosti
v Chorvatsku. Ta loď, na které spíte, vlastně ještě patří naší bance.
Musíme vymyslet program.“

„Premiér Paroubek si přeje, aby Petru neviděli ani bodyguardi. Nastoupí
sám, bodyguardi zůstanou týden v hotelu v Marině Frappa a my
odjedeme na moře.“

„Bohumíre, odplujeme! Mohl bych vám dělat se svojí jachtou doprovod.

Znám tady každý ostrov, lidi, restaurace.“

„Ty bys to pro mě udělal?“

„Ano.“

„Děkuji ti.“ Spadl mi kámen ze srdce. „Nikomu to neříkej.“

„Ne, zajistím, že na jeden večer, třeba do Dubrovníku, přijede chorvatský
premiér. To by pro něho bylo určitě příjemné překvapení. Je ta Petra
pěkná?“

„Nevím, není můj typ. Však ji uvidíš, ona tu bude déle než Jiří.“

„OK.“

„Prosím, je to tajnost tajná.“

„Jasně. A kdy to má být?“

„Od 16. června na sedm dní.“

„OK.“

„Wolfgangu, děkuji ti. Kupovat zásoby nemusíme. Příští týden přijedou
moji zaměstnanci hotelu Axa a vše přivezou.“

„Vše domluveno. Užívejte si pobyt na moři a já přijedu patnáctého za
vámi vlastní lodí. Vezmu si měsíc volno, přijedu se svými příbuznými, a až
Paroubek odletí zpět do ČR, my vyrazíme do Monte Negro.“

„OK, domluveno.“ Rozloučili jsme se.

Zrodilo se nové přátelství, které trvá dodnes. Ženy přicházejí a odcházejí,
přátelství zůstává. Začala opravdová dovolená. Chartery zrušeny nebo přesunuty.
Čert vem peníze, hlavně že přijede premiér. Dny běžely jako mraky
na nebi. Byl tu druhý týden pobytu na moři v cizí lodi. Musím říct, že zástupci
Sunseekeru se vzorně starali. Chůva nejenže byla sexuálním symbolem,
ale ještě k tomu měla ráda děti. Anička si ji velmi oblíbila. Na přelomu
května a června dorazily zásoby. Přivezl je pan Táborský a Strohmaier. Vedoucí
ubytování a šéfkuchař hotelu Axa. Opravdu jsme si užívali moře,
slunce, pohody i sexu. Jedli jsme ryby, bavili se. Už tehdy jsem měl být poněkud
pozornější a opatrnější. Například jsme zašli všichni čtyři na disko
v Marině Frappa. Luxus. Bylo tam skoro prázdno. Panu Strohmaierovi jsem
koupil holku, krásnou dánskou blondýnku. Chudák, ve své tlusté nemohoucnosti
vůbec nevěděl, co s ní má dělat. Poslal jsem je do soukromí. Jestli
něco bylo, to opravdu nevím.

Hana se příliš důvěrně bavila s Táborským. Pořád spolu tancovali, dokonce
u tyče a na pódiu. Disko patřilo jim, já jsem jenom koukal a pak to
všechno zaplatil. Hana byla viditelně nevybouřená. Zchladil jsem to pivem
a noční koupelí v moři. Táborský si ve své opilosti rozřezal nohu o mušle
přichycené na molu. Frajer s černými brýlemi, který si umí užívat, ale moře
nezná. Dlouhý spánek, kocovina a krásné počasí. Pánové se balili k odjezdu.
Docela jsem byl rád, že jsou pryč, konečně.

Hana dělala jakoby nic. OK, je mladá, těhotenství, porod, dítě. Tak se trochu
vyblbla a bude klid. Jdu se podívat na počítač, co je nového v Praze a ve
firmách. Vyřídil jsem korespondenci. Ta technika je dnes opravdu úžasná.

„Hano, mám nápad.“

„Jaký?“

„Já si na naší lodi vybuduji detašované pracoviště Axa Sailing a budu ji
odepisovat do nákladů jako nemovitost. Vlastně tu stejně budeme v průběhu
sezóny vždy bydlet.“

„Hele, zprávy. Premiér se chystá na dovolenou a nechce prozradit s kým
pojede a kam. Ha ha.“

„Zvoní ti mobil!“

„Haló?“

„Tady sekretariát Úřadu vlády, Orgoníková. Moment, předám.“

„Ahoj, tady Jirka.“

„Děje se něco?“

„Ale, pitomí novináři, chtějí vědět, kam pojedu na dovolenou. Já nevím,
jestli jim to mám říct.“

„Jirko, mně je to jedno. Měla to být tajnost tajná. Je to na tobě.“

„Nevíš, Bohumíre, jestli na tebe novináři něco nemají?“

„Já opravdu nevím. Vše je o mně známo. Ale nikdy nevíš, co zase vytáhnou
a jak to použijí.“

„To je fakt, poradím se s ministrem vnitra a zavolám ti.“

Konec telefonního hovoru. Mé tušení se začalo naplňovat. Druhý den
první stránky tisku: „Jiří Paroubek stráví dovolenou na jachtě v Chorvatsku
se svým přítelem Bohumírem Ďuričkem a jeho rodinou.“ Přečetl jsem si to
i v novinách ve Splitu.

„Hani, to odposlouchávání telefonu asi nikdy neskončí. Dovolená je prozrazena.“

„Co budeme dělat? Za chvíli to začne, telefony. Novináři znají naše čísla
mobilů.“

„Nebudeme je brát. Budeme komunikovat pouze s těmi, které známe.“

„Jasně.“

Wolfgang: „Hallo, Bohumír, čtu tady v novinách zprávy o dovolené premiéra
v Chorvatsku. Už je to oficiální návštěva. Co budeme dělat? Was
werden wir machen?“

„Ich weiss nicht, opravdu nevím.“

„Budeme se držet původního plánu. Zavolám ti.“

Den na nic, den telefonování a mailů. Hyenismus širokého rozsahu. Proč
to vlastně dělají? Opravdu nevím, může to být nějaká zpravodajská hra.
Existují různé zájmové skupiny, mafie, organizovaný zločin. Jirka je předseda
vlády s rozhodovacími pravomocemi. To nedopadne dobře, budou
ho chtít zdiskreditovat.

Mobil: „Ahoj, Jirka. Bohumíre, tady je blázinec. Zatím nic neměním. Potřebuji,
abys vydal tiskové prohlášení o osobě Starky. Novináři někde vytáhli,
že spolu máte firmu Dukla Příbram s milionovým vkladem akcií.“
„Jirko, hned volám JUDr. Zikovi a JUDr. Zuskovi, kteří u toho byli, když
se Dukla Praha převáděla do Příbrami. Já fakt nevím. Prohlášení ti zašlu
emailem.“

„OK, ihned.“

„Ahoj Jaroslave, volal Jirka Paroubek.“

„Já vím, Bohumíre, volám panu doktoru Zuskovi a připravíme vám prohlášení
do tisku.“

„Tak jsem si, Haničko, myslel, že jsem minulost kolem fotbalu, Starky,
bank, politiky a korupce uzavřel, že si budu vedle tebe užívat život a pomalu
stárnout.“

Stárnutí je přirozený jev, to není nemoc. To jenom lékaři potřebují, aby
byli lidé nemocní. Kupují pak léky, za zdraví dají vše. Věří, že se různými
preparáty omladí. Naopak jsou chyceni do tenat farmaceutického průmyslu
a zdravotních pojišťoven. Je to tady znovu. Lobbistické zájmy skupin,
nových hráčů na trhu, Tykačů, Kellnerů, Kadleců, Babišů, Bakalů,
Chrenků a Beranů. Pane bože, kdy to skončí? Dnes v noci se musím zeptat
bohů.

„Podívej se, to je návrh mého prohlášení do tisku. Stanovisko Bohumíra
Ďurička k novinovým zprávám o společném podnikání s kontroverzním
podnikatelem Starkou, vlastníkem fotbalového klubu Dukla Příbram.“

„Janičko, to prohlášení bylo samozřejmě vyčerpávající. Nyní ti povím
jenom zkrácenou verzi. Když se k tomu vracím, běhá mi mráz po zádech.“

„Bohumírku, já ani nedutám. Nevěděla jsem, koho jsem potkala.

„Miláčku, podívej se, jak nám sem svítí sluníčko.“

„Je to neuvěřitelné, byt i s terasou je situován na jih.“

„Víš, já jsem narozený ve znamení Slunce a Venuše, je to hodně silné
a symbolické. Dobíjím se sluneční energií. Tady se můžeme milovat
přímo na slunci. Dokonalé. Janičko, miláčku, mám návrh, dnes nikam
nepůjdeme, budeme doma. Budeme se milovat, jíst, pít a já ti budu vyprávět,
souhlasíš?“

„Ano, jsem tak šťastná. Nikdy bych nevěřila, že je to možné.“

„To jsi toho ještě moc neviděla, život se mnou tě teprve čeká.“

„Už se těším.“ Schoulila se do mé náruče jako kočička do klubíčka.

Vyzařovala z ní pozitivní energie lásky a naděje. Najedli jsme se, dívala
se mi do očí.

„Tak, lásko, kde jsme to včera skončili?“

„Myslím u toho prohlášení.“

„Ach jo, pořád ten Starka. Ano, Jaroslava Starku znám. Seznámil mě
s ním pan Steinbroch, ředitel České spořitelny, pobočky Kaprova. Po
sloučení druholigové Příbrami a třetiligové Dukly Praha zastával funkci
sportovního ředitele. Nebyl ani spoluvlastníkem. Jeho činnost a podnikání
mimo klub Dukla Praha jsem nikdy neznal a nikdy bych nepoznal.
Nevím ani, kde bydlí a kolik má dětí. Pravdou je, že se kolem něho pohybovali
zvláštní lidé, kontroverzní podnikatelé, politici, především
z KDU. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Můj úkol byl zabezpečovat
fotbalový klub finančně.“

Já, ing. Bohumír Ďuričko, čestně prohlašuji, že jsem se osobně s p. Jaroslavem
Stárkou setkal pouze za okolností, souvisejících s převodem akcií FC Dukla,
a. s., a s následným převodem tohoto fotbalového klubu, jehož jsem byl majoritním
vlastníkem, do Příbrami. V té době, tj. v roce 1996, jsem v důsledku
shora uvedených přesunů byl s panem Stárkou v představenstvu FC Dukla.
V FC Příbram jsem nikdy fakticky nepůsobil, neúčastnil jsem se zasedání
valné hromady ani představenstva. Byl jsem ujištěn, že budu z obchodního
rejstříku vymazán, ale protože je tato společnost zřejmě bez činnosti, jsem
nucen výmaz své osoby provést sám.

Žádné jiné kontakty s p. Stárkou ať již obchodního či osobního charakteru
jsem od roku 1996 neměl a nemám.

„Víš, Janičko, musel jsem to udělat, protože jsem předpokládal, že moje
prohlášení tisku samozřejmě prověří tajné služby.

Stalo se, byla to rána do černého. Nastal klid. Bezvětří. Avizovalo to
příchod velké bouře, a ta musela přijít. Věděl jsem to a vnímal, že do hry
postupně vstupují velcí hráči, už jsem tušil, že příští tři roky budou nejhorší
v mém životě. Bylo po dovolené, klid a mír byl na dlouhá léta násilím
zadupán do země.“

„Miláčku, Bohumírku, ale jsi tu se mnou, to znamená, že jsi to vše
přežil.“

„Ano, lásko, za obrovských obětí a věř mi, ještě to neskončilo. Něco
tragického se stane v roce 2008, to je příští rok. Ještě nevím co. Je to osmičkový
rok, rok nekonečna, historické datum pro novou revoluci. Asi se
něco stane.“

„Nestraš. Přece si spolu přejeme žít, mít syny, dům, psa, prostě mít
svoji rodinu.“

„Tuším, cítím to, že naše láska projde životní zkouškou smrti. Cítím
to, že budu na nějaký čas uvězněn.“

„Dost, už to dál nechci poslouchat. Vraťme se zpět do roku 2005, prosím.“

„Dobře. Byl jsem rozhodnut se v noci podívat do krátké budoucnosti.

Ráno jsem věděl, že vše, co jsem za poslední rok udělal, dal do pořádku
firmy, vztahy, bude zničeno a Jiří Paroubek zruší dovolenou. Petra Kováčová
nepřijede, nastanou problémy. Pouze jsem nevěděl kdy.“

„Stalo se ti něco?“ ptala se Hana.

„Ne, nic.“ Nepřál jsem si ji do budoucích problémů zatahovat. Stalo se
to tři dny před příletem Jiřího. Od rána to bylo na lodi jako na telefonní
ústředně. Nebrali jsme to. Hana tušila, že Petra ani Jiří nepřijedou.

„Mně to ani moc nevadí. Zrušíme připravený program, na to jsme
zvyklí. Víš co, půjdu něco nakoupit do obchodu.“

„Nic nepotřebujeme, dám si v restauraci pivo a hned přijdu.“

„Bohumíre, volá Denis z Brna, že tu bude příští týden s rodinou, jestli
se mohou zastavit.“

„To víš že jo.“

Šel jsem koupit noviny, samozřejmě chorvatské. Hned jsem to viděl na titulní
straně: „Český premiér zrušil svoji dovolenou v Chorvatsku, kterou si
plánoval užít na jachtě svého přítele Bohumíra Ďurička.“ Ty vole, moje deset
let stará fotografie s Paroubkem a manželkou Zuzanou. Proč? Honilo se
mi hlavou, že ani nezavolal. Koupil jsem si noviny a zašel na jedno pivo na
zahrádku v marině. Neumím dobře chorvatsky, ale pochopil jsem z textu
vše. Pivo jsem vypil na ex, potom ještě jedno a travaricu. Novináři někde
vyhrabali moji údajnou spolupráci s StB. Byl jsem registrován pod krycím
jménem Lipan v červnu 1989 jako agent kontrarozvědky. To snad není
možné, co to je? Jak to, že mi to Jirka nebo někdo jiný neřekl? Zavolal jsem
Haně, že se v hospodě trochu zdržím, a že když bude chtít, tak za mnou
mohou přijít.

Tak já jsem agent StB. To je teda prdel. Čtyři měsíce před revolucí, sametovou
revolucí, kterou jsem prožíval, všech demonstrací se zúčastnil.
Všechno, co souviselo s komunismem, jsem neměl rád. Jirka Paroubek je
normální srab. Měl se mě zastat a přijet. Vždyť je premiér, může si vše zjistit
u ministra Bublana. To není možné. Já znám tolik skutečných estébáků,
přisluhovačů komunistického režimu, a oni nic. A já tam musím být. Vždyť
je rok 2005. Jak to, že to nevím? Volal jsem do Prahy přátelům, nikdo nic
jiného než já nevěděl. „Prostě Paroubek, údajně když zjistil tvoji spolupráci
s StB, tak zrušil dovolenou. Musíš počkat do zítra.“ Jirka ani sekretariát
mi nebrali telefon. Život na hovno. Co to pro mě znamená? Jak bude
tento příběh pokračovat, co bude dál? A co Wolfgang, přátelé, podnikání?
A hlavně, jak jsem se tam dostal? No nic, musím počkat, jak se to vyvine.
Rozhodně je ale jasné, že Jirka ani Petra nepřijedou a já mám volný týden
pro rodinu. Alespoň něco.

„Ahoj, co tady děláš?“

„Zapíjím žal.“

„Ukaž. No jo, je to srab.“

„Tobě to nevadí?“

„Ne, já už to vím dávno. Je to srab, neřeš to. Zítra se podíváme na internet.“

„Máš pravdu. Víš co, uděláme si výlet. Objedeme stará místa. Navštívíme
přátele, uděláme si výlet pro sebe.“

„Vlastně nám ten týden pro sebe spadl z nebe.“

„Hano, ty máš pravdu.“

„No vidíš.“

„V roce 1990 nebo tak nějak, bylo moje jméno uvedeno v Cibulkových
seznamech. Nikomu to nevadilo a já jsem se tím vůbec nezabýval. Vlastně
to vadilo pouze bývalému starostovi Prahy 6 Bočkovi.“

„Neřeš to.“

„Hani, jsi hodná, ale já to musím řešit právní cestou. Musím tento příběh
definitivně uzavřít. Zítra budeme někde na ostrově, třeba na Palmižaně,
a já ti povykládám příběh z natáčení. Jak se zřejmě tvůj manžel
Bohumír Ďuričko stal agentem StB. Myslím si, že u dobrého chorvatského
vína a jídla si vzpomenu i na detaily, které pro mě nebyly doposud důležité.“

„Souhlasím. Tak zítra při gregadě.“

„Byl jsem velmi mile překvapen, jak Hana přijala tuto skutečnost. Ten
večer byla velmi milá a i milování bylo nějaké jiné. Jako kdyby nás tato
nechutná a zcela neočekávaná událost více spojila. Já jsem byl rozhodně
zase o kousek více zamilován. Přesto jsem nemohl spát. Hned ráno jsem
dohodl se zástupcem firmy Sunseeker zapůjčení menší lodi na týden, od
soboty do soboty. Podotýkám, že vše bylo gratis, protože jsme stále neměli
svoji motorovou loď. Ještě byla v Anglii. Po obědě bylo vše jasné.
Jirka mi zavolal, ať se nezlobím, ale že ten tlak médií prostě nevydržel.
Snad příště. Myslel jsem si s Hanou své. Stála na mé straně.
Jirka pokračoval, že Bublan mi vzkazuje, že ve spisu vlastně nic není
a že vázací akt byl proveden již po sezóně komunismu, že to bylo zneužito
a nedá se nic dělat.“

„V jeho očích rozhodně nejsi žádný estébák a pro mě zůstáváš kamarádem.
Zadej právníkům, ať vyžádají z MV spis oficiální cestou, a potom uvidíme,
co dál. V tisku jsem to uzavřel. Promiň. Až budeš v Praze, ozvi se.“

„Přijedu až v září.“

„Dobře, pozvu tě na Úřad vlády nebo do sídla premiéra do Strakovky.“

„Domluveno, tak ahoj.“

„Co na to, Hani, říkáš?“

„Měl se tě, Bohumíre, zastat a přijet. Už jsem ti to vlastně řekla, že je to
srab.“

„Nyní už nemohu nic dělat. Až se vrátíme, dám to za úkol panu doktorovi
Červenkovi.“

„Já si myslím, Bohumíre, že za pár dní, měsíců si už nikdo ani nevzpomene.“

„Myslíš?“

„Vím to.“

„Máš to u mě, asi se do tebe zamiluji.“

„Už dávno jsi zamilovaný, ale pouze o tom nevíš.“

„Ťuky, ťuky, dobrý ráno. Tady se ještě spí?“

Vylezu z kapitánský kajuty. „Ahoj Denisi, co tady děláš?“

„Volal jsem Haně z Brna, že jedeme na moře. Přáli jsme si vidět vaši
novou loď.“

„Ahoj, vy jste opravdu kompletní. Deni, kde kotvíš?“

„Ve Vodici.“

„Mám návrh. My odjíždíme zítra na týden na moře. Dneska popijem,
pokecáme, půjdeme na večeři a přespíme tady. Jsme tu stejně dočasně,
jako na hotelu.“

„A kde máte loď?“

„V Anglii.“

„To je opravdu prdel.“

„Nám to nevadí, starají se o nás dobře. Podívej se, v čem bydlíme. Luxus,
to je opravdu jachta Princess 52.“

„Bohumíre, mýlíš se, to je minimálně 64, pojď se podívat.“

„Ty vole, číslo 72. Tak na to nemáme, je to zbytečně velký.“

„Tady se mluví o pár Češích, že si koupili velké lodě.“

„Já jsem slyšel pouze o Václavu Krajíčkovi, že nakradl prachy na předražených
státních zakázkách, hlavně v armádě.“

„Nechme je žít, kašlem na ně.“

„Pojď, dáme si travaricu.“

„OK.“

„Byl to krásný den, moře, slunce, ryby, sex. Co si člověk může v daný
okamžik více přát? Návštěva Denisovy rodiny, kterou mám opravdu rád,
mi dala mírně zapomenout na předešlé události. Ráno jsme vypluli na
moře. Byl nádherný den. Vzal jsem to kurzem ostrov Hvar. Byl jsem dopředu
rozhodnut prožít tento večer v romantickém prostředí zátoky na
Palmižaně. Nic nedělat, odpočívat, koupat se, opalovat se, milovat se.“

Kapitola 28. - Doteky minulosti

„Jak se ti tady líbí?“

„Bohumíre, nádherné. Ty palmy, to moře, atmosféra. Moc ti děkuji.“

„Nemáš vůbec zač, patříme k sobě, jsme přece manželé.“

„Máš pravdu, trochu jsem se nechala unést. Je to tady jako v Karibiku.“

„Možná že to, co se stalo s Jirkou a Petrou, bude k něčemu dobré. Alespoň
se o mně něco dozvíš. V roce 1989, v roce sametové revoluce, jsem
zastával funkci ekonomického náměstka CK Sporturist. Na tu dobu jsem
měl velmi progresivní a moderní myšlení. Již za komunistického režimu
jsem zavedl počítače, faxy, kopírky, zkrátka moderní technologie běžné
v západním světě, a nakoupil autobusy Mann, na tu dobu nevídané. Ostatní
CK nám záviděly.

Už v roce 1987, když mi bylo čtyřiatřicet roků, se mi v hlavě zrodil
plán podle vzoru Jurkoviče, rakouského podnikatele, postavit vlastní
hotel. Prosadil jsem myšlenku na ČSTV a u generálního ředitele CK Sporturist.
Dostal jsem za úkol založit akciovou společnost a zahájit přípravu.
Vybral jsem pozemek ČSTV za YMCA. Vytvořil jsem tým v čele
s architektem Trávníčkem, který měl postupně téměř dvacet odborníků.
Hani, neumíš si představit, co jsem měl navíc práce, ale bavilo mě to.
Architekt Trávníček již spolupracoval s firmou GHV–Grassi při výstavbě
hotelu Forum. Dostal jsem kontakty do Rakouska na pana Fisherlehnera
a Liesnera. První byl dlouhá léta poradcem šéfa rakouské krajské sociální
partaje a druhý byl výborný architekt. Rodiče byli Češi, výborně mluvil
česky. Velmi důležitý prvek pro tlumočení a pro překlady budoucích
smluvních ujednání. Rozdělil jsem úkoly. Byli jsme, Hani, opravdu dobří.
Já jsem měl na starosti založení společnosti, architekt Trávníček přípravu
a realizaci stavby, Fischerlehner financování. Podprací bylo opravdu
spousty. Velmi často jsme jezdili do Vídně. Brzy jsme dosáhli financování.
Fischerlehner zajistil jednání přímo s Raiffeisenbank. Po návratu
do ČSSR jsme museli všichni psát ,zprávu ze služební cesty‘. Byl jsem na
vrcholu úspěchu v rámci komunistického systému.

Víš, Hani, vždy jsem viděl kolem sebe na ulicích, hlavně u Tuzexu, elitu
bývalého režimu, veksláky, taxikáře, starožitníky, pumpaře, zelináře. Nevšímal
jsem si toho. Občas jsem sám využil jejich služby.

V roce 1988 mě začali kontaktovat divní lidé. Vždy se představovali
jako zaměstnanci ministerstva vnitra. Zajímali se o mé kontakty v Rakousku.
Ptali se na Fischerlehnera, Liesnera, a hlavně na Raiffeisenbank. Já
jsem vůbec nevěděl, že je pro ČSSR a její státní složky tato banka na černé
listině. Dále se zajímali o problémy kolem založení akciové společnosti.
Považoval jsem jejich zvědavost za zcela normální a profesionální. Žádné
konkrétní úkoly ve vztahu k osobám jsem nikdy nevnímal. Byl jsem pyšný
na svoji práci a rád jsem se se svými zkušenostmi podělil. Je to můj život,
učit druhé. Občasné schůzky mi nevadily, pochopil jsem velmi rychle, že
mají určitou moc, a někteří lidé z mého okolí se jich viditelně báli. Začal
jsem je využívat ke svým potřebám.

Největší brzdou grandiózního projektu byl generální ředitel CK Sporturist
Košek. Ustrašený, zpocený muž. Vše nové ho trápilo. Byl v neustálém
stresu, kouřil jednu za druhou. Potřeboval jsem na něho zatlačit, ať mi dá
volnou ruku v projektu výstavby hotelu a on ať se stará o obchod a ostatní
věci související s činností CK. Stalo se, zjistil jsem, že to funguje. Projekt
se výborně rozjel. Připravovaly se smlouvy pro projektování,
financování, přípravu stavby. Nebylo to jednoduché. Budoucí stavba se
nacházela přímo na trase metra, na stanici Náměstí Republiky. Smrtonosně
chyběla nová společnost. Vše bylo připraveno.“

„Zadrž Bohumíre, je to Gestin?“

„Ano, to je moje dílo. Poslední akciová společnost pro výstavbu hotelu
v bývalé ČSSR za komunistického režimu. Rozdělení bylo v poměru padesát
procent Sporturist, čtyřicet procent Raiffeisenbank a deset procent
Franz Fischerlehner. Bylo připraveno osm set milionů korun. Neměli jsme
,pouze‘ souhlas vlády s jejím založením. Požádal jsem tajemné pány z ministerstva
vnitra. Slíbili mi, že to zajistí, že je to vlastně v jejich zájmu. Stanovili
termín, kdy CK Sporturist obdrží souhlas. Slavnostní podpis byl
připraven v hotelu InterContinental, zajišťoval ho přímo generální ředitel
pan Hlinka v restauraci Zlatá Praha. Celá i s terasou byla rezervovaná pro
nás. Přítomni byli novináři, ČSTV, hosté, zástupci budoucí akciové společnosti.
Chyběl jen Bohumír Ďuričko. Byl jsem u dveří předsedy vlády Lubomíra
Štrougala a pořád nic. Věděl jsem, že mu souhlas leží připravený
na stole u sekretářky. Pořád ne a ne podepsat. Nevydržel jsem to. Požádal
jsem vedoucí sekretariátu o možnost zatelefonovat si.“

„Komu budete volat?“

„Svému bývalému náměstku ministra zahraničního obchodu.“

„Vy jste pracoval na MZO?“

„Ano.“

„Jak se náměstek jmenuje?“

„Miroslav Štrougal.“

„Položila telefon a odešla k předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Za
pět minut jsem v rukou držel souhlas vlády ČSSR se založením akciové
společnosti Gestin. Přemysl mě ani nepozdravil. V ten okamžik mi patřil
celý svět. Obrovské vítězství vytrvalosti a také trochy známostí s tajemnými
lidmi. Show mohla začít.

Do InterContinentalu jsem dorazil taxíkem s hodinovým zpožděním.
Dovedeš si, Hani, představit, co by se asi stalo, kdybych ten souhlas nedostal?
Obrovská blamáž s dopadem, který jsem ani nedomýšlel. Neznal
jsem, jak mocensko-politický systém fungoval. Byla by to finanční, personální
a kdovíjaká smršť. Nestalo se, díky bohům, kteří mi tento úkol na
cestě životem stanovili. Jak ti chutná gregáda?“

„Výborná.“

„To víš, na tohle vařené jídlo mohou použít jenom čerstvé ryby. Alespoň
vidíš, že ryba nemusí být pouze grilovaná. K tomu moje oblíbené bílé
víno, dobrá graševina. Tak na štěstí!“

Skleničky o sebe nádherně ťukly. Vysokým tónem zvuku dávaly naději
na dobrý sex na moři.

„Vidíš, Janičko, moje milovaná holčičko, na co pořád myslí chlap. Vždy
na úspěch, svoji práci, peníze, politiku a sex. Na sex myslí sedmkrát za
hodinu. Pravda ale je, že výjimka potvrzuje pravidlo.“

„Bohumírku, a na co myslíš teď, mimo sexu samozřejmě?“

„Na tebe, naši budoucnost.“

„Ale jsi nějaký zachmuřený.“

„Ano, lásko, právě jsem si vzpomněl na detaily mé registrace, oni tomu
říkají vázací akt ke spolupráci s StB. To ti musím hned říci, nebo na to
zase zapomenu. Jani, miluješ mě ještě?“

„Pořád víc.“

„Víš, musíš o mně vědět vše už od začátku našeho vztahu. Jinak by
okolí neustálým přinášením polopravd náš vztah rozbilo. Tak jak se mi
to už v životě několikrát stalo. Znáš to, kamarád taky rád. A teď zpátky
k Haně.“

Byli jsme po večeři, máme ještě vínko, na lodi je klid.

„Chůva se dobře stará, viď?“

„Ano, Anička ji má ráda. Víš co, Bohumíre, necháme si ji, už mi nevadí.
Vůbec s tebou neflirtuje.“

„Já vím, domluveno. Oslava a. s. Gestin byla velkolepá a nekonečná.
Byla poslední za bývalého komunistického režimu. Výstavba hotelu mohla
začít. Psal se rok 1988. Rok do sametové revoluce. Musel jsem to oslavit
i s tajemnými muži z ministerstva vnitra. Vše řídil nějaký Košťál. Moc jsem
se o jejich jména nestaral. Při dalším setkání mi pogratulovali. Dali jsme si
panáka, pánové platili, požádali mě o konzultaci při personálním obsazení
orgánů společnosti Gestin, a. s., což jsem přislíbil. Výběrové řízení na
generálního ředitele bylo zatím přede mnou. Diskuse na přelomu roku
1988 a 1989 se velmi změnila. Přestali mít stupidní komunistický manýry
a otázky se začaly zaměřovat na společensko-politickou situaci v ČSSR
a názory na ni od mých zahraničních obchodních partnerů a přátel. Něco
bylo cítit ve vzduchu. Měli výborné informace o stavu společnosti. Začalo
mě to zajímat. Náznaky a diskuse se začaly zaměřovat na možnou změnu
společenských a politických poměrů v ČSSR.

Hani, tady vznikl problém. Musím se ti přiznat, byl jsem členem KSČ.
Neměl jsem nikdy žádnou stranickou funkci a nebyl jsem v milicích, VUML
nemám. Do strany jsem vstoupil na MZO. Velmi mladý jsem dosáhl funkce
VORS a dostal jsem nabídku na pracovní zařazení do funkce VO – vedoucí
oddělení strojírenského vývozu. Fantastické. Taková kariéra. No jo, ale to
už byla nomenklatura kádrové práce KSČ. Bez červené jízdenky bych se
nikdy dál nedostal. Dva roky jsem byl kandidát a asi tři roky člen. Rozhodně
to byla chyba, moje rozhodnutí. Touha po kariéře, odpovídající
mzda, možnost cestování zvítězila. Mohl jsem odmítnout, jako mnoho jiných.
Odpovědnost si nesu sám. Chvála bohu, žádné prasečiny jsem nikdy
nedělal, spíš naopak, pomáhal jsem druhým. To vlastně dělám celý život.
No a ti dva pánové začali vést už půl roku divné řeči o Havlovi, Dientsbierovi,
Krylovi, ale i o Štrougalovi a Adamcovi. Přímo jsem se jich zeptal,
kam míří, já s nimi nemám nic společného.“

„A co váš Gestin, vaše dítě? Jak ho ochráníte?“

Narazili na moji bolístku. Stavba byla zahájena. Metrostavu se podařilo
bez problémů vykopat stavební jámu přímo na metru.

„Co by se mělo stát?“

„Vláda padne, prezidentem bude Havel, ministerským předsedou Adamec,
vznikne Občanský fórum a všude budou odvoláváni z funkcí nomenklaturní
kádři KSČ. Ne všichni, ale většina.“

„Jak to víte?“

„Jsme zaměstnanci kontrarozvědky ministerstva vnitra.“

„Šel jsem do kolen. Neměl jsem vůbec tušení, co to je, čím se zabývají.

Z hlediska mé pracovní činnosti a profesionálních přístupů k problémům
mi to začalo vrtat hlavou. Schůzky v centru Prahy nebyly časté, místo a čas
vybírali pánové. Rozhodně mě to neuráželo.

Odešel jsem na svoji zamilovanou stavbu hotelu, čtyři hvězdy, Metrostav
byl úžasný, probíhaly injektáže stěn stavební jámy a jejich postupná
betonáž. Pohladil jsem stavbu pohledem a řekl jsem si, že alespoň něco
tady po mně zůstane. Hotel budu ukazovat svým dětem a vnoučatům.
Anebo vymyslím něco jiného. Co mě ohrožuje? Členství v KSČ, jasně, Občanský
fórum mě odvolá z funkce náměstka Sporturistu a z představenstva
Gestinu, a. s. To je situace na hovno.“

Nevadí, Bohumíre, jsi mladý, schopný, půjdeš svojí cestou.
Můj bože, ty mě nenecháš tento hotel dostavit do konce, viď?
Nenechám.

„Musím něco udělat. Je květen 1989. Nervózně čekám na kontakt dvou tajemných
mužů. Spěchal jsem na domluvenou schůzku, všude v centru
Prahy jsem to měl kousek. Sídlo CK Sporturist bylo na Národní, přímo
proti obchodnímu domu Máj. Schůzka byla v kavárně Slavia. Pánové byli
velmi nervózní, pořád těkali očima po okolí, každé zablesknutí fotoaparátu
jim vadilo. Mně ne.“

„Děje se něco?“

„Pane inženýre, vše je domluveno. V příštích měsících dojde k dohodě
mezi KSČ a opozicí vedenou Václavem Havlem.“

„Toho neznám, nevadí.“

„Jednání povedou Adamec s Havlem. Dojde k určitým změnám. Rozdělí
se moc. KSČ už nebude tak silná, jak byla v minulosti. Na ministerstvech
je panika, připravují se materiály ke skartaci.“

„No a co s tím mám já společného? Neznám ani Havla, ani Adamce
a Štrougala jsem viděl z rychlíku.“

„Znova, pane inženýre, jste mladý muž, vzdělaný, schopný, už máte dost
zkušeností, máte pro nás velkou zpravodajskou cenu.“

„Pro koho?“

„Pro kontrarozvědku ministerstva vnitra. Jedná se vlastně o civilní špionáž.“
Byl jsem chycen. Má dobrodružná povaha, vztah k cestování, ke zbraním.

„To bych jako tajně pracoval pro stát?“

„Ano, stát vám za to bude vděčný, dostanete nějakou odměnu a budeme
vás chránit. Je úplně jedno, jaká vláda tu bude. Tajné složky si musí
zachovat každý systém. Vy nemáte z hlediska minulosti žádný problém,
potřebujeme vás pro vaše schopnosti.“

„A co Gestin?“

„Bude fungovat dál, vy zůstanete náměstkem CK Sporturist a budete
členem představenstva akciové společnosti, vystoupíte z komunistické
strany.“

„Dobře, to zní logicky. Co mám udělat?“

„Na příští schůzku vám přineseme písemný návrh naší spolupráce.“

„Hani, toho osudového dne jsem byl opravdu spokojený. Znal jsem svoji
budoucnost, byl jsem s předstihem informován, co se stane, žádná rizika
jsem neviděl. Byl jsem na sebe docela pyšný, byl jsem vybrán pro práci
špióna. Z práce mě nevyhodí, hotel dostavím.“

„Bohumíre, jak se měl hotel vlastně jmenovat?“

„Hani, výběr provozovatele mě zatím čekal, včetně výběru generálního
ředitele Gestinu. Znovu jsem získal určité jistoty. Dnes se ti mohu přiznat,
že jsem byl ochoten obětovat cokoliv, abych dokončil výstavbu hotelu
a centra Gestin. Koupil jsem vedlejší dům na Celnici bez souhlasu ČSTV
a generálního ředitele Sporturistu Koška a má kariéra v KSČ byla ukončena.
Ha ha. Já jsem věděl, co oni ne. Vrátil jsem průkaz, bývalou jízdenku
do kádrových rezerv a pro cestování do západního světa. Už jsem to nepotřeboval.
Revoluci bylo všude cítit. Přišel červen 1989. Tajemní pánové mi dali
přečíst oficiální dokument zavazující mě k tajné spolupráci s kontrarozvědkou
MV ČSSR. Nabídli mi jméno ,Lipan‘. Údajně proto, že jsem v klukovských
letech chodil na Dyji na ryby. Bral jsem to jako divadlo. Docela
mě to bavilo. Podepisovat se mi moc nechtělo. Touha přežít blížící se revoluci
byla ale silnější. Podepsal jsem ten blbý papír, no a co, nic se nemění,
jsem pořád slušný, poctivý a charakterní člověk, občan Bohumír
Ďuričko.“

„Hele, Bohumíre, když tě poslouchám, ten Bublan i Paroubek měli
pravdu. Nic špatnýho jsi neudělal, nikomu jsi neublížil, podepsal jsi spolupráci
opravdu po sezóně. Choval jsi se naprosto racionálně. Pro mě se
Bohumíre nic nemění, odpouštím ti to. Jen mi, prosím, dopověz, jak to dopadlo.“

„Do sametové revoluce zbývá pět měsíců. Ty tajemný pány jsem viděl
asi dvakrát, většinou jsme se bavili o politické situaci. Mě už to nezajímalo,
já už jsem žil budoucností, pln nových očekávání. Všimli si toho. Při
posledním setkání mi slíbili, že když revoluce nedopadne podle dohodnutého
scénáře, můj spis skartují. Mně to bylo úplně jedno. Potom už jsem
je neviděl. Zapomněl jsem na ně. Že mi to ublíží v budoucnosti, jsem neřešil.
Neměl jsem důvod, nevěděl jsem proč. Dnes už to vím. Mám na to
svůj názor. Hani, nenechám si to pro sebe, počkáme na soudní jednání
o neoprávněné registraci ve svazcích StB a o rozhodnutí o vědomé, či nevědomé
spolupráci. Pro mě je rozhodující svědomí. Nedělá mi to problém,
na rozdíl od jiných, které osobně znám, ho mám čisté.“

„Tak co se dělo před revolučními událostmi?“ ptá se Hana. „Víš, Bohumíre,
byla jsem ještě dítě.“

„No jo, kolik ti bylo?“

„Chodila jsem do druhé třídy.“

„Hani, to tedy musíš slyšet. Tobě bylo v roce 1989 šest let. A kolik ti je
vlastně teď? Já to ani nevím.“

„Ty si děláš srandu?“

„Ne, znáš mě, není to pro mě důležité.“

„Je mi čtyřiadvacet roků.“

„Já mám tak mladou a krásnou ženu. Jsme od sebe osmadvacet let. Alespoň
vedle tebe budu dlouho mladý. Náš průměr je osmatřicet let, to jde.“

„Ty jsi poněkud starší a já mladší.“

„Nevadí nám to, že ne?“

„Ne, absolutně ne, jsem šťastná a spokojená, máme všechno a krásnou
a zdravou dceru. Jsme navždy pokrevně spojeni.“

„Tak na zdraví, není ti chladno?“

„Ne, prosím, povídej mi o té revoluci.“

„Do sametové revoluce zbývaly tři měsíce. Vypsal jsem výběrové řízení
na provozovatele hotelu a generálního ředitele Gestinu. Jako generálního
ředitele jsem vybral Dvořáka a jako provozovatele hotelu Pentu. Když přišly
první demonstrace, hrubá stavba už stála. Scénář vyjednávání probíhal
přesně tak, jak jsem dopředu znal. Na demonstracích jsme se bavili s přáteli,
zahřívali jsme se whisky. Myslím si, že dohody byly nabourány neschopností
komunikace představitelů státní moci a jejich silové složky
armády, a hlavně policie. Demonstrující občané se nikdy nedovědí, o co
vlastně šlo. Demonstrace na Národní byla poslední kapkou do doposud poklidného
vyjednávání. Rodící se nová vládní garnitura převzala iniciativu.
Nebudu ti to Hani říkat podrobně, můžeš si to dnes vyhledat na internetu.
Jenom pro tvoji informaci, já jsem na Národní nebyl. Byl jsem v práci.
Přímo před mými okny se vše odehrávalo. Demonstranti zapalovali svíčky
a dávali je přímo k nám do vchodových dveří Sporturistu. Dvakrát mi volal
Štrougal, ať si tam uděláme pořádek. Osobně jsem mu řekl, že za ten bordel
ve společnosti si můžou sami a pořádek ať si udělají také sami, a zavěsil
jsem. Nervozitu v jeho hlase jsem vnímal po drátech telefonu. Uvědomil
jsem si, že přijde definitivní konec komunistických pořádků. Nejkrásnější
na tom je, že po pádu Berlínské zdi jsem přemýšlel, jak dlouho to bude ještě
trvat u nás. Symbolické bylo, že jsem byl služebně v Klagenfurtu v Rakousku
a s Reinbergerem, kterýho znáš z ActiveTravel, jsme spali v historickém pokoji
a na posteli, kde kdysi dávno spal Hitler. Oba jsme oslavovali až do
rána, se slzami v očích. Hani, k Paroubkovi, Petře, Starkovi a StB stačí?“

„Ano, děkuji. Pojedeme na loď, už jsem unavená.“

Celý večer jsem se těšil na pěkné milování, ale nic nebylo. Atmosféra
nebyla pozitivně nabita. Nálada na sex zmizela. Týden utekl jako voda.
Každý den jsme byli s lodí někde jinde. Vyhýbal jsem se známým místům
se známými lidmi. Nepřál jsem si potkat se s nimi ve vypůjčené náhradní
lodi. Všichni už dávno věděli, že máme novou, ale pořád nic. Vznikaly nové
problémy. Rušení dalších charterových pronájmů.

„Bohumírku, počkej chvíli, musím do kuchyně zkontrolovat perník.“

„Ty pečeš perník?“

„No a? Pořád se divíš.“

Nebyl jsem na to zvyklý. „Jsi prostě jiná, než ty ostatní.“ Začal jsem
pomalu chápat, že mám vedle sebe nejen krásnou a inteligentní ženu,
ale že je i pro rodinu. Rodinný typ ženy. Pane bože, děkuji.“

„Nekoukej se tak na mě.“

„Rád se na tebe dívám. Vzrušuješ mě, líbíš se mi.“

„To je dobře. Tak jak to bylo dál s tou lodí?“

„Konečně telefon, ten správný. Marin ze Sunseekera volal, že loď je již
na trajektu do Belgie, za dva dny bude v Istrii a potom jeden den a noc
po moři. Do týdne bude ve Splitu. Stalo se. Patnáctého srpna 2005 byla
naše nová loď Sunseeker 53 připravena v marině Split k předání. Byla to
opravdová slavnost, loď této kvality, velikosti a značky se nepředává
každý den. Stála tam. Nemohl jsem uvěřit, že to je naše loď. Náš nový
druhý domov. Přestřižení pásky, pokřtění pravým šampaňským a malá
hostina. Předání lodi trvalo dlouho. Byli jsme nadšeni. Byla menší, ale
naše. Hana se začala zabydlovat a já se učil loď ovládat. Rychle jsme zapomněli
na předešlé trampoty a já jsem odepsal značné ztráty. Život šel
dál a zdál se být krásný. Celý měsíc jsme si užívali.“

„Zase, Janičko, byl jsem šťastný, ale málo pozorný. Najednou jsem měl
hodně přátel a velkou rodinu. Postupně nás navštívili Dvořákovi, Filípkovi,
Denisovi, přijeli zaměstnanci se zásobami, Vechetovi a další. Myslím
si, že jsme si užili loď pouze pro sebe maximálně týden. Ale i tak to
bylo pěkné, stálo to za to. V polovině září jsme se vrátili do Prahy. Janičko,
kdybych ti měl povídat každý prožitý příběh, zestárnul bych
u toho. Víš, můj miláčku, můj život by stačil na tři až pět životů normálního
člověka. V Praze a v mých firmách bylo vše v pořádku. Znovu
jsem prosperoval. Ztráty na Jadranu byly v celku zanedbatelné, asi tak
milion a půl.“

„Tolik jsem ještě pohromadě neviděla.“

„Lásko, slibuji ti, že se mnou uvidíš podstatně víc. To je nyní tak akorát
na měsíční výplaty mých zaměstnanců. Vše se dařilo, byl jsem zpátky.
Přátelé, podnikatelé, politici a rodinní příslušníci si u nás podávali dveře.
Nebyl jsem pozorný a z mých kanceláří a bohužel i domova se stala jedna
velká průchozí ulice. Lidé přicházeli, nic nepřinášeli, když odcházeli,
vždy si něco odnášeli.

Začal se rýsovat hlavní problém, mezi prsty nám začal prokluzovat
osobní a rodinný život. Začali jsme se s Hanou odcizovat. Příliš mnoho
návštěv, příliš mnoho jídla, alkoholu. Pořídil jsem ještě chůvu a bylo
úplně po soukromí. Oběť úspěšnému podnikání. Haně to zpočátku vyhovovalo.
Dostala se do hogo fogo společnosti, všichni ji začali jako moji
manželku respektovat. Pořád byl nějaký mejdan, společné večery u krbu
přestaly existovat.

Jirka Paroubek se mi omluvil za tu zmařenou dovolenou, já jsem mu
dávno odpustil. Nikdo se problémem s StB po našem návratu nezabýval.
Já vlastně také ne, problém jsem předal k řešení právníkům. Jednoduše
jsem vše ze spisu zveřejnil na internetu, diskuse skončily. Scházel jsem se
opět s mnoha politiky a byl jsem zván na jejich akce.

Dne 11. října 2005 jsem oslavil dvaapadesáté narozeniny a na Štědrý
den jsme byli opět na šnečím menu u Pepíka Vladaře. Jirka s sebou vzal
syna, já celou Dvořákovu rodinu, Luboše Filípka a jeho družku Jiřinu.
Rodinný a přátelský oběd. Výborná nálada, dobré jídlo, pití, doutníky.
Pepík Vladař nám předvedl striptýz show osobně. V ovzduší už pomaloučku
bylo cítit napětí z blížících se parlamentních voleb 2006. Jak Jirka
slíbil, tak udělal.

Pozval mě do Kramářovy vily na úřad vlády. Měli jsme mnoho společných
přátel, ale i tajemství. Přelom roku 2005 a 2006 utekl jako voda.
Aféra s dovolenou na jachtě byla zapomenuta, o StB se už nemluvilo.
Zdálo se, že Hana měla pravdu, čas vše zahojí. Občané mají krátkou
paměť. V archivech však vše zůstává, otázkou je, koho to ještě zajímá.“

Kapitola 29. - Vražda Františka Mrázka

„Nový rok 2006 nezačal dobře, 25. ledna 2006 byl zavražděn podnikatel,
který byl na vrcholu českého podsvětí a příliš toho věděl, kmotr
Mrázek. Já jsem vůbec nevěděl, kdo to je, čím se zabýval. Byl to pro mě
cizí člověk. Novináři vytvořili předpokládanou pavučinu propojenosti
bossů podsvětí s politiky a podnikateli. Osobně jsem znal pouze Pitra
z fotbalových utkání Marily Příbram a Starku. Bohužel. Zase jsem
v duchu zalitoval okamžiku našeho seznámení. Cokoliv se stane,
vždycky se kolem motají lidé od Starky anebo se nějak znají. Doživotně
mě ten zatracený fotbal a korupce kolem něho bude pronásledovat. Kupodivu
se mě tato záležitost příliš nedotkla. Ani politicky, ani osobně.
Bylo také pravda, že já jsem nic nepotřeboval a o státní zakázky jsem neusiloval.
Žil jsem si svůj život.

Velmi jsem se však mýlil. Od začátku roku jsem vnímal nekompromisní
volební kampaň. Já osobně jsem se o ni nestaral. Občas jsem zasponzoroval
ČSSD, ale i ODS. Vždy pouze věcně, nikdy finanční
hotovostí, maximálně do sta tisíc korun. Starali se ovšem jiní. Šlo o lítý
boj kdo s koho, do toho problémy se Setuzou, biopalivy, ruským dluhem
a mnoho dalšího. Boj o moc, vliv a peníze. Do téhle nechutné
hry jsem byl později zatažen taky. Lásko, Janičko, pro dnešek končíme.“

„Bohumírku, vlezeme si do vany.“

„Takovou malou koupelnu jsem nikdy neměl. Vejdem se sem vůbec?“

„Zkusíme to. Ty bláho, tak akorát.“

Sedli jsme si proti sobě, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, nemohli
jsme se spojit.

„Podívej se, jak je v té vodě obrovský.“ Vzala si ho do ruky, potom do
pusy a za chvíli bylo po všem. „Hlavně že máme čistou vodu. Já to znám,
co tvoje semeno slepí, to už nikdo nerozlepí. Také rád říkáš ,těleso do
vody ponořené vypadá jako ztopořené‘.“

„Umyješ mi záda? Mám trochu hlad, zajdeme se někam najíst.“

„Trochu to tady v okolí okoukneme.“

„Tady je to krásný. Upravený park, rybníky, Břevnovský klášter, divoké
kachny, prostor provoněný čerstvě posečenou travou.“

Dozrávající jablka prozrazovala, že pomalu přijde podzim.

„Janičko, to je tak symbolický, já se s tebou vracím do míst konání
Břevnovského posvícení. Sedm let jsem tady byl hlavní sponzor. Lásko,
v klášteře je restaurace, zajdeme na pivo.“

Byl nádherný podvečer, sluníčko nás hladilo svými hřejivými paprsky
po tvářích. Seděli jsme na zahrádce venku a vnímali tu nekonečnou vesmírnou
energii. Nádhera, co víc člověk potřebuje ke štěstí? Možná mít
kde bydlet, být zdravý a vydělat trochu peněz.

„Lásko, zamluvím stůl u krbu. Můžeme tu pokračovat v započatém
příběhu. Nevím, jestli jsem ti to říkal, mám velmi nemocného bráchu.“

„Jak je to možné, ty jsi úplně zdravý!“

„Možná že ti napoví tenhle příběh. Jeho problémy začaly už dávno
v mládí, možná již při narození. Neptal jsem se nikdy rodičů na jeho
rané dětství. Po roce 2000 jsem mu půjčil nějaké peníze k podnikání. Postupně
o vše přišel a začal hrát automaty. Sázivej typ po tátovi. Já jsem
nikdy nesázel, do heren a kasin nechodím. Prohrál i ten zbytek. Rodinný
majetek jsem zachránil a nabídl k prodeji. Bráchu jsem dopravil do
Prahy, zajistil jeho řádnou léčbu. Konečně se uklidnil, vypadl z každodenních
stresů. V alkoholu a hracích automatech hledal únik. Já hledám
vždy útěchu ve tvé náruči. V Praze dostal novou slinivku a ledviny. Zajistil
jsem mu bydlení. Statek si začali prohlížet zájemci o koupi.
Já jsem začal mít denně strašlivé sny. Navštěvoval mě duch mojí milované
babičky, Ethely Havelkové Ďuričkové. Důvěřovala mi, hledala
u mě pomoc. Její duše neměla klid. Jel jsem služebně do Brna a rozhodl
jsem se navštívit usedlost a promluvit s Albínou, bývalou manželkou
bratra Tibora a dohodnout její vystěhování z nemovitosti i s jejím amantem.
První, co mě vítalo, byli nevychovaní a zdivočelí psi, asi tři srnčí
ratlíci. Pro mě to ovšem byla škodná, prostě rapli, skákali všude, i po kuchyňském
stole. Podíval jsem se do jejich zmijích očí a bylo mi hned
jasné, že rozhovor bude pouze o penězích.“

„Bohuši, vystěhujeme se za odstupné 350 tisíc.“

Zalapal jsem po dechu. Ten brácha mě bude doživotně stát peníze. Byl
jsem nervózní. Všude kolem mě negativní energie. Mohu si statek prohlédnout?
Doprovázela mě. Mé kroky vedly přímo na zahradu za domem. Vinný
sklep v přední zahradě mě nezajímal. Ten jsem dobře znal, vybudoval jsem
ho. Zastavil jsem se u dřevěných křížů s fotografií babičky.

„Bohuši, to je její hrob. Přidala jsem k ní jejího manžela, tvého strejdu
Havelku a svý zemřelý psi. Máme tu takový malý hřbitov.“

„Albíno! Vždyť jsem babičce koupil na hřbitově hrobku.“

„Tu ale tvůj brácha prohrál v automatech.“

„Hrůza, kdyby zavolal, nedovolil bych to. Styděl se, nebylo mu to vhod.
Dobře, konec diskuse, dám ti 350 tisíc hotově na ruku proti klíčům a předání
nemovitosti a já hned zajistím exhumaci těl a pohřeb do vysvěcených míst.“
Chudák babička, pomyslel jsem si v duchu. Jak jsem rozhodl, tak se stalo.
Statek jsem prodal. Peníze rozdělil bratrovi, sestře a rodičům. Já jsem si nenechal
nic. Duch babičky mě ve snu navštívil naposled. Poděkoval a pomalu
se vzdaloval do nekonečného prostoru blankytně zbarveného vesmíru. Už
jsem ve spaní babičku Ethelu neviděl.

„Jani?“

„Nemůžu tomu uvěřit.“

„Věř mi, tak to bylo. Milovaný člověk navždy zůstane v mysli a srdci.
My jsme byli propojeni.“

Moje Janička se hluboce nadechla: „Věřím ti, Bohumírku. Dáme si kuřecí
křidélka.“

„Lásko, kde jsem to vlastně skončil se svým životním příběhem?“

„Už vím, jak to dopadlo s tím StB?“

„Ano, máš pravdu. Pár lidí mě opustilo, mezi prvními můj tenisový
partner, bývalý starosta Prahy 6 Boček. Odtáhl se Filip Dvořák, Bürgermeister,
Miloš Grygar, Petr Kužel. Mrzelo mě to, pravda. Ale Janičko, zas
tak moc mi to nevadilo. Jakmile jsem na jaře obdržel torzo spisu, zveřejnil
jsem ho na internetu. Situace se velmi zklidnila. Byl jsem znovu zván
na politické akce, taky na ples ODS na Žofín.

Nejzajímavější byla návštěva tradičního plesu v hotelu Ambassador.
Pozval mě Honza Dostál a Vlastík Dvořák. Zajistil jsem pozvánku pro
Jaroslava Jurečku. Na tomto plesu jsem poprvé citelněji vnímal propojení
některých lidí. Stalo se nevídané, byl jsem pozván i na soukromou party
do Casina Ambassador. Vlastní stůl, staří známí. Pilo a kouřilo se to nejkvalitnější,
co dům dal. Janičko, když na to vzpomínám, neměl jsem tam
co dělat. Jen moje ctižádostivost a touha po úspěchu, comebacku mě tam
držela. Povýšený a nadřazený Vlasta Dvořák s dcerou, vrkající rozumbrada
Dimun, přechytralý whiskový JUDr. Sokol, samozřejmě Džordžíno
se synem Jiřím a další. Mezi hosty bylo mnoho veličin politického
a podnikatelského života. Samozřejmě Honza Dostál s Hanou Bautkinovou
a operní zpěvačka Andrea Kalivodová. Opravdu vybraná společnost.
Nesmím zapomenout na Ivetu Mašínovou. Na plesech ODS
i ČSSD jsem vždy seděl s manželkou Hanou u prominentních stolů.
Lásko, moje plesová sezóna utekla jako voda. Přišlo jaro a obrovské
přípravy na druhou sezónu na moři. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě.
Lodě, hotel, personál, vše připraveno. V zemi, a hlavně v Praze
vrcholila volební kampaň do parlamentu. Odjezd jako vždy 14. května.
Aničce už bylo jeden a půl roku. Už nebyla mimino, ale dítě. Pro sebe
a rodinu jsem nechal volnou jachtu prvních a posledních čtrnáct dní.
Měsíc musí pro rodinu stačit. Jak jsem už říkal, zájemci platili za týden
pronájmu lodi s kapitánem, což jsem byl samozřejmě já, dvanáct tisíc
eur. Čtyři tisíce byly objektivní náklady a řekněme tři tisíce daně. Pro
moji společnost Hotel Axa, s. r. o. – Axa Sailing zůstalo týdně pět tisíc
eur, to je asi 140 tisíc korun. Placených týdnů bylo celkem šestnáct, za sezónu
pro firmu celkem 2,2 až 2,5 milionu korun. A to byly na moři další
lodě, plachetnice i motorové. K tomu hotel, vše v marině Jezera. Krásný
život.

Lásko, vždy, když něco vypadá moc dobře, tak se něco stane. Pro tuto
sezónu jsem souhlasil s návštěvou rodiny Zikových, Filípka a Jiřiny Mašičové,
Denise, Dvořákových, Vechetových a mých rodičů, dvě porady
zaměstnanců, dovoz zásob a výrobní porady. Byl jsem rozhodnut, že si
musí připlatit na provozní náklady, pití, jídlo, alkohol, kuřivo a pohonné
hmoty. Nevyžadoval jsem nájem. Posledními hosty na lodi v září budou
Liesnerovi. Janičko, hrůza, viď? A to si myslím, že jsem na někoho zapomněl.
Zase jsem nemusel organizovat tajné setkání Jiřího Paroubka a Petry
Kováčové. Loď Sunseeker na nás čekala v marině Split. Připravená,
krásná. Mně i Haně se zatajil dech. Neviděli jsme ji celou zimu. Povznesená
nálada, byl jsem opravdu docela spokojený, cítil jsem se i zamilovaný.
Jediná, která to nevnímala a byla normální byla, Anna Marie
Diana. Vstoupila na loď první a byla tam okamžitě doma. Je to prostě
budoucí námořnice. Nic mi nestálo v cestě vyplout kurzem pro doživotní
štěstí. Nebylo mi souzeno.“

„Dáme si ještě jedno.“

„Ano, Jani, já si ale dám řezaný, ta Plzeň je na mě trochu teplá.“

Dlouze jsem se zadíval do jejích krásných šedomodrých očí. Byla zasněná,
možná si představovala sama sebe na moři.

„Janičko, miláčku, neboj, taky si spolu užijeme moře, slibuji ti!“

„Blížili se volby, které byly 25. června 2006. Atmosféra houstla. Odjeli
jsme s mým přítelem Wolfgangem na jih Chorvatska – Makarska,
Bol, Hvar, Vis, modré jeskyně, Dubrovnik. Pořád jsem na něho musel
čekat, měl podstatně menší loď. Nezvládal větší mlhy, déšť, vítr a vlny.
Byly to nádherné dny strávené s rodinou na moři. Dubrovník a vůbec
vše vypadá z moře jinak než ze břehu. V Dubrovníku jsme se na večeři
s Wolfgangem domluvili, že navštívíme Monte Negro. Černá Hora, perla
Jadranu, Monte Carlo na druhou.“

„Wolfgangu Rieglere, pro tuto plavbu jsi jmenován kapitánem.“

„Ich bin vorbeifaiten, danke.“

„Výlet byl nádherný, občas okořeněný milováním s manželkou Hanou.
V tomto období se opravdu snažila. Cítil jsem duševní i fyzickou pohodu.
Ticho před bouří. Na moři ubíhá čas rychle. Každý den je jiný.
Museli jsme se vrátit, sranda končí, začíná obchod. Vraceli jsme se přes
nádhernou Korčulu a Brač. Je to docela dlouhá cesta. Zakotvili jsme
v marině Split. Zbývalo pět dní do parlamentních voleb. Tak pro dnešek
konec.“

Bylo krásně, vál svěží podvečerní vánek. Nebe plné hvězd. Vedli jsme
se za ruce, každých sto metrů jsme se dlouze líbali. Celý svět patřil nám.

Vraceli jsme se šťastni domů. Přemýšlel jsem, co budeme dělat o našem
čtvrtém víkendu, už jsme spolu téměř měsíc. Je to málo nebo hodně?
ptám se sám sebe. Mně to připadá, že se známe celý život. Janička brzy
nastupuje do zaměstnání na letiště. Ještě si musíme do sytosti užít její
volnosti. Znám to, letečtí dispečeři jsou otroci své práce. Dlouhá a drahá
příprava, ale potom společenský i finanční úspěch. O víkendu musím
něco vymyslet, je čas seznámit ji s Aničkou.

Pokračování opět zítra...